Základním celosvětovým problémem ve zdravotnictvi je nepoměr mezi možnými ekonomickými zdroji a současnými vědeckými poznatky. V českém zdravotnictví nyní panuje chaos, který nemá obdoby a snaží se zbořit všechno pozitivní.
29.9.2008 Mladá fronta DNES str. 03 Střední Morava
Eliška Sovová
Základním celosvětovým problémem ve zdravotnictvi je nepoměr mezi možnými ekonomickými zdroji a současnými vědeckými poznatky. V českém zdravotnictví nyní panuje chaos, který nemá obdoby a snaží se zbořit všechno pozitivní. Použití akciových společností, které mají za cíl zisk, musí být vždy na úkor pacienta nebo zaměstnance. Na druhé straně privátní sektor do zdravotnictví jistě patří, máme dobré zkušenosti se systémem privátních praktických lékařů, ambulantních specialistů, privátních nemocnic, které se specializují na placenou péči (plastické operace, některé chirurgické zakroky).
A tak základem poskytované zdravotní péče musí být její dostupnost a kvalita pro všechny obyvatele kraje. Na základě demografických výzkumů a ve spolupráci s odborníky vytvoříme koncepci rozvoje zdravotní péče v kraji na období nejméně 10 let tak, aby v centru pozornosti stáli nejen spokojení pacienti, ale i spokojený zdravotnický personál. Všechny krajské i fakultní nemocnice by měly být do roku 2010 akreditovány příslušným orgánem tak, aby byly splněny také mezinárodní bezpečnostní cíle. Patří sem především komunikace s pacienty, správná identifikace pacientů, zvýšení bezpečí u rizikových léků, prevence záměny pacienta, výkonu a lokalizace provedení nebo zavedení postupů ke snížení rizika poškození pacientů v důsledku pádů.
Foto popis|
O autorovi| Eliška Sovová Šance pro náš kraj
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - střední Morava
úterý 30. září 2008
LÉKAŘI V KOMUNIKACI PODCEŇUJÍ EMPATII
Při rozhovorech s pacienty trpícími rakovinou američtí lékaři zřídka odpovídají na pacientovy obavy z léčby či dokonce smrti s empatií. Zjistili to autoři nové studie z Rochesterské univerzity.
29.9.2008 Zdravotnické noviny str. 06 Ze zahraničí
Květa Havlová
Při rozhovorech s pacienty trpícími rakovinou američtí lékaři zřídka odpovídají na pacientovy obavy z léčby či dokonce smrti s empatií. Zjistili to autoři nové studie z Rochesterské univerzity.
Studie byla uveřejněna v časopisu Archives of Internal Medicine a je založena na 137 nahraných a přepsaných rozhovorech mezi lékařem a pacientem pořízených v americké Veterans Affairs Hospital.
Promeškané příležitosti
Jak pořízené záznamy ukázaly, lékaři velmi často nedokáží rozpoznat pacientův strach, takže svou odpovědí nemohou zmírnit jeho obavy. Pacientům podle autorů v drtivé většině případů poskytují jen velmi malou a rutinní emocionální podporu. „Odpovídat na pacientovy otázky lékařům nezabere mnoho času. Pacienta přitom může povzbudit, pokud mu zdravotník ukáže, že se dokáže vcítit do jeho situace," popisuje dr. Diane Morseová, která se na studii podílela.
Ve zkoumaných rozhovorech mezi lékaři a pacienty vědci odhalili 384 momentů, v nichž lékaři nerozeznali „příležitost k empatii", tedy chvíle, kdy nebyli schopni adekvátně reagovat na pacientovy pocity či stres. Naopak správně lékaři reagovali v pouhých 10 procentech případů.
Složité i pro profesionály
Časopis Archives of Internal Medicine ve zprávě uveřejnil rovněž několik typických příkladů rozhovorů, během nichž lékař nedokázal čelit pacientovým obavám a použít empatii nebo jednoduše změnil téma hovoru.
Jedním z nich byla například situace, kdy se pacient zajímal, jak velký vliv mohla mít na jeho onemocnění rakovinou plic skutečnost, že kouří. Pacient: „Nikdy jsem neměl problémy se srdcem ani plícemi, v mládí jsem hodně těžce pracoval a všichni mi vždycky říkali, že mám velmi silné srdce i plíce. Ale plíce asi nakonec nezvládly všechny ty cigarety..." Lékař: „To je pravda." Pacient: „Ale taky za to může azbest a špinavé ovzduší nebo pasivní kouření a podobné věci, ne?" Lékař: „Trpíte zeleným zákalem?" Morseová a její kolegové se domnívají, že lékaři pečující o nemocné trpící smrtelnou chorobou by měli v jednání s nimi používat empatii od samého začátku, aby pacienty povzbudili a získali si jejich důvěru. Studie v podstatě potvrdila výsledky předchozích výzkumů na podobná témata. Morseová si však uvědomuje, že pro lékaře může být velmi těžké vyhovět všem potřebám pacienta a reagovat empaticky na jeho obavy, protože musejí řešit celou řadu dalších problémů. Navíc odpovídat na otázky týkající se umírání je i pro profesionála složité.
(Zdroj: Science Daily)
29.9.2008 Zdravotnické noviny str. 06 Ze zahraničí
Květa Havlová
Při rozhovorech s pacienty trpícími rakovinou američtí lékaři zřídka odpovídají na pacientovy obavy z léčby či dokonce smrti s empatií. Zjistili to autoři nové studie z Rochesterské univerzity.
Studie byla uveřejněna v časopisu Archives of Internal Medicine a je založena na 137 nahraných a přepsaných rozhovorech mezi lékařem a pacientem pořízených v americké Veterans Affairs Hospital.
Promeškané příležitosti
Jak pořízené záznamy ukázaly, lékaři velmi často nedokáží rozpoznat pacientův strach, takže svou odpovědí nemohou zmírnit jeho obavy. Pacientům podle autorů v drtivé většině případů poskytují jen velmi malou a rutinní emocionální podporu. „Odpovídat na pacientovy otázky lékařům nezabere mnoho času. Pacienta přitom může povzbudit, pokud mu zdravotník ukáže, že se dokáže vcítit do jeho situace," popisuje dr. Diane Morseová, která se na studii podílela.
Ve zkoumaných rozhovorech mezi lékaři a pacienty vědci odhalili 384 momentů, v nichž lékaři nerozeznali „příležitost k empatii", tedy chvíle, kdy nebyli schopni adekvátně reagovat na pacientovy pocity či stres. Naopak správně lékaři reagovali v pouhých 10 procentech případů.
Složité i pro profesionály
Časopis Archives of Internal Medicine ve zprávě uveřejnil rovněž několik typických příkladů rozhovorů, během nichž lékař nedokázal čelit pacientovým obavám a použít empatii nebo jednoduše změnil téma hovoru.
Jedním z nich byla například situace, kdy se pacient zajímal, jak velký vliv mohla mít na jeho onemocnění rakovinou plic skutečnost, že kouří. Pacient: „Nikdy jsem neměl problémy se srdcem ani plícemi, v mládí jsem hodně těžce pracoval a všichni mi vždycky říkali, že mám velmi silné srdce i plíce. Ale plíce asi nakonec nezvládly všechny ty cigarety..." Lékař: „To je pravda." Pacient: „Ale taky za to může azbest a špinavé ovzduší nebo pasivní kouření a podobné věci, ne?" Lékař: „Trpíte zeleným zákalem?" Morseová a její kolegové se domnívají, že lékaři pečující o nemocné trpící smrtelnou chorobou by měli v jednání s nimi používat empatii od samého začátku, aby pacienty povzbudili a získali si jejich důvěru. Studie v podstatě potvrdila výsledky předchozích výzkumů na podobná témata. Morseová si však uvědomuje, že pro lékaře může být velmi těžké vyhovět všem potřebám pacienta a reagovat empaticky na jeho obavy, protože musejí řešit celou řadu dalších problémů. Navíc odpovídat na otázky týkající se umírání je i pro profesionála složité.
