středa 9. března 2011

ŽOFÍN ZAŽIL DEKORACI NEJLEPŠÍCH SESTER ROKU 2010

Titul Sestra roku 2010 si 22. února z pražského Žofína odnesly tři vítězky finálového klání. V kategorii sestra v nemocniční a ambulantní péči zvítězila vrchní sestra kardiologického oddělení Pardubické nemocnice Jiřina Špelinová, v kategorii sestra v sociální péči všeobecná sestra Ludmila Kadlecová z luhačovického domova pro seniory a v kategorii sestra ve výzkumu a vzdělávání globální manažerka kvality pro dialyzační střediska Jitka Pancířová. Odborná porota udělila také čestné ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství Anně Chrzové z pražské Všeobecné fakultní nemocnice. "Chápu titul jako ocenění práce všech zdravotních sester naší nemocnice, bez jejich spolupráce bych nemohla rozšiřovat a zavádět nové metody ošetřovatelství," poděkovala za vítězky Chrzová.
Veřejnost pak hlasováním na webu rozhodla o vítězce kategorie sestra mého srdce. Stala se jí vrchní sestra anesteziologicko-resuscitačního oddělení Nemocnice Znojmo Marie Čechová. Záštitu nad oceněním převzala stejně jako v minulých deseti ročnících Dagmar Havlová za Nadaci VIZE 97. "Nesmírně si sester vážím a všem vám děkuji," uzavřela oficiální uvítání Havlová.
Sestry jsou podle ministra zdravotnictví Leoše Hegera, jenž se slavnostního večera také zúčastnil, pilířem zdravotnictví a mají velký podíl na tom, jak za posledních dvacet let pokročilo. Heger počítá v reformě s růstem pravomocí sester, čímž stoupne i jejich finanční ocenění. Přidáno by měly dostat příští rok. Krokem ke zvýšení pravomocí sester je novela zákona, kterou schválila sněmovna počátkem února. Česká asociace sester navíc vyjednala s ministrem Hegerem, že se bude podílet na reformě zdravotnictví, spolupráce už začala. Uznání podle doc. Hegera patří sestrám především za profesionalitu a lidskost, poděkování však platí nejen oceněným, ale celému sesterskému stavu. "Sestry jsou samozřejmě pilířem zdravotnictví. Co se odehrálo v ošetřovatelské péči, která u nás byla v minulých dobách hodně zanedbaná, je úžasné. Sestry ji posunuly velmi dopředu a staraly se o humánní stránku věci, o komunikaci s pacientem a slušné chování, v řadě nemocnic proběhl úplně zázračný vývoj," uvedl ministr.
Zdroj:  Medical Tribune

MEDICÍNA JAKO ZÁZRAK? KECY!

S čerstvě diagnostikovaným onkologickým pacientem je třeba mluvit jako s boxerem v ringu, moc si toho nezapamatuje, říká radiační onkolog David Feltl.
Jste nejmladším šéfem onkologického centra v Česku. Je nízký věk v tomto směru výhoda, nebo spíše nevýhoda?
Nevím, s nikým se nesrovnávám. Pracoval jsem v Praze, když přišla nabídka šéfovat ostravské klinice, která byla tehdy v rozvalu. Příšerná věc, ale obrovská výzva. Řekli mi, že většina rozhodnutí bude na mně, že si to budu moci dělat, jak chci. A že si za dva roky řekneme, jak to jde.
A jak to jde?
Výborně. Teď to tady nevypadá špatně, ne? (Klinika je rekonstruovaná, pozn. red.) Barák jsem zdědil polorozpadlý ze sedmdesátých let, v zimě bývaly v některých pokojích závěje...
Dostanete se i k lékařské práci?
Dostanu, i když míň, než bych chtěl. Loni jsem měl jen tři hodiny týdně ambulanci, jinak jsem byl úředník a manažer. Ani mi to nechybělo, baví mě skoro všechno, do čeho se pustím. Teď tu máme můj vysněný kybernůž, takže ozařuju pacienty – a to mě zase baví.
Ležet pod tím svým vysněným CyberKnifem byste ale asi nechtěl.
No, když už jste se takhle zeptala... Kdybych si musel vybrat nějaký nádor, zvolil bych nízkorizikovou prostatu, kterou ozařujeme právě kybernožem.

