Čeští lékaři mají k dispozici první učebnici etiky a komunikace s pacientem. Učí je, jak se bavit s VIP pacienty "kulichy" či jak sdělovat nepříjemné zprávy. Doktory také nabádá, aby se chovali empaticky a lépe vysvětlovali diagnózy. Knihu vydala Česká lékařská komora.
Slovo "kulich" coby lékařské označení pro pacienty, kteří mají protekci, se už dostalo do učebnice. Původně je nechtěně proslavil šéf nemocnice v Praze Motole Miloslav Ludvík. Na nahrávce, která unikla z výjezdního zasedání, podřízené nabádal, aby se ke kulichům chovali slušně.
Nyní je používá v kapitole "Komunikace a etické problémy s VIP pacienty" psychiatr Radkin Honzák, autor knihy o etice a komunikaci s pacientem, kterou pro lékaře vydala Česká lékařská komora. A dělí kulichy na speciální kategorie.
Třeba číslo sedm mají: "Potentáti a satrapové lokální úrovně, kuliši nosící slušné, byť nemravné peníze zdravotnickým zařízením a jejich šéfům." A také je podle něj důležité nesměšovat kategorie tři a čtyři, tedy představitele kulturní elity národa s "celebritami", tedy "jedinci, kteří do pokladnice skutečných hodnot vesměs nepřinesli nic cenného, zato plní kasy majitelů bulvárních médií".
"To slovo se používá odjakživa, já ho znám přes 40 let a prý pochází ze jména skutečného prominentního pacienta," říká lékař Petr Bartůněk, spoluautor knihy. "To my protekčním osobám na Moravě říkáme Richardi. A taky bohužel netuším, jak to vzniklo," směje se ředitel brněnské fakultní nemocnice Roman Kraus.
Na chování lékaře velmi záleží, říká spoluautor knihy
Trvalo to sice dvaadvacet let, ale je to tady: lékaři mají první učebnici etiky a komunikace s pacientem. A seminář, který na toto téma uspořádala Česká lékařská komora, byl co do návštěvnosti její nejúspěšnější akcí. Zdá se, že už i čeští lékaři chápou, jak důležitá je moc slov při léčbě pacientů.
Šestatřicetiletá Marcela je zdravotní sestrou ve velké pražské nemocnici. A vždycky ji nadzvedávaly články v novinách o tom, jak se zdravotníci špatně chovají k nemocným. Dokud se sama neocitla v pozici pacientky.
O čem se v učebnici píše
O chování k dětem
"Snažíme se dítěti vštípit, že je naším pomocníkem, že není jen subjektem péče. Snažíme se vzbudit dojem, že je členem kolektivu: ‚Kdyby se ti zdálo, že u mimina vedle je něco v nepořádku, zavolej‘, dáváme mu lehké práce – skládání mulu, razítkování tiskopisů..."
O chování k seniorům
"Důležité je dbát na správné oslovení. Tedy paní a pane a příjmení, eventuálně titul. Je zapotřebí se vyvarovat všech projevů neúcty vůči starším lidem. Jde například o oslovování křestním jménem. Také tykání nebo oslovování babi, dědo. Starší lidé taková oslovení nelibě nesou, zejména ti, kteří roli prarodiče nikdy nezastávali."
O času věnovaném pacientům
"Lékaři nadhodnocují čas, který věnují vysvětlování, až o 900 procent. Jsou nadmíru spokojeni s časem, který pacientům věnují. Jenže 75 procent pacientů po konzultaci s lékařem uvádí, že nemohli vyslovit své zásadní nebo neurčité obavy. Lékaři často přerušují pacienty dřív, než dokončí, co chtěli říct, a to už po 18 sekundách."
O důležitosti mimiky a emocí
"Citová účast se dá sice vyjádřit slovy, ale pokud není vidět v mimice, v očích, v pohledu, v gestech a pokud není slyšet v zabarvení a síle hlasu, je nepřesvědčivá. Za empatické chování tedy nemůžeme označit pouhé zjišťování, jak se pacient cítí."
O rozsahu informací sdělovaných pacientovi
"Pozor na strohou, až surovou upřímnost. Do humánně budované medicíny nepatří. Na americkou tvrdost špatné zprávy nejsme dosud připraveni."
