Nejlepší česká nemocnice je v Třinci, vyplývá z průzkumu společnosti HealthCare Institute. Ten zohledňuje spokojenost pacientů, zaměstnanců a finanční zdraví zařízení. Druhá skončila Karvinská hornická nemocnice, třetí Vojenská nemocnice Olomouc. U pacientů vyhrála nemocnice v Městci Králové.
"Absolutní výhra v celostátní soutěži nás těší, je příjemné vidět, že se nám naše práce daří," reagoval ředitel třinecké nemocnice Zdeněk Jiříček.
"Těší nás samozřejmě dobré hodnocení pacientů. Znamená to, že naše investice do zaměstnanců i do stavebních úprav nemocnice jsou zcela na místě. A nejde pouze o investice finanční. Velký potenciál máme právě v lidech, v zaměstnancích. Dobrá nemocnice, to jsou především odborníci s lidským přístupem k pacientovi," dodal.
Hodnocení se skládalo ze tří samostatných kategorií. Samostatně nemocnice hodnotili jejich zaměstnanci, posuzovalo se také finanční zdraví zařízení. V této kategorii zvítězila motolská nemocnice. - čtěte Nejlépe hospodaří pražská motolská nemocnice, ukázal průzkum
Nemocnice hodnotilo třináct tisíc pacientů
Zatímco obě tyto kategorie se letos hodnotily poprvé, sami pacienti "své" nemocnice posuzovali již třetím rokem. Mohli vyplnit dotazník přímo v nemocnici a nově také na internetu. Dotazník obsahoval více než třicet otázek zaměřených na různé aspekty nemocniční péče.
"Oproti roku, kdy jsme začínali, jsme výrazně rozšířili počet hodnocených kategorií. Důraz klademe na pocit bezpečí, komunikaci, nově také stravu," popsal iDNES.cz Daniel Vavřina, předseda sdružení HealthCare Institute. Otázky podle něj směřují i na to, jak se pacienti cítili v té které nemocnici psychicky.
U pacientů samotných si nejlépe vedla nemocnice v Městci Králové ve Středočeském kraji, která tak obhájila své prvenství z loňského roku. (o loňském prvenství čtěte zde) Na druhém místě v hodnocení pacientů skončila pražská Rehabilitační klinika Mediterra s.r.o., "bronzovou medaili" získala Karvinská hornická nemocnice, a.s.
Celkem se ankety zúčastnilo třináct tisíc pacientů, což je o čtyři tisíce méně než loni. "Hodnocení má přispět ke zvýšení kvality poskytované zdravotní péče o pacienty v nemocnicích v ČR ve smyslu ohleduplnosti a porozumění zdravotnického personálu," uzavřel Vavřina.
Žebříček nemocnic:
1. Nemocnice Třinec, Moravskoslezský kraj
2. Karvinská hornická nemocnice, a.s., Moravskoslezský kraj
3. Vojenská nemocnice Olomouc, Olomoucký kraj
4. Nemocnice Strakonice, Jihočeský kraj
5. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Praha
6. Fakultní nemocnice Hradec Králové, Královéhradecký kraj
7. Nemocnice Nové Město na Moravě, Vysočina
8. Nemocnice Na Františku s poliklinikou, Praha
9. Nemocnice v Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj
10. Fakultní nemocnice Brno, Jihomoravský kraj
Zdroj - HealthCare Institute
Název zdroje: Berounský deník
Datum vydání: 27.11.2008
Nadpis: Jak najít nejlepšího lékaře? Pacienti tápou
Strana: 9
Rubrika: události & témata
Autor: BÁRA PROCHÁZKOVÁ ŠTĚPÁN PLAČEK
Podle aktuálního hodnocení nemocnic jsou pacienti spokojenější než před rokem. Odborníci ale říkají, že žebříčky mohou být nebezpečné
Praha/Pacienti v Česku se podle posledního hodnocení organizace HealthCare Institute cítí nejlépe v nemocnici v Městci Králové, na rehabilitační klinice Mediterra v Praze či v Karvinské hornické nemocnici. Znamená to, že nabízejí tu nejlepší péči? Žebříčků je mnoho, výsledky se ale dost liší. Podle čeho si tedy pacienti mají vybrat nejlepšího lékaře nebo nemocnici? Mnohdy považují za nejdůležitější, že mají nemocnici blízko. To však o kvalitě péče nevypovídá nic. "Lidé se dívají na to, jestli je zdravotnický personál příjemný, ale nevidí, že v nemocnici málem umřou," řekla Jaroslava Kunová z Asociace nemocnic. Třeba u srdečních záležitostí je podle ní důležitější, jakou první pomoc pacientovi poskytnou záchranáři a jak rychle ho do nemocnice dovezou. Zveřejňování výsledků může být mnohdy nepřesné. "Zvolíte- li za parametr počet úmrtí, dojdete k tomu, že fakultní nemocnice jsou nebezpečné. Tam umírá nejvíce lidí. Ale už se nebere v potaz, že tam bývají ty nejtěžší případy," řekl mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt.
Soutěž je zdravá
Pacientské organizace však zveřejňování kvality zdravotní péče požadují. "Chceme, aby se zvyšovala kvalita služeb pacientům," řekl Daniel Vavřina z HealthCare Institute. Některé údaje mohou totiž lidem opravdu pomoci. "Většinou existuje přímá úměra mezi počtem úkonů a jejich kvalitou," tvrdí David Marx ze Společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví. U implantátů, porodů či onkologických zákroků by si pacient měl vybírat centra, kde těchto úkonů provedou nejvíce. Podle připravované reformy zdravotnictví by zdravotnická zařízení měla v budoucnu právě počet jednotlivých úkonů nebo reoperací zveřejňovat. Péči však už hodnotí i komerční subjekty. Například soukromý internetový portál "Lékaři online" si nechal vypracovat studii o spokojenosti pacientů s praktickými lékaři. Z dokumentu mj. vyplývá, že 44 dotázaných je se svým lékařem velmi spokojeno. "Chceme, aby lidé měli o zákrocích co nejvíce informací. Rozhodně ale nemůžeme dělat soudce, který lékař je nejlepší," řekla Michaela Ferancová z portálu Lékaři online.
Zrádný internet
Orientaci ve zdravotní péči nabízí pacientům i další internetové stránky. Na internetu se lidé mohou nejen informovat o jednotlivých zákrocích, ale lékaře také sami oznámkovat. Třeba na portálu znamylekar.cz se každý může podívat, jak ostatní lidé ohodnotili lékaře, ke kterému se právě chystá. Sám pacient pak po návštěvě může lékaři vydat vysvědčení. "Subjektivní hodnocení lidí však nemá většinou žádnou souvislost s tím, jak konkrétní lékař léčí," upozornila Kunová. Podle jejího názoru se pacient z 80 procent orientuje podle chování lékaře. To však nevypovídá nic o jeho odborných znalostech. "Hodnocení na internetu považuji za neseriózní. Vždyť ani nevíte, kdo to píše. A nelze na to reagovat," komentoval výsledky anket pražský gynekolog Václav Čmelínský. Pokud by se totiž lékař vyjádřil ke konkrétním případům, porušil by lékařské tajemství. Na internetu také neexistuje žádná kontrola. "Webové stránky mohou sloužit například k očernění a likvidaci lékaře, který se náhodou na někoho špatně podíval," upozorňuje Jana Petrenko z Koalice pro zdraví.
Jak na to?
Podle gynekologa Čmelínského však neexistuje návod, jakým způsobem si najít kvalitního lékaře. "Nejlepší je asi obejít několik odborníků a udělat si tak vlastní obrázek," říká Čmelínský. Podle Cikrta však nejlépe funguje systém "jedna paní povídala", tedy jednotlivá doporučení a zkušenosti známých a přátel.
BÁRA PROCHÁZKOVÁ ŠTĚPÁN PLAČEK
---
Jaké jsou vaše zkušenosti ze zdravotnických zařízení v posledních letech? Diskutujte na www.denik.cz/pacienti
úterý 2. prosince 2008
NEJOBLÍBENĚJŠÍ LÉČEBNA V PRAZE? ZOTAVOVNA VÁCLAVA KLAUSE
Po roce vybírali pacienti z celé země nejlepší nemocnici. V metropoli zvítězila Mediterra
Mutace: METROPOLE
Rubrika: Z METROPOLE
Autor: JANA KOČVAROVÁ
Praha/Po roce volili pacienti z celé republiky tu nejlepší nemocnici. Ankety neziskové organizace HealthCare Institute se zúčastnilo 13 500 respondentů v produktivním věku a měli minimálně středoškolské vzdělání. Hodnotila se nejen péče lékařů a sester, vybavenost nebo kvalita stravy. Body se udělovaly i v kategorii finančního zdraví nebo spokojenosti zaměstnanců zdravotnických zařízení.
Vede Mediterra
Nejspokojenější jsou pacienti v rehabilitační klinice společnosti Mediterra na Malvazinkách v Praze 5, kde se nedávno po operaci kyčle zotavoval i prezident Václav Klaus. A to natolik, že se zdravotnické zařízení stalo druhým nejlépe hodnoceným v celé republice. Zmíněná zotavovna Václava Klause ale na vavřínech usnout nehodlá a hodnocení pacientů bere jako výzvu. "Budeme se snažit o další zkvalitňování našich služeb. V současné době připravujeme například připojení na internet téměř do všech pokojů pro pacienty," sdělila Deníku jednatelka společnosti Helena Rögnerová. Spokojeni mohou být ale i ve Všeobecné fakultní nemocnici. V hodnocení fakultních nemocnic získala místo druhé a v tvrdé konkurenci všech zdravotnických zařízení, kde se hodnotila jak spokojenost pacientů, tak personálu a i finanční stabilita, vybojovala místo páté. "Samozřejmě máme velkou radost. V současnosti jsou k dispozici detailní výsledky průzkumu. Nedostatky se budeme snažit odstranit, a služby, s kterými byli respondenti spokojeni, budeme neustále zlepšovat," sdělila Deníku tisková mluvčí Všeobecné fakultní nemocnice Petra Pekařová. Nemenší radost měla i Nemocnice Na Homolce, pro kterou byl tento rok obzvláště úspěšným. V srpnu obhájila podruhé mezinárodní certifikát služeb, kterým se prozatím mohou pyšnit jen dvě nemocnice v zemi - Ústřední vojenská nemocnice a právě Nemocnice Na Homolce.
Chybí sestry
"Kvalita zdravotní péče, bezpečnost jejího poskytování a předcházení možným rizikům s tím souvisejícím je v této nemocnici prvořadým cílem," uvedl ředitel Nemocnice Na Homolce Vladimír Dbalý. I přes získaná ocenění se ale pražská zdravotnická zařízení potýkají s řadou problémů. Tím nejzávažnějším je kritický nedostatek zdravotních sester, pro který už musejí některá zdravotnická zařízení omezovat provoz. V Praze schází odborný zdravotnický personál zejména na dětských odděleních, jednotkách intenzivní péče nebo na anesteziologicko- resuscitačních odděleních. Ministerstvo zdravotnictví proto plánuje přijmout posily z Vietnamu.
JANA KOČVAROVÁ
---
Pacienti v Praze nejlépe hodnotili
MEDITERRA, s. r. o. - Rehabilitační klinika
Nemocnice Milosrdných sester sv. K. Boromejského
Nemocnice Na Homolce
Nemocnice Na Františku s poliklinikou
Ústav pro péči o matku a dítě
Všeobecná fakultní nemocnice
Institut klinické a experimentální medicíny
Ústřední vojenská nemocnice
Fakultní nemocnice v Motole
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady
Mutace: METROPOLE
Rubrika: Z METROPOLE
Autor: JANA KOČVAROVÁ
Praha/Po roce volili pacienti z celé republiky tu nejlepší nemocnici. Ankety neziskové organizace HealthCare Institute se zúčastnilo 13 500 respondentů v produktivním věku a měli minimálně středoškolské vzdělání. Hodnotila se nejen péče lékařů a sester, vybavenost nebo kvalita stravy. Body se udělovaly i v kategorii finančního zdraví nebo spokojenosti zaměstnanců zdravotnických zařízení.
Vede Mediterra
Nejspokojenější jsou pacienti v rehabilitační klinice společnosti Mediterra na Malvazinkách v Praze 5, kde se nedávno po operaci kyčle zotavoval i prezident Václav Klaus. A to natolik, že se zdravotnické zařízení stalo druhým nejlépe hodnoceným v celé republice. Zmíněná zotavovna Václava Klause ale na vavřínech usnout nehodlá a hodnocení pacientů bere jako výzvu. "Budeme se snažit o další zkvalitňování našich služeb. V současné době připravujeme například připojení na internet téměř do všech pokojů pro pacienty," sdělila Deníku jednatelka společnosti Helena Rögnerová. Spokojeni mohou být ale i ve Všeobecné fakultní nemocnici. V hodnocení fakultních nemocnic získala místo druhé a v tvrdé konkurenci všech zdravotnických zařízení, kde se hodnotila jak spokojenost pacientů, tak personálu a i finanční stabilita, vybojovala místo páté. "Samozřejmě máme velkou radost. V současnosti jsou k dispozici detailní výsledky průzkumu. Nedostatky se budeme snažit odstranit, a služby, s kterými byli respondenti spokojeni, budeme neustále zlepšovat," sdělila Deníku tisková mluvčí Všeobecné fakultní nemocnice Petra Pekařová. Nemenší radost měla i Nemocnice Na Homolce, pro kterou byl tento rok obzvláště úspěšným. V srpnu obhájila podruhé mezinárodní certifikát služeb, kterým se prozatím mohou pyšnit jen dvě nemocnice v zemi - Ústřední vojenská nemocnice a právě Nemocnice Na Homolce.
Chybí sestry
"Kvalita zdravotní péče, bezpečnost jejího poskytování a předcházení možným rizikům s tím souvisejícím je v této nemocnici prvořadým cílem," uvedl ředitel Nemocnice Na Homolce Vladimír Dbalý. I přes získaná ocenění se ale pražská zdravotnická zařízení potýkají s řadou problémů. Tím nejzávažnějším je kritický nedostatek zdravotních sester, pro který už musejí některá zdravotnická zařízení omezovat provoz. V Praze schází odborný zdravotnický personál zejména na dětských odděleních, jednotkách intenzivní péče nebo na anesteziologicko- resuscitačních odděleních. Ministerstvo zdravotnictví proto plánuje přijmout posily z Vietnamu.
JANA KOČVAROVÁ
---
Pacienti v Praze nejlépe hodnotili
MEDITERRA, s. r. o. - Rehabilitační klinika
Nemocnice Milosrdných sester sv. K. Boromejského
Nemocnice Na Homolce
Nemocnice Na Františku s poliklinikou
Ústav pro péči o matku a dítě
Všeobecná fakultní nemocnice
Institut klinické a experimentální medicíny
Ústřední vojenská nemocnice
Fakultní nemocnice v Motole
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady
SNIŽUJE SE ÚROVEŇ NOVÝCH SESTER?
O nedostatku sester se hovoří všude. Vybírat si mezi nimi nemůže skoro žádná nemocnice. Vedle toho ovšem pomalu nastal jiný problém, který péči o pacienty do budoucna ohrožuje možná ještě více - kvalita absolventů ošetřovatelských oborů. Dostat se na střední zdravotnickou školu byla dříve poměrně prestižní záležitost
Název zdroje: Medical Tribune
Datum vydání: 01.12.2008
Nadpis: Snižuje se úroveň nových sester?
Strana: 2
Rubrika: SCÉNA MEDICÍNY - DISKUSNÍ FÓRUM
Dostat se na střední zdravotnickou školu byla dříve poměrně prestižní záležitost. Tyto vzdělávací instituce však v posledních letech braly každého, kdo třeba jen náhodou projevil zájem. Přijímací zkoušky, pokud vůbec nějaké proběhly, byly spíše formální. Rovněž na vyšší zdravotnické školy a bakalářské studium ošetřovatelství se gymnazisté s vyznamenáním zrovna nehrnou. Náročnost výuky se možnostem studentů samozřejmě přizpůsobuje. V diskusním fóru jsme proto položili následující otázku: Pozorujete, že se úroveň nových sester snížila? a pokud ano, jak se to v praxi projevuje?