(Zdroj: Science Daily)
pondělí 22. září 2008
PACIENTI BUDOU JIŽ POTŘETÍ VOLIT NEJLEPŠÍ NEMOCNICI V ČR
Do konce října mohou pacienti v rámci projektu Nemocnice ČR 2008, který již třetím rokem připravuje nezisková organizace HealthCare Institute, hodnotit a porovnávat kvalitu služeb v českých nemocnicích.
V rámci projektu Nemocnice ČR 2007 hlasovalo 17,5 tisíce lidí. Výsledky projektu Nemocnice ČR 2008 - počet hlasujících i žebříček úspěšnosti nemocnic (fakultních, krajských, městských, tj. s ÚZIS kódy 101 a 102, jichž je v republice na 150) - se dozvíme 24.-25. listopadu na mezinárodní odborné konferenci „Efektivní nemocnice 2008 - nová strategie českých nemocnic" v ostravském hotelu Atom, kde bude nejlépe hodnocené nemocnici v ČR předáno ocenění.
Spokojenost pacientů i zaměstnanců
Nejlepší nemocnici ČR 2008 budou pacienti vybírat buď vyplněním tištěných dotazníků umístěných v čekárnách, recepcích a v klientských centrech nebo elektronického dotazníku na www.nejlepsi-nemocnice.cz. Novinkou je podpůrná kampaň ve 400 čekárnách ordinací praktických lékařů prostřednictvím celorepublikové sítě televizního osvětového vysílání. Letošní průzkum je rozšířen na 34 dotazů sledujících komunikaci, bezpečí, sociální zázemí, stravu a procesy. Navíc pacienti mohou navrhnout a inspirovat vedení nemocnic, v čem by se měly zlepšit a v čem je hodnocené zařízení lepší než jiné. „Letos poprvé porovnáme české nemocnice nejen z pohledu klientů, ale i podle spokojenosti jejich zaměstnanců a finančního zdraví dané nemocnice," uvedl předseda HealthCare Institute Daniel Vavřina. „Analyzovali jsme totiž se zástupci všech zúčastněných stran - tedy pacienty, managementem zdravotních pojišťoven, představiteli nemocnic a jejich vlastníků - minulá hodnocení kvality služeb a došli jsme k závěru, že pro vyhlášení nejlepší nemocnice je třeba rovněž posoudit ‚zdraví‘ jejích ‚kořenů‘ - máme na mysli motivované a spokojené zaměstnance, kteří mají ve svých rukou spokojenost pacientů. Dále jsme se shodli na porovnání nemocnic podle jejich finančního zdraví. Myslím, že finální hodnocení podle kombinace těchto pohledů bude velmi zajímavé, navíc v evropském měřítku unikátní," dodává Vavřina.
Orientace na potřeby pojištěnců
Pro pacienty přínosný by měl být i fakt, že o „zákulisí" žebříčku nemocnic, respektive o podrobnosti o kvalitě jejich služeb, začali jevit zájem představitelé zdravotních pojišťoven, kteří začínají prosazovat potřeby pojištěnců do svých podnikatelských plánů. Tento komplexní rating a porovnání nemocnic (nejen) z pohledu pacienta-pojištěnce jim významně pomáhá například při sjednávání kontraktů s vedením nemocnic. Výsledkem je zajímavější finanční ohodnocení pro nejlépe hodnocené a řízené nemocnice.
„Naše zdravotní pojišťovna už několik let podporuje aktivity, které přinášejí pacientům užitečné informace o kvalitě léčby v České republice. Pro zdravotní pojišťovnu tyto aktivity nabízejí mimo jiné i možnosti pozitivního řízení kvality a efektivity poskytovaných služeb v nemocnicích, na čemž pojištěnci jenom získají," říká obchodní ředitel Zdravotní pojišťovny Metal-Aliance Ing. Jiří Těhan, MBA.
„Pro rok 2009 plánujeme začít s porovnáváním nemocnic i z pohledu čtvrtého faktoru - podle kvality zákroků a výsledků léčby, které jsou pro klienty nemocnic faktorem, jenž ovlivňuje rozhodování, kam se půjdou léčit a tím pádem i kam půjdou jejich peníze. Začíná tak významná etapa, kdy pacienti budou přímo ovlivňovat chod českých nemocnic a orientaci jejich managementu a vlastníků na potřeby pacientů," prozrazuje Daniel Vavřina.
Nastavit vlídnější tvář nemocnic
„Výsledky, které jsme na závěr ankety získali, nám umožnily zjistit, ve kterých oblastech by se měla nemocnice zlepšit. Letošním cílem je opět získat zpětnou vazbu a zjistit, na které činnosti v rámci Všeobecné fakultní nemocnice bychom se měli zaměřit přednostně," říká Petra Pekařová z VFN v Praze.
„Informace, které můžeme prostřednictvím výzkumu získat, považuji za významnou konkurenční výhodu," doplňuje ředitel FN Ostrava MUDr. Svatopluk Němeček. „Myslím, že to, zda je pacient u nás spokojen, z velké části ovlivňuje náš personál svým přístupem k pacientovi, svou vstřícností, profesionalitou i obyčejnou lidskostí. Vzhledem k tomu, že spokojenost pacientů je jednou ze stěžejních oblastí, kterými se intenzivně zabýváme, a zároveň kritériem, které výrazně ovlivňuje náš motivační systém hodnocení pracovníků, budeme naše zaměstnance stále více vést k tomu, aby spokojenost pacientů patřila k prioritám všech oddělení," dodává ředitel.
Partnerem projektu Nemocnice 2008 je i Česká asociace sester (ČAS). K zapojení do projektu ji dle slov prezidentky ČAS Mgr. Dany Juráskové, Ph. D., MBA, vedl zájem účastnit se alespoň v této podobě komunikace se „spotřebiteli" zdravotní péče. „Přínosem bude akceptování skutečnosti, že i pověst zdravotnického zařízení je deviza, se kterou je nutné pracovat, a vypovídá o kvalitách zařízení vnímaných pacienty. Očekáváme zlepšení komunikace mezi klienty/pacienty a zdravotnickými zařízeními a snad i nastavení vlídnější tváře nemocnic směrem k populaci," uzavírá Dana Jurásková. *
Foto autor| Ilustrační foto: http://www.designnet.co.uk/
22.9.2008 Zdravotnické noviny str. 11 aktuality
DANA FRANTÁLOVÁ
V rámci projektu Nemocnice ČR 2007 hlasovalo 17,5 tisíce lidí. Výsledky projektu Nemocnice ČR 2008 - počet hlasujících i žebříček úspěšnosti nemocnic (fakultních, krajských, městských, tj. s ÚZIS kódy 101 a 102, jichž je v republice na 150) - se dozvíme 24.-25. listopadu na mezinárodní odborné konferenci „Efektivní nemocnice 2008 - nová strategie českých nemocnic" v ostravském hotelu Atom, kde bude nejlépe hodnocené nemocnici v ČR předáno ocenění.
Spokojenost pacientů i zaměstnanců
Nejlepší nemocnici ČR 2008 budou pacienti vybírat buď vyplněním tištěných dotazníků umístěných v čekárnách, recepcích a v klientských centrech nebo elektronického dotazníku na www.nejlepsi-nemocnice.cz. Novinkou je podpůrná kampaň ve 400 čekárnách ordinací praktických lékařů prostřednictvím celorepublikové sítě televizního osvětového vysílání. Letošní průzkum je rozšířen na 34 dotazů sledujících komunikaci, bezpečí, sociální zázemí, stravu a procesy. Navíc pacienti mohou navrhnout a inspirovat vedení nemocnic, v čem by se měly zlepšit a v čem je hodnocené zařízení lepší než jiné. „Letos poprvé porovnáme české nemocnice nejen z pohledu klientů, ale i podle spokojenosti jejich zaměstnanců a finančního zdraví dané nemocnice," uvedl předseda HealthCare Institute Daniel Vavřina. „Analyzovali jsme totiž se zástupci všech zúčastněných stran - tedy pacienty, managementem zdravotních pojišťoven, představiteli nemocnic a jejich vlastníků - minulá hodnocení kvality služeb a došli jsme k závěru, že pro vyhlášení nejlepší nemocnice je třeba rovněž posoudit ‚zdraví‘ jejích ‚kořenů‘ - máme na mysli motivované a spokojené zaměstnance, kteří mají ve svých rukou spokojenost pacientů. Dále jsme se shodli na porovnání nemocnic podle jejich finančního zdraví. Myslím, že finální hodnocení podle kombinace těchto pohledů bude velmi zajímavé, navíc v evropském měřítku unikátní," dodává Vavřina.
