EMOCE V MEDICÍNĚ

Ve dnech 25.–27. listopadu proběhl v karlovarském Grandhotelu Pupp v pořadí třetí mezioborový kongres České lékařské akademie (ČLA). Interdisciplinarita této akce přinesla nejen mnoho zajímavých podnětů, ale i zcela praktických rad.

Stejně jako v předchozích letech byl kongres ČLA pořádán ve spolupráci se Sdružením praktických lékařů ČR a Psychiatrickým centrem Praha. Pro účastníky této třídenní akce byl připraven program ve spolupráci s předními českými odborníky z oblasti psychiatrie, neurologie, chirurgie, diabetologie, onkologie, interní medicíny, ale i psychologie, geriatrie a také jiných oblastí, které přesahují běžný rámec klinické péče a zasahují i do duchovní oblasti lidské existence.

Lékař a pacient – partnerství, nebo paternalismus?

Jedním z často se vyskytujících témat kongresu bylo i hledání optimálního vztahu mezi zdravotníky a pacienty. Za příklad dvou rozdílných postojů, které ale mohou vést ke stejnému cíli, tedy úspěšné léčbě nemocného, lze považovat například sdělení prof. MUDr. Pavla Pafka, DrSc., který v chirurgické praxi preferoval spíše postoj paternalistický, a diabetologa prof. MUDr.

Milana Kvapila, CSc., jenž hovořil o přístupu převážně partnerském.

Pavel Pafko: Na operačním sále nelze diskutovat Podle profesora Pafka je celkem přirozené, že v jeho oboru obecně převažují negativních emoce. Na operaci se těší jen malá část nemocných – vlastně pouze ti, kteří ji považují například za vysvobození od krutých bolestí.

Při dotazníkové akci, která proběhla mezi pacienty na JIP, také pouze tři z dvaceti dotázaných odpověděli, že ve své situaci upřednostňují partnerský vztah. Ten ve skutečnosti v tomto oboru ani není reálný, protože chirurg musí často v průběhu operace změnit rozhodnutí a těžko může pacienta budit a konzultovat s ním jeho stav. Rovněž představa nerozhodného lékaře stojícího nad chirurgickým lůžkem, který s operovaným probírá různé alternativy postupů, by podle prof. Pafka patrně žádného pacienta příliš nenadchla.

Autor sdělení rozdělil chirurgy podle jejich emočních profilů do tří základních skupin – tu první tvoří egocentričtí jedinci, agresivní lidé, kteří se chtějí zviditelnit, do druhé zařadil ty, kteří sice navenek operují klidně, ale ve skutečnosti jsou plni emocí, ke svému výkonu se stále vracejí a zvažují, zda operaci provedli dobře. Konečně ve třetí skupině jsou ti, kteří operují klidně, s minimálními emocemi. Těch je podle Pavla Pafka nejméně. Obecně by podle něj mělo v průběhu chirurgické praxe emocí ubývat. Zpočátku například rozhoduje i to, zda první operaci provádí mladý lékař sám, nebo v přítomnosti zkušeného kolegy – pokud bude samostatně operovat kýlu v jizvě, jeho pulsová frekvence bude výrazně vyšší než u toho, kdo sice bude postaven před mnohem složitější operaci plic, ale pod dohledem zkušenějšího kolegy na druhé straně stolu...

Milan Kvapil: Diabetik musí být veden a podpořen Profesor Kvapil ve svém vystoupení naopak zdůraznil nezbytnost pozitivních emocí pro docílení kvalitního života diabetika. Stále se zdokonalující farmakologické záchranné postupy ztrácejí na významu, pokud se s nimi chronicky nemocný člověk nenaučí správně zacházet a ztratí se v labyrintu dávkování a různých režimových opatření. Edukace pacientů je tedy podle autora sdělení v tomto oboru zcela základní podmínkou. V 70. letech byla situace "jednoduchá", vládl zde autoritativní přístup, kdy lékař nutil pacienta, aby poslouchal jeho příkazy. Každý pacient má ovšem spíše tendenci stavět se příkazům na odpor. Postupně proto došlo k vývoji a dnes je edukace pojímána jako proces vzájemné spolupráce. "Základem dobré compliance je motivace pacientů a z prací, založených na evidence based medicine vyplývá, že pozitivní motivací lze vždy docílit více. Na galejích se galejníci běžně poháněli bičem, ale v případě skutečné nouze bič nestačil a každý dostával chléb namočený do vína. Takže tyto manažerské pravdy jsou známy mnohem déle, než si dovedeme představit," uvedl v této souvislosti Milan Kvapil.

Poté podrobněji rozvedl principy správně vedené edukace, které jsou podle něj v zásadě shodné s těmi, které propagoval již Jan Amos Komenský. Pokud náš mozek pracuje s emocemi tak, jak je nastaven, asi je nikdo nevyvrátí. Při edukaci je pak klíčové, že to, co je svázáno s pozitivní emocí, si lépe pamatuje každý pacient, ale i lékař a sestra. Jako příklad autor uvedl historku, kdy se pacient zaměřil na modré oči své edukátorky, které si poté při "přehrávání" svého školení vždy vybavil jako pozitivní doprovod... Prvním principem edukace je jednoduchost, tedy používání srozumitelného jazyka oproštěného od přehršle odborných výrazů. Často se lékař či jiný edukátor dopouští v běžné komunikaci s pacienty chyb, kdy místo dialogu vede monolog nebo nerespektuje signály nonverbální komunikace a také jednotlivé fáze přijetí nemoci – tedy proces, který je popsán v každé učebnici psychologie. Na závěr svého vystoupení se profesor Kvapil pokusil ukázat na konkrétním příkladu (léčby bazálním inzulinem) proces profesního vývoje, který nesouvisí pouze se vzděláváním. "Nastane například situace, kdy je u pacienta glykemie večer nižší než ráno. Na tuto reakci (tedy, že má diabetik ráno vysokou glykemii) bude začátečník reagovat jednoduše – je třeba zvýšit inzulin. Pokročilý začátečník už ví, že to není tak jednoduché – zeptá se, jakou glykemii měl pacient večer a v noci, a pokud se jednalo o hypoglykemii, doporučí dávku inzulinu spíše snížit. Kompetentní profesionál už ví, že je třeba zapojit edukaci, a pacientovi vysvětlí, jak a podle čeho má upravovat své dávky inzulinu. Dokonalý profesionál udělá vše stejně jako kompetentní profesionál, ale navíc se zeptá, k jaké změně došlo v jeho životě. Pacient mu sdělí, že se oženil, a lékař už ví, že to je pozitivum, protože fyzická zátěž snižuje spotřebu inzulinu a riziko vzniku hypoglykémie. Poslední stadium pak není dáno každému, pouze ten nejlepší se dostane na úroveň experta. Ten se totiž v podobné situaci zachová tak, že si všimne snubního prstenu, a je mu všechno jasné," uzavřel profesor Kvapil.

Prostor je otevřen – rozhoduje praxe, vzdělanost a empatie

K tématu, zda by se měl v medicíně preferovat partnerský, či spíše direktivní přístup, se následně rozvinula diskuse, která potvrdila, že v oblasti emocí skutečně neplatí žádná klišé.

Profesor Cyril Höschl například upozornil, že bylo už mnohokrát experimentálně prokázáno, která emoce více přispívá k impregnaci paměti. "Každý se můžete introspekcí zamyslet nad tím, jestli si například pamatujete, co jste dělali 22. listopadu 1963. Nikdo si to samozřejmě nevybaví. Když se ale zeptám, co jste dělali ve chvíli, kdy jste se dozvěděli, že zavraždili Kennedyho, každý, kdo v té době žil, si jasně vybaví, že třeba zrovna stál v kuchyni, poslouchal rádio a krájel cibuli... Čili negativní emoce vede k impregnaci do paměti, zatímco pozitivní emoce nevyhledáváme proto, abychom si trénovali paměť, ale jen proto, že jsou příjemné. Ta modrooká slečna, kterou zmiňoval profesor Kvapil, skutečně spíše snižuje možnost, že si pacient zapamatuje, co mu říká, zatímco kdyby při edukaci dostal od doktora pár facek, patrně by si to pamatoval až do smrti." Uvedený model profesor Höschl následně demonstroval na historické zkušenosti – když se šlechtici dohadovali o hraničních kamenech mezi svými územími, tato "specifická kartografie" probíhala tak, že povolali pacholky z obou stran, dovedli je k hraničnímu kameni, tam je zmlátili a tito pacholci si pak dokonale zapamatovali, kde hranice leží.

Ostatně dodnes se říká "dostat na pamětnou".

Profesor Richard Rokyta pak informaci doplnil o poznatky z patofyziologie. Uvedl, že řada studií potvrzuje, že nejlepší stimulace paměti nastává po středně silném bolestivém podnětu. Metody dřívějších učitelů, kteří používali rákosku, mohly mít v tomto směru též pozitivní dopad...

Profesor Kvapil v rámci diskuse upozornil, že negativním emocím se samozřejmě spíše vyhýbáme, takže pokud budeme pacienta, který má chronickou chorobu, stimulovat negativně, může se také stát, že už se do ambulance nikdy nevrátí. Profesor Ján Praško uzavřel diskusi sdělením, s nímž souhlasili všichni účastníci: "Nejde jen o paměť, ale také o oboustrannou spolupráci. A aby pacient spolupracoval a věřil, že věci, které dělá, jsou důležité a pro něj prospěšné, vždycky potřebuje povzbuzení."

Autor: Jaroslava Sladká

Zdroj:  Zdravotnické noviny

V NĚMECKU DĚLÁ LÉKAŘ I PRÁCI, KTEROU U NÁS VYKONÁVÁ ZDRAVOTNÍ SESTRA

Lékaři hrozí odchody z nemocnic. Řada z nich chce jít pracovat do zahraničí. Bude nás za pár měsíců mít kdo ošetřovat? Vědí doktoři, co je v cizině čeká? Slovácký deník přináší exkluzivní odpovědi na ty nejzásadnější otázky v rozhovoru s devětadvacetiletým lékařem Martinem Dědkem, který v německých nemocnicích pracuje tři a půl roku. Pochází z Uherského Hradiště, vystudoval Univerzitu Karlovu, Lékařskou fakultu v Hradci Králové, v současné době bydlí v Aši a pracuje v deset kilometrů vzdálené nemocnici v Selbu.