---
Studenti za to nemohou, jde o to, co od nich požadujeme
I když k nám stále přichází řada šikovných mladých sester, celkově se úroveň absolventů zdravotnických škol zhoršuje. Nemyslím si ale, že by to bylo vinou samotných studentů. Spíše se na nich podepisuje to, co jim dovolíme a co od nich požadujeme. Svou roli hrají malé nároky na školách všech stupňů, základními počínaje. Samozřejmě to souvisí i s tím, kdo se na tyto obory hlásí. Pokud má povolání sestry ve společnosti nízkou prestiž, nelze se divit, že si tyto školy nemohou příliš vybírat. A nemůžeme si zastírat, že prestiž se do značné míry odvíjí od finančního ohodnocení. Když se podíváme na nástupní plat nové sestry, mnohé další otázky jsou bezpředmětné. Zapracování absolventů trvá určitě déle než dříve, to je ale také ovlivněno celkovým právním povědomím. To je dnes nepředstavitelné. Mnohem více si rozmýšlíme, kdy sestra může převzít plnou zodpovědnost.
Bc. Světla Krutská, vrchní sestra III. interní kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze
Problém máme spíše se zdravotnickými záchranáři
V současnosti máme nedostatek kvalifikovaných sester, mimo jiné i proto, že jich v této době vychází ze škol málo. Klade se větší důraz na jejich vysokoškolské vzdělání. Co se týká všeobecných sester vycházejících z vyšších odborných škol a škol vysokých, kvalitativní problém necítíme. Tyto absolventky přinášejí nové poznatky do praxe. Ideální případ je, pokud dojde k výměně informací a zkušeností sestry s praxí a sestry absolventky a nové poznatky jsou akceptovány oběma stranami. Kvalitativní rozdíl pociťujeme při zaškolování zdravotnických záchranářů, kteří mají nižší úroveň znalostí a praxe u lůžka než všeobecná sestra. Důvodem, proč je v současnosti přijímáme na resuscitační péči, je právě nedostatek všeobecných sester.
Jedním ze zásadních opatření, které by pomohlo řešit situaci se sestrami jak po stránce kvantitativní, tak kvalitativní, je zlepšení jejich finančního ohodnocení.
Prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc., přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny FN Brno
Nedostatky ve vzdělání se dohánějí až v praxi
Vedle nedostatku sester komplikuje současnou praxi ve zdravotnických zařízeních též úroveň teoretických znalostí a praktických dovedností nastupujících sester. Příčinu je jistě možné hledat ve studijních předpokladech uchazečů o studium, stejně tak jako v jejich motivaci. Ukazuje se, že převážná část volí toto studium jako východisko z nouze poté, co nebyli přijati na jiné typy škol, mnohdy zcela odlišného zaměření. V průběhu studia je sice velká část studijního programu věnována praktické výuce, ale praktické dovednosti začínajících sester neodpovídají požadavkům praxe a je třeba dohánět nedostatky až v průběhu zaměstnání. Není výjimkou, že absolventi škol vykonávají jednotlivé odborné výkony poprvé až po nástupu do pracovního poměru. Sami potvrzují, že v průběhu praktické výuky nebyli sestrami v nemocnicích vůbec k odborným výkonům připuštěni. Nácvik v učebnách škol se jeví jako nedostačující. Adaptační proces je pak o to náročnější jak pro samotné absolventy, tak pro školitele, kteří odpovídají za odborné zapracování nových zaměstnanců. Nároky v praxi stoupají především v zařízeních, jež prošla nezávislým hodnocením kvality poskytované péče. Znalosti získané v průběhu studia je nutné aplikovat na procesy a standardy v konkrétních nemocnicích. V Ústřední vojenské nemocnici, stejně jako v řadě jiných zdravotnických zařízení, probíhá ověřování teoretických znalostí sester. Konkrétně nás zajímají základní znalosti nutné pro výkon profese již při nástupu. Výsledky těchto testů jsou velmi zarážející. Požadavky mezinárodních akreditačních standardů však vyžadují plánovat další vzdělávání na základě potřeb praxe. Máme zájem o to, aby si samy sestry uvědomily, kde je nutné znalosti doplnit.
Mgr. Lenka Gutová, MBA, náměstkyně ředitele pro nelékařské profese ÚVN, Praha
Odborná způsobilost nízká, očekávání vysoké
Z osobních zkušeností učitele bakalářského programu ošetřovatelství a primáře novorozeneckého oddělení musím konstatovat, že celková úroveň vzdělanosti středního zdravotnického personálu je ve srovnání s koncem devadesátých let horší. Celková charakteristika uchazečů a absolventů ošetřovatelských programů se výrazně liší ve srovnání s obdobím před deseti až patnácti lety. Výsledky dosažené na základních, eventuálně středních školách jsou u nových zdravotních sesterbakalářek často průměrné až podprůměrné. Motivace pro práci ve zdravotnictví a snaha o pochopení oboru je velmi různorodá. Osobní očekávání jsou však paradoxně velmi vysoká. S vysokoškolským vzděláním absolvent očekává adekvátní mzdové podmínky, samostatnou práci v maximálně atraktivním a komfortním prostředí, vykonávání pouze odborných zdravotnických činností a minimální stupeň podřízenosti (v ideálním případě velmi rychlé dosažení funkčního místa). Zdravotnické zařízení je naopak místem s jasně definovanými mzdovými prostředky, ve srovnání s jinými obory nižšími zaměstnaneckými výhodami, často zastaralou provozní a stavební infrastrukturou, ale s vysoce zodpovědnou náplní práce. Odborná způsobilost (teoretická i praktická) absolventů k okamžitému výkonu povolání je nedostačující. Všeobecný rozhled, který je zvláště v řešení běžných problémů oddělení a v komunikaci s pacientem velmi důležitý, je limitovaný výše uvedenými skutečnostmi.
Doc. MUDr. Zbyněk Straňák, CSc., přednosta pediatrického úseku Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí
Kdo na školu nemá, odchází už během studia
S demografickým poklesem populace mladých lidí se u žáků a studentů přijímaných ke studiu na střední a vyšší zdravotnické školy mění jejich složení z hlediska studijních předpokladů, motivace, osobnostních vlastností, ambicí i cílů. Proto také mnozí školu nedokončí a odcházejí v průběhu studia. Tento jev je více patrný na vyšší škole. Žáci střední školy (obor zdravotnický asistent) po jejím absolvování v 95 % odcházejí na další studia, do praxe nastupuje minimum. Studenti, kteří dokončí vyšší školu, jsou teoreticky i prakticky velmi dobře připraveni pro výkon povolání sestry. Z uvedených důvodů je velmi problematické tvrdit, že úroveň nových sester se snížila. Pokud praxe má tyto zkušenosti, bylo by žádoucí je přesně specifikovat.
Mgr. Zdena Mikšová, Ph.D., Ředitelka Střední zdravotnické školy a Vyšší odborné školy zdravotnické Emanuela
Pöttinga, Olomouc
Nároky na sestry jsou stále vyšší
Myslím, že nelze jednoznačně říci, že se úroveň sester a tím poskytované ošetřovatelské péče zhoršuje. Lze však jednoznačně potvrdit fakt, že se rozevírá úhel na jedné straně mezi požadavky, které jsou na sestry kladeny, a na druhé straně úrovní vzdělání a zkušenostmi, se kterými sestry do praxe vcházejí. Jestliže dříve byl čas na zaškolení sestry půl roku a déle, při dnešním nedostatku je třeba zaškolit ošetřující personál za poloviční nebo i třetinovou dobu. Dalším z faktů je, že medicína, zvláště intenzivní, poskočila v nárocích na obsluhu speciálních medicínských technologií vposledních 10 letech o neuvěřitelný kus dopředu. Tak značnému nárůstu nových medicínských a technických poznatků nebyly nikdy sestry vystaveny. Tyto skutečnosti spolu s nevýhodným finančním ohodnocením, vysokou mírou zodpovědnosti a snadnou dostupností pracovat v daleko lukrativnějších oborech se podílí na odlivu ošetřovatelského personálu ze zdravotnictví. Dle mého názoru se jedná o velice závažný problém, který má jako obvykle více příčin a nelze poukázat pouze na jednu z nich. Nelze ho ani vyřešit jedním rozhodnutím nebo vyhláškou. Není možné však jen sedět a dělat, že neexistuje, jinak opravdu vyústí v omezení zdravotní péče v naší republice.
Doc. MUDr. Martin Stříteský, CSc., Přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze
Název zdroje: Medical Tribune
Datum vydání: 01.12.2008
Nadpis: Snižuje se úroveň nových sester?
Strana: 2
Rubrika: SCÉNA MEDICÍNY - DISKUSNÍ FÓRUM
Dostat se na střední zdravotnickou školu byla dříve poměrně prestižní záležitost. Tyto vzdělávací instituce však v posledních letech braly každého, kdo třeba jen náhodou projevil zájem. Přijímací zkoušky, pokud vůbec nějaké proběhly, byly spíše formální. Rovněž na vyšší zdravotnické školy a bakalářské studium ošetřovatelství se gymnazisté s vyznamenáním zrovna nehrnou. Náročnost výuky se možnostem studentů samozřejmě přizpůsobuje. V diskusním fóru jsme proto položili následující otázku: Pozorujete, že se úroveň nových sester snížila? a pokud ano, jak se to v praxi projevuje?
---
Studenti za to nemohou, jde o to, co od nich požadujeme
I když k nám stále přichází řada šikovných mladých sester, celkově se úroveň absolventů zdravotnických škol zhoršuje. Nemyslím si ale, že by to bylo vinou samotných studentů. Spíše se na nich podepisuje to, co jim dovolíme a co od nich požadujeme. Svou roli hrají malé nároky na školách všech stupňů, základními počínaje. Samozřejmě to souvisí i s tím, kdo se na tyto obory hlásí. Pokud má povolání sestry ve společnosti nízkou prestiž, nelze se divit, že si tyto školy nemohou příliš vybírat. A nemůžeme si zastírat, že prestiž se do značné míry odvíjí od finančního ohodnocení. Když se podíváme na nástupní plat nové sestry, mnohé další otázky jsou bezpředmětné. Zapracování absolventů trvá určitě déle než dříve, to je ale také ovlivněno celkovým právním povědomím. To je dnes nepředstavitelné. Mnohem více si rozmýšlíme, kdy sestra může převzít plnou zodpovědnost.
Bc. Světla Krutská, vrchní sestra III. interní kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze
Problém máme spíše se zdravotnickými záchranáři
V současnosti máme nedostatek kvalifikovaných sester, mimo jiné i proto, že jich v této době vychází ze škol málo. Klade se větší důraz na jejich vysokoškolské vzdělání. Co se týká všeobecných sester vycházejících z vyšších odborných škol a škol vysokých, kvalitativní problém necítíme. Tyto absolventky přinášejí nové poznatky do praxe. Ideální případ je, pokud dojde k výměně informací a zkušeností sestry s praxí a sestry absolventky a nové poznatky jsou akceptovány oběma stranami. Kvalitativní rozdíl pociťujeme při zaškolování zdravotnických záchranářů, kteří mají nižší úroveň znalostí a praxe u lůžka než všeobecná sestra. Důvodem, proč je v současnosti přijímáme na resuscitační péči, je právě nedostatek všeobecných sester.
Jedním ze zásadních opatření, které by pomohlo řešit situaci se sestrami jak po stránce kvantitativní, tak kvalitativní, je zlepšení jejich finančního ohodnocení.
Prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc., přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny FN Brno
Nedostatky ve vzdělání se dohánějí až v praxi
Vedle nedostatku sester komplikuje současnou praxi ve zdravotnických zařízeních též úroveň teoretických znalostí a praktických dovedností nastupujících sester. Příčinu je jistě možné hledat ve studijních předpokladech uchazečů o studium, stejně tak jako v jejich motivaci. Ukazuje se, že převážná část volí toto studium jako východisko z nouze poté, co nebyli přijati na jiné typy škol, mnohdy zcela odlišného zaměření. V průběhu studia je sice velká část studijního programu věnována praktické výuce, ale praktické dovednosti začínajících sester neodpovídají požadavkům praxe a je třeba dohánět nedostatky až v průběhu zaměstnání. Není výjimkou, že absolventi škol vykonávají jednotlivé odborné výkony poprvé až po nástupu do pracovního poměru. Sami potvrzují, že v průběhu praktické výuky nebyli sestrami v nemocnicích vůbec k odborným výkonům připuštěni. Nácvik v učebnách škol se jeví jako nedostačující. Adaptační proces je pak o to náročnější jak pro samotné absolventy, tak pro školitele, kteří odpovídají za odborné zapracování nových zaměstnanců. Nároky v praxi stoupají především v zařízeních, jež prošla nezávislým hodnocením kvality poskytované péče. Znalosti získané v průběhu studia je nutné aplikovat na procesy a standardy v konkrétních nemocnicích. V Ústřední vojenské nemocnici, stejně jako v řadě jiných zdravotnických zařízení, probíhá ověřování teoretických znalostí sester. Konkrétně nás zajímají základní znalosti nutné pro výkon profese již při nástupu. Výsledky těchto testů jsou velmi zarážející. Požadavky mezinárodních akreditačních standardů však vyžadují plánovat další vzdělávání na základě potřeb praxe. Máme zájem o to, aby si samy sestry uvědomily, kde je nutné znalosti doplnit.
Mgr. Lenka Gutová, MBA, náměstkyně ředitele pro nelékařské profese ÚVN, Praha
Odborná způsobilost nízká, očekávání vysoké
Z osobních zkušeností učitele bakalářského programu ošetřovatelství a primáře novorozeneckého oddělení musím konstatovat, že celková úroveň vzdělanosti středního zdravotnického personálu je ve srovnání s koncem devadesátých let horší. Celková charakteristika uchazečů a absolventů ošetřovatelských programů se výrazně liší ve srovnání s obdobím před deseti až patnácti lety. Výsledky dosažené na základních, eventuálně středních školách jsou u nových zdravotních sesterbakalářek často průměrné až podprůměrné. Motivace pro práci ve zdravotnictví a snaha o pochopení oboru je velmi různorodá. Osobní očekávání jsou však paradoxně velmi vysoká. S vysokoškolským vzděláním absolvent očekává adekvátní mzdové podmínky, samostatnou práci v maximálně atraktivním a komfortním prostředí, vykonávání pouze odborných zdravotnických činností a minimální stupeň podřízenosti (v ideálním případě velmi rychlé dosažení funkčního místa). Zdravotnické zařízení je naopak místem s jasně definovanými mzdovými prostředky, ve srovnání s jinými obory nižšími zaměstnaneckými výhodami, často zastaralou provozní a stavební infrastrukturou, ale s vysoce zodpovědnou náplní práce. Odborná způsobilost (teoretická i praktická) absolventů k okamžitému výkonu povolání je nedostačující. Všeobecný rozhled, který je zvláště v řešení běžných problémů oddělení a v komunikaci s pacientem velmi důležitý, je limitovaný výše uvedenými skutečnostmi.
Doc. MUDr. Zbyněk Straňák, CSc., přednosta pediatrického úseku Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí
Kdo na školu nemá, odchází už během studia
S demografickým poklesem populace mladých lidí se u žáků a studentů přijímaných ke studiu na střední a vyšší zdravotnické školy mění jejich složení z hlediska studijních předpokladů, motivace, osobnostních vlastností, ambicí i cílů. Proto také mnozí školu nedokončí a odcházejí v průběhu studia. Tento jev je více patrný na vyšší škole. Žáci střední školy (obor zdravotnický asistent) po jejím absolvování v 95 % odcházejí na další studia, do praxe nastupuje minimum. Studenti, kteří dokončí vyšší školu, jsou teoreticky i prakticky velmi dobře připraveni pro výkon povolání sestry. Z uvedených důvodů je velmi problematické tvrdit, že úroveň nových sester se snížila. Pokud praxe má tyto zkušenosti, bylo by žádoucí je přesně specifikovat.