Orientace na potřeby pojištěnců
Pro pacienty přínosný by měl být i fakt, že o „zákulisí" žebříčku nemocnic, respektive o podrobnosti o kvalitě jejich služeb, začali jevit zájem představitelé zdravotních pojišťoven, kteří začínají prosazovat potřeby pojištěnců do svých podnikatelských plánů. Tento komplexní rating a porovnání nemocnic (nejen) z pohledu pacienta-pojištěnce jim významně pomáhá například při sjednávání kontraktů s vedením nemocnic. Výsledkem je zajímavější finanční ohodnocení pro nejlépe hodnocené a řízené nemocnice.
„Naše zdravotní pojišťovna už několik let podporuje aktivity, které přinášejí pacientům užitečné informace o kvalitě léčby v České republice. Pro zdravotní pojišťovnu tyto aktivity nabízejí mimo jiné i možnosti pozitivního řízení kvality a efektivity poskytovaných služeb v nemocnicích, na čemž pojištěnci jenom získají," říká obchodní ředitel Zdravotní pojišťovny Metal-Aliance Ing. Jiří Těhan, MBA.
„Pro rok 2009 plánujeme začít s porovnáváním nemocnic i z pohledu čtvrtého faktoru - podle kvality zákroků a výsledků léčby, které jsou pro klienty nemocnic faktorem, jenž ovlivňuje rozhodování, kam se půjdou léčit a tím pádem i kam půjdou jejich peníze. Začíná tak významná etapa, kdy pacienti budou přímo ovlivňovat chod českých nemocnic a orientaci jejich managementu a vlastníků na potřeby pacientů," prozrazuje Daniel Vavřina.
Nastavit vlídnější tvář nemocnic
„Výsledky, které jsme na závěr ankety získali, nám umožnily zjistit, ve kterých oblastech by se měla nemocnice zlepšit. Letošním cílem je opět získat zpětnou vazbu a zjistit, na které činnosti v rámci Všeobecné fakultní nemocnice bychom se měli zaměřit přednostně," říká Petra Pekařová z VFN v Praze.
„Informace, které můžeme prostřednictvím výzkumu získat, považuji za významnou konkurenční výhodu," doplňuje ředitel FN Ostrava MUDr. Svatopluk Němeček. „Myslím, že to, zda je pacient u nás spokojen, z velké části ovlivňuje náš personál svým přístupem k pacientovi, svou vstřícností, profesionalitou i obyčejnou lidskostí. Vzhledem k tomu, že spokojenost pacientů je jednou ze stěžejních oblastí, kterými se intenzivně zabýváme, a zároveň kritériem, které výrazně ovlivňuje náš motivační systém hodnocení pracovníků, budeme naše zaměstnance stále více vést k tomu, aby spokojenost pacientů patřila k prioritám všech oddělení," dodává ředitel.
Partnerem projektu Nemocnice 2008 je i Česká asociace sester (ČAS). K zapojení do projektu ji dle slov prezidentky ČAS Mgr. Dany Juráskové, Ph. D., MBA, vedl zájem účastnit se alespoň v této podobě komunikace se „spotřebiteli" zdravotní péče. „Přínosem bude akceptování skutečnosti, že i pověst zdravotnického zařízení je deviza, se kterou je nutné pracovat, a vypovídá o kvalitách zařízení vnímaných pacienty. Očekáváme zlepšení komunikace mezi klienty/pacienty a zdravotnickými zařízeními a snad i nastavení vlídnější tváře nemocnic směrem k populaci," uzavírá Dana Jurásková. *
Foto autor| Ilustrační foto: http://www.designnet.co.uk/
22.9.2008 Zdravotnické noviny str. 11 aktuality
DANA FRANTÁLOVÁ
čtvrtek 11. září 2008
ŽENY CHYSTAJÍ PROTESTY PROTI SITUACI V ČESKÉM PORODNICTVÍ
Asi zbytečně. Ženy sdružené v Unie porodních asistentek a Hnutí za aktivní mateřství se domnívají, že je s nimi v českých porodnicích manipulováno. Údajně jsou porušována jejich lidská práva.
Situace v českém porodnictví je vážná, myslí si aktivistky. Unie porodních asistentek a Hnutí za aktivní mateřství je přesvědčeno o tom, že ženám v českých porodnicích jsou upírána jejich základní lidská práva a personál s nimi jedná přinejmenším nevhodně.
Podle nich jsou rodičkám nuceny zbytečné, a dokonce škodlivé praktiky, aniž to situace nezbytně vyžaduje. Proto se rozhodly připravit petici za zlepšení služeb v českém porodnictví a za péči přátelskou a bezpečnou pro matku a dítě. Ve středu 8. října uspořádají demonstraci před ministerstvem zdravotnictví.
"Žádná česká porodnice neposkytuje veškerou péči v souladu s nejnovějšími výsledky vědy," tvrdí Petra Sovová z Hnutí za aktivní mateřství. Podle ní je na klientkách jednotlivých zdravotnických zařízení, aby bezpečnou péči samy vyžadovaly. K tomu je ale nezbytné, aby byly dostatečně připravené, vzdělané a komunikativní. Sama se domnívá, že bohužel jsou podobné ženy stále v menšině.
Navíc pokud si žena přinese svůj vlastní "porodní plán", tedy soupis svých přání a požadavků ohledně porodu a péče o sebe i své dítě, většina porodnic na něj nebere ohled a naopak ženy vmanipuluje do situace, která vyhovuje zdravotnickému personálu.
Diskriminace porodních asistentek
"Zbytečné medicínské zásahy při porodu poškozují zdraví matek a dítěte," domnívá se Marie Vnoučková, porodní asistentka. Podle ní jsou lékařské zásahy do porodů nadbytečné a často vedou ke komplikacím. "Žena by měla rodit pouze s porodní asistentkou, která je matce a dítěti přátelská," dodává. Naopak lékařský model péče vnímá podle aktivistek porod jako "chirurgický zákrok prováděný v pánevní oblasti ženského těla a zahrnuje odstranění plodu a placenty".
"V České republice jsou porodní asistentky diskriminovány, protože jsou v nemocnicích podřízeny lékařům, kteří je nenechají samostatně pracovat," je přesvědčena Ivana Königsmarková z Unie porodních asistentek. Mimo jiné prý ministerstvo nebere na jejich názory ohled.
Ministerstvo chce debatu
S názory aktivistek ministerstvo zdravotnictví nesouhlasí. Podle mluvčího Tomáše Cikrta jsou protesty zbytečně militantní a vyhrocené, navíc vedené příliš negativně. "Nerozumím tomu, proti čemu chtějí porodní asistentky protestovat. jejich návrhy řešíme, vedeme diskusi, ale zřejmě nikoliv podle představ aktivistek," říká mluvčí.
Situace v českém porodnictví není podle něj tak černá, jak ji vykreslují aktivistky. "Samozřejmě, že ne vše je ideální. Rozhodně se otevřené debatě nevyhýbáme," vysvětluje Cikrt. Podle něj by bylo lepší, kdyby porodní asistentky vedly kampaň pozitivně a spíše se snažily motivovat přímo v porodnicích. "Ministerstvo nemůže lékaře poslat na letní převýchovné tábory, ani vydat pastýřský list, které vše okamžitě změní," dodává.
Realita je jinde
S postoji aktivistek jednoznačně nesouhlasí Libor Vylíčil, gynekolog a ředitel Nemocnice Litomyšl. "Protestují proti situaci, která panovala v porodnicích před mnoha lety. V současnosti se porodnice samy snaží, aby nabídly ženám co možná nejlepší služby," vysvětluje.