Máte v nemocnici nějaký kodex, jak sdělovat diagnózu?
Nepsaný. Zdravotnictví je služba, stejně jako banka nebo pekárna. Dost trvalo, než tohle moje heslo vzali doktoři za své. Chci, aby klient byl spokojený, to on nám sem nese peníze – i když nepřímo, přes pojišťovnu.
Zní to až nemístně tržně, když uvážíme, že jde o zdraví.
Jistě, ale je to tak. Těžko mohu v našem oboru říct, že si přejeme, aby se k nám lidé rádi vraceli, ale každopádně chci, aby se sem nebáli jít, pokud jim něco bude. Takže naše zásada je chovat se k pacientům slušně. Mám nulovou toleranci, a pokud si někdo z pacientů stěžuje na chování personálu, následuje okamžitý trest.
Je to vždy spravedlivé? Vždyť nemocní lidé mohou být přecitlivělí, někdy až agresivní.
Taky že jsou. Ale to je běžná fáze vyrovnávání se s chorobou, že jsou negativističtí, zlí. Ale, sakra, živíme se tím, tak musíme zvládnout, když nám někdo vyhrožuje nebo nás uráží!
Probudí tahle nemoc i v beránčí povaze vlka?
Tak to není. Slušní lidé zůstávají v devadesáti devíti procentech slušnými lidmi i během nemoci.
Takže ještě jednou: jaká máte v nemocnici pravidla pro chování lékaře k pacientovi?
Mít dostatek času na první návštěvu, což se nám pak stokrát vrátí v průběhu léčby. Když mám napoprvé na pacienta alespoň hodinu, tak podruhé už stačí deset minut. Z mluveného slova si z úvodního setkání zapamatuje asi čtvrtinu; trenéři boxerů říkají, že v pauze mezi koly si boxer zapamatuje pouze jedinou informaci. Ne dvě nebo tři, jednu. Klíčové je pacienta nepřesytit, ale poskytnout mu základní informace a dát mu k nim leták, který si doma v klidu přečte. Příště se může doptat.
Platí teď pro komunikaci s pacientem jiné standardy než třeba v roce 1994, kdy jste začínal?
Rozhodně. Tehdy přišla za doktorem manželka nemocného a povídá: "Neříkejte to manželovi, on to neunese." To dnes není myslitelné. Pacient se dozví pravdu o diagnóze, a ptá-li se, pak i o prognóze. Pak si sám sepíše seznam lidí, kteří mají být také informováni. Občas se ale stane, že pacient neuvede nikoho, například jeden mladý kluk zakázal informovat o své rakovině i rodiče. Ti nám tu brečeli, že jim nechce nic říct, ale my jsme taky nemohli. Je to výsadní právo pacienta.
Do jaké míry může pacient spolurozhodovat o léčbě?
Hm... Formálně o všem. Všechny naše informované souhlasy s výkony mají uvedenou alternativu, pokud existuje.
A jak je to ve skutečnosti?
V onkologii je to těžké. Například u chemoterapie může být alternativou hormonální léčba, jenomže ta zdaleka není vhodná pro každého. Pacient řekne: "Chtěl bych radši to a to." A lékař: "Ve vašem případě to není možné, protože..." Takže pacientovi je částečně implikováno, že se může zeptat i na alternativu.