Mgr. Zdena Mikšová, Ph.D., Ředitelka Střední zdravotnické školy a Vyšší odborné školy zdravotnické Emanuela
Pöttinga, Olomouc
Nároky na sestry jsou stále vyšší
Myslím, že nelze jednoznačně říci, že se úroveň sester a tím poskytované ošetřovatelské péče zhoršuje. Lze však jednoznačně potvrdit fakt, že se rozevírá úhel na jedné straně mezi požadavky, které jsou na sestry kladeny, a na druhé straně úrovní vzdělání a zkušenostmi, se kterými sestry do praxe vcházejí. Jestliže dříve byl čas na zaškolení sestry půl roku a déle, při dnešním nedostatku je třeba zaškolit ošetřující personál za poloviční nebo i třetinovou dobu. Dalším z faktů je, že medicína, zvláště intenzivní, poskočila v nárocích na obsluhu speciálních medicínských technologií vposledních 10 letech o neuvěřitelný kus dopředu. Tak značnému nárůstu nových medicínských a technických poznatků nebyly nikdy sestry vystaveny. Tyto skutečnosti spolu s nevýhodným finančním ohodnocením, vysokou mírou zodpovědnosti a snadnou dostupností pracovat v daleko lukrativnějších oborech se podílí na odlivu ošetřovatelského personálu ze zdravotnictví. Dle mého názoru se jedná o velice závažný problém, který má jako obvykle více příčin a nelze poukázat pouze na jednu z nich. Nelze ho ani vyřešit jedním rozhodnutím nebo vyhláškou. Není možné však jen sedět a dělat, že neexistuje, jinak opravdu vyústí v omezení zdravotní péče v naší republice.
Doc. MUDr. Martin Stříteský, CSc., Přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze
pátek 14. listopadu 2008
ZLÍ ZDRAVOTNÍCI VS. NEVDĚČNÍ PACIENTI. JAK TO TEDY JE?
Chová se zdravotnický personál k pacientům nevhodně, nebo si lidé na lékaře a sestry stěžují neoprávněně? On-line deník TÝDEN.CZ zveřejnil příběh pacientky Marty Procházkové, jež si zapisovala výroky sester z několika nemocničních oddělení. Na článek ihned zareagovaly desítky čtenářů. Část z nich se zdravotníků zastávala, jiní naopak popisovali hrůzné zážitky ze špitálů.
Zlí zdravotníci vs. nevděční pacienti. Jak to tedy je?
Autor: Zdenka Dvořáková
Chová se zdravotnický personál k pacientům nevhodně, nebo si lidé na lékaře a sestry stěžují neoprávněně? On-line deník TÝDEN.CZ zveřejnil příběh pacientky Marty Procházkové, jež si zapisovala výroky sester z několika nemocničních oddělení. Na článek ihned zareagovaly desítky čtenářů. Část z nich se zdravotníků zastávala, jiní naopak popisovali hrůzné zážitky ze špitálů.
Je to trochu paradoxní situace. Tři čtvrtiny pacientů si chování zdravotnického personálu pochvalují. Alespoň to vyplývá z průzkumu společnosti GfK za poslední tři roky, který se zabývá zdravotnictvím. Společnost oslovila tisíc respondentů starších 14 let.
Ještě lepší výsledky hlásí ministerstvo zdravotnictví, které sleduje "své" fakultní nemocnice. "Osmdesát procent pacientů je s tamní poskytovanou péčí spokojeno," říká mluvčí úřadu Tomáš Cikrt.
Dědictví socialismu
Jak si vysvětlit rozpor mezi oficiálními průzkumy a reakcemi pacientů, které dorazily do redakce časopisu TÝDEN?
"Z mých zkušeností jednoznačně vyplývá, že pacienti v Česku s chováním personálu spokojení nejsou," říká David Marx, odborník na kvalitu zdravotnictví.
Podle něj české zdravotnictví dokáže poskytovat špičkovou odbornou péči, ale pokulhává právě v chování k pacientům - svým klientům. A důvod? Dědictví socialistického vzdělávání lidí v bílých pláštích. "Učilo se léčit, ale nekladl se žádný důraz na komunikaci s pacientem," vysvětluje Marx.
"Navíc v podobných průzkumech někdy bývají špatně formulované otázky, lidé potom ani pořádně nevědí, na co odpovídají," tvrdí Marx. "Komunikační dovednosti těch, kteří průzkumy vytvářejí, jsou obdivuhodné, výsledky tedy mohou být do jisté míry zkreslené," dodává.
Promítlo se do chování zdravotníků zavedení regulačních poplatků, které lidé platí od ledna? Ty měly pacienty odradit od zbytečných návštěv.
"Především u ambulantní péče klesl díky poplatkům počet návštěv lékaře. Ti tak mají více času na pacienty, kteří jejich pomoc skutečně potřebují. Kromě toho se zkracuje doba strávená v čekárnách," popisuje výsledky vybírání poplatků mluvčí ministerstva Cikrt. Pacienti by tedy měli být spokojenější.
Jaká je skutečnost, zlepšilo se chování zdravotníků k pacientům? Průzkum společnosti GfK za první pololetí tohoto roku neukázal žádnou změnu.
A data, která se scházejí na ministerstvu zdravotnictví, na tuto otázku neodpovídají. "Náš průzkum obsahuje údaje za delší časové období, na jeho výsledky tedy nemá žádný vliv zavedení regulačních poplatků," vysvětluje Tomáš Cikrt.
Zlí zdravotníci vs. nevděční pacienti. Jak to tedy je?
Autor: Zdenka Dvořáková
Chová se zdravotnický personál k pacientům nevhodně, nebo si lidé na lékaře a sestry stěžují neoprávněně? On-line deník TÝDEN.CZ zveřejnil příběh pacientky Marty Procházkové, jež si zapisovala výroky sester z několika nemocničních oddělení. Na článek ihned zareagovaly desítky čtenářů. Část z nich se zdravotníků zastávala, jiní naopak popisovali hrůzné zážitky ze špitálů.
Je to trochu paradoxní situace. Tři čtvrtiny pacientů si chování zdravotnického personálu pochvalují. Alespoň to vyplývá z průzkumu společnosti GfK za poslední tři roky, který se zabývá zdravotnictvím. Společnost oslovila tisíc respondentů starších 14 let.
Ještě lepší výsledky hlásí ministerstvo zdravotnictví, které sleduje "své" fakultní nemocnice. "Osmdesát procent pacientů je s tamní poskytovanou péčí spokojeno," říká mluvčí úřadu Tomáš Cikrt.
Dědictví socialismu
Jak si vysvětlit rozpor mezi oficiálními průzkumy a reakcemi pacientů, které dorazily do redakce časopisu TÝDEN?
"Z mých zkušeností jednoznačně vyplývá, že pacienti v Česku s chováním personálu spokojení nejsou," říká David Marx, odborník na kvalitu zdravotnictví.
Podle něj české zdravotnictví dokáže poskytovat špičkovou odbornou péči, ale pokulhává právě v chování k pacientům - svým klientům. A důvod? Dědictví socialistického vzdělávání lidí v bílých pláštích. "Učilo se léčit, ale nekladl se žádný důraz na komunikaci s pacientem," vysvětluje Marx.
"Navíc v podobných průzkumech někdy bývají špatně formulované otázky, lidé potom ani pořádně nevědí, na co odpovídají," tvrdí Marx. "Komunikační dovednosti těch, kteří průzkumy vytvářejí, jsou obdivuhodné, výsledky tedy mohou být do jisté míry zkreslené," dodává.
Promítlo se do chování zdravotníků zavedení regulačních poplatků, které lidé platí od ledna? Ty měly pacienty odradit od zbytečných návštěv.
"Především u ambulantní péče klesl díky poplatkům počet návštěv lékaře. Ti tak mají více času na pacienty, kteří jejich pomoc skutečně potřebují. Kromě toho se zkracuje doba strávená v čekárnách," popisuje výsledky vybírání poplatků mluvčí ministerstva Cikrt. Pacienti by tedy měli být spokojenější.
Jaká je skutečnost, zlepšilo se chování zdravotníků k pacientům? Průzkum společnosti GfK za první pololetí tohoto roku neukázal žádnou změnu.
A data, která se scházejí na ministerstvu zdravotnictví, na tuto otázku neodpovídají. "Náš průzkum obsahuje údaje za delší časové období, na jeho výsledky tedy nemá žádný vliv zavedení regulačních poplatků," vysvětluje Tomáš Cikrt.
NEMOCNIČNÍ AROGANCE. ČEŠI ANI NIC JINÉHO NEČEKAJÍ
Třiašedesátiletá Marta Procházková strávila tři týdny ve dvou českých nemocnicích. Prošla čtyřmi různými odděleními a na všech se setkala s neochotou a arogancí zdravotních sester. Na rozdíl od jiných si poctivě zapisovala pozoruhodné výroky, které pak poskytla on-line deníku TÝDEN.CZ. Nadřízení sester se brání: prý znají jen děkovné dopisy.
Nemocniční arogance. Češi ani nic jiného nečekají
Autor: Zdenka Dvořáková
Třiašedesátiletá Marta Procházková strávila tři týdny ve dvou českých nemocnicích. Prošla čtyřmi různými odděleními a na všech se setkala s neochotou a arogancí zdravotních sester. Na rozdíl od jiných si poctivě zapisovala pozoruhodné výroky, které pak poskytla on-line deníku TÝDEN.CZ. Nadřízení sester se brání: prý znají jen děkovné dopisy.
Do konfliktu s personálem se Marta Procházková ze Selenic na Nymbursku dostala hned první den svého pobytu na interním oddělení středočeské nemocnice v Městci Králové. Poprosila sestru, jestli by na záchodech nemohla doplnit toaletní papír. "Dost nešetrně mi vysvětlila, že pacienti si musejí nosit vlastní papír," popisuje odpověď sestry, na kterou reagovala dotazem, zda to není trochu necivilizované.
Podobnou situaci pak zažila ještě několikrát, například když odmítla jíst řízek lžící nebo si dovolila požádat o čisté povlečení.
Nemocniční perly
"Vy jste prej měla nějakej problém ohledně toaletního papíru. Ten si musíte přinést s sebou, my toaletní potřeby nerozdáváme."
(Staniční sestra, Nemocnice Městec Králové, interní odd., 5. 9. 2008)
"Vy to maso lžící neukrojíte? No tak já vám teda přinesu příbor."
(Sestry, opakovaně, Nemocnice Městec Králové, interní odd. a JIP, 6.- 8. 9. 2008)
"Zvonek vám sem dát nemůžu. V týhle místnosti stejně nefungujou."
(Sestra, Nemocnice Městec Králové, JIP, 7. 9. 2008)
"Jé, pardon, to nejsou vaše léky, ty jsem měla dát paní Procházkový."
(Sestra pět minut poté, co rozdala anonymní léky v neoznačených kalíšcích, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kardiologie, 9. 9. 2008)
Čípak jsou to léky?
V mnoha případech prý nezbývalo, než se v takové situaci smát. Když ale sestra na kardiologii Fakultní nemocnice Královské Vinohrady rozdala špatné léky, smích tuhl na rtech. "To byl ten nejhorší zážitek. Kdyby někdo cizí léky snědl dřív, než si to sestra po pěti minutách uvědomila a vrátila se, mohlo to špatně dopadnout," říká Procházková.
Šéfové příslušných oddělení však svoje zdravotnice brání. "Na náš personál nikdy stížnosti nebyly, naopak chodí děkovné dopisy, které vyzdvihují profesionalitu zdejších sester," tvrdí vedoucí lékař jednotky intenzivní péče vinohradské nemocnice Karel Jirásek.
Na Češích dříví štípat
Odborníky příběh Marty Procházkové nezaráží. "Na internách je nápor na sestry největší. Jednají pod tlakem a to se odráží na jejich chování," vysvětluje prezident Svazu pacientů Luboš Olejár.
Čeští pacienti jsou podle odborníka na kvalitu zdravotnictví Davida Marxe vůči takovému chování tolerantnější než cizinci, od zdravotní péče obecně očekávají méně. "Personál si je vědom toho, že si pacient nechá leccos líbit," říká Marx.
Máte podobné zkušenosti s péčí v nemocnicích? Chcete se o ně podělit? Napište reportérce serveru TÝDEN.CZ na dvorakova@tyden.cz
Nemocniční arogance. Češi ani nic jiného nečekají
Autor: Zdenka Dvořáková
Třiašedesátiletá Marta Procházková strávila tři týdny ve dvou českých nemocnicích. Prošla čtyřmi různými odděleními a na všech se setkala s neochotou a arogancí zdravotních sester. Na rozdíl od jiných si poctivě zapisovala pozoruhodné výroky, které pak poskytla on-line deníku TÝDEN.CZ. Nadřízení sester se brání: prý znají jen děkovné dopisy.
Do konfliktu s personálem se Marta Procházková ze Selenic na Nymbursku dostala hned první den svého pobytu na interním oddělení středočeské nemocnice v Městci Králové. Poprosila sestru, jestli by na záchodech nemohla doplnit toaletní papír. "Dost nešetrně mi vysvětlila, že pacienti si musejí nosit vlastní papír," popisuje odpověď sestry, na kterou reagovala dotazem, zda to není trochu necivilizované.
Podobnou situaci pak zažila ještě několikrát, například když odmítla jíst řízek lžící nebo si dovolila požádat o čisté povlečení.
Nemocniční perly
"Vy jste prej měla nějakej problém ohledně toaletního papíru. Ten si musíte přinést s sebou, my toaletní potřeby nerozdáváme."
(Staniční sestra, Nemocnice Městec Králové, interní odd., 5. 9. 2008)
"Vy to maso lžící neukrojíte? No tak já vám teda přinesu příbor."
(Sestry, opakovaně, Nemocnice Městec Králové, interní odd. a JIP, 6.- 8. 9. 2008)
"Zvonek vám sem dát nemůžu. V týhle místnosti stejně nefungujou."
(Sestra, Nemocnice Městec Králové, JIP, 7. 9. 2008)
"Jé, pardon, to nejsou vaše léky, ty jsem měla dát paní Procházkový."
(Sestra pět minut poté, co rozdala anonymní léky v neoznačených kalíšcích, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kardiologie, 9. 9. 2008)
Čípak jsou to léky?
V mnoha případech prý nezbývalo, než se v takové situaci smát. Když ale sestra na kardiologii Fakultní nemocnice Královské Vinohrady rozdala špatné léky, smích tuhl na rtech. "To byl ten nejhorší zážitek. Kdyby někdo cizí léky snědl dřív, než si to sestra po pěti minutách uvědomila a vrátila se, mohlo to špatně dopadnout," říká Procházková.
Šéfové příslušných oddělení však svoje zdravotnice brání. "Na náš personál nikdy stížnosti nebyly, naopak chodí děkovné dopisy, které vyzdvihují profesionalitu zdejších sester," tvrdí vedoucí lékař jednotky intenzivní péče vinohradské nemocnice Karel Jirásek.
Na Češích dříví štípat
Odborníky příběh Marty Procházkové nezaráží. "Na internách je nápor na sestry největší. Jednají pod tlakem a to se odráží na jejich chování," vysvětluje prezident Svazu pacientů Luboš Olejár.
Čeští pacienti jsou podle odborníka na kvalitu zdravotnictví Davida Marxe vůči takovému chování tolerantnější než cizinci, od zdravotní péče obecně očekávají méně. "Personál si je vědom toho, že si pacient nechá leccos líbit," říká Marx.
Máte podobné zkušenosti s péčí v nemocnicích? Chcete se o ně podělit? Napište reportérce serveru TÝDEN.CZ na dvorakova@tyden.cz
OBLASTNÍ NEMOCNICE? TO BY SE V NÍ MUSELI VŠICHNI CHOVAT TROŠKU JINAK
Před čtením následujících řádků musím zdůraznit, že se to týká jen pár osob, jež bohužel vrhají špatné světlo i na ostatní. Na ty lékaře, sestry a nižší zdravotnický personál, kteří jsou profesionály se vším všudy. Tedy i svým přístupem k pacientům. Těchto se rozhodně nechci dotknout a v kladenské nemocnici je jich spousta.