Konkrétně tolik diskutované holení intimních partií nebo podání klystýru je v současnosti na rozhodnutí ženy, nikoliv lékaře. Rovněž nástřih hráze se neprovádí rutinně, ale pouze v indikovaných případech se souhlasem ženy. Podání analgetik záleží rovněž na ženě."Vysvětlím klientce, že je na ní, jestli chce rodit tři hodiny nebo dvanáct hodin. Pokud nechce podat léky proti bolesti nebo na urychlení porodu, nic se neděje," říká.
V současnosti navíc v nemocnicích převládá trend, že u porodu pomáhají pouze porodní asistentky a lékaři jen dohlížejí. Přirozeně probíhající porod porodní asistentky řídí úplně. "U všech třech mých porodů byla pouze asistentka, u posledního dokonce se jen chodila dívat. Lékař přišel až když byly děti na světě," popisuje své zkušenosti Romana Jandourková, která má za sebou porody v Ústavu péče pro matku a dítě v Praze Podolí.
Po domácku v porodnici
Aktivistky obou organizací stojí také za snahou více rozšířit možnost žen rodit doma nebo v porodním domě zcela bez asistence lékaře pouze s porodní asistentkou. "Vysoké procento poporodních depresí a poporodních poranění nesvědčí o dobré práci lékařů," tvrdí Michaela Mrowetz, zastánkyně domácích porodů. Podle ní je porod doma stejně bezpečný jako v porodnici. Naopak porod ve zdravotnickém zařízení s sebou nese zbytečné komplikace jako riziko císařského řezu.
"Výskyt poporodní deprese nesouvisí s místem porodu, ale s porodem samotným v důsledku změn hormonálních hladin," reaguje na názor aktivistky psycholog Jan Krása přednášející na Masarykově univerzitě v Brně. Podle něj je naopak pro ženy vhodné, když zůstávají po porodu v péči odborníků, ale také rovněž v příjemném prostředí. "Nejde ani tak o to, že by nutně potřebovaly lékařský zásah, ale mají kolem sebe odborné zázemí a je jim poskytována kvalifikovaná péče," dodává.
Situace v českém porodnictví je vážná, myslí si aktivistky. Unie porodních asistentek a Hnutí za aktivní mateřství je přesvědčeno o tom, že ženám v českých porodnicích jsou upírána jejich základní lidská práva a personál s nimi jedná přinejmenším nevhodně.
Podle nich jsou rodičkám nuceny zbytečné, a dokonce škodlivé praktiky, aniž to situace nezbytně vyžaduje. Proto se rozhodly připravit petici za zlepšení služeb v českém porodnictví a za péči přátelskou a bezpečnou pro matku a dítě. Ve středu 8. října uspořádají demonstraci před ministerstvem zdravotnictví.
"Žádná česká porodnice neposkytuje veškerou péči v souladu s nejnovějšími výsledky vědy," tvrdí Petra Sovová z Hnutí za aktivní mateřství. Podle ní je na klientkách jednotlivých zdravotnických zařízení, aby bezpečnou péči samy vyžadovaly. K tomu je ale nezbytné, aby byly dostatečně připravené, vzdělané a komunikativní. Sama se domnívá, že bohužel jsou podobné ženy stále v menšině.
Navíc pokud si žena přinese svůj vlastní "porodní plán", tedy soupis svých přání a požadavků ohledně porodu a péče o sebe i své dítě, většina porodnic na něj nebere ohled a naopak ženy vmanipuluje do situace, která vyhovuje zdravotnickému personálu.
Diskriminace porodních asistentek
"Zbytečné medicínské zásahy při porodu poškozují zdraví matek a dítěte," domnívá se Marie Vnoučková, porodní asistentka. Podle ní jsou lékařské zásahy do porodů nadbytečné a často vedou ke komplikacím. "Žena by měla rodit pouze s porodní asistentkou, která je matce a dítěti přátelská," dodává. Naopak lékařský model péče vnímá podle aktivistek porod jako "chirurgický zákrok prováděný v pánevní oblasti ženského těla a zahrnuje odstranění plodu a placenty".
"V České republice jsou porodní asistentky diskriminovány, protože jsou v nemocnicích podřízeny lékařům, kteří je nenechají samostatně pracovat," je přesvědčena Ivana Königsmarková z Unie porodních asistentek. Mimo jiné prý ministerstvo nebere na jejich názory ohled.
Ministerstvo chce debatu
S názory aktivistek ministerstvo zdravotnictví nesouhlasí. Podle mluvčího Tomáše Cikrta jsou protesty zbytečně militantní a vyhrocené, navíc vedené příliš negativně. "Nerozumím tomu, proti čemu chtějí porodní asistentky protestovat. jejich návrhy řešíme, vedeme diskusi, ale zřejmě nikoliv podle představ aktivistek," říká mluvčí.
Situace v českém porodnictví není podle něj tak černá, jak ji vykreslují aktivistky. "Samozřejmě, že ne vše je ideální. Rozhodně se otevřené debatě nevyhýbáme," vysvětluje Cikrt. Podle něj by bylo lepší, kdyby porodní asistentky vedly kampaň pozitivně a spíše se snažily motivovat přímo v porodnicích. "Ministerstvo nemůže lékaře poslat na letní převýchovné tábory, ani vydat pastýřský list, které vše okamžitě změní," dodává.
Realita je jinde
S postoji aktivistek jednoznačně nesouhlasí Libor Vylíčil, gynekolog a ředitel Nemocnice Litomyšl. "Protestují proti situaci, která panovala v porodnicích před mnoha lety. V současnosti se porodnice samy snaží, aby nabídly ženám co možná nejlepší služby," vysvětluje.
Konkrétně tolik diskutované holení intimních partií nebo podání klystýru je v současnosti na rozhodnutí ženy, nikoliv lékaře. Rovněž nástřih hráze se neprovádí rutinně, ale pouze v indikovaných případech se souhlasem ženy. Podání analgetik záleží rovněž na ženě."Vysvětlím klientce, že je na ní, jestli chce rodit tři hodiny nebo dvanáct hodin. Pokud nechce podat léky proti bolesti nebo na urychlení porodu, nic se neděje," říká.
V současnosti navíc v nemocnicích převládá trend, že u porodu pomáhají pouze porodní asistentky a lékaři jen dohlížejí. Přirozeně probíhající porod porodní asistentky řídí úplně. "U všech třech mých porodů byla pouze asistentka, u posledního dokonce se jen chodila dívat. Lékař přišel až když byly děti na světě," popisuje své zkušenosti Romana Jandourková, která má za sebou porody v Ústavu péče pro matku a dítě v Praze Podolí.
Po domácku v porodnici
Aktivistky obou organizací stojí také za snahou více rozšířit možnost žen rodit doma nebo v porodním domě zcela bez asistence lékaře pouze s porodní asistentkou. "Vysoké procento poporodních depresí a poporodních poranění nesvědčí o dobré práci lékařů," tvrdí Michaela Mrowetz, zastánkyně domácích porodů. Podle ní je porod doma stejně bezpečný jako v porodnici. Naopak porod ve zdravotnickém zařízení s sebou nese zbytečné komplikace jako riziko císařského řezu.
"Výskyt poporodní deprese nesouvisí s místem porodu, ale s porodem samotným v důsledku změn hormonálních hladin," reaguje na názor aktivistky psycholog Jan Krása přednášející na Masarykově univerzitě v Brně. Podle něj je naopak pro ženy vhodné, když zůstávají po porodu v péči odborníků, ale také rovněž v příjemném prostředí. "Nejde ani tak o to, že by nutně potřebovaly lékařský zásah, ale mají kolem sebe odborné zázemí a je jim poskytována kvalifikovaná péče," dodává.
úterý 9. září 2008
CO SE TÝČE PŘÍSTUPU K PACIENTOVI, MAJÍ LÉKAŘI STÁLE CO DOHÁNĚT. PROČ?