Množí se odchody lékařů do zahraničí. Vy máte zkušenosti z Německa. Co byste řekl mladému kolegovi, který by za vámi přišel žádat o radu, jestli má do této země jít pracovat?

Já myslím, že určitě stojí za to, vyzkoušet si to. Ale chyba by byla, kdyby tam někdo šel hlavně kvůli penězům. Jde o to, poznat, jak to funguje jinde, poznat jinou kulturu, jiný jazyk... .  V Německu je plno volných míst, ale je potřeba vybírat, což jsem já na začátku nevěděl, neměl jsem proto ani s čím srovnávat.

Jak němečtí kolegové přistupují a jednají s lékařem z Čech? Máte jistě nějaké konkrétní zkušenosti… Nestaví se k němu jako k člověku, který jim bere práci?

Co se týká kolegů, působil jsem v Německu v několika nemocnicích na začátku jako student medicíny, a vůbec si nemůžu stěžovat. Myslel jsem, že to bude horší. Člověk má plno předsudků, ale moje obavy se nepotvrdily. Co se týká sester, tak jsem taky žádné problémy nezaznamenal. Někdy a někde je problém s dialektem, ale to se dá naposlouchat.

Jaké je postavení našeho lékaře v Německu? Nedostává podřadnou práci? Nejsou pro něj určena jen místa, která Němec odmítá?

V nemocnici si nedovolí vám nabídnout nižší plat nebo vás nějak diskriminovat. Pro české lékaře je na začátku často šok, že v Německu dělá lékař činnosti, které v České republice vykonává sestra, například odběry krve nebo píchání žilních kanyl. Častým jevem je to, že méně lékařů je v bývalém východním Německu, tudíž je tam pracovní vytížení, počet služeb a obecně klima jiné než v bývalém Německu západním. Nelze samozřejmě ovšem paušalizovat.

Myslíte, že odchody lékařů do zahraničí mohou pro naše zdravotnictví znamenat vážný problém?

Pokud se lékaři, kteří odejdou do Německa, po čase vrátí, tak z toho české zdravotnictví, respektive pacienti můžou jedině profitovat. Co se týká výzvy „Děkujeme, odcházíme“, tak si myslím, že skutečně do zahraničí odejde jenom menší část. Není to zase tak jednoduché, hlavně kvůli jazyku. Pokud by jich odešlo více, tak se musí rušit, respektive omezovat péče v malých nemocnicích. Ale tento jev je v Německu už delší dobu patrný, například naše nemocnice má největší internu, chirurgie je menší, gynekologie se před časem zrušila úplně. Tento jev naše nemocnice čeká, akorát to politici před pacienty, potenciálními voliči neříkají nahlas. Takže pokud by došlo opravdu na lámání chleba, tak by se rušení oddělení či zavírání nemocnic mohlo svést na "odcházející doktory".

V čem je podle vás pro mladé lékaře německé prostředí tak lákavé?

Když pomineme zprofanované téma peněz, tak Německo má kromě toho několik výhod: systém atestací je tam přehledný a logický, takže když chci dělat určitý obor, tak se mu můžu plně věnovat a není nutné dělat určité "kolečka" a "stáže" na oddělení, které s mým budoucím oborem nemají nic společného. Také je velká výhoda geografická. Je patrná kulturní i historická blízkost, taková "středoevropská mentalita". Navíc je možné bydlet v České republice a do Německa každý den dojíždět a po práci se vracet zpátky.

Bere skutečně německý lékař o tolik více peněz, než ten náš?

Plat je přibližně třikrát vyšší než v České republice, ale je to relativní. Záleží na tom, kolik kdo má služeb, kolik má hodin v týdnu, jestli je to těch 40, někde v Německu je třeba i 35hodinový pracovní týden. V Německu se musí platit mnohem vyšší daně, já jako svobodný a bezdětný zaplatím na daních kolem 45 procent.

Lékaři u nás se snaží dosáhnout toho, aby začínající doktor měl 1,5 násobek průměrné hrubé mzdy, pro atestovaného specialistu požadují trojnásobek. Jak je to v zahraničí?

Nechtějte po mě přesná čísla, ale bez služeb v Německu by to mělo tak nějak odpovídat.

Kamenem úrazu jsou u nás i přesčasy, které jsou lékaři nuceni sloužit vysoce nad rámec zákoníku práce, aby si vydělali…

V Německu je nutno také počítat s tím, že bude nutno dělat přesčasy, častý jev je to hned na začátku. Systém registrace přesčasů je různý, někde se to píše na papír, u nás je čas strávený v nemocnici elektronickou "píchačkou" sledován. Přesčasy, se kterými se prostě u lékařů musí počítat, je pak možné si vzít jako volno. Třeba já jsem dlouhodobě, co se týká přesčasů, na nule. V Německu je spíše výjimkou, že se za přesčasy dostanou peníze.

Mluví se o tom, že české zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované. V čem je ten nejzásadnější rozdíl, když přijdu jako pacient do německé a do české nemocnice?

V německém zdravotnictví je ohromný tlak na redukci nákladů a na ekonomizaci provozu, aby bylo pokud možno co nejméně lidí, kde to jde omezit, omezuje se. Tím ale nemyslím lékaře. Největší rozdíl je v tom, že značná část německých nemocnic prošla v poslední době celkovou rekonstrukcí nebo se rovnou vystavila nemocnice nová a ta stará se postupně zbourala. Taky je na úplně jiné úrovni chování lékařů k pacientům a pacientů k lékařům. Když byl u mě v nemocnici na návštěvě můj prastrýc, tak se strašně divil, že ho sestry, které procházely kolem něj, samy od sebe pozdravily, i když ho vůbec neznaly. Taky u nás máme občas české pacienty a ti si klima v Německu nemohli vynachválit. Velkou roli hraje to, že pacient, respektive i příbuzní, jsou rovnocenní partneři lékaře. Ale je to samozřejmě individuální. Pacienti také mají možnost odmítnout lékařskou péči ve smyslu, že nechtějí být v případě nutnosti oživováni a tak bych mohl pokračovat dál.

Myslíte, že hrají roli v exodu lékařů lepší pracovní podmínky v zahraničí? Třeba práce s lepšími přístroji?

Určitě, i když vybavení přístroji je na srovnatelné úrovni.

Když chce odejít mladý český doktor do Německa, jak je to s jeho atestacemi? Platí ta česká v Německu? Potřebuje nějaké další?

Česká atestace platí i v Německu, musí ji ale předtím uznat lékařská komora té spolkové země, kde bude dotyčný lékař pracovat.

U nás si lidé velmi často stěžují na dlouhou čekací dobu u doktora. Dokonce jsme zaznamenali stížnost člověka, který si zlomil nohu a čekal dvě hodiny na ošetření. Je v Německu stejný problém?

Samozřejmě se to může stát. Problém je v tom, že vy jako lékař, musíte napřed věnovat svůj čas tomu, kdo ho nutně potřebuje. Takzvané akutní případy mají přednost, nemůžete být zároveň na více místech. To platí třeba pro služby, je potřeba dělat věci podle toho, jak jsou důležité. Třeba v tomto případě by pacient v těžkém stavu po autonehodě měl přednost.

Autor: MARTIN NEVYJEL

Zdroj:  Slovácké noviny - týdeník

DUŠEVNÍ ODOLNOST ZDRAVOTNÍKŮ LZE ROZVÍJET

Jistě není třeba zvlášť zdůrazňovat náročnost odborné přípravy i konkrétního profesionálního výkonu u zdravotníků. Jejich povolání klade velké nároky na duševní odolnost. Její nastavení však není neměnné, tato vlastnost se dá rozvíjet, a dokonce i zvyšovat.

Lidé pohybující se v oblasti pomáhajících profesí jsou vystavováni velkému tlaku, často vedoucímu až k emočnímu vyčerpání. Zdravotníci, zejména na odborných pracovištích typu dialyzačních, onkologických či anesteziologicko-resuscitačních oddělení, jsou vystavováni každodenním obrovským nárokům. Očekává se, že pracovníci ve zdravotnictví zvládnou vysoce odbornou činnost spojenou s prací se špičkovou moderní technikou, dokáží adekvátně komunikovat s pacienty i se svým okolím a při tom všem vykonávat i další potřebné činnosti, například administrativní. Nesmíme zároveň opomenout ani nároky na celoživotní vzdělávání – potřebu stále se vzdělávat a získávat nové znalosti a následně je také umět efektivně používat. Když si uvědomíme, že i zdravotníci mají doma své rodiny a svou náročnou profesi se snaží skloubit s každodenním osobním životem, je jasné, že jsou vystaveni velké fyzické i psychické zátěži. Všechny tyto požadavky kladou vysoké nároky na osobnost člověka, jeho profesionální průpravu, styl práce, způsob života a především duševní stabilitu. Můžeme zde vidět určitou analogii se schopností zvládání stresu například u vrcholových sportovců. Duševní odolnost je jedním z hlavních faktorů rozhodujících o úspěchu.

Koncept duševní odolnosti

Co se vlastně v emočně vypjatých situacích děje? Je to podvědomá reakce člověka na nebezpečí a s tím spojené genetické naprogramování organismu buď na útok, nebo na únik. Fakticky to znamená odblokování šedé kůry mozkové, které snižuje schopnost soustředění. Umístíme-li dva jedince do stejného prostředí a poskytneme-li jim stejné podmínky, stejné vzdělání, neznamená to nutně, že budou stejně reagovat a budou stejně výkonní. Zatímco někteří zůstanou klidní a budou podávat maximální výkony, jiní budou vystresovaní a mohou začít zmatkovat. Proč tomu tak je, objasňuje koncept duševní odolnosti, za kterým stojí britský psycholog Peter Clough. Původně se dlouhá léta zabýval sportovní psychologií, je však certifikovaným odborníkem i na klinickou psychologii a psychologii práce. Jeho výzkum odhalil velmi zajímavý fakt. Až 25 % rozdílu ve výkonnosti člověka jde na vrub právě duševní odolnosti, pouze 10 % ovlivňují získané dovednosti (nechám na posouzení každého, nakolik se soustředíme právě na rozvoj dovedností...). Jak jsem již zmínila, je personál pomáhajících profesí v porovnání s jinými profesemi daleko častěji vystavován každodennímu tlaku a stresu, který výrazně ovlivňuje jejich výkon. Patříte-li mezi jedince, kteří hůře zvládají stresové situace a inklinují k panickým reakcím, úroveň vašeho stresu negativně ovlivňuje míru vašeho výkonu a úspěšnosti. Vězte, že nastavení duševní odolnosti není neměnné, tato vlastnost se dá rozvíjet, a dokonce i zvyšovat.