Oblastní nemocnice? To by se v ní museli všichni chovat trošku jinak
Autor: Kateřina Lacinová
Před čtením následujících řádků musím zdůraznit, že se to týká jen pár osob, jež bohužel vrhají špatné světlo i na ostatní. Na ty lékaře, sestry a nižší zdravotnický personál, kteří jsou profesionály se vším všudy. Tedy i svým přístupem k pacientům. Těchto se rozhodně nechci dotknout a v kladenské nemocnici je jich spousta. Oblastní nemocnice by měla zajistit ošetření a vyšetření minimálně spádových pacientů. Vyjímaje ta vyšetření a péči na něž není vybavena, ať přístrojově nebo personálně. Jaké však může čekat překvapení na pacienta, který se nechá dovést členem rodiny a jakýmsi pokrouceným způsobem chůze se dobelhá na pohotovostní službu, kde zjistí že ta je v provozu jen od 17- 22 hodin. Tak se rozhodne své obtíže řešit na oddělení, které je k jeho onemocnění příslušné. Sestru z neurologie jsem se snažila informovat o svém zdravotním stavu a obtížích, jež mě donutily sehnat okolo 23. hodiny hlídání ke spícím dětem, někoho kdo mě odveze (ačkoli vlastním automobil, ale nebyla jsem schopna se sama odvézt) a v neposlední řadě si zaplatit nejen regulační poplatek, ale i vjezd do nemocnice, který mi opravdu v nočních hodinách přijde jako vydřidušský. Někdo má pocit, že oněch 90kč je málo, tak si připlatíme. Fakultní nemocnice přemýšlí neštěstí jinak a v noci mají vjezd zdarma, stačí jim to, co zaplatíte v ordinaci. Informovala jsem sestru o tom, že jsem několik měsíců po autonehodě a stále v léčení. Zhruba před dvěmi hodinami jsem špatně šlápla a uskřípl se mi nerv, vyjížděla mi bodavá bolest do nohy a i nahoru do zad. Chtěla jsem jen nějaký lék na uvolnění zádových svalů, aby obtíže odezněly. Věděla jsem, že ráno musím být jako máma dvou nemocných malých dětí k dispozici. Nicméně sestra mi řekla, že bych přece mohla počkat do rána. A i ona měla malé děti. Položila jsem sice otázku, zda si ze mne dělá legraci a snažila se vysvětlit, že jsem nepřijela jen tak na exkurzi, ale její postoj byl nezlomný. Poděkovala jsem a oznámila, že jedu do motolské nemocnice, kde jsem léčena, takový noční výlet. Poté si pravděpodobně sestra uvědomila, že nejedná úplně nejlíp a řekla, že tedy lékaře zavolá, ale to už jsem byla tak znechucena jejím přístupem a nechtěla jsem se doprošovat něčeho za co si ještě zaplatím. A to dvakrát. Jednou hotově a podruhé ve zdravotním pojištění. Naštěstí na interním příjmu měli otevřené dveře a když mě viděli jak po chvilce opět vystupuji z výtahu, tak se sami zeptali jestli mě na neurologii odmítli a ujali se mě. Tímto jim chci ještě jednou poděkovat - sestřičce a lékařce z interního oddělení a za jejich úžasný přístup. Ráno jsem telefonovala primáři neurologie, abych ho informovala o chování sestry. To mě ale čekalo ještě větší překvapení. Bylo mi vysvětleno, že jako pacient mohu za stav zdravotnictví i já, a to tím, jak jsem se rozhodla hlasovat při volbách a kam jsme to naše zdravotnictví dohnali. Jsem také původně zdravotní sestra a nemohu si nějak vzpomenout, že bychom za vlády toho nebo toho pracovali jinak. Rozhodně to nesměli odnášet pacienti, ale je pravdou, že jsem pracovala ve fakultní nemocnici a toto je slavná akciová společnost. Taky jsem dostala radu, že mám příště říct, že jsem taky zdravotní sestra. Udělala jsem si jasný závěr. Zdravotní sestra je váženější pacient, jiní jen simulují a ještě musíte fandit té správné politické straně. Jen jsem se opomněla zeptat, která to je. Bohužel to nebyla první negativní zkušenost, která mě donutila napsat tento článek. Před necelým měsícem mi odmítli ošetřit čtyřletého syna s mokvajícím atopickým ekzémem na kožním oddělení. Protože jsem neměla doporučení. Vysvětlovala jsem, že naše obvodní lékařka ten den neordinuje. Poté jsem musela využít známostí a od jiné důležité práce vyrušit primáře dětského oddělení, který mi velmi ochotně napsal ono důležité doporučení. Po příchodu zpět na ambulanci mi bylo vyhověno a byli jsme objednáni na termín, a to za pět dní. Vdoporučení, kde pan primář žádal o laskavé vyšetření chybělo totiž slůvko akutně. Myslím, že ani jeho po zhlédnutí syna nenapadlo, že je nutné dodávat slůvko akutně. I primáři Lyerovi patří dík za ochotu a vstřícnost. Naštěstí se mi podařilo sehnat soukromou lékařku, která mi řekla ať přijedeme samozřejmě hned a když viděla synův mokvající ekzém tak se zhrozila. Sestra, která nás odmítla to také viděla, ale asi jí to nepřišlo dost akutní. Jiným ano, dokonce se zvažovala hospitalizace. Ke zhoršení došlo během dvou dnů po používání jiné masti, mokvání začalo večer před. Přesto sestra dokázala tvrdit, že to musí být déle. Asi nemá zkušenost s alergiky a atopickým ekzémem, tak by neměla rozhodovat za lékaře jestli ho ošetří. Ale pán, který stál před námi doporučení také neměl a stačilo jen říci, že má něco na zádech a dostal termín vyšetření. Můj odchod byl doplněn jakýmsi mým komentářem, ale to by asi udělala každá matka na mém místě. Je obrovská škoda, že pár takových sester dokáže pošpinit pohled na celou nemocnici. Bohužel tyto moje zkušenosti nejsou ojedinělé a ze svého okolí se člověk dozvídá obdobné zážitky. A jak řekl jeden nejmenovaný lékař této nemocnice: ,,.. tady to jde s personálem ke dnu.., .. oblastní nemocnice? To by se tu museli všichni chovat trošku jinak. Já bych sem nikoho z rodiny nedal." Smutné konstatování, že?
Kateřina Lacinová
Oblastní nemocnice? To by se v ní museli všichni chovat trošku jinak
Autor: Kateřina Lacinová
Před čtením následujících řádků musím zdůraznit, že se to týká jen pár osob, jež bohužel vrhají špatné světlo i na ostatní. Na ty lékaře, sestry a nižší zdravotnický personál, kteří jsou profesionály se vším všudy. Tedy i svým přístupem k pacientům. Těchto se rozhodně nechci dotknout a v kladenské nemocnici je jich spousta. Oblastní nemocnice by měla zajistit ošetření a vyšetření minimálně spádových pacientů. Vyjímaje ta vyšetření a péči na něž není vybavena, ať přístrojově nebo personálně. Jaké však může čekat překvapení na pacienta, který se nechá dovést členem rodiny a jakýmsi pokrouceným způsobem chůze se dobelhá na pohotovostní službu, kde zjistí že ta je v provozu jen od 17- 22 hodin. Tak se rozhodne své obtíže řešit na oddělení, které je k jeho onemocnění příslušné. Sestru z neurologie jsem se snažila informovat o svém zdravotním stavu a obtížích, jež mě donutily sehnat okolo 23. hodiny hlídání ke spícím dětem, někoho kdo mě odveze (ačkoli vlastním automobil, ale nebyla jsem schopna se sama odvézt) a v neposlední řadě si zaplatit nejen regulační poplatek, ale i vjezd do nemocnice, který mi opravdu v nočních hodinách přijde jako vydřidušský. Někdo má pocit, že oněch 90kč je málo, tak si připlatíme. Fakultní nemocnice přemýšlí neštěstí jinak a v noci mají vjezd zdarma, stačí jim to, co zaplatíte v ordinaci. Informovala jsem sestru o tom, že jsem několik měsíců po autonehodě a stále v léčení. Zhruba před dvěmi hodinami jsem špatně šlápla a uskřípl se mi nerv, vyjížděla mi bodavá bolest do nohy a i nahoru do zad. Chtěla jsem jen nějaký lék na uvolnění zádových svalů, aby obtíže odezněly. Věděla jsem, že ráno musím být jako máma dvou nemocných malých dětí k dispozici. Nicméně sestra mi řekla, že bych přece mohla počkat do rána. A i ona měla malé děti. Položila jsem sice otázku, zda si ze mne dělá legraci a snažila se vysvětlit, že jsem nepřijela jen tak na exkurzi, ale její postoj byl nezlomný. Poděkovala jsem a oznámila, že jedu do motolské nemocnice, kde jsem léčena, takový noční výlet. Poté si pravděpodobně sestra uvědomila, že nejedná úplně nejlíp a řekla, že tedy lékaře zavolá, ale to už jsem byla tak znechucena jejím přístupem a nechtěla jsem se doprošovat něčeho za co si ještě zaplatím. A to dvakrát. Jednou hotově a podruhé ve zdravotním pojištění. Naštěstí na interním příjmu měli otevřené dveře a když mě viděli jak po chvilce opět vystupuji z výtahu, tak se sami zeptali jestli mě na neurologii odmítli a ujali se mě. Tímto jim chci ještě jednou poděkovat - sestřičce a lékařce z interního oddělení a za jejich úžasný přístup. Ráno jsem telefonovala primáři neurologie, abych ho informovala o chování sestry. To mě ale čekalo ještě větší překvapení. Bylo mi vysvětleno, že jako pacient mohu za stav zdravotnictví i já, a to tím, jak jsem se rozhodla hlasovat při volbách a kam jsme to naše zdravotnictví dohnali. Jsem také původně zdravotní sestra a nemohu si nějak vzpomenout, že bychom za vlády toho nebo toho pracovali jinak. Rozhodně to nesměli odnášet pacienti, ale je pravdou, že jsem pracovala ve fakultní nemocnici a toto je slavná akciová společnost. Taky jsem dostala radu, že mám příště říct, že jsem taky zdravotní sestra. Udělala jsem si jasný závěr. Zdravotní sestra je váženější pacient, jiní jen simulují a ještě musíte fandit té správné politické straně. Jen jsem se opomněla zeptat, která to je. Bohužel to nebyla první negativní zkušenost, která mě donutila napsat tento článek. Před necelým měsícem mi odmítli ošetřit čtyřletého syna s mokvajícím atopickým ekzémem na kožním oddělení. Protože jsem neměla doporučení. Vysvětlovala jsem, že naše obvodní lékařka ten den neordinuje. Poté jsem musela využít známostí a od jiné důležité práce vyrušit primáře dětského oddělení, který mi velmi ochotně napsal ono důležité doporučení. Po příchodu zpět na ambulanci mi bylo vyhověno a byli jsme objednáni na termín, a to za pět dní. Vdoporučení, kde pan primář žádal o laskavé vyšetření chybělo totiž slůvko akutně. Myslím, že ani jeho po zhlédnutí syna nenapadlo, že je nutné dodávat slůvko akutně. I primáři Lyerovi patří dík za ochotu a vstřícnost. Naštěstí se mi podařilo sehnat soukromou lékařku, která mi řekla ať přijedeme samozřejmě hned a když viděla synův mokvající ekzém tak se zhrozila. Sestra, která nás odmítla to také viděla, ale asi jí to nepřišlo dost akutní. Jiným ano, dokonce se zvažovala hospitalizace. Ke zhoršení došlo během dvou dnů po používání jiné masti, mokvání začalo večer před. Přesto sestra dokázala tvrdit, že to musí být déle. Asi nemá zkušenost s alergiky a atopickým ekzémem, tak by neměla rozhodovat za lékaře jestli ho ošetří. Ale pán, který stál před námi doporučení také neměl a stačilo jen říci, že má něco na zádech a dostal termín vyšetření. Můj odchod byl doplněn jakýmsi mým komentářem, ale to by asi udělala každá matka na mém místě. Je obrovská škoda, že pár takových sester dokáže pošpinit pohled na celou nemocnici. Bohužel tyto moje zkušenosti nejsou ojedinělé a ze svého okolí se člověk dozvídá obdobné zážitky. A jak řekl jeden nejmenovaný lékař této nemocnice: ,,.. tady to jde s personálem ke dnu.., .. oblastní nemocnice? To by se tu museli všichni chovat trošku jinak. Já bych sem nikoho z rodiny nedal." Smutné konstatování, že?
Kateřina Lacinová
pátek 31. října 2008
KOMUNIKACE MEZI LÉKAŘEM, PACIENTEM A PŘÍBUZNÝMI
Dnešní Studio Česko se věnuje jednomu z nejtěžších úkolů lékařské péče. Komunikaci mezi lékařem a pacientem v momentě, kdy je pacient blízko smrti, ať už neodvratně či jen dočasně. Je nejožehavějším a tedy i nejkonfliktnějším momentem lékařské péče.
Komunikace mezi lékařem, pacientem a příbuznými
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Dnešní Studio Česko se věnuje jednomu z nejtěžších úkolů lékařské péče. Komunikaci mezi lékařem a pacientem v momentě, kdy je pacient blízko smrti, ať už neodvratně či jen dočasně. Je nejožehavějším a tedy i nejkonfliktnějším momentem lékařské péče. Jak jsou čeští lékaři připravováni na moment, kdy musí pacientovi sdělit nepříjemnou diagnózu a jak jsou připraveni na komunikaci s pozůstalými, ale i to, jak se sami lékaři na tuto komunikaci připravují, to jsou témata dnešního Studio Česko, u jehož poslechu vás vítá Václav Pešička.
Pozvání k mikrofonu přijal přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady Jan Pachl, který je zároveň předsedou etické komise Fakultní nemocnice Králové Vinohrady. A druhým hostem je po telefonních linkách Jiří Prokop, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Základní principy lékařské etiky obsahuje už Hippokratova přísaha, kterou každý lékař skládá. Jak se lékaři během svého studia připravují na to, že budou muset pacientovi sdělit, že má nevyléčitelnou chorobu, na jejímž konci je smrt? Otázka pro Jiřího Prokopa.