Rozhovor s náměstkyní ministra zdravotnictví Markétou Hellerovou:
České zdravotnictví je po odborné stránce na vysoké úrovni, ale co se týče přístupu k pacientovi, mají lékaři v porovnání se západní Evropou stále co dohánět. Proč?
Hlavním problémem je, že lékaři nejsou ještě zvyklí brát pacienta jako svého klienta a určitým způsobem o něj soutěžit.
Tedy že zde funguje pozůstatek minulosti?
Ano. Dříve jsme spádově každý někam patřil a měli jsme omezené možnosti volby lékaře. Obě strany - pacient i lékař - na to byli zvyklí. Odtud pramení i to, že pacienti se stále ještě bojí svá práva vymáhat, nechtějí si lékaře rozhněvat.
Má vůbec pacient právo na informace o svém zdravotním stavu?
Samozřejmě. Součástí zdravotní péče je poskytování všech důležitých informací a součástí lékařského "umění" je i umění komunikace. Je to stará bolest českého zdravotnictví a také proto nové zákony, které navrhuje v rámci reformy Tomáš Julínek, motivují lékaře a zdravotnický personál, aby s pacienty co nejvíce mluvili, aby se ujistili, že pacient rozumí léčebnému postupu a že souhlasí s jednotlivými úkony. Pacient má být pro lékaře partnerem, protože lékař je sice expert v oblasti znalosti nemocí, diagnostiky a léčby, ale každý z nás je expertem na své vlastní tělo.
Myslíte si, že to zvláště starší lidé dokážou? Vždyť pro ně, co řekne pan doktor, je svaté.
I starší člověk, když má více možností se rozhodnout, dokáže pocitově říci, co je pro něj lepší. Pro jednoho to může být konzervativní léčba, pro druhého operace.
Opravdu?
Jistě, ale pouze za předpokladu, že mu lékař poskytne dostatek informací.
Jak se má pacient zachovat, když lékař na dotazy odmítá odpovědět?
Má-li pocit, že lékař cokoli zanedbal, třeba i komunikaci, je třeba si stěžovat vedení nemocnice nebo ve své zdravotní pojišťovně, protože ta léčbu platí a pacient je její zákazník. Nesmí se bát svá práva uplatnit, musí se aktivně ozvat. Důležité je sepsat stížnost a trvat na svém.
A kam se má pacient obrátit, když má pocit, že již dosáhl pětitisícového limitu za doplatky za léky a regulační poplatky a nedostal o tom informace?
Limit 5000 Kč nalezne na osobním účtu, který vede jeho zdravotní pojišťovna. Překročení limitu sleduje pojišťovna čtvrtletně a vždy do 60 dnů po uplynutí kalendářního čtvrtletí, kdy je limit překročen, je povinna o tom pacienta uvědomit a překročenou částku uhradit. Jednou ročně vám na vaši žádost musí pojišťovna bezplatně poslat výpis z osobního účtu.
České zdravotnictví je po odborné stránce na vysoké úrovni, ale co se týče přístupu k pacientovi, mají lékaři v porovnání se západní Evropou stále co dohánět. Proč?
Hlavním problémem je, že lékaři nejsou ještě zvyklí brát pacienta jako svého klienta a určitým způsobem o něj soutěžit.
Tedy že zde funguje pozůstatek minulosti?
Ano. Dříve jsme spádově každý někam patřil a měli jsme omezené možnosti volby lékaře. Obě strany - pacient i lékař - na to byli zvyklí. Odtud pramení i to, že pacienti se stále ještě bojí svá práva vymáhat, nechtějí si lékaře rozhněvat.
Má vůbec pacient právo na informace o svém zdravotním stavu?
Samozřejmě. Součástí zdravotní péče je poskytování všech důležitých informací a součástí lékařského "umění" je i umění komunikace. Je to stará bolest českého zdravotnictví a také proto nové zákony, které navrhuje v rámci reformy Tomáš Julínek, motivují lékaře a zdravotnický personál, aby s pacienty co nejvíce mluvili, aby se ujistili, že pacient rozumí léčebnému postupu a že souhlasí s jednotlivými úkony. Pacient má být pro lékaře partnerem, protože lékař je sice expert v oblasti znalosti nemocí, diagnostiky a léčby, ale každý z nás je expertem na své vlastní tělo.
Myslíte si, že to zvláště starší lidé dokážou? Vždyť pro ně, co řekne pan doktor, je svaté.
I starší člověk, když má více možností se rozhodnout, dokáže pocitově říci, co je pro něj lepší. Pro jednoho to může být konzervativní léčba, pro druhého operace.
Opravdu?
Jistě, ale pouze za předpokladu, že mu lékař poskytne dostatek informací.
Jak se má pacient zachovat, když lékař na dotazy odmítá odpovědět?
Má-li pocit, že lékař cokoli zanedbal, třeba i komunikaci, je třeba si stěžovat vedení nemocnice nebo ve své zdravotní pojišťovně, protože ta léčbu platí a pacient je její zákazník. Nesmí se bát svá práva uplatnit, musí se aktivně ozvat. Důležité je sepsat stížnost a trvat na svém.
A kam se má pacient obrátit, když má pocit, že již dosáhl pětitisícového limitu za doplatky za léky a regulační poplatky a nedostal o tom informace?
Limit 5000 Kč nalezne na osobním účtu, který vede jeho zdravotní pojišťovna. Překročení limitu sleduje pojišťovna čtvrtletně a vždy do 60 dnů po uplynutí kalendářního čtvrtletí, kdy je limit překročen, je povinna o tom pacienta uvědomit a překročenou částku uhradit. Jednou ročně vám na vaši žádost musí pojišťovna bezplatně poslat výpis z osobního účtu.
pondělí 8. září 2008
MOCNÍ A BEZMOCNÍ
Léčebny dlouhodobě nemocných potvrdily i v letošní letní "kauze z Chittussiho" svoji roli notorického otloukánka. Chtěla bych proto jen upřesnit, že "kauza LDN" se vlastně ani LDN netýkala.
Oním oddělením, kde se redaktor deníku Dnes Ondřej Štastný nechal zaměstnat jako sanitář a následně popsal některé praktiky, byla "Interna, s. r. o.". Tedy zařízení poskytující následnou péči, kterému se LDN říká jen "ze zvyku". To je však nepodstatné. Velmi podstatná je naopak skutečnost, že problém, který se reportáží jen trochu poodkryl, se netýká jen jednoho, ale mnoha různých zařízení. Zároveň se netýká jen jednoho, ale minimálně dvou (či více) resortů.
Mocní a bezmocní
Trochu mi to připomíná dávnou radu jednoho kolegy jak postupovat vůči totalitním úřadům, když má člověk problém: "Máš v podstatě dvě možnosti. Buď můžeš dělat, že ten problém neexistuje, ale to ti asi nepomůže, tomu oni zase dobře rozumějí. Nebo to můžeš nafouknout a udělat z toho hodně velký problém. Toho se leknou a nebudou to řešit vůbec, protože žádný z nich si nechce moc komplikovat život." Tehdy dost dobře použitelná rada.
Teď tedy máme problém, hodně velký... Obávám se, že je natolik velký, že se ani nadále nebude řešit. Jiné vysvětlení nemám. Vždyť na něj Česká gerontologická a geriatrická společnost ČLS JEP pravidelně upozorňuje. Vytrvale a stále, několikrát ročně, po mnoho let. Absolvovali jsme nespočet jednání s ministerstvem zdravotnictví i práce a sociálních věcí, v parlamentu, se zástupci krajů. Nedávno jsme byli přizváni k projednání petice desítek občanů, kteří upozorňovali na neúnosnou situaci v této oblasti. Jak byla petice projednána či neprojednána, o tom ani psát nebudu.
Problém se netýká zdaleka jen LDN, ale obecně vztahu k seniorům, geriatrické medicíny (která u nás není uspokojivě pěstována) a dlouhodobé péče. Pokud se podíváme na zařízení, o která jde, jsou to nemocnice a takzvaná následná péče, léčebny pro dlouhodobě nemocné i psychiatrické léčebny, ale také a zejména domovy důchodců (nyní domovy pro seniory či se zvláštním režimem). Problém je to natolik složitý, že jej nelze pojmenovat stručně - po výrocích vystihujících jen část pravdy, například "LDN nemají dobrou úroveň", "seniorům se v nemocnicích nedaří dobře", "rodiny odkládají své blízké do léčeben", "nejsou zajištěny terénní služby", se ukřivděně ozvou dobré léčebny a oddělení nemocnic, pečující rodiny či zajištěné terénní služby.