Náročné úkoly, vytrvalost, kontrola, sebedůvěra

Pojďme se blíže podívat na vlastní koncept duševní odolnosti. Výzkum ukázal, že duševní odolnost má celkem 4 složky: přístup k náročným úkolům, vytrvalost, kontrolu a sebedůvěru.

- Škála přístupu k náročným úkolům o nás říká, jestli máme rádi výzvy, jak je přijímáme a jak dokážeme reagovat na změny.

- Vytrvalost je měřítkem toho, nakolik dokážeme překonávat překážky a dotahovat náročné úkoly do konce, a zároveň, do jaké míry máme schopnost podávat výsledky i ve velmi vypjatých situacích – především tehdy, kdy je šance na úspěch relativně nízká.

- Složka kontroly sleduje, jak velký pocit kontroly nad vlastním životem potřebujeme, nakolik máme pocit kontroly nad svými emocemi a víru ve vlastní schopnost ovlivňovat dění a měnit svět i své okolí.

- Sebedůvěra je naopak vírou ve vlastní schopnosti a dovednosti. Týká se to i sebedůvěry v sociálních vztazích.

Vliv na hodnocení kvality péče

Je velmi náročné být dobrým a úspěšným zdravotníkem, pokud nemáte mentální schopnost zapomenout na neúspěchy, nezdary v léčbě onemocnění spojených s vysokou úmrtností, zátěž související s terminální péčí o pacienta, zvládáním nepřiměřených reakcí pacientů na léčbu, případnými konflikty s rodinou pacientů apod. Zdravotníci s vysokou duševní odolností jsou hodnoceni jako kompetentnější ve zvládání každodenních situací. Vybírají vhodné strategie k jejich řešení a daleko efektivněji uplatňují získané znalosti a dovednosti. Díky tomu také umí lépe komunikovat s pacienty, budovat s nimi partnerský vztah, což zvyšuje compliance pacienta. To v konečném efektu vede k příjímání pozitivní zpětné vazby a dále zvyšuje duševní odolnost profesionála. Problém může nastat u zdravotníků s nižším skóre duševní odolnosti. Ti mohou hůře zvládat stres a postupem času se mohou začít uchylovat k různým obranným reakcím – např. budou omezovat svou komunikaci s pacientem, odosobňovat svůj vztah, případně unikat do jiných, spíše administrativních činností. Přestože tito zdravotníci mohou být profesionálně zdatní, pacient si jejich chování většinou vztahuje na sebe a může si je vysvětlovat jako pohrdání, neakceptaci a nadřazený vztah zdravotníka. Mimochodem toto chování zdravotníků bývá velmi často jedním z příznaků počínajícího syndromu vyhoření. Jak ukazuje řada průzkumů veřejného mínění, je kvalita poskytované péče hodnocena pacientem spíše na úrovni komunikačních dovedností a slušného chování zdravotnického personálu než co do vlastní odbornosti zdravotníků. V konečném efektu tedy může mít duševní odolnost pracovníků příslušného zdravotnického zařízení vliv na hodnocení kvality tohoto pracoviště.

Trénink šitý na míru

Duševní odolnost lze změřit na základě validizovaného psychometrického testu – MTQ 48, kterým se v zahraničí používá již více než osm let, v České republice s ním pracuje poradenská společnost TEAM.CZ. Ve výstupech testu se můžete dozvědět, proč a v jakých situacích stresu podléháte. Výsledky současně ukáží cestu, jak tyto obtížné situace řešit. Díky tomu je možné na sobě začít pracovat, a to formou individuálního poradenství, koučování nebo nejrůznějších skupinových tréninků. Protože každý člověk potřebuje něco jiného, uvádíme pro inspiraci výběr některých technik, vedoucích ke zvyšování duševní odolnosti:

- trénink pozitivního myšlení (self talk),

- vědomé budování svého sebevědomí – hledání pozitiv, odměňování se,

- řízená imaginace – vizualizace úspěchu,

- tvorba tzv. bezpečného místa, kam máte možnost se vracet,

- cílené zařazování drobných změn do každodenního života,

- práce s cíli – vytyčování cílů, jejich formulace, vizualizace atd.,

- schopnost efektivní práce s časem (technika GTD/Mít vše hotovo – David Allen),

- mentální techniky: relaxace, meditace,

- biofeedback.

Autor: Mgr. Kateřina Koželská

Zdroj:  Zdravotnické noviny

ZKUŠENOST ZE ZDRAVOTNICTVÍ ZE SKOTSKA A Z ČR

Chtěla bych se vyjádřit k článku - "Zdravotnictví, lidskost, Británie a ČR, píše Monika Málová.

Při své návštěvě ve Skotsku jsem měla možnost porovnat v rozmezí dvou týdnů lékařskou pohotovost a přístup lékařů jak v nemocnici ve Skotsku (v Edinburku), tak v okresní nemocnici ve středočeském městě, kde bydlím.

Zhoršující se stav kolena a lýtka (po přetížení z cyklistických výletů a túr) a jeho značný otok mne donutily navštívit lékařskou pohotovost. Věděla jsem, že ve Skotsku mají návštěvu u lékaře zadarmo a já ji budu mít v rámci Evropské unie též. Byla jsem zvědavá na celý přijímací postup a přístup lékařů.

Na pohotovost v nemocnici v Edinburku jsem přišla po půl deváté večer a při pohledu na přeplněnou čekárnu (cca 25 lidí), jsem nabyla dojmu, že dříve než v ranních hodinách se na řadu nedostanu.

Přihlásila jsem se v recepci, kde po mně vůbec nechtěli pojišťovací kartičku, ale cestovní pas, aby si správně zapsali bydliště. Poté jsem byla ujištěna, že do půl hodiny pro mne přijde sestra, zatím se mohu posadit v čekárně. Většina čekajících pacientů si krátila čas sledováním TV. Součástí čekárny byl i samoobslužný box s občerstvením.

Za půl hod. pro mne přišla sestra. Ocitla jsem se ve větší místnosti rozdělené na několik kójí oddělených plentami. Sestra se mi představila a podala mi ruku.

Zapsala si mé problémy a seznámila mne s postupem vyšetření, který mne čeká, a odvedla zpět do čekárny s tím, že mne budou v nejbližší možné době volat. Po další půl hodině mě vyšetřil lékař (který se opět představil) a po vyšetření mi vysvětlil příčinu mého zdravotního problému a způsob léčení. Odebral mi ze žíly krev s tím, že musím počkat na výsledky odběru v čekárně.

Po určité době za mnou přišel a omlouval se, že mu ještě chybí jeden výsledek, ať jsem trpělivá.

Mezitím v čekárně probíhalo střídání a vyvolávání pacientů.

Dočkala jsem se výsledků vyšetření, dostala dva druhy léků zadarmo i ponaučení, že musím hned po návratu do ČR na lékařskou kontrolu.

Odcházela jsem po dvanácté hodině a byla spokojená s přístupem i postupem skotského zdravotnictví.

Po návratu do Čech jsem jela rovnou z letiště na pohotovost. Byly dvě hod. odpoledne, když jsem usedla do čekárny pohotovosti v okresním městě, kde žiju.

Asi po čtvrt hodině čekání nám (čtyři pacienti) sestra oznámila, že lékař musí odejít k naléhavému případu a ona nás odvede na druhou pohotovost (v novém pavilonu), kde budeme všichni co nejdříve ošetřeni. Nás si tam však nikdo nevšímal a sestry zvaly dál pouze přicházející pacienty. Byli to pacienti, co chodili na kontrolu, na převaz, zaměstnanci apod. Žádný vážný úraz, který by měl být upředňostňován, tam nebyl.

Opravdu už jsem byla unavená, hladová (s oteklým kolenem) a tak jsem se dovolila i za ostatní ozvat. Sestra sdělila ano, za chvíli vás vezmeme, avšak zdravotníci odkráčeli již podruhé do odpočinkové místnosti.

Když se vrátili, byli ošetřeni všichni, co čekali se mnou, jen já stále ne.

Přicházeli noví pacienti, bylo sedm hod. večer, postavila jsem se ke dveřím s bojovným postojem, připravena vstoupit bez vyzvání.

Sestra se chystala pozvat další pacientku, ale když uviděla moji neústupnost, náhle nebyl problém poslat ji na RTG přímo z čekárny a já jsem se konečně dočkala ošetření.

Arogance lékaře a jeho lživé argumenty na mé připomínky mne jen ujistily v tom, že uplyne ještě dlouhá doba, než se naši zdravotníci naučí patřičnému řádu a slušnému chování.

Možná se mu naučí ti mladí odcházející do zahraničí až tam, ale ti se sem už asi těžko vrátí. Tak to byly moje dva zážitky z totožného zařízení ve dvou různých zemích Evropské unie. Stydím se za to, že ten špatný byl z mé vlasti.

Zdroj:  Britské listy

SPECIFIKA KOMUNIKACE SESTRY A PACIENTA V KLINICKÉ PRAXI

Sociální komunikace tvoří teoretickou základnu komunikace v ošetřovatelské péči. Komunikace probíhající mezi sestrou a pacientem je zde nezbytná, nezvratná a neopakovatelná.

Komunikace je důležitým aspektem ošetřovatelské činnosti. Při komunikaci s pacientem je důležité, aby sestra navodila ovzduší důvěry, které by pacienta uspokojovalo, zbavilo jej pocitu obav a strachu. Ošetřovatelství se zaměřuje na péči o celého lidského jedince, o jeho momentální i potenciální zdravotní problémy, vykonávání lékařských opatření a ošetřovatelských úkonů. Holistické ošetřovatelství respektující etický přístup k pacientovi představuje uvědomění si, že tělesné, psychické a duchovní aspekty jsou vzájemně propojené. Ošetřovatelství je proces nevyhnutelně spojený i s etickým rozhodováním (3).

V současnosti se klade důraz na uplatňování a dodržování práv pacientů. V právní oblasti jde o klasifikaci konání v termínech právního pořádku. Práva pacientů jsou oblastí, která je legislativně upravená. Jejich nedodržování, respektive porušení, je sankcionováno. Vynutitelnost soudních rozhodnutí je garantovaná státní mocí.