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak lékaři jsou v dnešní době už systematické vzděláváni v základním kurukulu v základech lékařské etiky. Jednak principy etické, morální normy společné pro všechny zdravotníky a potom druhou částí jsou potom praktické vlastně nácviky komunikace v různých typových situací. Jednou z těch situací je samozřejmě i sdělování úmrtí rodině, zároveń také její komunikace s umírajícím pacientem.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Je to jeden z nejtěžších lékařských úkolů?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Nemyslím si, že zrovna nejtěžší, ale rozhodně jeden z nejméně příjemných.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Existují tedy jasná univerzální pravidla, která by vedla ke správné komunikaci s umírajícím pacientem?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Prvním pravidlem je pravdivost. Všechno, co pacientovi řeknete, musí být pravda. Člověk na tom zakládá svůj život, je schopen reagovat adekvátní k té situaci a vy můžete zvážit, jak moc tomu člověku řeknete najednou. Někdy se podává informace najednou, někdy se podává takzvaně po kapkách, ale všechno, co řeknete, musí být pravda, protože na tom skutečně pacient staví a jednak to, že lhát je neetické, ale i dostáváte se do vlastních sítích svých lží, když se zachováte jinak.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Sám říkáte, že může lékař pacientovi říct jenom část pravdy. Podle čeho lékař odhaduje, jak velkou část pravdy pacientovi sdělit, musí brát v potaz stav zdravotní a hlavně především psychický stav pacienta?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak určitě, musí každý individuálně zvážit, v jakém stavu fyzickém se pacient nachází. Musí se zvážit, jestli stanovená diagnóza je skutečně jistá, protože předávat lze informace, pouze které jsou jisté. Pak je potřeba zvážit ten duchovní rozměr člověka, to znamená, kolik toho je schopen snést najednou, případně, jak by to pro něj bylo užitečné.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Lékařská etika je v České republice samostatným lékařským oborem poměrně krátkou dobu, zhruba patnáct let, znamená to, že lékaři nepokládali za důležité kodifikovat komunikaci s pacientem?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Kodexy vznikají vlastně po druhé světové válce. Takové ty základní dokumenty jsou stanoveny v /nesrozumitelné/ zprávě v roce /nesrozumitelné/, ve které jsou stanoveny čtyři základní etické principy - autonomie, beneficence, nonmaleficence a justice. Bohužel právě po druhé světové válce došlo k potřebě precizně stanovit a deklarovat, jaká jsou pravidla vztahu mezi zdravotníkem a pacientem, /nesrozumitelné/ teda, jaká jsou morální pravidla. Ono, ne že by etika neprobíhala, ona probíhala, ale učil se marxismus, leninismus, takže to jsou dva poměrně takové pohledy, které jsou navzájem v kontradikci, ale je pravda, že takovou tou explicitní výukou principů, metod, řešení kazuistik, tak se vlastně začalo až po revoluci.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Lékařskou etiku vyučuje na 3. lékařské fakultě, jak byste ohodnotil studenty, mají dostatečný etický základ a nemusíte je už tak mnoho učit?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Jsou takové dva názory - jeden etiku nelze naučit. To znamená, musíme stavět na tom, co předali rodiče svým dětem, jak se ten člověk formoval v průběhu let. Druhý postoj je, že etiku lze naučit a my jsme tady od toho, abychom nějakým způsobem podnítili v člověku, v mladém člověku studujícím medicínu, zájem o etické problémy a abychom dokázali dost věrohodně simulovat situace, se kterými se může v praxi setkat. A tyto situace mu navrhnout, jak by řešili. Co se týče mého pohledu, tak já si myslím, že etiku lze naučit a že jsme povoláni k tomu, abychom ji skutečně učili, ale je vždycky otázka jak. Já se domnívám, že etiku lze předat pouze na základě osobního příkladu. To znamená, mám studentovi naznačit, jaké jsou možné pohledy na problematiku, jak se to dneska řeší. Student by měl umět vyargumentovat svůj pohled, svůj názor v soupeření nebo v kontradikci s tím mým názorem dokázat ten svůj obhájit.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Pacienti chtějí stále více informací, stále se objevuje více stížností na komunikaci pacient - lékař na nedostatek ze strany lékaře. Myslíte si, že to je důsledkem postupného zrovnoprávnění toho vztahu pacient - lékař?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Já si myslím, že to je jedině dobře. Jakmile není stížnost, není důvod ke změně. Já jenom apeluji na všechny pacienty, aby skutečně vyžadovali informace od svých lékařů. Samozřejmě u výkonů, které jsou opakované, všeobecně známé a tak dále, netřeba vysvětlovat postupy, případná rizika, i když by to správně také tak mělo být. Nicméně u zákroků, které jsou nestandardní, nebo méně známé, anebo závažné a tak dále, a tak dál, je potřeba jednoznačně říci, že pacient má jednak právo, ale i povinnost podepsat informovaný souhlas, kterým dává najevo, zda s danou terapií nebo s diagnostickým úkonem souhlasí. Ten informovaný souhlas má dvě roviny. První je, aby bych chráněný zdravotník z právního hlediska. Pacient souhlasí s danou terapií, můžeme provést. Ten druhý ale podle mého názoru mnohem důležitější pohled je, aby bych informovaný pacient. A teďko narážíme na obrovský problém. Zdravotní zařízení jsou v tlaku času, jsou v tlaku personálního zajištění a tak dál a tak dál, a pacient z tohoto důvodu tu informaci dostává neúplnou, anebo pozdě. Například těsně před výkonem.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Znamená to, že Češi v komunikaci s pacientem zaostávají za Západem?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Jestli zaostávají za Západem to je otázka. Rozhodně dnešní trend tak, jak je nastavený zdravotnický, nedává lékaři příliš mnoho prostoru na to, aby mohl rozvíjet hlubší, delší, empatičtější komunikaci s pacientem. Ten časový prostor prostě na to skutečně není. Druhá otázka, nebo druhá modalita té otázky je, jestli jsme horší nebo lepší v té komunikaci. Myslím si, že západní lékaři s tím mají mnohem větší praxi, to znamená, že jsou v tom zkušenější, my se mnohým věcem teprve učíme, zvlášť starší generace lékařů. U té mladé generace lékařů je to mnohem snazší, protože oni tady už měli ve škole, vidí to na svých kolezích, je vidět, že to je potřeba. U starších kolegů tohoto někdy pokulhává.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Ovšem kromě pacienta je lékařovou, lékařskou povinností také komunikovat s příbuznými, či dokonce pozůstalými. Kdy tato komunikace má začínat a jaká jsou pro ni pravidla?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak k té první části otázky. Já se domnívám, že začínat by měla již při přijmu pacienta. Rodina by měla být informována o zdravotním stavu, o vývoji, o očekávaných komplikacích a tak dál.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Nakolik je tato komunikace tedy lékař a pacientovo okolí důležité pro léčbu samotnou?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Myslím si, že velice. Sehrává klíčovou roli takové té vnitřní, psychické pohodě pacienta, což samozřejmě přispívá nemalou měrou i k fyzickému komfortu a pobytu pacienta v nemocnici.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Má lékař etické právo sdělit blízkým třeba více než pacientovi samotnému, například uvedu pacient trpí nevyléčitelnou chorobou a zbývá mu podle odhadů lékaře už jen několik měsíců, rodina se rozhodne, že nebude chtít nadále pacienta zatěžovat informacemi, rozhodne se pro to, aby vlastně pacient nebyl informován o aktuálním stavu a prožil vlastně tuto dobu v klidu. Dokážete si tento případ představit?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Představit si ho dokážu. V praxi jsem ho několikrát zažil, ale je zcela nesprávné. Jakmile není poučen pacient o povaze své nemoci, lékař nemá právo tuto informaci sdělovat někomu jinak. Jediná výjimka, nebo případ, kdy by se mohl stát takovýhle případ, je v situaci, kdy pacient na výzvu lékaře, že přišel, aby ho informoval, odmítne informace. To znamená, že řeknu, nechci být informován o povaze svého onemocnění. V takovém případě by se lékař měl dotázat na člena rodiny, případně na blízkou osobu, ke které pacient chová takovou důvěru, že snese, aby mohl tento člověk být plně informován za něj. Případ, kdy pacient není informován a vy nasazujete určitou vlaječku, tak se dostáváte do poměrně komplikované situace, jak vysvětlit, anebo proč vysvětlit pacientovi, že nasazuje léčbu, kterou nasazuje z toho důvodu, že vlastně pacient neví, proč je ta léčba nasazena, jak je nemocný, jak je to závažné a proč ta léčba je třeba.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Podceňují podle vás čeští lékaři komunikaci s okolím pacienta?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Myslím si, že ano.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Víte, co pro to udělat, aby se to zlepšilo?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak jednak svou edukací. Už vlastně v pregraduálním studiu ukazovat, argumentovat, dokládat, zkoušet si příklady vlastní komunikace. Myslím si, že ten člověk velice rychle pochopí, že to je potřeba. Druhá věc je odstraňovat nějaké osobností rysy, které lékaři v této komunikaci brání - strach, neschopnost, nedostatek informací, jak komunikovat a tak dál. Takže já si myslím postupnými kroky, dokládáním, ale na druhé straně také tlakem pacientů, případně rodin.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
I u dlouhodobě nemocných pacientů je nejtěžším sdělením pro lékaře smrt pacienta pozůstalým. Může lékař předejít dopadům například volbou prostředí, anebo způsobem, kterým tuto neradostnou zprávu sdělí?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Jistě může. Bohužel ta situace je taková, že pouze málokdy si můžete to prostředí vybrat, nebo ty okolnosti. Standardní postup byl a mnohdy ještě je sdělovat úmrtí telegramem, takže to je poměrně neosobní. Lékař v tom není emočně zainteresován a rodina potom přijde a víceméně už obeznámena tu situaci dál řeší. Druhý takový případ je oznámení, kdy vlastně vy se domluvíte s rodinou, že je možné volat například na mobilní telefon. Zde se vystavujete situaci, kdy vlastně nevíte, kdy s touto negativní informací rodinu zastihnete. Člověk může řídit, člověk může dělat různé jiné věci, může nabourat, nebo může cokoli jiného se stát. Samozřejmě nejpříjemnější z tohoto hlediska nastavení prostředí je osobní komunikace, to znamená, když jste tam takzvaně face tu face.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Je tedy povinností lékaře starat se o to, jak zpráva na pozůstalé zapůsobí?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak povinností to přímo není, ale mělo by být takovou mravní hodnotou každého lékaře.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Tolik Jiří Prokop, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Děkuji za váš čas.
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Na shledanou.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
A naším druhým hostem je přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady Jan Pachl. Pacienti vaší kliniky často balancují mezi životem a smrtí, takže lékaři komunikují s pacienty v ohrožení života prakticky každý den. Jak velký důraz kladete na komunikaci s pacientem a na komunikaci s příbuznými?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Ta komunikace je naprosto zásadní, hlavně kvalita té komunikace a my na naší klinice, a já si myslím obecně v nemocnici, tato komunikace by měla být jaksi trvalá a měla by vést teda k plné informovanosti především pacientů. Sporné je to, do jaké míry příbuzných a dalších třeba nejbližších známých z okolí toho nemocného. To všechno je vázáno na souhlas pacienta a problém vzniká ve fázi, kdy pacient ten souhlas dát nemůže, to si myslím, je momentálně i legislativní. Ten problém je v tom, že v případě, že nemocný nemůže dát souhlas k informaci příbuzných o závažnosti stavu, tak potom my bychom vlastně z hlediska platné legislativy vůbec příbuzné, nejbližší příbuzné, neměli informovat o závažnosti stavu a takových pacientů u nás může být za rok osm set, devět set tisíc a dovedete si představit, jak by na to příbuzní reagovali. Manželka přijde k nám na oddělení a chce vědět, v jakém stavu je její manžel, třeba těžce poranění a my bychom měli říct, my vám tu informaci nedáme, nemáte na to nárok.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Jak jsou lékaři, kteří na vaši klinikou přijdou z lékařských fakult, připraveni na tuto krizovou komunikaci?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Tak pokud znám situaci na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, tak této problematice se věnuje velký prostor. Je otázka potom, jak tady tyto znalosti, které jsou teoretické i svým způsobem praktické, určitě studenti získávají komunikací teda s pacienty tak, jak je potom přeberou do konkrétní klinické praxe, a to si myslím, že tam nejdůležitější otázkou jsou určité zkušenosti toho lékaře a potom, co mu je dáno od Boha.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Natolik je tedy pro vás zásadní umění lékaře komunikovat s pacienti a může se to podle vás naučit postupem času?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Tak je to určitě zásadní problém, zásadní znalost, kterou my vyžadujeme po lékařích, nicméně jsou lékaři, kteří s tímto vůbec nemají jaksi problém, ta komunikace naprosto v pořádku, nevznikají žádné problémy, žádné třecí plochy, naopak si myslím, že ta informace směrovaná do oblasti jak příbuzných, ti nejbližší příbuzní, dejme tomu, řekněme i pro, bohužel, proti legislativě, ale prostě my to nemůžeme zablokovat tady tu informaci. No a potom informace směrovaná už potom k pacientům je trošku jiný problém. Je fakt, že prostě my u některých lékařů tak, tak jak to vidíme třeba u nás na klinice, ty problémy jsou, u některých nejsou, že jo, a to je dané teda, bych řekl, i tou osobností toho lékaře a vím, že prostě při přijímání studentů na 3. lékařskou fakulty se tady tyto vlastnosti komunikační se považují za velmi důležité a jsou i náležitým způsobem identifikovány přitom v tom přijímacím řízení.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Lékař by měl pacientovi vysvětlit jeho diagnózu a další možnost léčby tak, aby ji pacient pochopil. To se samozřejmě nemusí podařit hned napoprvé. Už v předchozím rozhovoru jsme narazili na problém nedostatku času, který lékař na komunikaci s pacientem má. Uvažuje vůbec současný systém zdravotnictví o této fázi léčby?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
No, systém tady do toho by měl zohledňovat bohužel zatím, pokud mohu hovořit za intenzivní medicíny, tak jaksi toto není zohledňováno vůbec teda v hodnocení pojišťoven a tak dále, čili systém hodnocení zdravotní péče není vůbec, toto vůbec nezohledňuje a já si myslím, že považuji to za velmi zásadní. Ten systém nepočítá s tím, že by lékař informoval. Prostě pro nás je to svým způsobem "ztracený čas", ale víme, že to nesmí být ztracený čas a že, jak bych řekl, každý čas trávený s pacientem, s příbuzným je, řekl bych, velmi dobrá investice.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Zaznamenal jste v posledních letech zvýšený zájem ze strany pacientů o podrobnější informace?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
V poslední době určitě se tato situace mění, protože se mění, řekl bych, legislativní prostředí a vnímání, bych řekl, vztahu pacient - lékař se skutečně tady narovnává, ale myslím, že to je naprosto v pořádku.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Takže budete souhlasit s Jiří Prokopem, který pacienty nabádá k tomu, aby si stěžovali v případě, že nejsou spokojeni s komunikací s lékařem. Napomohou touho stížností ke zlepšení celého prostředí?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Určitě, určitě, o tom jsem přesvědčený.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Asi základním rámcem pravidel pro komunikaci je etický kodex lékaře. Přesto, máte na vaši klinice zavedena třeba i nepsaná pravidla, která by blíže určovala způsob komunikace lékař - pacient či lékař - příbuzný?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
U nás ta komunikace jaksi je limitovaná, protože je to dané teda závažností postižení toho nemocného, který mnohdy jaksi nemůže s náma ani komunikovat, protože má zavedeno do dýchacích cest tracheální rourku. Potom v těch pozdějších fázích ta komunikace tady pochopitelně probíhá v případě, že ten stav probíhá příznivě. Pro nás je zásadní informace komunikace s příbuznými. Zatím, byť teda legislativa toto jaksi kompletně zpochybňuje, ale prostě je to pro nás cesta a je to pro nás zásadní, protože i ten příbuzný, nejbližší příbuzný může nám pomoc vlastně v okamžiku, kdy začne ten nemocný vnímat to okolí, tak potom je ten příbuzný, ten nejbližší příbuzný, který jaksi nám může pomoc v té léčbě a zajistit i, dejme tomu, optimální spolupráci s tím pacientem.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Je komunikace s pacientem natolik zásadní, že se o ní běžně radíte, podobně jako o dalším postupu léčby, myslím tím, jaký bude nejvhodnější způsobem sdělení nepříjemné zprávy pacientovi, zda třeba přizvat psychologa?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
V některých situacích asi by přítomnost odborníka tady, bych řekl, byla na místě a ať už by to byl psycholog, někdy psychiatr, ale v některých krizových situacích bych přítomnost tohoto odborníka viděl jako úplně indikovanou.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Cítíte, že noví lékaři, kteří přichází z fakult, na kterých se už ve svém studiu zabývali komunikací s pacientem, jsou lépe připraveni na tuto krizovou komunikaci, než například lékaři, kteří přicházeli před dvaceti lety, kdy ještě lékařská etika nebyla samostatným lékařským oborem, zlepšuje se tato krizová komunikace?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Já se domnívám, že s ohledem na, řekl bych, akcentaci tady této problematiky obecně ve společnosti, tak je povinností lékařských fakult, aby se touto problematikou ve výuce zabývaly a já si myslím, že ta příprava, příprava na tu budoucí lékařské povolání je asi to plně musí zohledňovat a je to otázka potom i, jak už jsem říkal, otázka výběru posluchačů při vlastním teda přijímacím řízení, kdy je tento aspekt akcentován. Na důležitost té problematiky komunikace bych chtěl jenom uvést moji osobní zkušenost a věřím, že to není jenom moje osobní zkušenost, ale i zkušenost mých kolegů, kteří jaksi se účastní různých znaleckých komisí, ať už je to skutečně těch vrcholových znaleckých komisí na ministerstvu nebo znaleckých komisí, které určila teda lékařské komora nebo její složení určila lékařské komora nebo /nesrozumitelné/ komisí tady v nemocnici. Mohu říct, že prostě devadesát procent všech stížností, které existují, tak jsou způsobeny špatnou komunikací mezi pacientem, lékařem, anebo příbuznými a lékaři. Nic jiného, je to obrovské množství, proto si myslím, že tedy i tomu ta pojišťovna mohla pomoct.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Stále je tedy co zlepšovat. A podle vás je řešením systémová změna, která by zohledňovala čas, který lékař stráví komunikací s pacientem či jeho okolím. Je to tak?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Určitě, a potom je to zas i ten aspekt teda výchovy. Ať už teda na fakultách nebo i postgraduální výchovy lékařů na těch už v rámci těch specializací a já si myslím, že to je zásadní problém přednosty. Skutečně je potřeba toto opakovaně zdůrazňovat a věnovat se tomu, protože je to naprosto kruciální problém jak medicínský, tak potom problém etický a potom následně i problém právní a tak dále, čili považuju to teď za prostor, který by se měl otevřít právě v rámci teda té klinické medicíny.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Říká na závěr dnešního Studio Česko Jan Pachl, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady. Příjemný poslech přeje od mikrofonu Václav Pešička.