Politici se pravděpodobně domnívají, že tato skupina převážně bezmocných lidí své zájmy nedokáže prosadit. V tom se nemýlí, ovšem neuvědomují si, že i oni (nyní mocní) se velmi snadno mohou stát bezmocnými. Velmi se ale mýlí, když se domnívají, že veřejnosti (tedy normálním lidem - jejich voličům) je tato problematika lhostejná. Myslím, že zájem veřejnosti o výše uvedenou kauzu poněkud překvapil i samotné novináře.
Pohodlí zdravotníka - nepohodlí pacienta
Jaké jsou tedy jednotlivé části výše zmíněného problému? Je to jednak výše zmíněné nepěstování geriatrické medicíny u nás, arogantní posunutí zájmu o seniory právě do jakési zvláštní následné či dlouhodobé péče, či dokonce k "sociálním případům". Popření specifických potřeb starých lidí. Neexistence geriatrických oddělení v nemocnicích, která by reagovala na specifické potřeby geriatrických pacientů.
Mělo by jít o malá útulná oddělení alespoň při krajských a větších okresních nemocnicích, která by respektovala potřeby stonajících, zvláště křehkých geriatrických pacientů, obdobně jako dětská oddělení, jež byla tvořena proto, aby respektovala zvláštní potřeby stonajících dětí. Dále stacionáře při nemocnicích, kam by rodiny ráno zavezly své seniory, zde by absolvovali všechna potřebná vyšetření v útulném zázemí stacionáře, nejen dobře léčeni, ale i živeni a ošetřeni či rehabilitováni tak, aby se večer či odpoledne mohli vrátit v pohodě a dobré kondici domů a aby rodina nemusela vyčkávat hodiny na dlouhých nemocničních chodbách a v čekárnách tu před rentgenem či před laboratoří, tu na výsledky, odběr, léky, pomůcky atd.
Naprosto nepopírám, že jednotlivé obory naší akutní medicíny jsou na velmi dobré, často světové úrovni a provedení jednotlivých specializovaných výkonů i u velmi starých lidí nepředstavuje přílišný problém. Ten nastane zpravidla tehdy, když starý člověk nezapadá svou diagnózou do škatulek jednotlivých oborů, ale je "typickým geriatrickým pacientem" - je křehký, trpí opakovanými pády, i krátká doba imobilizace ("klidu na lůžku") vede k nenávratným ztrátám svalstva a poškození hybnosti. Nebo naopak ten, který trpí syndromem demence (a na klasickém nemocničním oddělení je potom zbytečně omezován, ne-li kurtován, apod.).
Problém spatřuji také v ošetřovatelství starých lidí na jednotlivých nemocničních odděleních. Sestry se ve školách učí (alespoň doufám, že tomu tak je), že mají podporovat důstojnost a vést k soběstačnosti. Nicméně při hospitalizaci starších lidí - zejména se to týká žen (kde cévku snadno může zavést sestra) -téměř pravidelně dochází k tomu, že je zaveden tzv. permanentní katétr, cévka s vývodem do sáčku na posteli (a to nejen v odůvodněných případech, ale často z jakéhosi "ošetřovatelského pohodlí"). To má pro starší křehké pacienty často fatální následky: toto zdánlivě nenápadné opatření vede k imobilizaci se všemi důsledky pro následné postižení hybnosti, poškozuje následnou schopnost udržet samostatně moč, způsobuje infekce (které zejména z nemocnice bývají odolné vůči antibiotikům) - a o "podpoře" důstojnosti snad již není třeba hovořit.
Geriatrie efektivní i humánní
Geriatrická medicína je v mnoha zemích pěstována nikoli pro svou humánnost, ale proto, že geriatrickým pacientům rozumí, umí zhodnotit a podporuje jejich soběstačnost a rychleji je vrací do domácího prostředí - to se nakonec vyplatí, je to efektivní i z ekonomického pohledu. Zajímavá je historie geriatrie ve Velké Británii; zde vznikla právě proto, že si lékaři začali všímat neutěšeného stavu na takzvaných odkladových odděleních, kde dlouho pobývali lidé, kteří mohli být doma (pokud by jim byly zajištěny určité služby) nebo mohli žít doma i samostatně (pokud by byli správně léčeni a rehabilitováni) a jen málo z nich potřebovalo skutečně dlouhodobou péči, jež ale mohla být lidsky kvalitnější a důstojnější.
Naše ministerstva se ani tímto příkladem nenechala přesvědčit. Moderní koncepce geriatrie byla projednána vědeckou radou ministerstva zdravotnictví v roce 2001 - a založena. Standardy jednotlivých typů geriatrických oddělení byly vytvořeny a založeny již předtím. Již 10 let platí metodický pokyn MZ ČR o tzv. následné péči, podle kterého se vytváří následná péče neodborná, bezoborová, odkladová, neatraktivní pro personál, mnohdy bohužel i nekvalitní pro pacienty. Škoda pro zemi, kde již ve 20. letech minulého století fungovala první geriatrická klinika na světě založená profesorem Rudolfem Eiseltem.
Ošetřovatelství popelkou v sociálních službách
Ministerstvo práce a sociálních věcí po dlouhá léta prosazovalo doktrínu, že jeho zařízení nejsou pro nemocné, že jsou "čistě sociální". Byl popírán význam zdravotní péče a ošetřovatelství. Přitom bylo zcela zřejmé, že mnoho obyvatel domovů důchodců nezbytně potřebuje kvalifikovanou zdravotní péči, a to zejména ošetřovatelskou. Systematicky byl demotivován zdravotnický personál, který většinou odcházel. Jen osvícení ředitelé těchto zařízení proti této tendenci bojovali a ošetřovatelskou péči podporovali - ale nebylo jich mnoho.
Současná legislativa přinesla určitou záplatu tím, že umožňuje úhradu některých ošetřovatelských výkonů. Takzvané standardy kvality se ale poskytováním zdravotní péče nezabývají ani neurčují, kolik by mělo být personálu. Na nedávné konferenci, kde byli zastoupeni významní a vysoce postavení představitelé státní správy a odborné veřejnosti, hovořil ředitel jednoho ústavu o tom, že o 300 obyvatel, z nichž je 150 velmi a převážně závislých, pečuje 18 pracovníků v přímé péči, z toho 6 sester.
Vytvořili tam dvě izolační místnosti, protože to je jeden z mála povolených způsobů restrikce. Ředitel hovořil o tom, že i s tak málo pracovníky dělají, co mohou, aby poskytovali kvalitní péči. Sklidil potlesk. Nikoho zřejmě nenapadlo, že s tak zoufale málo lidmi prostě kvalitní péči poskytovat nelze. Buď si toho problému nikdo z přítomných zodpovědných nevšiml, nebo že by se zdál moc velký?
Prolomit spiklenecké mlčení
Koncepce léčeben pro dlouhodobě nemocné vznikla v 80. letech minulého století. Mohla být modernizována v rámci nové koncepce geriatrie, k tomu ale nikdy nedošlo. Naopak byla de facto potvrzena v koncepci tzv. následné péče před 10 lety. Znám mnoho LDN, kde se snaží poskytovat a poskytují kvalitní a laskavou péči, mnohé z nich si nezasluhují onen pejorativní přídech, který pojem LDN za ta léta získal "zásluhou" špatných léčeben. Obdobné tvrzení platí o gerontopsychiatrických odděleních.
Takzvaná následná péče ve zdravotnictví (tedy péče v LDN, odděleních následné péče, na tzv. ošetřovatelských odděleních i v psychiatrických a jiných léčebnách) může být poskytována dlouhodobě a je hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění (nyní s výjimkou regulačního poplatku, který odpovídá zhruba ceně potravin na jeden den). Nejdelší doby hospitalizace jsou právě v psychiatrických léčebnách (82 dny), zejména na gerontopsychiatrických odděleních, následují LDN (67 dnů) a následná péče v nemocnicích (49 dnů).