"V jednu chvíli jsem to už nevydržela a musela jsem na sestru houknout, ať se ke mně laskavě chová slušně, protože jsem taky sestra, a dokonce ze stejné nemocnice," vzpomíná na zážitek, kdy jí sestřička v porodnici při prosbě o utišující injekci na bolest po císařském řezu řekla s očima v sloup: "Bóže, vy s tím naděláte!"
Podobnou zkušenost má mnoho zdravotníků. Teprve až se sami ocitnou v kůži pacienta, pochopí, v čem chybují. Zažil to i spoluautor knihy o lékařské etice Petr Bartůněk. "Když jsem si jako pacient prošel kladrubskou léčebnou po těžké nehodě, došlo mi, jak strašlivě záleží na tom, že se lékaři chovají hezky k pacientům," říká Petr Bartůněk, jinak bývalý přednosta IV. interny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Do knihy se nedostaly vztahy s farmaceutickými firmami
Vydařená kniha, kterou dva roky dávali dohromady spolu s psychologem Radkem Ptáčkem, popisuje úskalí komunikace lékař – pacient. Od řeči těla a důležitosti mimiky přes nutnost snažit se komunikovat i s lidmi přežívajícími v kómatu až ke sdělování drsných diagnóz pacientům či hovorům se seniory.
Nebo popisuje, co už je za hranicí dobrého chování třeba v sexuologii. "Když terapeut začíná prodlužovat dobu sezení o 10 či 15 minut a více, začíná otevírat v rámci terapie své osobní problémy, nabízí setkání mimo ordinační hodiny nebo mimo ordinaci," varují autoři kapitoly – známý sexuolog Petr Weiss a psycholožka Laura Janáčková.
"Nepodařilo se nám do knihy bohužel dostat vztahy lékař versus farmaceutická firma, což je podle mne Achillova pata zdravotnictví a mnohým lékařům – já jim říkám sběratelé mincí – láme vaz," lituje Petr Bartůněk.
Při čtení knihy (je složená z příspěvků mnoha odborníků) se sám poučil. "Myslel jsem si, že po 43 letech v medicíně už nemám problém komunikovat s lidmi od předsedy vlády až po babičku se základním vzděláním. Mýlil jsem se. Sám jsem tiše žasl třeba u kapitoly, jak jednat se smyslově postiženými."
V komunikaci lékaře s pacientem se vytrácí lidský rozměr, míní komora
V zahraničí se o správné komunikaci s pacientem hovoří už desítky let a mladí medici jsou vyhozeni od zkoušky, pokud například nepozdraví pacienta a nepředstaví se mu. V Česku téma chování lékařů rozvířila před sedmi lety až MF DNES. A lékaři se cítili dotčeni. "Je důležitější, že pacienta vyléčím, než že se na něj široce usmívám," zněl častý argument.
Ne náhodou se všichni lékaři, kteří pracovali na Západě, shodli na jediném: největším problémem nebyla jazyková bariéra nebo že by něco neuměli odborně, nýbrž fakt, že se museli učit chovat k pacientům úplně jinak, než byli zvyklí.
A důležitost správné komunikace dochází už i českým lékařům. Lékařská komora před čtyřmi lety, mimo jiné i v reakci na reportáže MF DNES, zavedla kurz výuky komunikace, kterým prošly už stovky doktorů. A teď vydala první učebnici etiky. Proč? "Jsme jedinou organizací, která může lékaře trestat za etická pochybení při jednání s pacienty. Tak jsme se rozhodli dát jim taky návod, jak na komunikaci,“ říká prezident komory Milan Kubek.
Komora podle něj vydala knihu právě teď také proto, že lékařům začíná vadit fakt, že se ze vztahu lékař – pacient čím dál víc vytrácí lidský rozměr. "Přitom čím méně je peněz ve zdravotnictví, tím více je pacient závislý na morálce lékaře. Bohužel nové zdravotnické zákony redukují vztah lékař – pacient jen na obchodní. Už nejsme lékaři, jsme poskytovatelé služeb. A pacient není pacient, ale klient. To není dobře, ten vztah je přece mnohem hlubší," říká Kubek.
Shoduje se tak s Petrem Bartůňkem. "Naše společnost se ocitla v morálním srabu. Zatímco my na klinice šetříme i toaletním papírem, jinde mizí miliardy. Chování lékařů je pak odrazem stavu společnosti. Tak si myslím, že bylo správné dát dohromady nějaká etická a morální pravidla," říká.
Autor: Lenka Petrášová
Zdroj: iDnes.cz