V etické oblasti jde o pochopení podstaty, jedinečnosti konání a o hledání a nacházení dobra nebo alespoň menšího zla. Dodržování etických norem není vynutitelné státní mocí. Uplatňuje se zde systém různých nepřímých zpětných vazeb a morálních sankcí, jako jsou mravní vědomí, svědomí a veřejné mínění.

Humánní přístup k pacientovi představuje respektování základních principů medicínské etiky při ošetřování. Uvádějí se čtyři základní principy, které by se měly akceptovat při každém uvažování a rozhodování v oblasti medicíny i ošetřovatelství (5):

-Prospěšnost - ze strany sestry předpokládá konat maximální dobro pro konkrétního pacienta.

-Neškodnost - ze strany sestry předpokládá vyloučení jakéhokoli úmyslného i neúmyslného poškození nebo ublížení.

-Autonomie - předpokládá respektování pacienta jako lidské bytosti ve všech sférách tělesných, duševních, sociálních a duchovních. Autonomie též znamená spolurozhodování pacienta o sobě a svých záležitostech.

-Spravedlnost - předpokládá nedělat rozdíly mezi pacienty, poskytovat zdravotní péči každému, kdo ji potřebuje bez diskriminace.

Podmínky úspěšné komunikace

Komunikaci ovlivňuje věk, společensko-ekonomické postavení, kultura jedince, množství použitých slov, intonace, hlasitost, výška a barva hlasu, tempo a rytmus. Slovy můžeme vyjádřit širokou paletu emocí. Představují značnou část sociální komunikace, mají velkou cenu, informační hodnotu v komunikaci mezi pacientem a sestrou. Prostřednictvím slov vysvětlujeme, získáváme, přesvědčujeme, povzbuzujeme nebo informujeme o účelnosti odborných postupů při udržování, podpoře a obnově zdraví. Se slovy musí sestra pracovat obratně, uvědoměle, cíleně. Slova mají obrovskou sílu výchovnou i ovlivňující. Mohou pacienta potěšit i ranit (4). Rozhovor je pilířem psychosociální komunikace, do které patří zručnost vést rozhovor. Pro získání zručnosti vést rozhovor je potřebné seznámit se s teoretickými aspekty rozhovoru a praktický nácvik verbální komunikace formou modelových situací.

Sestra, aby vedla rozhovor správně, musí dodržovat základní psychologické a etické zásady v přístupu k pacientovi (1): . musí znát jméno pacienta a oslovovat jej jménem, . vyvinout úsilí snížit pacientovy záporné pocity,

-mít schopnost pacienta psychicky podporovat, dát mu najevo, že se svými těžkostmi není sám,

-mít zvýšený zájem o osobnost pacienta,

-vyvinout úsilí o spolupráci s pacientem,

- udržovat oční kontakt s pacientem,

-posilňovat u pacienta optimismus,

-mít trpělivost pacienta vyslechnout,

-umět pacientovi vyslovit ocenění, pochvalu,

-vědět, z jakého sociálního prostředí pacient pochází.

Sestra by neměla mluvit před pacientem o svých problémech a zdravotních potížích.

Svým vystupováním má přesvědčit pacienta, že o něj má upřímný a čistý zájem. Chování lékaře a sestry během komunikace a jejich následující péče zároveň s odbornými a praktickými vědomostmi rozhodují o tom, jak budou hodnoceni pacientem. Platí zásada, že pro pacienta je důležitější to, jak se lékař a sestra k němu chovají a jak s ním jednají, než to, co mu říkají. Společným krédem všech zdravotnických pracovníků by mělo být dosažení blaha pacienta, a to nejen v oblasti psychického a sociálního života. Při komunikaci s pacientem je nutné navodit ovzduší důvěry, které by pacienta uspokojovalo, zbavovalo strachu a obav. Psychologické pochopení přechází do hlubokého pochopení, lidského zájmu a tolerance.



Základní požadavky nezbytné pro komunikaci



Termínem profesionální komunikace sestry je vyjádřena komplexní a náročná zručnost, jež vede k osvojení takových způsobilostí a dovedností, které umožní sestře sociální interakci a komunikaci nejen začít, ale i rozvíjet a ukončit, uvádí Zacharová (6).

K tomu, aby proces komunikace vznikl a produktivně se rozvíjel, musejí být splněny tři základní požadavky. První požadavek je chtít komunikovat. Ten by měli splnit jak sestra, tak pacient. Převážná většina nemocných chce komunikovat. Jen výjimečně se vyskytnou pacienti, kteří komunikaci odmítají. Problém může nastat u zdravotníků, kteří si neumějí přiměřeně zpracovat získané informace, někteří nechtějí komunikovat - z různých důvodů, kterými jsou například nezájem o profesi, nízká motivace, nedostatečný rozvoj komunikačních dovedností nebo také profesionální deformace.

Druhý požadavek efektivní komunikace zdůrazňuje, aby sestra i pacient uměli komunikovat. Pacient většinou s komunikací nemá problémy, využívá obvyklý způsob, na který byl zvyklý před onemocněním. Sestra však nevystačí s tradičními komunikačními technikami. Neustále si musí rozšiřovat vědomosti a dovednosti o nové poznatky, které bude aplikovat v praxi. Jedná se například o komunikaci s problémovými skupinami pacientů, jako jsou agresivní, depresivní pacienti, pacienti pod vlivem návykových látek.

Třetím a posledním požadavkem na zabezpečení průběhu komunikace je vytvoření možnosti ke komunikování, tj. moci komunikovat. Tento požadavek nesplňují nebo splňují jen částečně handicapovaní pacienti s poruchou sluchu, zraku a řeči, ale také dementní pacienti nebo pacienti v bezvědomí apod.

Profesionální využití komunikace v ošetřovatelství má význam nejen při ošetřovatelských zákrocích, ale i při realizaci všech kroků ošetřovatelského procesu. Správně vedený a využívaný komunikační proces může pomoci zdravotníkům a zvláště sestrám k získání pacienta ke vzájemné spolupráci.

V ošetřovatelství však nevystačíme jen s komunikací, kterou jsme si osvojili v běžném životě. Musíme zde využít i další možnosti, které nám pomohou s pacientem kontakt nejen navázat, ale i dále rozvíjet. Základem úspěšné komunikace je rozhovor. Mezi specifické požadavky komunikačního procesu v ošetřovatelské péči ze strany zdravotníků řadíme:

-Příprava na rozhovor - ujasnit si, co chceme komunikací získat, cíl rozhovoru.

-Informace a vědomosti o tématu, které je předmětem rozhovoru.

-Strategie vedení rozhovoru - jak klást otázky, jak reagovat na chování pacienta a také možnosti kompromisů a akceptace výsledků rozhovoru.

-Postoj k pacientovi - k onemocnění, k vedení ošetřovatelského procesu, k průběhu léčby.

- Porozumění a pochopení - empatie a akceptace názorů pacienta, umění naslouchat a porozumět.

- Prostor pro dotazy - dostatek času na otázky, které jsou v dané situaci aktuální.

-Správně volené výrazy a příklady - k názornosti a pochopení problémů spojených s ošetřovatelskou péčí.

-Časový prostor pro komunikaci - vhodná doba a prostředí.



Překážky v komunikaci mezi sestrou a pacientem



V klinické praxi a pravidelné ošetřovatelské péči mohou vzniknout mezi sestrou a pacientem nejrůznější překážky, které brání kvalitní komunikaci. Překážky mohou být všeobecného rázu a týkají se obou zúčastněných subjektů. Mezi nejčastější všeobecné překážky efektivní komunikace patří (1): . Praktická překážka způsobená rušivými vnitřními a vnějšími vlivy nebo příliš tichým hlasem sdělovatele zprávy.

-Jazyková překážka je zapříčiněna rychlým nesrozumitelným projevem, ale také dlouhými větami s množstvím důležitých informací. Je dána i odlišným mateřským jazykem u cizinců.

- Emotivní překážka překrývá soustředěnost.

-Intelektová překážka charakterizuje rozdílnost odborného vyjadřování a překážka v chápání poukazuje na různé pochopení komunikačního obsahu.

-Fyziologické překážky jsou dány bolestí, únavou, nedostatkem spánku nebo smyslovými poruchami.

Na straně sestry se však mohou vyskytnout i další překážky v komunikaci, mezi které můžeme zařadit nejasné, nepřesné informace, postoje a názory, polopravdivé informace, únik od tématu nebo vyhýbání se určité problematice. Problémem může být jednosměrnost komunikačního prostoru, ale také dvoukolejnost, kdy se sestra s pacientem navzájem neposlouchají. Nevhodná je i manipulace, kdy sestra "tlačí" pacienta do kouta. Neprofesionální je i nadměrné množství informací směrem k pacientovi, nebo neetické chování spojené s výsměchem, dvojsmyslností, urážkami pacientů (2).

Mezi další překážky můžeme zařadit například neochotu vyslechnout pacienta, nadměrné ubezpečování o uzdravení, vnucování vlastních návodů na řešení problémů, zatěžování pacienta vlastními problémy, nadměrné přitakávání, negace emocí, používání odborné terminologie a v neposlední řadě i časový deficit ze strany sestry. Vážnou překážkou a problémem ze strany sestry je bezobsažná komunikace, která vyvolává oprávněný dojem, že sestra nemocného neposlouchá a nerozumí mu. Při takovém poznání může u pacienta vzniknout lhostejnost, uzavřenost a přestává se zdravotníky spolupracovat.



Závěr

Od začátku setkání zdravotníka s pacientem, a dokonce i před ním, začíná komunikace, která bude mít pro další vývoj jejich vztahu, a hlavně pro léčení, rozhodující význam. Přestože v medicíně hraje nemoc dominantní úlohu, musíme mít na paměti, že je to jen nezávislý a samostatně existující jev. Ve svém okolí nenajdeme izolovanou nemoc, nacházíme však nemocného člověka. Čím dříve si zdravotníci tuto skutečnost uvědomí, tím snáze budou schopni rozlišovat přístup zaměřený na pacienta i na jeho osobnost.

Zvládnutí problematiky komunikace pomáhá sestře rozvíjet kvalitní vztah s nemocným člověkem, ale i v rámci ošetřovatelského týmu. Zlepšení komunikačních schopností významnou měrou přispěje k zefektivnění vzájemných vztahů na nejširší úrovni, povede ke zvýšení kvality života pacienta a k plnému uspokojování jeho potřeb (6).