V loňském roce ale byly tyto pobyty zcela zdarma a zařízením nepříslušel ani tzv. příspěvek na péči, který již mohl být vyplácen. Pro mnoho rodin tedy bylo výhodnější, když byla péče o seniora zajištěna v některém z výše uvedených zdravotnických zařízení, než zajistit péči za úhradu v zařízení sociálního typu či ji poskytovat v domácím prostředí vlastními silami. Jsem přesvědčena, že většina rodin o své blízké pečuje, projevuje zájem a nesmírně obětavě zajišťuje péči i v případě, že ji už neumí zvládnout vlastními silami - dokládají to mé četné zkušenosti.
Nicméně jsou také rodiny, které se starat nechtějí, a jsou takové, které "uspořené" prostředky dokáží "využít lépe" než na péči o seniora. Opakovaně jsem se setkala s dotazy typu, proč má rodina donášet do léčebny lepší šampon, když má léčebna "povinnost" vše poskytnout... Mnozí rodinní příslušníci ale neudržitelnost celé situace chápali, když se snažili služby pro své blízké poptávat se slovy "přáli bychom si lepší služby, i třeba s doplatkem" - to ale nebylo v dosavadním systému dost dobře možné. Někteří (mocnější) zase poptávali (obvykle s úspěchem) lepší služby -a bez doplatku. Vcelku však vládlo spiklenecké mlčení (služby nebyly vždy kvalitní, ale bylo to tak výhodné, zadarmo, ještě se uspořily všechny prostředky pacienta, a to včetně těch, které byly přímo určeny na péči). Toto mlčení se občas bez valného úspěchu snažila prolomit naše odborná společnost.
Represe ze strany pojišťoven
Zdravotní pojišťovny o této situaci věděly a vědí. Nemohly a nechtěly odlišovat kvalitní a nekvalitní služby. Čas od času přistoupily k represi, a to zpravidla zaměřené právě na LDN. Byla nařízena kontrola dokumentace, která měla zpětně odhalit a penalizovat zejména dlouhodobé hospitalizace - v pojišťovně se jim říkalo a stále ještě říká "sociální", a to i přesto, že se často týkají velmi nemocných lidí. Metodika nebyla příliš stanovena, takže výsledky byly různé, záleželo na vůli a nevůli jednotlivých revizních lékařů.
Jeden z vysoce postavených úředníků jedné pojišťovny, který se významně podílel na represích (mírněji se to říci nedá) v oblasti této péče, měl osobu blízkou hospitalizovanou dlouhodobě (za výše uvedených výhodných podmínek) v jedné LDN. Byl to ale člověk spravedlivý. Pohroma pojišťovny přišla i do této léčebny. Pojišťovna prostředky za dlouhodobé hospitalizace "spravedlivě" strhla. Zda se jim dostal do ruky právě dotyčný dekurz blízké osoby, to již nevím. Dokážeme si už představit větší trapnost?
Koncept LDN (a celé tzv. následné péče) měl být již dávno nahrazen moderní diferencovanou postakutní zdravotní péčí a kvalitní péčí dlouhodobou. Podíváme-li se na pacienty na těchto odděleních, musíme konstatovat (obdobně jako kdysi dávno kolegové z Velké Británie), že tu pobývá několik skupin lidí s různými potřebami. Někteří potřebují doléčit, zrehabilitovat a vrátit se domů během několika dnů či týdnů (po operacích, úrazech), jiní budou potřebovat dlouhodobou intenzivní a specializovanou rehabilitační péči (po cévních mozkových příhodách).
Další vyžadují dlouhodobou náročnou a kvalifikovanou zdravotní a ošetřovatelskou péči (lidé s tzv. apalickým syndromem, dlouhodobé závažné stavy s tendencí k progresi). Zvláštní přístup vyžadují lidé s demencí dle stupně progrese tohoto stavu. Křehcí staří multimorbidní lidé potřebují laskavou a aktivizující péči s pravidelným ošetřovatelským i lékařským dohledem, lidé v terminálních stadiích nevyléčitelných onemocnění zase kvalitní paliativní péči.
Individualizovaný přístup či diferencovaná oddělení
Různým potřebám se dá v rámci nediferencovaných oddělení vyhovět zcela individualizovaným režimem dle potřeb jednotlivých pacientů -to je ovšem personálně i organizačně nejnáročnější řešení. Účelnější a efektivnější by zřejmě bylo oddělení diferencovat, vytvořit v rámci velkých a nediferencovaných oddělení následné péče (či LDN) malé jednotky pro péči o lidi s demencí a jiné pro křehké multimorbidní pacienty.
Obojí by mělo být útulné, laskavé, co nejvíce civilní, co nejvíce stimulující k pobytu mimo lůžko, k aktivitám podporujícím soběstačnost, s dostatkem pomocného personálu, odborným dohledem, odborným vedením léčby, ošetřovatelství a jednotlivých terapií. Rehabilitační jednotky by měly být adekvátně personálně i technicky vybavené, schopné poskytnout co nejintenzivnější péči tak, aby se senior mohl vrátit domů.
Všechna tato oddělení by měla působit co nejcivilněji, relativně domácky, aby se tu staří lidé cítili dobře a (neohromeni bělobou špitálního prostředí) byli motivováni nebýt ve dne v posteli, adekvátně oblečeni v pohodlném civilním oblečení ve dne a v nočním prádle v noci. Oddělení by jim měla co nejméně ubližovat vnucováním svého režimu a naopak se jim snažit pomoci využít vlastní potenciál k návratu či udržení soběstačnosti. Podporu aktivit a udržení kontaktů, soběstačnosti, mobility nebo kontinence je třeba považovat také za podporu lidské důstojnosti.
Ošetřovatelská oddělení pro lidi v závažných stavech i v terminálních stadiích onemocnění by neměla být odděleními beznaděje typu lůžko, ohrádka, noční stolek, lůžko, ohrádka, noční stolek a tak dále, a to třeba i šestkrát či osmkrát na jednom pokoji. Mělo by tu být dost prostoru pro ošetřování i rodinu, která si přeje být s pacientem, intimita zajištěná alespoň závěsem, možnost polohování na lůžku či v křesle, šetrná stimulace, poskytnutí vymožeností a pomůcek pro moderní ošetřovatelskou péči a symptomatickou léčbu, pro zachování alespoň určité kvality života bez utrpení.
Stále chybí politická vůle
Výše uvedená péče je nákladná, troufnu si ale říci, že pro společnost není nákladnější než dosavadní neuspokojivá situace na straně jedné a zbytečně promrhané prostředky na straně druhé. Pokud prosadíme geriatrii, z veřejného pojištění bude v dostatečné výši hrazena zdravotní následná péče. A pokud bude dlouhodobá péče (nad 3 měsíce) hrazena z více zdrojů (včetně zdravotního pojištění) způsobem, který bude pro poskytovatele únosný a nebude zatížen prakticky neprorazitelnou dosavadní administrativou, může dojít k zásadnímu zlepšení za přijatelných nákladů. Jediným otazníkem zůstává, zda k tomu bude dostatek politické vůle. Politiky to možná zatím nezajímá, ale lidi ano.
Když se o "kauze LDN" diskutovalo, ozvalo se také mnoho lidí, kteří v následné péči pracují a pracují v ní dobře. Snaží se udělat maximum v rámci systému, který se k nim vůbec nechová vstřícně. Snaží se vyjít s velmi omezenými prostředky, které jsou na tuto péči alokovány. Dlouhodobě se potýkají s nedostatkem personálu, nedostatečným vybavením svých oddělení, chronickým přetížením, nepochopením ostatních oborů, nízkou společenskou prestiží, absurdní administrativní zátěží. Přesto to jsou právě oni, kteří se snaží prosadit změnu k lepšímu. Přála bych jim (a samozřejmě i jejich pacientům), aby se podmínky v této dosud velmi podceňované oblasti zlepšily.