Zdroj: ČRo - Rádio Česko
Datum vydání: 30.10.2008
Rubrika / pořad: 15:35 Studio Česko
Strana / zpráva 01
Komunikace mezi lékařem, pacientem a příbuznými
Václav PEŠIČKA, moderátor
Komunikace mezi lékařem, pacientem a příbuznými
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Dnešní Studio Česko se věnuje jednomu z nejtěžších úkolů lékařské péče. Komunikaci mezi lékařem a pacientem v momentě, kdy je pacient blízko smrti, ať už neodvratně či jen dočasně. Je nejožehavějším a tedy i nejkonfliktnějším momentem lékařské péče. Jak jsou čeští lékaři připravováni na moment, kdy musí pacientovi sdělit nepříjemnou diagnózu a jak jsou připraveni na komunikaci s pozůstalými, ale i to, jak se sami lékaři na tuto komunikaci připravují, to jsou témata dnešního Studio Česko, u jehož poslechu vás vítá Václav Pešička.
Pozvání k mikrofonu přijal přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady Jan Pachl, který je zároveň předsedou etické komise Fakultní nemocnice Králové Vinohrady. A druhým hostem je po telefonních linkách Jiří Prokop, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Základní principy lékařské etiky obsahuje už Hippokratova přísaha, kterou každý lékař skládá. Jak se lékaři během svého studia připravují na to, že budou muset pacientovi sdělit, že má nevyléčitelnou chorobu, na jejímž konci je smrt? Otázka pro Jiřího Prokopa.
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak lékaři jsou v dnešní době už systematické vzděláváni v základním kurukulu v základech lékařské etiky. Jednak principy etické, morální normy společné pro všechny zdravotníky a potom druhou částí jsou potom praktické vlastně nácviky komunikace v různých typových situací. Jednou z těch situací je samozřejmě i sdělování úmrtí rodině, zároveń také její komunikace s umírajícím pacientem.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Je to jeden z nejtěžších lékařských úkolů?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Nemyslím si, že zrovna nejtěžší, ale rozhodně jeden z nejméně příjemných.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Existují tedy jasná univerzální pravidla, která by vedla ke správné komunikaci s umírajícím pacientem?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Prvním pravidlem je pravdivost. Všechno, co pacientovi řeknete, musí být pravda. Člověk na tom zakládá svůj život, je schopen reagovat adekvátní k té situaci a vy můžete zvážit, jak moc tomu člověku řeknete najednou. Někdy se podává informace najednou, někdy se podává takzvaně po kapkách, ale všechno, co řeknete, musí být pravda, protože na tom skutečně pacient staví a jednak to, že lhát je neetické, ale i dostáváte se do vlastních sítích svých lží, když se zachováte jinak.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Sám říkáte, že může lékař pacientovi říct jenom část pravdy. Podle čeho lékař odhaduje, jak velkou část pravdy pacientovi sdělit, musí brát v potaz stav zdravotní a hlavně především psychický stav pacienta?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak určitě, musí každý individuálně zvážit, v jakém stavu fyzickém se pacient nachází. Musí se zvážit, jestli stanovená diagnóza je skutečně jistá, protože předávat lze informace, pouze které jsou jisté. Pak je potřeba zvážit ten duchovní rozměr člověka, to znamená, kolik toho je schopen snést najednou, případně, jak by to pro něj bylo užitečné.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Lékařská etika je v České republice samostatným lékařským oborem poměrně krátkou dobu, zhruba patnáct let, znamená to, že lékaři nepokládali za důležité kodifikovat komunikaci s pacientem?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Kodexy vznikají vlastně po druhé světové válce. Takové ty základní dokumenty jsou stanoveny v /nesrozumitelné/ zprávě v roce /nesrozumitelné/, ve které jsou stanoveny čtyři základní etické principy - autonomie, beneficence, nonmaleficence a justice. Bohužel právě po druhé světové válce došlo k potřebě precizně stanovit a deklarovat, jaká jsou pravidla vztahu mezi zdravotníkem a pacientem, /nesrozumitelné/ teda, jaká jsou morální pravidla. Ono, ne že by etika neprobíhala, ona probíhala, ale učil se marxismus, leninismus, takže to jsou dva poměrně takové pohledy, které jsou navzájem v kontradikci, ale je pravda, že takovou tou explicitní výukou principů, metod, řešení kazuistik, tak se vlastně začalo až po revoluci.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Lékařskou etiku vyučuje na 3. lékařské fakultě, jak byste ohodnotil studenty, mají dostatečný etický základ a nemusíte je už tak mnoho učit?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Jsou takové dva názory - jeden etiku nelze naučit. To znamená, musíme stavět na tom, co předali rodiče svým dětem, jak se ten člověk formoval v průběhu let. Druhý postoj je, že etiku lze naučit a my jsme tady od toho, abychom nějakým způsobem podnítili v člověku, v mladém člověku studujícím medicínu, zájem o etické problémy a abychom dokázali dost věrohodně simulovat situace, se kterými se může v praxi setkat. A tyto situace mu navrhnout, jak by řešili. Co se týče mého pohledu, tak já si myslím, že etiku lze naučit a že jsme povoláni k tomu, abychom ji skutečně učili, ale je vždycky otázka jak. Já se domnívám, že etiku lze předat pouze na základě osobního příkladu. To znamená, mám studentovi naznačit, jaké jsou možné pohledy na problematiku, jak se to dneska řeší. Student by měl umět vyargumentovat svůj pohled, svůj názor v soupeření nebo v kontradikci s tím mým názorem dokázat ten svůj obhájit.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Pacienti chtějí stále více informací, stále se objevuje více stížností na komunikaci pacient - lékař na nedostatek ze strany lékaře. Myslíte si, že to je důsledkem postupného zrovnoprávnění toho vztahu pacient - lékař?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Já si myslím, že to je jedině dobře. Jakmile není stížnost, není důvod ke změně. Já jenom apeluji na všechny pacienty, aby skutečně vyžadovali informace od svých lékařů. Samozřejmě u výkonů, které jsou opakované, všeobecně známé a tak dále, netřeba vysvětlovat postupy, případná rizika, i když by to správně také tak mělo být. Nicméně u zákroků, které jsou nestandardní, nebo méně známé, anebo závažné a tak dále, a tak dál, je potřeba jednoznačně říci, že pacient má jednak právo, ale i povinnost podepsat informovaný souhlas, kterým dává najevo, zda s danou terapií nebo s diagnostickým úkonem souhlasí. Ten informovaný souhlas má dvě roviny. První je, aby bych chráněný zdravotník z právního hlediska. Pacient souhlasí s danou terapií, můžeme provést. Ten druhý ale podle mého názoru mnohem důležitější pohled je, aby bych informovaný pacient. A teďko narážíme na obrovský problém. Zdravotní zařízení jsou v tlaku času, jsou v tlaku personálního zajištění a tak dál a tak dál, a pacient z tohoto důvodu tu informaci dostává neúplnou, anebo pozdě. Například těsně před výkonem.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Znamená to, že Češi v komunikaci s pacientem zaostávají za Západem?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Jestli zaostávají za Západem to je otázka. Rozhodně dnešní trend tak, jak je nastavený zdravotnický, nedává lékaři příliš mnoho prostoru na to, aby mohl rozvíjet hlubší, delší, empatičtější komunikaci s pacientem. Ten časový prostor prostě na to skutečně není. Druhá otázka, nebo druhá modalita té otázky je, jestli jsme horší nebo lepší v té komunikaci. Myslím si, že západní lékaři s tím mají mnohem větší praxi, to znamená, že jsou v tom zkušenější, my se mnohým věcem teprve učíme, zvlášť starší generace lékařů. U té mladé generace lékařů je to mnohem snazší, protože oni tady už měli ve škole, vidí to na svých kolezích, je vidět, že to je potřeba. U starších kolegů tohoto někdy pokulhává.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Ovšem kromě pacienta je lékařovou, lékařskou povinností také komunikovat s příbuznými, či dokonce pozůstalými. Kdy tato komunikace má začínat a jaká jsou pro ni pravidla?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak k té první části otázky. Já se domnívám, že začínat by měla již při přijmu pacienta. Rodina by měla být informována o zdravotním stavu, o vývoji, o očekávaných komplikacích a tak dál.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Nakolik je tato komunikace tedy lékař a pacientovo okolí důležité pro léčbu samotnou?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Myslím si, že velice. Sehrává klíčovou roli takové té vnitřní, psychické pohodě pacienta, což samozřejmě přispívá nemalou měrou i k fyzickému komfortu a pobytu pacienta v nemocnici.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Má lékař etické právo sdělit blízkým třeba více než pacientovi samotnému, například uvedu pacient trpí nevyléčitelnou chorobou a zbývá mu podle odhadů lékaře už jen několik měsíců, rodina se rozhodne, že nebude chtít nadále pacienta zatěžovat informacemi, rozhodne se pro to, aby vlastně pacient nebyl informován o aktuálním stavu a prožil vlastně tuto dobu v klidu. Dokážete si tento případ představit?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Představit si ho dokážu. V praxi jsem ho několikrát zažil, ale je zcela nesprávné. Jakmile není poučen pacient o povaze své nemoci, lékař nemá právo tuto informaci sdělovat někomu jinak. Jediná výjimka, nebo případ, kdy by se mohl stát takovýhle případ, je v situaci, kdy pacient na výzvu lékaře, že přišel, aby ho informoval, odmítne informace. To znamená, že řeknu, nechci být informován o povaze svého onemocnění. V takovém případě by se lékař měl dotázat na člena rodiny, případně na blízkou osobu, ke které pacient chová takovou důvěru, že snese, aby mohl tento člověk být plně informován za něj. Případ, kdy pacient není informován a vy nasazujete určitou vlaječku, tak se dostáváte do poměrně komplikované situace, jak vysvětlit, anebo proč vysvětlit pacientovi, že nasazuje léčbu, kterou nasazuje z toho důvodu, že vlastně pacient neví, proč je ta léčba nasazena, jak je nemocný, jak je to závažné a proč ta léčba je třeba.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Podceňují podle vás čeští lékaři komunikaci s okolím pacienta?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Myslím si, že ano.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Víte, co pro to udělat, aby se to zlepšilo?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak jednak svou edukací. Už vlastně v pregraduálním studiu ukazovat, argumentovat, dokládat, zkoušet si příklady vlastní komunikace. Myslím si, že ten člověk velice rychle pochopí, že to je potřeba. Druhá věc je odstraňovat nějaké osobností rysy, které lékaři v této komunikaci brání - strach, neschopnost, nedostatek informací, jak komunikovat a tak dál. Takže já si myslím postupnými kroky, dokládáním, ale na druhé straně také tlakem pacientů, případně rodin.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
I u dlouhodobě nemocných pacientů je nejtěžším sdělením pro lékaře smrt pacienta pozůstalým. Může lékař předejít dopadům například volbou prostředí, anebo způsobem, kterým tuto neradostnou zprávu sdělí?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Jistě může. Bohužel ta situace je taková, že pouze málokdy si můžete to prostředí vybrat, nebo ty okolnosti. Standardní postup byl a mnohdy ještě je sdělovat úmrtí telegramem, takže to je poměrně neosobní. Lékař v tom není emočně zainteresován a rodina potom přijde a víceméně už obeznámena tu situaci dál řeší. Druhý takový případ je oznámení, kdy vlastně vy se domluvíte s rodinou, že je možné volat například na mobilní telefon. Zde se vystavujete situaci, kdy vlastně nevíte, kdy s touto negativní informací rodinu zastihnete. Člověk může řídit, člověk může dělat různé jiné věci, může nabourat, nebo může cokoli jiného se stát. Samozřejmě nejpříjemnější z tohoto hlediska nastavení prostředí je osobní komunikace, to znamená, když jste tam takzvaně face tu face.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Je tedy povinností lékaře starat se o to, jak zpráva na pozůstalé zapůsobí?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak povinností to přímo není, ale mělo by být takovou mravní hodnotou každého lékaře.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Tolik Jiří Prokop, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Děkuji za váš čas.