(Recenzent článku: PhDr. Jana Haluzíková, Ph.D., RN, Ústav ošetřovatelství FVP, Slezská univerzita v Opavě)



Literatura

1. Gulášová, I.: Telesné, psychické, sociálne a duchovné aspekty onkologických ochorení. Martin, Osveta 2009. 99 s.

2. Gulášová, I.: Osobnostné a profesionálne vlastnosti sestry. Sestra 6/2004, 14, s. 8-9.

3. Gulášová, I.: Komunikácia v ošetrovateľstve. Bratislava, Revue ošetrovateľstva a laboratorných metodík 2000.

4. Gulášová, I.: Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom. České Budějovice, Kontakt 2004.

5. Honzák, R.: Komunikační pasti v medicíně. Praha, Galén 1999. 165 s.

6. Zacharová, E.: Zdravotnická psychologie. Teorie a praktická cvičení. Praha, Grada Publishing 2007. 229 s.



Fakulta zdravotnických studií, Ostravská univerzita v Ostravě



(Doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph.D.)

Autor: Doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph.D.

Název zdroje: Sestra

PACIENTŮM VADÍ AROGANCE, BUDÍČEK A ŠPATNÉ JÍDLO

PRAHA: Když vás odvezou do nemocnice s infarktem, můžete si být jisti, že dostanete špičkovou lékařskou péči. Pak může přijít zklamání: budíček v pět ráno, nepříjemná sestra, žádné soukromí a respekt od personálu. Tedy nejčastější nešvary, na které si pacienti stěžují v průzkumech.

Co se zlepšuje, je ochota personálu. "Týká se to především sester," říká Tomáš Raiter, autor projektu Kvalita očima pacientů, který si nechalo zpracovat ministerstvo zdravotnictví.

Průzkum se uskutečnil loni, na otázky týkající se chování personálu, léčby či třeba spokojenosti se stravou v nemocnicích odpovídalo celkem 22 tisíc pacientů v patnácti zařízeních.

Když si podobnou analýzu dělaly nedávno nemocnice na jižní Moravě, pacienti si stěžovali na vybavení a přístup personálu: jedna toaleta slouží pro více pacientů, na vyšetření se příliš dlouho čeká, lůžka nevyhovují.

Pacienty trápí také nedostatek soukromí v ordinacích a čekárnách doktorů. Sestra vyjde ze dveří a pozve dál pacienta se slovy: "Pojďte vy s tím břichem." Když MF DNES před rokem testovala pohotovosti, byla právě ztráta soukromí jeden z hlavních problémů. V jedné z nemocnic ležel téměř nahý, bezmocný pacient mezi ostatními lidmi v čekárně.

"Pacienti se musí bránit, musí napsat stížnost, pokud se jim něco podobného stane," upozorňuje prezident České lékařské komory Milan Kubek.

Dlouhodobě není v pořádku ani jídlo - v projektu Kvalita očima pacientů byl se stravou spokojen jen každý třetí pacient. Přitom podle Raitera často stačí, když personál upozorní pacienta, že munemůže dát kořeněné a osolené jídlo kvůli dietě.

Nejsme na tom však výrazně hůř než v zahraničí. Nejsou tam spokojenější pacienti. "Ale pozor - spokojenost je srovnání očekávání a reality. Myslím, že český pacientmá očekávání nižší," podotýká Tomáš Raiter.



Autor: Jana Syslová, s přispěním Lenky Petrášové

Název zdroje: Mladá fronta Dnes

DOBROVOLNÍCI CHTĚJÍ SKONCOVAT S NUDOU V NEMOCNICI

Příbram - Pobyt v nemocnici nebývá už ze své podstaty pro většinu pacientů příliš veselý. Přitom právě duševní rozpoložení dokáže často výrazně pomoci při léčbě a následné rekonvalescenci.

Kvůli rozveselení, možnosti si popovídat nebo i společně něco vytvořit rukama, navštěvují pacienty příbramské nemocnice už řadu let mladí dobrovolníci.

Teď navíc z vlastní iniciativy získali finanční podporu na svůj nápad Konec nudy v nemocnici. "Není tak časté, aby mladý člověk dobrovolně a zdarma pomáhal pacientům a už vůbec ne, aby věnoval svůj čas a energii k získání financí pro charitativní projekt," konstatovala mluvčí nemocnice Monika Boušková. Členové Dobrovolnického centra Oblastní nemocnice Příbram tráví aktivně s pacienty svůj volný čas. "Podílejí se tím na zvyšování kvality péče v nemocnici. Tato forma občanské pomoci posunuje nemocniční prostředí do další roviny a přibližuje ho rodinnému prostředí," řekl ředitel nemocnice Stanislav Holobrada. "Vyškolení členové dobrovolnického centra doprovází pacienty na vycházky, čtou s nimi, hrají s nimi hry didaktické i hry zaměřené na rozvoj smyslového vnímání, trénují s nimi paměť a nově s klienty pracují v rámci výtvarných dílen," přiblížila Kateřina Hanselová, jedna z týmu pěti dobrovolnic, které projekt Konec nudy v nemocnici připravily. Právě na pomůcky do výtvarné dílny získali dobrovolníci třicet tisíc korun v rámci programu Make Connection. "Program je součástí velmi úspěšné celosvětové iniciativy, která od roku 2000 pomohla zrealizovat projekty stovkám tisíc mladých lidí ve více než dvaceti zemích světa," doplnil ředitel Stanislav Holobrada.

"Při výtvarných dílnách si pacienti vyrábí výrobky například z korálků, vlny, z barevného papíru, mohou si uplést jednoduché košíky a realizovat spoustu dalších nápadů. Vlastními výrobky pak mohou podarovat své blízké nebo se malbami a jinými výsledky této činnosti pacientů ozdobí interiéry nemocnice. Výtvarné techniky přitom pomáhají procvičovat jemnou motoriku, zlepšují hmatovou a zrakovou koordinaci, rozšiřují spolupráci s personálem a otevírají klientovi další prostor, ve kterém se může realizovat," uzavřela dobrovolnice Kateřina Hanselová.

Autor: ZBYŠEK SEIFERT

Název zdroje: Příbramský deník

SESTRA JAKO ZDRAVOTNICKÉ UNIVERZUM

Dějištěm druhého semináře ze série mezioborových konferencí "1 den pro sestru" se stal 10. června 2010 hotel Gomel v Českých Budějovicích. Pořadatelem těchto odborných setkání je již druhým rokem divize Medical Services vydavatelského domu Mladá fronta, a. s., generálním partnerem projektu je společnost Apotex.

Moderátorka akce Mgr. Martina Pelikánová, šéfredaktorka časopisu Sestra z vydavatelského domu Mladá fronta, a. s., přivítala na konferenci s podtitulem "Sestra jako zdravotnické univerzum" přes stovku účastníků. Odbornou záštitu převzali proděkanka pro pedagogickou činnost a vedoucí katedry ošetřovatelství Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity prof. PhDr. Valérie Tóthová, Ph.D., a vedoucí Ústavu sociálního lékařství LF UK v Hradci Králové prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc.



Motivace a pracovní spokojenost

Klinický psycholog z Nemocnice České Budějovice a Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity Mgr. Václav Šnorek v úvodním vystoupení hovořil na téma pracovní motivace a spokojenosti sestry jako atributu kvality života. Připomněl psychologická specifika povolání zdravotníka a multifaktoriální podmíněnost pracovní spokojenosti. Zmínil různé teorie motivace (Maslowovu, Herzbergovu) a nastínil typologii osobnosti ve vztahu k práci, vymezující šest různých typů osobnosti: praktický, zkoumající, umělecký, sociální, podnikavý a tradiční. Pracovní spokojenost je podle autora sdělení podmíněna na prvním místě náplní a charakterem práce, dále sociálními a fyzickými okolnostmi jejího výkonu, přítomností pracovní perspektivy, kvalitou řízení a organizace, vztahy se spolupracovníky a úrovní sociální péče. Přednášející rovněž přiblížil pojem "univerzum" z motta konference (tento filozofický termín označuje veškerou časoprostorovou objektivní realitu v celku) a uvedl definici německého filozofa a matematika Gottfrieda Wilhelma Leibnize, podle níž je univerzum "množina všech možných světů, z nichž jeden - náš - je reálný, zatímco ostatní jsou myslitelné jen jako logicky možné".



Komunikace a konflikt

Komunikací na pracovišti a možným konfliktem rolí se magistr Šnorek zabýval ve svém druhém příspěvku. Komplementaritu a konfrontaci představil jako dva protichůdné principy fungování multidisciplinárního týmu, nastínil příčiny vzniku interpersonálních různic na pracovišti a postupy při jejich zvládání a upozornil, že i agrese může mít pozitivní aspekty, stejně jako spor a střet mohou vyústit v nalezení východiska z konfrontační situace. Pro správné fungování týmu je podle něj důležitá přítomnost autorit charakterizovaných odpovědností, erudicí a autenticitou i sebepřijetí každého člena pracovního kolektivu spolu s mnoha atributy podporujícími zvládání pracovních rolí. Jde například o všímavost, dovednost poznat a řešit problém, schopnost nebrat se příliš vážně, prožívat radost i z maličkostí a vnímat zkušenosti pozitivně, otevírat se v případě potřeby druhým, umění odpouštět i připravenost nést odpovědnost.



Sestra v multikulturní péči

S prakticky orientovanou přednáškou "Sestra jako zdravotník v multikulturní péči" vystoupila prof. PhDr. Valérie Tóthová, Ph.D., (rozsáhlý rozhovor s prof. Tóthovou jsme otiskli v ZDN č. 24/2010, které vyšlo 14. června - pozn. red.), která zaujala auditorium zhodnocením přístupu ke zdraví, jak se projevuje u příslušníků dvou minorit (vietnamské a čínské), s nimiž se sestry v běžné praxi často setkávají. Podle profesorky Tóthové se v přístupu čínské menšiny odráží pojetí zdraví jako rovnováhy mezi vnitřním a vnějším prostředím člověka a nemoci jako výsledku disharmonie s okolím. Toto chápání vychází především z konceptu Jin a Jang a kondicionalismu. Naproti tomu postoje Vietnamců ke zdraví formuje kromě teorie protichůdného působení sil Jin a Jang především buddhismus a konfucianismus. Obě menšiny pak v péči o zdraví charakterizuje starostlivost, s níž souzní disciplinovanost v návštěvách preventivních prohlídek, starost o zdraví dětí včetně zodpovědného postoje k předporodní přípravě a kontrolám v prenatálních poradnách, vstřícnost v přijímání léčebných výkonů a opatření. Menší zdravotní problémy ovšem řeší doma za pomoci tradiční asijské medicíny.