Ale jen tak, pro dobrý pocit.
Je to tak. Pacient je král, ale když činí rozhodnutí navzdory doporučení lékaře, může si ublížit. My máme know-how, pacient má poslední slovo, ale ne vždy si uvědomuje, že na sebe bere i riziko, že rozhodl špatně. Jsou diagnózy, třeba u karcinomu prostaty, které mají několik rovnocenných alternativ. Operace, ozařování, někdy jen sledování – u starších pacientů. U velmi pokročilých nádorů při progresích, kdy se ukáže, že nemoc není vyléčitelná, je jasná volba: pokračovat v léčbě, nebo nikoli. A je to tak půl na půl. Jedni řeknou: "Hlavně ať mě nic nebolí, ale nechte mě už bejt." Ti druzí chtějí pokračovat stůj co stůj.
Podle profesorky Jitky Abrahámové jsou nejhoršími pacienty lékařky, učitelky a novinářky. Jakou zkušenost máte vy?
Učitelka jednoznačně, i porodníci říkají, že učitelky na sále nejvíc křičí. A mezi chlapy je těžké pořízení hlavně s inženýry. Medicína je biologie, ne technika, takže mluvíme pouze o pravděpodobnosti, nikoli o jistotě. Inženýři, kteří jsou zvyklí pracovat s absolutně přesnými čísly, jsou zděšeni. Jenomže pacient může nakonec umřít na chřipku, můžeme ho léčbou poškodit – i to se může stát. Neexistují jisté záruky. A pak jsou zajímaví někteří hodně bohatí lidé.
Když zjistí, že zdraví si nekoupí?
Jo. Nabízejí peníze ne jako úplatek, ale ve smyslu: "Ať to stojí co stojí, ale ať jsem v pořádku." My jim říkáme: "Ale všechno zatím hradí pojišťovna, žádný zákrok navíc si u nás stejně nekoupíte." Chápu, že ten člověk si – snad poctivě – vydělal miliony a dal by všechno za to, aby byl zdravý. To mu ale slíbit nemůžu. Za svoje peníze může mít leda nadstandardní pokoj. Další problém je s přijímáním pravdy o tom, že léčba nepomáhá, že se blíží smrt. Mohou za to i lékaři sami a farmaceutický byznys, který implikuje lidem, že medicína umí zázraky. Když pak dojde na umírání, takhle zmasírovaný pacient si právem může říct: "Sakra, co to je za kecy, že medicína je tak mocná?"
Zasáhl vás v poslední době příběh některého z pacientů?
Od chvíle, co jsem táta, vnímám úplně jinak své vrstevníky, kteří mají taky děti a umírají na nádor. To fakt špatně snáším, promítám si do toho sebe. Měl jsem nedávno pacienta, třicet čtyři let, metastatický karcinom ledviny, strašný. Seděli jsme tady a povídali si o tom, velmi suše, realisticky, možná až drsně. Byly dvě odpoledne, on pak odešel. V půl čtvrté jedu pro svoje děti do školky a tam toho chlapa potkám, jak vyzvedává svoji tříletou holčičku. Za pár měsíců umřel a já jsem měl ten obrázek ze školky půl roku před očima.
Jaké báchorky týkající se rakoviny vám nejvíce vadí?
"Já nepůjdu na operaci, protože mého souseda otevřeli a za čtrnáct dní umřel." Něco takového jsem jen letos slyšel tolikrát! Nebo pacient odmítne chemoterapii, protože oslabuje organismus a ten se pak prý nemůže bránit nádoru. Nebo fantasmagorické konstrukce, které zavánějí konspiračními teoriemi, jak jsme my doktoři všichni skrz naskrz zkorumpovaní farmaceutickým průmyslem.

Fungují naopak některé babské rady?
Jasně. Ozařovanou kůži mazat vepřovým sádlem, nesoleným. To funguje krásně, hojí se. Nebo měsíčková mast, taky bezvadná věc na poškozenou kůži.
Jaký je podle vás podíl genetiky a životního stylu na vzniku rakoviny?
Genetika se trochu přeceňuje. Je blbost kouřit a chlastat a říkat si přitom, že o rakovině plic nebo jater stejně rozhoduje genetika. Na druhou stranu, číst všechny poučky a články a chovat se podle nich, tak skončíte v blázinci.
Myslíte zvěsti typu "v USA vědci dokázali, že 30 deka hrášku denně snižuje riziko rakoviny"?
Přesně tak. Mám pacienta, který trpí kancerofobií (panický strach z rakoviny, pozn.red.) a chodí ke mně na preventivní prohlídky. Tak ho vždycky vyšetřím, každý rok chodí na kolonoskopii, což je zbytečně často. A ten jí třeba jeden stroužek česneku denně, skleničku červeného vína denně, řídí se zkrátka těmi radami.
Existuje nějaký obecný recept, co se týče životního stylu?
Nekouřit, sportovat, nebýt tlustý a chodit na prevence. Tak můžete srazit riziko až na polovinu. Ta druhá půlka je napsaná někde nahoře.
Autor:  Lenka Nejezchlebová
Zdroj:  Týden