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Na shledanou.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
A naším druhým hostem je přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady Jan Pachl. Pacienti vaší kliniky často balancují mezi životem a smrtí, takže lékaři komunikují s pacienty v ohrožení života prakticky každý den. Jak velký důraz kladete na komunikaci s pacientem a na komunikaci s příbuznými?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Ta komunikace je naprosto zásadní, hlavně kvalita té komunikace a my na naší klinice, a já si myslím obecně v nemocnici, tato komunikace by měla být jaksi trvalá a měla by vést teda k plné informovanosti především pacientů. Sporné je to, do jaké míry příbuzných a dalších třeba nejbližších známých z okolí toho nemocného. To všechno je vázáno na souhlas pacienta a problém vzniká ve fázi, kdy pacient ten souhlas dát nemůže, to si myslím, je momentálně i legislativní. Ten problém je v tom, že v případě, že nemocný nemůže dát souhlas k informaci příbuzných o závažnosti stavu, tak potom my bychom vlastně z hlediska platné legislativy vůbec příbuzné, nejbližší příbuzné, neměli informovat o závažnosti stavu a takových pacientů u nás může být za rok osm set, devět set tisíc a dovedete si představit, jak by na to příbuzní reagovali. Manželka přijde k nám na oddělení a chce vědět, v jakém stavu je její manžel, třeba těžce poranění a my bychom měli říct, my vám tu informaci nedáme, nemáte na to nárok.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Jak jsou lékaři, kteří na vaši klinikou přijdou z lékařských fakult, připraveni na tuto krizovou komunikaci?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Tak pokud znám situaci na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, tak této problematice se věnuje velký prostor. Je otázka potom, jak tady tyto znalosti, které jsou teoretické i svým způsobem praktické, určitě studenti získávají komunikací teda s pacienty tak, jak je potom přeberou do konkrétní klinické praxe, a to si myslím, že tam nejdůležitější otázkou jsou určité zkušenosti toho lékaře a potom, co mu je dáno od Boha.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Natolik je tedy pro vás zásadní umění lékaře komunikovat s pacienti a může se to podle vás naučit postupem času?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Tak je to určitě zásadní problém, zásadní znalost, kterou my vyžadujeme po lékařích, nicméně jsou lékaři, kteří s tímto vůbec nemají jaksi problém, ta komunikace naprosto v pořádku, nevznikají žádné problémy, žádné třecí plochy, naopak si myslím, že ta informace směrovaná do oblasti jak příbuzných, ti nejbližší příbuzní, dejme tomu, řekněme i pro, bohužel, proti legislativě, ale prostě my to nemůžeme zablokovat tady tu informaci. No a potom informace směrovaná už potom k pacientům je trošku jiný problém. Je fakt, že prostě my u některých lékařů tak, tak jak to vidíme třeba u nás na klinice, ty problémy jsou, u některých nejsou, že jo, a to je dané teda, bych řekl, i tou osobností toho lékaře a vím, že prostě při přijímání studentů na 3. lékařskou fakulty se tady tyto vlastnosti komunikační se považují za velmi důležité a jsou i náležitým způsobem identifikovány přitom v tom přijímacím řízení.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Lékař by měl pacientovi vysvětlit jeho diagnózu a další možnost léčby tak, aby ji pacient pochopil. To se samozřejmě nemusí podařit hned napoprvé. Už v předchozím rozhovoru jsme narazili na problém nedostatku času, který lékař na komunikaci s pacientem má. Uvažuje vůbec současný systém zdravotnictví o této fázi léčby?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
No, systém tady do toho by měl zohledňovat bohužel zatím, pokud mohu hovořit za intenzivní medicíny, tak jaksi toto není zohledňováno vůbec teda v hodnocení pojišťoven a tak dále, čili systém hodnocení zdravotní péče není vůbec, toto vůbec nezohledňuje a já si myslím, že považuji to za velmi zásadní. Ten systém nepočítá s tím, že by lékař informoval. Prostě pro nás je to svým způsobem "ztracený čas", ale víme, že to nesmí být ztracený čas a že, jak bych řekl, každý čas trávený s pacientem, s příbuzným je, řekl bych, velmi dobrá investice.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Zaznamenal jste v posledních letech zvýšený zájem ze strany pacientů o podrobnější informace?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
V poslední době určitě se tato situace mění, protože se mění, řekl bych, legislativní prostředí a vnímání, bych řekl, vztahu pacient - lékař se skutečně tady narovnává, ale myslím, že to je naprosto v pořádku.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Takže budete souhlasit s Jiří Prokopem, který pacienty nabádá k tomu, aby si stěžovali v případě, že nejsou spokojeni s komunikací s lékařem. Napomohou touho stížností ke zlepšení celého prostředí?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Určitě, určitě, o tom jsem přesvědčený.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Asi základním rámcem pravidel pro komunikaci je etický kodex lékaře. Přesto, máte na vaši klinice zavedena třeba i nepsaná pravidla, která by blíže určovala způsob komunikace lékař - pacient či lékař - příbuzný?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
U nás ta komunikace jaksi je limitovaná, protože je to dané teda závažností postižení toho nemocného, který mnohdy jaksi nemůže s náma ani komunikovat, protože má zavedeno do dýchacích cest tracheální rourku. Potom v těch pozdějších fázích ta komunikace tady pochopitelně probíhá v případě, že ten stav probíhá příznivě. Pro nás je zásadní informace komunikace s příbuznými. Zatím, byť teda legislativa toto jaksi kompletně zpochybňuje, ale prostě je to pro nás cesta a je to pro nás zásadní, protože i ten příbuzný, nejbližší příbuzný může nám pomoc vlastně v okamžiku, kdy začne ten nemocný vnímat to okolí, tak potom je ten příbuzný, ten nejbližší příbuzný, který jaksi nám může pomoc v té léčbě a zajistit i, dejme tomu, optimální spolupráci s tím pacientem.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Je komunikace s pacientem natolik zásadní, že se o ní běžně radíte, podobně jako o dalším postupu léčby, myslím tím, jaký bude nejvhodnější způsobem sdělení nepříjemné zprávy pacientovi, zda třeba přizvat psychologa?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
V některých situacích asi by přítomnost odborníka tady, bych řekl, byla na místě a ať už by to byl psycholog, někdy psychiatr, ale v některých krizových situacích bych přítomnost tohoto odborníka viděl jako úplně indikovanou.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Cítíte, že noví lékaři, kteří přichází z fakult, na kterých se už ve svém studiu zabývali komunikací s pacientem, jsou lépe připraveni na tuto krizovou komunikaci, než například lékaři, kteří přicházeli před dvaceti lety, kdy ještě lékařská etika nebyla samostatným lékařským oborem, zlepšuje se tato krizová komunikace?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Já se domnívám, že s ohledem na, řekl bych, akcentaci tady této problematiky obecně ve společnosti, tak je povinností lékařských fakult, aby se touto problematikou ve výuce zabývaly a já si myslím, že ta příprava, příprava na tu budoucí lékařské povolání je asi to plně musí zohledňovat a je to otázka potom i, jak už jsem říkal, otázka výběru posluchačů při vlastním teda přijímacím řízení, kdy je tento aspekt akcentován. Na důležitost té problematiky komunikace bych chtěl jenom uvést moji osobní zkušenost a věřím, že to není jenom moje osobní zkušenost, ale i zkušenost mých kolegů, kteří jaksi se účastní různých znaleckých komisí, ať už je to skutečně těch vrcholových znaleckých komisí na ministerstvu nebo znaleckých komisí, které určila teda lékařské komora nebo její složení určila lékařské komora nebo /nesrozumitelné/ komisí tady v nemocnici. Mohu říct, že prostě devadesát procent všech stížností, které existují, tak jsou způsobeny špatnou komunikací mezi pacientem, lékařem, anebo příbuznými a lékaři. Nic jiného, je to obrovské množství, proto si myslím, že tedy i tomu ta pojišťovna mohla pomoct.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Stále je tedy co zlepšovat. A podle vás je řešením systémová změna, která by zohledňovala čas, který lékař stráví komunikací s pacientem či jeho okolím. Je to tak?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Určitě, a potom je to zas i ten aspekt teda výchovy. Ať už teda na fakultách nebo i postgraduální výchovy lékařů na těch už v rámci těch specializací a já si myslím, že to je zásadní problém přednosty. Skutečně je potřeba toto opakovaně zdůrazňovat a věnovat se tomu, protože je to naprosto kruciální problém jak medicínský, tak potom problém etický a potom následně i problém právní a tak dále, čili považuju to teď za prostor, který by se měl otevřít právě v rámci teda té klinické medicíny.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Říká na závěr dnešního Studio Česko Jan Pachl, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady. Příjemný poslech přeje od mikrofonu Václav Pešička.
Zdroj: ČRo - Rádio Česko
Datum vydání: 30.10.2008
Rubrika / pořad: 15:35 Studio Česko
Strana / zpráva 01
Komunikace mezi lékařem, pacientem a příbuznými
Václav PEŠIČKA, moderátor
PACIENTI S DEMENCÍ NEJSOU DRAHOUŠCI ANI PAŠÁCI
Pokud se k člověku s demencí ošetřující personál chová jako k malému dítěti, vzbuzuje to v něm agresivitu a snižuje jeho ochotu spolupracovat. K tomuto závěru došel výzkum nedávno zveřejněný v prestižním odborném časopisu zaměřeném na problematiku demencí.
„Tak co, Honzíku, jak jsme se vyspinkali?" navazuje mladá sestra v LDN při ranní hygieně kontakt se starším pacientem trpícím demencí. Svá slova ještě doprovodí pohlazením po hlavě. Jistě, taková komunikace je lepší než žádná, k ideálu má ale daleko. I když s sebou demence přináší snížení kognitivních funkcí, neznamená to, že je možné jednat s těmito nemocnými jako s malými dětmi. Podle výzkumu, který přinesl odborný časopis American Journal of Alzheimer's Disease and Other Dementias, takové jednání u pacientů signifikantně zvyšuje agresivitu a snižuje jejich spolupráci s ošetřujícím personálem. Autorský tým pod vedením Kristine Williamsové analyzoval video nahrávky 80 interakcí mezi sestrami a dvaceti pacienty s lehkou nebo středně závažnou demencí v jednom ze zařízení dlouhodobé ošetřovatelské péče. Tyto záznamy byly pořizovány během běžných aktivit každodenního života - při hygieně, jídle, ukládání ke spánku. Výsledek tohoto pozorování byl jednoznačný - pokud sestra přistoupila k infantilizujícímu způsobu komunikace, pacienti mnohem častěji odmítali péči a reagovali agresivně. „Sestra takto dává pacientovi najevo, že jej považuje za nekompetentního. Roztáčí se tak spirála, která podporuje u nemocného závislé chování, snižuje jeho sebehodnocení a pacient se stahuje do sebe," říká Kristine Williamsová, která je sama gerontologickou sestrou s doktorandským stupněm vzdělání.
Autoři studie v této souvislosti hovoří o „elderspeaku". Označují tak jazyk podobný tomu, jaký dospělí používají ve styku s dětmi. Může jít například o příliš jednoduchou strukturu vět a přehnanou intonaci. V angličtině sem patří například oslovení „Honey", „Sweetie", „Good girl" nebo „Dear", v češtině bychom mohli zahrnout oslovení „Babi" či „Dědo", používání křestního jména tam, kde s tím pacient výslovně nevyjádřil souhlas, nebo věty v první osobě množného čísla. Typické může být i nadužívání zdrobnělin či třeba věta: „No to je pašák!"
Jde o neuvěřitelný anachronismus
Taková reakce dementních lidí na infantilizaci může být pro někoho překvapivá. „Vždyť se běžně říká, že ve stáří se vracíme do dětských let, ale asi to není tak úplně pravda. Možná, že právě u dementních pacientů je ve hře pocit ztráty osobní integrity, a tím i lidské důstojnosti, pak je samozřejmě starší člověk, který cítí, že mu ubývají mentální schopnosti, citlivější na zacházení, a tím i na oslovení," říká učitel zdravotnické etiky doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc.
„Nejčastějším cílem,elderspeaku‘ jsou právě lidé s demencí, kterým zdravotníci někdy tykají, někdy říkají jen křestním jménem nebo,babi‘,,dědo‘," říká MUDr. Iva Holmerová, Ph. D., předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP. „Nicméně takový způsob komunikace musejí starší lidé někdy strpět i v případech, kdy jsou ve zdravotnických zařízeních hospitalizováni a demencí netrpí vůbec. Ale i lidé s demencí dokáží velmi dlouho rozpoznat, zda se s nimi zachází s úctou a zda je respektována jejich důstojnost. Skutečnost, že ještě stále ve zdravotnictví, a to na různých odděleních, oslovujeme staré pacienty,babi‘,,dědo‘, je podle mého názoru neuvěřitelným anachronismem," dodává Iva Holmerová.
„Považovali jsme za nutné na tuto skutečnost upozornit, proto výbor České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP přijal již v minulém roce doporučení o správném oslovování seniorů. Jsem si vědoma, že pouhé vytvoření doporučení nestačí k tomu, aby se změnila celospolečenská situace. Domnívám se však, že může být východiskem ke zlepšení tím, že o něm bude veřejnost prostřednictvím zejména odborných médií informována. Za další důležitý aspekt považuji, aby se toto doporučení stalo součástí standardů a doporučení dobré praxe v péči o seniory. Některé tyto standardy a doporučení jsou již připraveny, další v současné době zpracovávají jak Česká alzheimerovská společnost, tak Česká gerontologická a geriatrická společnost. Na doporučení těchto společností berou při svých návštěvách zřetel také jiné orgány při svých kontrolách, například Kancelář veřejného ochránce práv. Předpokládám tedy s určitým optimismem, že bychom mohli prosadit změnu, když už ne v celé společnosti, tak alespoň v praxi zdravotnické a sociální péče," říká MUDr. Iva Holmerová, Ph. D.
Pro změnu je přitom zapotřebí tak málo. V jednom českém zařízení dlouhodobé péče v ČR byl udělán malý experiment. Členové personálu začali důsledně oslovovat obyvatele jednoho oddělení jejich titulem. Ne jenom pane, paní, ale také pane doktore, pane profesore, pane inženýre, mistře, paní ředitelko, jak to mezi Čechy a jinými Evropany bylo zvykem před druhou světovou válku. Zjistilo se, že na tomto oddělení došlo k významným změnám v běžném chování personálu i obyvatel. Snížil se výskyt problematického chování a hluk, rozšířila se příjemná společenská interakce. Klientům se připomněla jejich minulost, zhodnotily se jejich zkušenosti a zviditelnil se zájem personálu o jejich osobu. (Zgola, J. M.: Úspěšná péče o člověka s demencí: Grada Publishing, 2003)
Po hlavě nehladit
Kromě verbální komunikace může mít podobný dopad i způsob, jakým se sestra pacienta dotýká. „Sestry se mohou dotýkat nemocných dvojím způsobem. Ten první souvisí s prováděním ošetřovatelské péče - pacienti počítají s tím, že se jich sestry budou dotýkat na místech, která normálně tvoří vysoce intimní zónu. Vždy by však měl pacient cítit, že se sestra snaží postupovat maximálně šetrně. Druhým způsobem jsou pak dotyky, kterými dáváme najevo:,Jsem tady s tebou‘,,Neopustím tě‘," říká psycholožka Interní hematoonkologické kliniky FN Brno Mgr. Libuše Kalvodová.
„Kohokoli a bez předchozího upozornění se takto můžeme dotknout na ruce od zápěstí dolů, na lokti, rameni, kolenu nebo dolní končetině od kotníku dolů. Tyto části těla nejsou kryty svaly a ani u osob druhého pohlaví nejsou primárně vnímány jako erotogenní zóna. Obecně platí, že sestry nevyužívají dotek tak, jak by mohly a měly. Bát se přitom nemusejí. Pokud je pacientovi dotek nepříjemný, poznají to. Velkým prohřeškem je ale hladit dospělého pacienta po hlavě nebo po obličeji. To většina lidí vnímá jako gesto nadřazenosti. U dětí je to něco jiného - tam skutečně pohlazení po hlavě uklidňuje, vzbuzuje pocit, že dospělá osoba dítě chrání a rozepíná nad ním jakýsi ochranný deštník. Tou největší chybou ale je, pokud se sestra v jakékoli situaci chová neurvale a neuctivě," dodává Mgr. Kalvodová.
Zdroj: Medical Tribune
Datum vydání: 20.10.2008
Rubrika / pořad: Scéna medicíny - Ošetřovatelství
Strana / zpráva 16
Autor: Lucie Ondřichová
„Tak co, Honzíku, jak jsme se vyspinkali?" navazuje mladá sestra v LDN při ranní hygieně kontakt se starším pacientem trpícím demencí. Svá slova ještě doprovodí pohlazením po hlavě. Jistě, taková komunikace je lepší než žádná, k ideálu má ale daleko. I když s sebou demence přináší snížení kognitivních funkcí, neznamená to, že je možné jednat s těmito nemocnými jako s malými dětmi. Podle výzkumu, který přinesl odborný časopis American Journal of Alzheimer's Disease and Other Dementias, takové jednání u pacientů signifikantně zvyšuje agresivitu a snižuje jejich spolupráci s ošetřujícím personálem. Autorský tým pod vedením Kristine Williamsové analyzoval video nahrávky 80 interakcí mezi sestrami a dvaceti pacienty s lehkou nebo středně závažnou demencí v jednom ze zařízení dlouhodobé ošetřovatelské péče. Tyto záznamy byly pořizovány během běžných aktivit každodenního života - při hygieně, jídle, ukládání ke spánku. Výsledek tohoto pozorování byl jednoznačný - pokud sestra přistoupila k infantilizujícímu způsobu komunikace, pacienti mnohem častěji odmítali péči a reagovali agresivně. „Sestra takto dává pacientovi najevo, že jej považuje za nekompetentního. Roztáčí se tak spirála, která podporuje u nemocného závislé chování, snižuje jeho sebehodnocení a pacient se stahuje do sebe," říká Kristine Williamsová, která je sama gerontologickou sestrou s doktorandským stupněm vzdělání.
Autoři studie v této souvislosti hovoří o „elderspeaku". Označují tak jazyk podobný tomu, jaký dospělí používají ve styku s dětmi. Může jít například o příliš jednoduchou strukturu vět a přehnanou intonaci. V angličtině sem patří například oslovení „Honey", „Sweetie", „Good girl" nebo „Dear", v češtině bychom mohli zahrnout oslovení „Babi" či „Dědo", používání křestního jména tam, kde s tím pacient výslovně nevyjádřil souhlas, nebo věty v první osobě množného čísla. Typické může být i nadužívání zdrobnělin či třeba věta: „No to je pašák!"
Jde o neuvěřitelný anachronismus
Taková reakce dementních lidí na infantilizaci může být pro někoho překvapivá. „Vždyť se běžně říká, že ve stáří se vracíme do dětských let, ale asi to není tak úplně pravda. Možná, že právě u dementních pacientů je ve hře pocit ztráty osobní integrity, a tím i lidské důstojnosti, pak je samozřejmě starší člověk, který cítí, že mu ubývají mentální schopnosti, citlivější na zacházení, a tím i na oslovení," říká učitel zdravotnické etiky doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc.
„Nejčastějším cílem,elderspeaku‘ jsou právě lidé s demencí, kterým zdravotníci někdy tykají, někdy říkají jen křestním jménem nebo,babi‘,,dědo‘," říká MUDr. Iva Holmerová, Ph. D., předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP. „Nicméně takový způsob komunikace musejí starší lidé někdy strpět i v případech, kdy jsou ve zdravotnických zařízeních hospitalizováni a demencí netrpí vůbec. Ale i lidé s demencí dokáží velmi dlouho rozpoznat, zda se s nimi zachází s úctou a zda je respektována jejich důstojnost. Skutečnost, že ještě stále ve zdravotnictví, a to na různých odděleních, oslovujeme staré pacienty,babi‘,,dědo‘, je podle mého názoru neuvěřitelným anachronismem," dodává Iva Holmerová.