Sestra - partner lékaře

Pracovní činnosti sestry z pohledu lékaře se věnoval kardiolog z Nemocnice České Budějovice MUDr. Ing. Michal Šnorek. "Ve vztahu sester a lékařů sílí odklon od tradičního pojetí se značnými rozdíly v síle a vlivu," zdůraznil. "Sestry a lékaři se budou stávat rovnocennými partnery." Bezproblémové podřízení se, kdy sestra o ničem nerozhoduje a k ničemu se nevyjadřuje, není výhodné. Mezi faktory ovlivňujícími interakci lékaře a sestry patří organizace práce na oddělení, osobnostní charakteristika lékaře, schopnosti a dovednosti sestry. Konflikty vyplývají obvykle ze špatné komunikace, neúnosného rozšiřování kompetencí sester nebo naopak podceňování jejich práce, vzájemného nepochopení rolí, únavy a vyčerpání z práce a v neposlední řadě může hrát negativní roli i sexuální obtěžování (harassment). "Neplatí, že sestry s vyšším vzděláním se cítí být vnímány jako partner lékaře v péči o pacienty častěji než sestry se středoškolským vzděláním," upozornil Michal Šnorek. "Lékaři by měli být připraveni na kritiku i ze strany sester, neměli by nechat konflikty bujet a čekat, že problém vyšumí, ale řešit ho v okamžiku prvních známek rozladění. Ke kontaktu se sestrami by měli využívat i neformální příležitosti, například zajít na sesternu," dodal.



Povolání budoucnosti

"Techniku si dnes za peníze může koupit každý, o kompetentní zaměstnance vzniká konkurenční boj. Povolání sestry je povoláním budoucnosti," konstatovala vedoucí oddělení Centra řízení kvality FN Plzeň Mgr. Nina Müllerová. Připomněla, že právě uplynulý měsíc květen je měsícem sester a 12. květen Mezinárodním dnem sester. Nedostatek sester v Česku doložila údaji z Ústavu zdravotnických informací a statistiky - podle nich jsou v současné době mírně v "černých číslech" pouze kraje Středočeský, Jihočeský, Moravskoslezský a Vysočina, nejvíc sester dlouhodobě chybí v Praze. Příčiny jejich odchodu ze zdravotnických zařízení jsou finanční i osobní (péče o vlastní rodinu), dále syndrom vyhoření, nízká prestiž profese, časté přesčasy, vysoká náročnost a nevyhovující skladba pracovních činností, mezi nimiž převažuje administrativa na úkor péče o pacienta. Podle registru zdravotnických pracovníků působilo v roce 2009 v ČR 95 924 registrovaných všeobecných sester-žen a 1505 mužů. "Vzdělání je a bude konkurenční výhodou," uzavřela magistra Müllerová část sdělení zaměřenou na profesní kompetence sester. Program konference zakončila přednáška MUDr. Michala Krčmáře, Ph.D., z Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí o močové inkontinenci a poté byly předány certifikáty.

Název zdroje: Zdravotnické noviny

PŘIHLASTE MISS SESTRU SVÉ ORDINACE!

Od 1. června se mohou ženy a dívky nelékařských zdravotnických profesí hlásit do soutěžního projektu Miss sestra 2010 společnosti We Make Media, s. r. o. Své oblíbené sestřičky a ostatní nelékařky mohou do soutěže přihlásit a následně hlasovat o jejich postupu do dalších kol i lékaři, pacienti, známí či kolegové. Přihlášky je možné zasílat prostřednictvím webové stránky www.misssestra.cz, a to až do konce srpna. Cílem je najít Miss sestru s pěti "S" - sympatickou, srdečnou, spolehlivou, společenskou a stylovou.

Finále bude v lednu. Návrhy na svoji Miss sestru posílejte prostřednictvím formuláře, který najdete na www.misssestra.cz. Na stejné adrese je následně možné prohlížet si profily přihlášených a od 1. září začít hlasovat o jejich postupu. Finálový večer proběhne v rámci 2. reprezentačního plesu sester s názvem "Sestry na sál!" 14. ledna 2011 v Obecním domě, kde o vítězkách rozhodne porota. Během celého projektu budou mít soutěžící možnost poznat známé osobnosti, prožít mnoho nového a hlavně odpoutat se od své náročné práce.

Název zdroje: Zdravotnické noviny

OŠETŘOVATELKA MUSÍ BÝT DIPLOMAT I ZDATNÝ ŘIDIČ

Eliška Hlaváčová z Českého červeného kříže jezdí každý den za lidmi, kteří potřebují ošetřovatelskou péči. Pomáhala také při povodních/Ženy v uniformě.

České Budějovice - Diplomatické jednání, organizační schopnosti, fyzické síly i umění zaparkovat v ucpaném městě. To všechno musí zvládat Eliška Hlaváčová, která pracuje jako vrchní sestra v domácí ošetřovatelské péči českobudějovické pobočky Českého červeného kříže (ČČK).

"Jako malá jsem měla blízko ke zvířatům, takže jsem chtěla být zvěrolékařkou. Postupem času jsem ale poznala, že se budu radši orientovat na lidi. Moje maminka navíc pracovala jako ekonomka u Českého červeného kříže, proto jsem chodila na kurzy první pomoci," popisuje Hlaváčová. Po absolvování střední zdravotnické školy nastoupila jako sestra do budějovické nemocnice. Strávila zde 16 let, nejprve na infekčním oddělení, poté na kardiochirurgii.

Zároveň stále spolupracovala s ČČK, vyučovala první pomoc a byla v humanitární jednotce. "Jednou mě ředitelka oslovila, jestli bych u nich nechtěla pracovat jako sestřička. Já zrovna v té době uvažovala o změně, tak jsem to přijala," vypráví. U agentury domácí péče s názvem Alice, která spadá pod ČČK, je nyní dva roky. "Organizuji práci všem sestřičkám, potom je to každodenní kontakt s lékaři a příjem nových klientů. A samozřejmě stále vyjíždím jako ošetřovatelka do terénu," vyjmenovává. Zdravotní sestry se starají zhruba o 60 seniorů v Českých Budějovicích. K některým vyjíždí dvakrát denně, k jiným třeba jen jednou měsíčně na odběry krve. Nejčastěji dávají injekce, dále převazují bércové vředy nebo proleženiny, s některými pacienty cvičí, některé pouze učí, jak si například s injekcemi inzulinu poradit sami.



Přirostou k srdci

Rozdíl oproti práci v nemocnici je podle Hlaváčové veliký. "Je tu bližší kontakt s lidmi. Na oddělení v nemocnici je pacient pár dní, takže ho rozhodně nepoznám tak dokonale, jako když k němu jezdím několik let," říká. Klienti tedy sestrám přirostou k srdci, Hlaváčová však připomíná, že je zároveň nutné udržovat profesionální odstup. Sestry se proto čas od času na trase střídají a je nutné, aby každý klient znal alespoň dvě nebo tři ošetřovatelky. "Starší lidé si těžko zvykají na nové osoby, a pokud by jeho jediná sestřička měla dovolenou, byl by z toho celý nesvůj," vysvětluje .

Asi nejnáročnější na práci domácí ošetřovatelky je podle Hlaváčové komunikace s lidmi. Musí denně jednat s klienty, jejich příbuznými i lékaři. Časté problémy pramení hlavně z toho, že mnozí senioři zapomínají. U každého z nich proto sestra zapisuje svou přítomnost, protože se nejednou stalo, že klient tvrdil příbuzným, že vůbec nepřišla.

Ošetřovatelka také musí často vynaložit nemalé fyzické síly, jak na běhání do bytů ve vyšších patrech, tak na manipulaci s pacienty. "Když klient váží sto kilo a je třeba ho převalit na bok, jsou dvě ruce málo," říká Hlaváčová. Každodenní součástí práce je jízda autem. Na ranní rozvážku inzulinů poskytuje ČČK sestrám řidiče. V pozdějších hodinách už se musí po městě dopravovat samy, což zahrnuje nejen čekání v zácpách, ale také obtížné parkování v přecpaných ulicích. Když se pak sestra při cestě zdrží, může to způsobit drobné komplikace. "Zajímavé na téhle práci je, že ti klienti námi trochu žijí. Když se sestřička trochu opozdí, někteří hned volají, jestli na ně nezapomněla," přibližuje Hlaváčová.

Největší odměnou je pro zdravotnice úsměv klientů. "Když se na ně dozvoníme, což někdy bývá také obtížné, a oni nám s úsměvem otevřou," popisuje Hlaváčová.



Velká voda

Jako členka humanitární jednotky nabízela Eliška Hlaváčová pomocnou ruku také při povodních v roce 2002. "Zrovna jsem byla na mateřské, tak jsem děti svěřila do péče sestry a šla," vypráví. S kolegy pečovala o téměř 800 lidí v budovách vysokoškolských kolejí. Starat se o ty, kteří jsou vyhnáni z domova, bylo velmi náročné. Hlaváčová si zde například všimla, že většina seniorů vůbec nemá přehled o tom, jaké léky užívá. Byla ale také svědkem řady dojemných příběhů. "Bylatam evakuovaná stařenka a podařilo se nám najít její dceru. Když jsem ji tam ale vedla, tak se mi svěřila, že s maminkou už pět let nemluví, že neví, jaká bude reakce. Nakonec to bylo velmi silné, obě začaly plakat, byly šťastné, že jsou zase pohromadě, a po čase mi přišlo i poděkování," vzpomíná. Sama Hlaváčová si při povodních také prožila pernou chvilku. "V úterý ráno jsem normálně odešla pracovat a během dne voda zalila poslední most. A já zrovna měla své děti v druhé části města. Bylo těžké pomáhat ostatním a nevědět, co se děje s mou vlastní rodinou. Trvalo to dva dny, ale připadalo mi to jako celá věčnost," uzavírá.

Název zdroje: Českobudějovický deník

PÍSECKÁ NEMOCNICE ZÍSKALA CERTIFIKÁT

Lékařská komora jej uděluje zdravotnickým zařízením, která jsou ideálně personálně vybavena. Nemocnice Písek jako první z jihočeských nemocnic a jako druhá v republice obdržela certifikát České lékařské komory (ČLK) s názvem Nemocnice 21. století. Komora jej uděluje nemocnicím, které jsou ideálně personálně vybavené. To znamená, že mají dostatek kvalifikovaných zdravotníků, jimž nemocnice umožňuje dál pracovat na svém profesním růstu a vytváří jim dobré pracovní podmínky.



"Léky a přístroje není těžké sehnat. K tomu jsou potřeba peníze. Nejtěžší je získat personál. V současné době hlavně mladí lékaři odcházejí. Proto Česká lékařská komora považuje certifikát, který uděluje ideálně personálně vybavené nemocnici, za nejdůležitější. Bez kvalifikovaného zdravotnického personálu není možné poskytovat kvalitní zdravotní péči," uvedl vedoucí oddělení vnějších vztahů ČLK Michal Sojka.

Vedení písecké nemocnice dlouhodobě zastává názor, že na prvním místě je spokojený personál. Pouze spokojený lékař a zdravotnický personál poskytne pacientovi kvalitní a účelnou péči, díky níž bude zase pacient spokojený. Ředitel nemocnice Písek Jiří Holan považuje certifikát Nemocnice 21. století za nejdůležitější známku zdraví nemocnice.

"Je to signál pro zaměstnance, ale i absolventy, že jsme nemocnicí, která jim má co nabídnout. Je to signál managementu, že filozofii, kterou razíme, asi razíme dobře. Je to signál vlastníkovi, Jihočeskému kraji, že se chováme jako dobrý hospodář. A v neposlední řadě je to signál pro pacienty," konstatoval ředitel Holan.

Na prvním místě

Certifikát je podle hejtmana Jihočeského kraje Jiřího Zimoly (ČSSD) výzvou pro ostatní jihočeské nemocnice. Poděkování za jeho získání si zaslouží všech 730 zaměstnanců nemocnice.

"Je vidět, že i v dnešním světě, kdy často vítězí materiální stránka, se v písecké nemocnici nezapomíná na člověka - zaměstnance. Tady je člověk na prvním místě," je přesvědčený Zimola.

Název zdroje: Právo

Regionální mutace| Právo - Jižní Čechy

LÉČÍ I ODPOLEDNE: PACIENTI SE DIVÍ, ALE VYHOVUJE JIM TO

Praktický lékař Jan Bělobrádek má ordinaci už několik let jednou týdně otevřenu až do večera. Prý to vítá čím dál víc lidí. Jsou rádi, že mohou přijít po pracovní době nebo doprovodit k lékaři starší příbuzné.

ČERVENÝ KOSTELEC Lékař a předseda Okresního sdružení praktických lékařů na Náchodsku Jan Bělobrádek, který má ordinaci v Červeném Kostelci, ordinuje už několik let vždy jednou týdně až do pozdního odpoledne.

"Zájem pacientů o návštěvu v odpoledních hodinách stoupá a mnozí si na to zvykají. Přestože takto ordinuji už roky, mnozí lidé se pořád diví, že bývám v ordinaci až do večera. Ohlasy jsou pozitivní a pacientům to vyhovuje," říká lékař.

Myslí si, že pacientů, kteří si chtějí přivstat a jít k lékaři ráno ještě před nástupem do zaměstnání, je méně než těch, kteří přicházejí odpoledne. Možnost navštívit lékaře navečer podle něj nejvíc využijí lidé ve větších městech, kde pracovní doba končí později odpoledne. Odpolední návštěva ordinace se podle Bělobrádka hodí jak lidem, kteří jdou ze zaměstnání, tak i starším pacientům, které dopoledne nemá k lékaři kdo doprovodit. Příbuzní je obvykle mohou do ordinace dovézt až poté, co se vrátí z práce. "Jediné na co odpolední ordinační doba naráží, je to, že lékárny nemají otevřeno do osmnácti, ale pouze do sedmnácti hodin. Ovšem lidé, kteří přicházejí do ordinace odpoledne nebo navečer, většinou žádné akutní problémy nemají. Jsou to pacienti, které něco trápí dlouhodobě," říká Bělobrádek. Dodává, že při klidnějším odpoledním provozu mají pacienti i více prostoru své záležitosti prodiskutovat.

Nejvíc vycházejí pacientům vstříc na Náchodsku

Největší počet lékařů, kteří využili nabídku Všeobecné zdravotní pojišťovny na to, že za finanční zvýhodnění budou pacienty objednávat a alespoň jeden den v týdnu pro ně ordinovat až do večera, je právě na Náchodsku. Podle Bělobrádka to souvisí se snahou tamních zdravotníků dohodnout se a spolupracovat.

"Byl jsem za kolegy osobně vysvětlovat, že je to progresivní věc a že bychom ji měli podpořit. I k tomu slouží profesní organizace," míní Bělobrádek, který se do programu rovněž přihlásil. Domnívá se, že i tímto přístupem lékaři ukáží ochotu pacientům vyjít vstříc.

Seznamy lékařů, kteří pacienty objednávají a nabízejí jim výhodnější ordinační hodiny, Všeobecná zdravotní pojišťovna zveřejňuje na svých internetových stránkách. Praktičtí lékaři by měli svým pacientům případně zprostředkovat i vyšetření u specialistů.

K podobným novinkám místo příspěvků na plavání či masáže přistoupily zdravotní pojišťovny v době ekonomické krize. Zavedení možnosti objednávek plánuje od konce května i Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra. Ta už svým pojištěncům nabízí takzvanou Kartu života. Je v ní souhrn důležitých údajů o zdravotním stavu pojištěnce, a to i pro případ ošetření rychlou záchrannou službou. Dostupná je i elektronicky.

Název zdroje: Mladá fronta Dnes

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - východní Čechy (Hradec Králové)

PACIENTI ČASTO ZBYTEČNĚ HLADOVÍ

Praha - Česká asociace sester (ČAS) vyzvala zdravotníky i vedení nemocnic, aby věnovali pozornost výživě pacientů. Podle průzkumů totiž trpí 40 procent pacientů v nemocnicích podvýživou. V léčebnách hladoví až 60 procent lidí. Jídlo sice dostanou, ale jejich zdravotní stav jim znemožní, aby ho pozřeli. Podvýživa nemocné nezabíjí, ale přispívá ke komplikacím, prodlužuje dobu léčby a prodražuje ji.

Asociace sester vyzvala také ministerstvo zdravotnictví, ať vydá Akční plán výživy v nemocnicích a ambulantní sféře. Asociace vytvořila standardy výživy a nabízí je nemocnicím, řekla včera zastupující prezidentka ČAS Anna Skalická. Ministryně Dana Jurásková výzvu ČAS podpořila.

Výživa je důležitá Podle průzkumu nepovažuje 60 procent zdravotníků výživu za součást léčby, naproti tomu 80 procent pacientů je přesvědčeno, že je pro úspěch léčby zásadní a je důležitá i pro to, jak se v nemocnici cítí. Lékaři a sestry sledují, zda pacient užil svůj lék, případně jak se cítí, cíleně ale nesledují, zda a kolik toho snědl a vypil a zda zbytečně nehladoví. Ministerstvo chystá ve druhé polovině roku kampaň, v níž seznámí zdravotníky podrobně s obsahem akčního plánu výživy. Z téměř tři čtvrtě miliardy korun z fondů EU dá část na vzdělávání nutričních terapeutek.

Název zdroje: Znojemský deník

ZDRAVOTNICTVÍ BEZ POPLATKŮ UBLIŽUJE NEMOCNÝM

Zdravotnictví se dotýká nás všech, a nikdo neví, kdy bude lékařskou pomoc potřebovat. Byl bych moc rád, kdybychom se nad tímto složitým problémem zamysleli bez emocí a ideologických předsudků.

Jako lékař s praxí v USA a západní Evropě o této problematice přece jenom něco vím. Přímé platby za zdravotnictví nejsou nějakým českým výmyslem, ale jsou zavedeny prakticky v celé Evropě snad s výjimkou Velké Británie. Ovšem tamní zdravotnický systém není to, co bychom měli následovat. Typické pro ostrovní království jsou totiž dlouhé fronty u lékařů, dlouhé čekací doby na odborná vyšetření a operace.

V České republice si lidé připlácejí u lékařů 14 procent z celkové částky za lékařské výkony, kdežto průměr evropských zemí je 25 procent, což znamená, že tamní obyvatelé platí lékařům v hotovosti téměř dvakrát víc než Češi.

Samozřejmě každá evropská země má systém poplatků jiný a někdo namítne, že třeba senioři od nich bývají osvobozeni. To je ovšem jen částečná pravda, protože senioři v některých zemích si pro změnu platí zdravotní pojištění ze svých důchodů a nedělá to za ně stát jako u nás.

Bez pomoci

Rád bych také rázně vyvrátil velký blud, že za komunistů bylo kvalitní bezplatné zdravotnictví pro všechny. Nebylo!

Do kvality v USA a vyspělých západoevropských zemí mělo daleko. Kardiochirurgické operace zachraňují život lidem s nemocným srdcem. Bez nich jsou pacienti odsouzeni na smrt. A na sklonku osmdesátých let za bývalého režimu se v Československu provádělo na 150 kardiochirurgických zákroků na milion obyvatel, zatímco v USA a západní Evropě zhruba 700 až 800 na milion obyvatel.

To znamenalo, že v Československu, které se chlubilo údajně vyspělým zdravotnictvím, zbytečně umíraly tisíce lidí s nemocným srdcem! Za komunistů také vyšlo nařízení ministerstva zdravotnictví, které odepřelo léčbu pomocí dialýzy, čili umělých ledvin lidem starším 56 let. To znamenalo, že starší pacienti s nemocnými ledvinami se nechávali za komunistů bez pomoci umřít.

Z vlastní zkušenosti vím, že tenkrát za totality jsme neměli k dispozici kvalitní léky a zastaralé přístroje byly velmi poruchové. Skutečně kvalitní péči měli jenom vybraní soudruzi ve speciálních zdravotnických zařízeních zvaných SANOPZ.

Na úkor kvality

Pokud tedy v současné době zrušíme zdravotnické poplatky, tak zdravotnictví přijde o miliardy korun ročně. A to bude znamenat jediné. Omezení kvality zdravotní péče, prodloužení čekacích dob na operace (kdo má potíže s klouby, ví, jaká je to bolest a nemůže se dočkat, až půjde na operaci náhradního kyčelního kloubu) a omezené předepisování kvalitních léků.