„Považovali jsme za nutné na tuto skutečnost upozornit, proto výbor České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP přijal již v minulém roce doporučení o správném oslovování seniorů. Jsem si vědoma, že pouhé vytvoření doporučení nestačí k tomu, aby se změnila celospolečenská situace. Domnívám se však, že může být východiskem ke zlepšení tím, že o něm bude veřejnost prostřednictvím zejména odborných médií informována. Za další důležitý aspekt považuji, aby se toto doporučení stalo součástí standardů a doporučení dobré praxe v péči o seniory. Některé tyto standardy a doporučení jsou již připraveny, další v současné době zpracovávají jak Česká alzheimerovská společnost, tak Česká gerontologická a geriatrická společnost. Na doporučení těchto společností berou při svých návštěvách zřetel také jiné orgány při svých kontrolách, například Kancelář veřejného ochránce práv. Předpokládám tedy s určitým optimismem, že bychom mohli prosadit změnu, když už ne v celé společnosti, tak alespoň v praxi zdravotnické a sociální péče," říká MUDr. Iva Holmerová, Ph. D.
Pro změnu je přitom zapotřebí tak málo. V jednom českém zařízení dlouhodobé péče v ČR byl udělán malý experiment. Členové personálu začali důsledně oslovovat obyvatele jednoho oddělení jejich titulem. Ne jenom pane, paní, ale také pane doktore, pane profesore, pane inženýre, mistře, paní ředitelko, jak to mezi Čechy a jinými Evropany bylo zvykem před druhou světovou válku. Zjistilo se, že na tomto oddělení došlo k významným změnám v běžném chování personálu i obyvatel. Snížil se výskyt problematického chování a hluk, rozšířila se příjemná společenská interakce. Klientům se připomněla jejich minulost, zhodnotily se jejich zkušenosti a zviditelnil se zájem personálu o jejich osobu. (Zgola, J. M.: Úspěšná péče o člověka s demencí: Grada Publishing, 2003)
Po hlavě nehladit
Kromě verbální komunikace může mít podobný dopad i způsob, jakým se sestra pacienta dotýká. „Sestry se mohou dotýkat nemocných dvojím způsobem. Ten první souvisí s prováděním ošetřovatelské péče - pacienti počítají s tím, že se jich sestry budou dotýkat na místech, která normálně tvoří vysoce intimní zónu. Vždy by však měl pacient cítit, že se sestra snaží postupovat maximálně šetrně. Druhým způsobem jsou pak dotyky, kterými dáváme najevo:,Jsem tady s tebou‘,,Neopustím tě‘," říká psycholožka Interní hematoonkologické kliniky FN Brno Mgr. Libuše Kalvodová.
„Kohokoli a bez předchozího upozornění se takto můžeme dotknout na ruce od zápěstí dolů, na lokti, rameni, kolenu nebo dolní končetině od kotníku dolů. Tyto části těla nejsou kryty svaly a ani u osob druhého pohlaví nejsou primárně vnímány jako erotogenní zóna. Obecně platí, že sestry nevyužívají dotek tak, jak by mohly a měly. Bát se přitom nemusejí. Pokud je pacientovi dotek nepříjemný, poznají to. Velkým prohřeškem je ale hladit dospělého pacienta po hlavě nebo po obličeji. To většina lidí vnímá jako gesto nadřazenosti. U dětí je to něco jiného - tam skutečně pohlazení po hlavě uklidňuje, vzbuzuje pocit, že dospělá osoba dítě chrání a rozepíná nad ním jakýsi ochranný deštník. Tou největší chybou ale je, pokud se sestra v jakékoli situaci chová neurvale a neuctivě," dodává Mgr. Kalvodová.
Zdroj: Medical Tribune
Datum vydání: 20.10.2008
Rubrika / pořad: Scéna medicíny - Ošetřovatelství
Strana / zpráva 16
Autor: Lucie Ondřichová
středa 22. října 2008
ČESKÉ NEMOCNICE NEMAJÍ DOST LÉKAŘŮ A SESTER
České nemocnice nemají dost lékařů a sester, aby udržely současnou kvalitu zdravotní péče. Na konci června hlásily úřadům práce 628 volných lékařských míst.
Česká lékařská minulý týden oznámila, že kvůli nedostatku lékařů ve zdravotnických zařízeních nemůže garantovat kvalitu jejich péče. "Bez adekvátního zaplacení lékařů není možné čekat, že by pracovali v českých nemocnicích. Odcházejí tam, kde si jejich práce více váží a dokážou je lépe zaplatit," řekl Kubek. "Na první pohled je vše v pořádku, počet lékařů stoupá, ale není to tak. Přibývá důchodců a lékařek na mateřské dovolené, členy ČLK zůstávají i lékaři pracující v zahraničí. Letos poprvé klesly počty soukromých lékařů, což znamená, že jich ze škol do praxe šlo minimum," vysvětlil prezident ČLK. Podle něj ročně v České republice absolvuje medicínu přibližně 900 lékařů, z nichž jedna pětina jsou cizinci.
Kubek již delší dobu upozorňuje na to, že do budoucna se problém může ještě prohloubit. Lékaři stárnou, dvě třetiny jsou starší 50 let, pětina překročila šedesátku. Jen 7 % lékařů je mladších 40 let. Příčinou nedostatku lékařů v nemocnicích jsou podle Kubka nízké výdaje na zdravotnictví. Podíl HDP by podle doporučení Evropské unie měl být kolem 8 %, v Česku je to 6,5, uvedl. "Mezi zeměmi OECD dávají na zdravotnictví v přepočtu na HDP a kupní sílu méně jenom Polsko a Jižní Korea," poznamenal prezident.
Lékaři mizí za hranice
K nedostatku lékařů v Česku přispívá podle Kubka jejich odliv do ciziny. Od roku 2002 do srpna 2008 vydala 1954 potvrzení o profesní bezúhonnosti. Lékaři je potřebují, aby mohli pracovat v zahraničí. Výpadek už prý nedokáže nahradit příliv zahraničních lékařů. V roce 2003 pracovalo v Česku 829 lékařů z ciziny, v roce 2005 už 1188. Od té doby počty výrazně klesly, přesná čísla ale nejsou.
Zcela devastující vliv na počet lékařů měl podle Kubka zákon o jejich vzdělávání. "Stát přestal finančně přispívat na vzdělávání lékařů, to se negativně projevuje na jejich počtech," řekl Kubek. Ministerstvo zdravotnictví s tímto nesouhlasí. Ministr Julínek na sjezdu praktických lékařů řekl, že jeho ministerstvo se vzděláním lékařů jako první začalo vážně zabývat a stát naopak vytvořil předpoklady a našel peníze na jeho podporu.
Bariéra mezi ambulantní a nemocniční medicínou
Podle mluvčího ministerstva zdravotnictví Tomáše Cikrta má Česká republika v přepočtu na počet obyvatel více lékařů než řada zemí EU. "Chybějí jen v některých místech, některých specializacích a některých nemocnicích," řekl pro ČTK Cikrt. "ČLK vytáhla pár dnů před volbami evergreen, že lékařů je málo a jsou špatně hodnoceni. Je to politické konání ve prospěch opozice a stínového ministra ČSSD a bývalého prezidenta ČLK Davida Ratha," dodal Cikrt. V Česku připadá na 1000 obyvatel 3,6 lékaře, průměr zemí OECD je 3,1. V ČLK jsou povinně všichni lékaři. Je to celkem 46 930 lidí, proti loňsku jich 633 přibylo.
Nedostatek lékařů v nemocnicích prohlubuje podle Milana Kubka i nepropustná bariéra mezi nemocnicemi a soukromým sektorem. "V Česku nefunguje, co je v civilizovaných zemích obvyklé, že lékaři z nemocnic mají současně privátní praxi a naopak lékaři soukromí mohou své pacienty ošetřovat také v nemocnici a spolupodílet se na zajištění péče v těchto zařízeních," řekl Kubek.
Název zdroje: Zdravotnické noviny
Datum vydání: 13.10.2008
Nadpis: Komora: Lékaři ubývají
Strana: 2
Rubrika: Z domova
Autor: op
Ročník: 57
Číslo: 41
Odkaz: http://www.zdn.cz
Česká lékařská minulý týden oznámila, že kvůli nedostatku lékařů ve zdravotnických zařízeních nemůže garantovat kvalitu jejich péče. "Bez adekvátního zaplacení lékařů není možné čekat, že by pracovali v českých nemocnicích. Odcházejí tam, kde si jejich práce více váží a dokážou je lépe zaplatit," řekl Kubek. "Na první pohled je vše v pořádku, počet lékařů stoupá, ale není to tak. Přibývá důchodců a lékařek na mateřské dovolené, členy ČLK zůstávají i lékaři pracující v zahraničí. Letos poprvé klesly počty soukromých lékařů, což znamená, že jich ze škol do praxe šlo minimum," vysvětlil prezident ČLK. Podle něj ročně v České republice absolvuje medicínu přibližně 900 lékařů, z nichž jedna pětina jsou cizinci.
Kubek již delší dobu upozorňuje na to, že do budoucna se problém může ještě prohloubit. Lékaři stárnou, dvě třetiny jsou starší 50 let, pětina překročila šedesátku. Jen 7 % lékařů je mladších 40 let. Příčinou nedostatku lékařů v nemocnicích jsou podle Kubka nízké výdaje na zdravotnictví. Podíl HDP by podle doporučení Evropské unie měl být kolem 8 %, v Česku je to 6,5, uvedl. "Mezi zeměmi OECD dávají na zdravotnictví v přepočtu na HDP a kupní sílu méně jenom Polsko a Jižní Korea," poznamenal prezident.
Lékaři mizí za hranice
K nedostatku lékařů v Česku přispívá podle Kubka jejich odliv do ciziny. Od roku 2002 do srpna 2008 vydala 1954 potvrzení o profesní bezúhonnosti. Lékaři je potřebují, aby mohli pracovat v zahraničí. Výpadek už prý nedokáže nahradit příliv zahraničních lékařů. V roce 2003 pracovalo v Česku 829 lékařů z ciziny, v roce 2005 už 1188. Od té doby počty výrazně klesly, přesná čísla ale nejsou.
Zcela devastující vliv na počet lékařů měl podle Kubka zákon o jejich vzdělávání. "Stát přestal finančně přispívat na vzdělávání lékařů, to se negativně projevuje na jejich počtech," řekl Kubek. Ministerstvo zdravotnictví s tímto nesouhlasí. Ministr Julínek na sjezdu praktických lékařů řekl, že jeho ministerstvo se vzděláním lékařů jako první začalo vážně zabývat a stát naopak vytvořil předpoklady a našel peníze na jeho podporu.
Bariéra mezi ambulantní a nemocniční medicínou
Podle mluvčího ministerstva zdravotnictví Tomáše Cikrta má Česká republika v přepočtu na počet obyvatel více lékařů než řada zemí EU. "Chybějí jen v některých místech, některých specializacích a některých nemocnicích," řekl pro ČTK Cikrt. "ČLK vytáhla pár dnů před volbami evergreen, že lékařů je málo a jsou špatně hodnoceni. Je to politické konání ve prospěch opozice a stínového ministra ČSSD a bývalého prezidenta ČLK Davida Ratha," dodal Cikrt. V Česku připadá na 1000 obyvatel 3,6 lékaře, průměr zemí OECD je 3,1. V ČLK jsou povinně všichni lékaři. Je to celkem 46 930 lidí, proti loňsku jich 633 přibylo.
Nedostatek lékařů v nemocnicích prohlubuje podle Milana Kubka i nepropustná bariéra mezi nemocnicemi a soukromým sektorem. "V Česku nefunguje, co je v civilizovaných zemích obvyklé, že lékaři z nemocnic mají současně privátní praxi a naopak lékaři soukromí mohou své pacienty ošetřovat také v nemocnici a spolupodílet se na zajištění péče v těchto zařízeních," řekl Kubek.
Název zdroje: Zdravotnické noviny
Datum vydání: 13.10.2008
Nadpis: Komora: Lékaři ubývají
Strana: 2
Rubrika: Z domova
Autor: op
Ročník: 57
Číslo: 41
Odkaz: http://www.zdn.cz
OZNÁMKUJTE SVÉHO LÉKAŘE. NA WEBU
Znojemsko/Lidé na Znojemsku, kteří hledají nového lékaře, mohou teď na internetu snadno zjistit, co si o něm myslí jeho pacienti. Stačí kliknout na novou webovou adresu www.znamylekar.cz a podívat se, jaké vysvědčení mu jeho současní pacienti vystavili.
Znojemsko/Lidé na Znojemsku, kteří hledají nového lékaře, mohou teď na internetu snadno zjistit, co si o něm myslí jeho pacienti. Stačí kliknout na novou webovou adresu www.znamylekar.cz a podívat se, jaké vysvědčení mu jeho současní pacienti vystavili.
V Jihomoravském kraji si lidé takto mohou prověřit téměř tři tisíce praktických i odborných lékařů. Přímo ve Znojmě už má kladná i záporná hodnocení zhruba patnáct lékařů. Doktory na web přidávají sami pacienti, hodnotí je podobně jako ve škole a popisují své dobré i špatné zkušenosti.
Jako určité vodítko pro pacienty hodnotí webové stránky znojemský stomatolog Ivo Havlík. Právě on je jedním z lékařů, kterého jeho klienti už ohodnotili. A dostal dvě kladné známky. "Stránky mohou sloužit pro jakousi hrubou orientaci pacientů. Některé může hodnocení lékaře nalákat, jiné ale zase odradit. Jde o to, co konkrétně bude hodnoceno. V případě stomatologa třeba bolestivost, nebo cenová úroveň výkonů," řekl Havlík.
Neobvyklé stránky vítá prezident Svazu pacientů Luboš Olejár.
"Je to krok k tomu, aby pacienti lékaře v jejich práci usměrnili. Otázkou je, jestli bude mít každý odvahu napsat, co si myslí," tvrdí Olejár.
Název zdroje: Znojemské noviny
Datum vydání: 17.10.2008
Nadpis: Oznámkujte svého lékaře. Na webu
Strana: 3
Rubrika: Zpravodajství
Autor: (nel, smo)
Ročník: 6
Číslo: 42
Odkaz: http://www.vlp.cz/nase_deniky/jizni_morava/rovnost-znojmo/
Znojemsko/Lidé na Znojemsku, kteří hledají nového lékaře, mohou teď na internetu snadno zjistit, co si o něm myslí jeho pacienti. Stačí kliknout na novou webovou adresu www.znamylekar.cz a podívat se, jaké vysvědčení mu jeho současní pacienti vystavili.
V Jihomoravském kraji si lidé takto mohou prověřit téměř tři tisíce praktických i odborných lékařů. Přímo ve Znojmě už má kladná i záporná hodnocení zhruba patnáct lékařů. Doktory na web přidávají sami pacienti, hodnotí je podobně jako ve škole a popisují své dobré i špatné zkušenosti.
Jako určité vodítko pro pacienty hodnotí webové stránky znojemský stomatolog Ivo Havlík. Právě on je jedním z lékařů, kterého jeho klienti už ohodnotili. A dostal dvě kladné známky. "Stránky mohou sloužit pro jakousi hrubou orientaci pacientů. Některé může hodnocení lékaře nalákat, jiné ale zase odradit. Jde o to, co konkrétně bude hodnoceno. V případě stomatologa třeba bolestivost, nebo cenová úroveň výkonů," řekl Havlík.
Neobvyklé stránky vítá prezident Svazu pacientů Luboš Olejár.
"Je to krok k tomu, aby pacienti lékaře v jejich práci usměrnili. Otázkou je, jestli bude mít každý odvahu napsat, co si myslí," tvrdí Olejár.
Název zdroje: Znojemské noviny
Datum vydání: 17.10.2008
Nadpis: Oznámkujte svého lékaře. Na webu
Strana: 3
Rubrika: Zpravodajství
Autor: (nel, smo)
Ročník: 6
Číslo: 42
Odkaz: http://www.vlp.cz/nase_deniky/jizni_morava/rovnost-znojmo/
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)