Autor: JIŘÍ CHALOUPKA

Název zdroje: Táborský deník

NEZDOLNÝ OPTIMISMUS NEMOCNÝCH JE NAKAŽLIVÝ

Na vlastní kůži DOBROVOLNÍKEM. Já měla při zkušebním dobrovolnictví v liberecké nemocnici štěstí na pacienta, který věří v návrat do běžného života

Liberec - Dlouhodobě ležícím pacientům v nemocnici je dlouhá chvíle. To je jasné, o tom není pochyb. Někteří z nich mají to štěstí, že je pravidelně navštěvuje rodina, jiní však ne. Třeba i proto, že bydlí od nemocnice dost daleko. Nebo už prostě člověk nikoho blízkého nemá. Jak mu pomoci? Může nastoupit dobrovolník. Já si jeho práci vyzkouším. O dobrovolnících fungujících v nemocnici jsem už něco zaslechla, něco i napsala. Má představa je však před příchodem ke vstupnímu pohovoru velmi mlhavá. Vlastně ani nevím, co takový dobrovolník dělat může a co ne. A kdo se jím stát může. Mířím do kanceláře společnosti Dobromysl. Vítá mě její koordinátor, Tomáš Hendrych. Ví, že jsem novinářka, přesto z něj cítím, že i pro tuto reportáž bere své povinnosti vážně. Že nepustí k pacientovi člověka, který by mu byl spíše na škodu. I to je totiž cílem prvního setkání.

Dobrovolníkem nemůže být kdekdo

"U zájemců o dobrovolnictví zjišťujeme zejména jejich představy a očekávání. Ze zkušeností víme, že jejich motivace může být i nezdravá, že si třeba sám chce něco léčit. Nebo vzhledem k tomu, že nejvíce dobrovolníků chce zamířit na dětské oddělení, musíme vyloučit i možnost, že by šlo o pedofila," vysvětluje Tomáš Hendrych. Tak to vážně nejsem a navíc, já si ani vybírat nebudu. Před chystáním reportáže se mi donese hláška, že mi záměrně vyberou pacienta ze spinální jednotky. Abych to prý neměla úplně jednoduché. Trochu ve mně hrkne. Bojím se, jak se s tím vyrovnám. Jsem asi abnormálně emocionální typ a je mi ouzko při představě, že stanu tváří v tvář člověku, kterému se v okamžiku změnil život. Třeba mladíkovi, který ví, že se do konce života nepohne. I takové katastrofické scénáře mě napadají. Přichází na řadu devítihodinové školení, které se koná většinou v sobotu. Jejím cílem je seznámit nováčky s pravidly a s organizací programu. Jednou ze zásad je nezasahovat zdravotnickému personálu do práce. Tak to se mi trochu ulevuje. Po nedávném úrazu ruky si ještě neumím představit, jak manipuluju s bezvládným tělem. "Důležité také je, aby dobrovolníci znali svou roli. Pak totiž nehrozí, že se budou přespříliš citově angažovat," zdůrazňuje Tomáš Hendrych. A tady máme první problém. To asi tak úplně nezvládnu. Absolvuji i nácvik modelových situací. Příchod na oddělení, seznámení se s ním a podobně. Přímo na místě na mě má čekat člověk, který mě naučí manipulovat s invalidním vozíkem. Stále si neumím představit, co budu pacientovi říkat. Ten první moment bude hrozný, nevím, co mě čeká. Tak první překvapení přichází hned na začátku. I školitel je totiž vozíčkář. A je to tady. Ačkoliv Jiří Suchánek má evidentně dlouhodobé zkušenosti s manipulací s vozíkem a jeho schopnosti na něm jsou naprosto bravurní, napadá mě, zda mu mám nějak pomoct. Potřebuje se dostat do užšího prostoru za stůl. A já stojím před nutkáním mu pomoct a brzdí mě myšlenka, že ho urazím. Že si myslím, že to třeba nezvládne. Tak raději sedím a mlčím. Nevím ale, jestli je to správně.

Pacienti musí být také samostatní

Úplně asi špatně to není. Jak se dozvídám při instruktáži, pacienti se musí nechat, ať se sami snaží.V běžném životě si totiž musí poradit mnohdy v situaci, kdy jim nikdo nepřispěchá na pomoc. Dozvídám se pak především, jak manipulovat s vozíkem, abych pacienta nevyklopila. To bych vážně nerada. Stále je ve mně malá dušička z obav, jak moc postiženého člověka dostanu na starosti. Využívám proto situace a zeptám se, jestli můj pacient stabilní posez zvládá. "Pan Riedel, ten je úplně v pohodě, to se nemusíte bát," směje se Jiří Suchánek. To mě trochu uklidní. Přesto si však zejména klopení vozíku zkouším nejprve na něm. Instinktivně si pomáhám nohou, ale špatně. Tlačím ho totiž kolenem do zad, takže nestabilního člověka bych pěkně šoupla na zem. Jiří mi však věří. Díky mu za to a obdiv mu patří také. Já bych si až zase tak nevěřila. "Pojďte si to také zkusit, ať víte, jaké to je," láká mě. Já mu věřím bez jakýchkoliv pochybností. Přestože sám sedí na vozíčku, když mě naklání dozadu. Nepříjemný pocit. A to já se můžu kdykoliv zvednout. Jdeme pro pacienta. On nám však sám už jde v ústrety. Muž v letech, s úsměvem na tváři. Oddychuji si. Začínám asi špatně. Ne z profesní zvědavosti, ale z lidské, mě zajímá, co se Vlastimilovi Riedelovi stalo. Instinkt mi říká, že si to můžu dovolit. Že tenhle člověk vidí svou budoucnost pozitivně, že to nejhorší má za sebou. Jenže i kdyby ne, stejně bych nevěděla, na co jiného se ho zeptat... "Narodil jsem se s rozštěpem páteře. Celý život bylo po zásahu lékařů všechno v pořádku, jenže letos v zimě jsem zřejmě chybným pohybem odhazoval těžký sníh a když jsem se pak koupal, najednou jsem cítil, jakoby mi nohami projel proud," začíná své vyprávění dvaapadesátiletý Vlasta. To si ještě řekl, že se nic neděje. Jenže ejhle, o pár hodin později najednou přestal hýbat nohama. Prodělal operaci v Ústí nad Labem a pak zamířil na spinální jednotku do liberecké nemocnice. "Měl jsem i ty nejčernější myšlenky, ale pak jsem viděl, že se stav zlepšuje, že postupně začínám nohama hýbat. Dnes už věřím, že začnu zase chodit. Musím, chci pracovat a nohy potřebuju," vysvětluje Vlasta. Je z Varnsdorfu, takže za ním rodina jezdí jednou týdně. Ale jemu to nevadí. Nenudí se. Hodně cvičí. Čeká ho převoz na rehabilitaci do Kladrub. Nechce se mu ale z liberecké nemocnice. "Je to tu fajn, hezky se o mě starají, dali mě do kupy. Do Kladrub jdu do neznáma. Ale možná se tam potkám se svým spolubydlícím z pokoje odsud," těší se napůl.

Neuvěřitelný optimista

Nakazí mě svým optimismem. Ani maličko o svém návratu do normálního života nepochybuje. To je potom paráda, dělat dobrovolníka u takového pacienta. Dobrou hodinu prokecáme u kávy v bufetu nemocnice. Původně jsme chtěli vyrazit na procházku po areálu, ale nepřeje nám počasí. Takže to mám ulehčené i o těžkou manipulaci s vozíkem v terénu. No, mně stačí výtahy. Ale naštěstí je se mnou pan Riedel, který se v nemocnici výborně orientuje. Odcházím z nemocnice s dobrou náladou. Jednak možná proto, že jsem snad nic nezvorala a jednak proto, že takový pacient s vírou do budoucna vás prostě dobrou náladou nakazit musí. Slíbila jsem mu, že mu v pátek donesu výtisk novin. Já bych ale asi přišla i bez nich. Chtěla bych ho vidět ještě před odjezdem do Kladrub. Vím, že bych jako dobrovolník nezvládala jedno ze základních pravidel. Nevázat se na pacienty. Na tohohle, protože obdivuji, jak se se svojí situací vyrovnal. S jinými, protože by mi jich bylo hrozně líto. Nechci rozebírat, jak moc je pomoc dobrovolníků důležitá, to je jasné. Jen už vím, že to není pro každého. Podle mě to chce především notný kus odvahy, chuť a možnost věnovat se cizím lidem, schopnost se do pacientů vcítit a přitom si jejich příběhy nevztahovat osobně. Nic lehkého a můj obdiv patří všem, co to zvládnou. "Někteří naši dobrovolníci mají jako svou motivaci smysluplné naplnění volného času, seberealizaci nebo třeba dobrovolnictví berou jako praxi ke studiu. Rekrutují se tedy z řad studentů, důchodců nebo věřících, kteří mají v sobě zakořeněnou potřebu nezištně pomáhat," doplňuje Tomáš Hendrych, šéf dobrovolníků při liberecké nemocnici. Momentálně organizace Dobromysl eviduje dvě desítky dobrovolníků, přivítala by však výrazné rozšíření jejich řad.

Autor: PAVLÍNA STRÁNSKÁ

Tři pilíře dobrovolnického programu



- DOBROMYSLNOST PŘI LŮŽKU

Hlavní dobrovolnickou aktivitou je individuální setkávání dobrovolníků s pacienty. Dobrovolník přináší prostý lidský kontakt, který je ve vysoce profesionálním prostředí velmi zapotřebí.

- DOBROMYSLNÉ SPOLEČENSKÉ AKCE

Nenáročná společenská akce narušuje pozitivním způsobem nemocniční stereotyp, přináší pacientovi pohodu, uvolnění a nabízí příjemné využití volného času.

DOBROMYSLNÉ NEMOCNIČNÍ PROSTŘEDÍ

Drobnost, třeba v podobě obrázku krajiny na stěně, přibližuje zdravému vnějšímu prostoru. Může jednoduchým způsobem navodit uvolnění a pohodu pro pacienty procházející se po nemocničních chodbách.

Foto - BĚHEM ČASU STRÁVENÉHO V NEMOCNICI JSEM SI ZKUSILA, JAKÉ JE TO BÝT DOBROVOLNÍKEM. Před kontaktem s pacientem jsem si ale vyzkoušela, jak se řídí invalidní vozík. Sama jsem si i na něj sedla, abych zjistila, jaké to je, když mě s ním nakloní dozadu. Povídání s pacientem bylo skvělé, nakazil mě svým optimismem.

Vyšlo také v: Děčínský deník, Chomutovský deník, Litoměřický deník, Mostecký deník, Teplický deník, Ústecký deník

Název zdroje: Českolipský deník