Oním oddělením, kde se redaktor deníku Dnes Ondřej Štastný nechal zaměstnat jako sanitář a následně popsal některé praktiky, byla "Interna, s. r. o.". Tedy zařízení poskytující následnou péči, kterému se LDN říká jen "ze zvyku". To je však nepodstatné. Velmi podstatná je naopak skutečnost, že problém, který se reportáží jen trochu poodkryl, se netýká jen jednoho, ale mnoha různých zařízení. Zároveň se netýká jen jednoho, ale minimálně dvou (či více) resortů.
Mocní a bezmocní
Trochu mi to připomíná dávnou radu jednoho kolegy jak postupovat vůči totalitním úřadům, když má člověk problém: "Máš v podstatě dvě možnosti. Buď můžeš dělat, že ten problém neexistuje, ale to ti asi nepomůže, tomu oni zase dobře rozumějí. Nebo to můžeš nafouknout a udělat z toho hodně velký problém. Toho se leknou a nebudou to řešit vůbec, protože žádný z nich si nechce moc komplikovat život." Tehdy dost dobře použitelná rada.
Teď tedy máme problém, hodně velký... Obávám se, že je natolik velký, že se ani nadále nebude řešit. Jiné vysvětlení nemám. Vždyť na něj Česká gerontologická a geriatrická společnost ČLS JEP pravidelně upozorňuje. Vytrvale a stále, několikrát ročně, po mnoho let. Absolvovali jsme nespočet jednání s ministerstvem zdravotnictví i práce a sociálních věcí, v parlamentu, se zástupci krajů. Nedávno jsme byli přizváni k projednání petice desítek občanů, kteří upozorňovali na neúnosnou situaci v této oblasti. Jak byla petice projednána či neprojednána, o tom ani psát nebudu.
Problém se netýká zdaleka jen LDN, ale obecně vztahu k seniorům, geriatrické medicíny (která u nás není uspokojivě pěstována) a dlouhodobé péče. Pokud se podíváme na zařízení, o která jde, jsou to nemocnice a takzvaná následná péče, léčebny pro dlouhodobě nemocné i psychiatrické léčebny, ale také a zejména domovy důchodců (nyní domovy pro seniory či se zvláštním režimem). Problém je to natolik složitý, že jej nelze pojmenovat stručně - po výrocích vystihujících jen část pravdy, například "LDN nemají dobrou úroveň", "seniorům se v nemocnicích nedaří dobře", "rodiny odkládají své blízké do léčeben", "nejsou zajištěny terénní služby", se ukřivděně ozvou dobré léčebny a oddělení nemocnic, pečující rodiny či zajištěné terénní služby.
Politici se pravděpodobně domnívají, že tato skupina převážně bezmocných lidí své zájmy nedokáže prosadit. V tom se nemýlí, ovšem neuvědomují si, že i oni (nyní mocní) se velmi snadno mohou stát bezmocnými. Velmi se ale mýlí, když se domnívají, že veřejnosti (tedy normálním lidem - jejich voličům) je tato problematika lhostejná. Myslím, že zájem veřejnosti o výše uvedenou kauzu poněkud překvapil i samotné novináře.
Pohodlí zdravotníka - nepohodlí pacienta
Jaké jsou tedy jednotlivé části výše zmíněného problému? Je to jednak výše zmíněné nepěstování geriatrické medicíny u nás, arogantní posunutí zájmu o seniory právě do jakési zvláštní následné či dlouhodobé péče, či dokonce k "sociálním případům". Popření specifických potřeb starých lidí. Neexistence geriatrických oddělení v nemocnicích, která by reagovala na specifické potřeby geriatrických pacientů.
Mělo by jít o malá útulná oddělení alespoň při krajských a větších okresních nemocnicích, která by respektovala potřeby stonajících, zvláště křehkých geriatrických pacientů, obdobně jako dětská oddělení, jež byla tvořena proto, aby respektovala zvláštní potřeby stonajících dětí. Dále stacionáře při nemocnicích, kam by rodiny ráno zavezly své seniory, zde by absolvovali všechna potřebná vyšetření v útulném zázemí stacionáře, nejen dobře léčeni, ale i živeni a ošetřeni či rehabilitováni tak, aby se večer či odpoledne mohli vrátit v pohodě a dobré kondici domů a aby rodina nemusela vyčkávat hodiny na dlouhých nemocničních chodbách a v čekárnách tu před rentgenem či před laboratoří, tu na výsledky, odběr, léky, pomůcky atd.
Naprosto nepopírám, že jednotlivé obory naší akutní medicíny jsou na velmi dobré, často světové úrovni a provedení jednotlivých specializovaných výkonů i u velmi starých lidí nepředstavuje přílišný problém. Ten nastane zpravidla tehdy, když starý člověk nezapadá svou diagnózou do škatulek jednotlivých oborů, ale je "typickým geriatrickým pacientem" - je křehký, trpí opakovanými pády, i krátká doba imobilizace ("klidu na lůžku") vede k nenávratným ztrátám svalstva a poškození hybnosti. Nebo naopak ten, který trpí syndromem demence (a na klasickém nemocničním oddělení je potom zbytečně omezován, ne-li kurtován, apod.).
Problém spatřuji také v ošetřovatelství starých lidí na jednotlivých nemocničních odděleních. Sestry se ve školách učí (alespoň doufám, že tomu tak je), že mají podporovat důstojnost a vést k soběstačnosti. Nicméně při hospitalizaci starších lidí - zejména se to týká žen (kde cévku snadno může zavést sestra) -téměř pravidelně dochází k tomu, že je zaveden tzv. permanentní katétr, cévka s vývodem do sáčku na posteli (a to nejen v odůvodněných případech, ale často z jakéhosi "ošetřovatelského pohodlí"). To má pro starší křehké pacienty často fatální následky: toto zdánlivě nenápadné opatření vede k imobilizaci se všemi důsledky pro následné postižení hybnosti, poškozuje následnou schopnost udržet samostatně moč, způsobuje infekce (které zejména z nemocnice bývají odolné vůči antibiotikům) - a o "podpoře" důstojnosti snad již není třeba hovořit.
Geriatrie efektivní i humánní
Geriatrická medicína je v mnoha zemích pěstována nikoli pro svou humánnost, ale proto, že geriatrickým pacientům rozumí, umí zhodnotit a podporuje jejich soběstačnost a rychleji je vrací do domácího prostředí - to se nakonec vyplatí, je to efektivní i z ekonomického pohledu. Zajímavá je historie geriatrie ve Velké Británii; zde vznikla právě proto, že si lékaři začali všímat neutěšeného stavu na takzvaných odkladových odděleních, kde dlouho pobývali lidé, kteří mohli být doma (pokud by jim byly zajištěny určité služby) nebo mohli žít doma i samostatně (pokud by byli správně léčeni a rehabilitováni) a jen málo z nich potřebovalo skutečně dlouhodobou péči, jež ale mohla být lidsky kvalitnější a důstojnější.
Naše ministerstva se ani tímto příkladem nenechala přesvědčit. Moderní koncepce geriatrie byla projednána vědeckou radou ministerstva zdravotnictví v roce 2001 - a založena. Standardy jednotlivých typů geriatrických oddělení byly vytvořeny a založeny již předtím. Již 10 let platí metodický pokyn MZ ČR o tzv. následné péči, podle kterého se vytváří následná péče neodborná, bezoborová, odkladová, neatraktivní pro personál, mnohdy bohužel i nekvalitní pro pacienty. Škoda pro zemi, kde již ve 20. letech minulého století fungovala první geriatrická klinika na světě založená profesorem Rudolfem Eiseltem.
Ošetřovatelství popelkou v sociálních službách
Ministerstvo práce a sociálních věcí po dlouhá léta prosazovalo doktrínu, že jeho zařízení nejsou pro nemocné, že jsou "čistě sociální". Byl popírán význam zdravotní péče a ošetřovatelství. Přitom bylo zcela zřejmé, že mnoho obyvatel domovů důchodců nezbytně potřebuje kvalifikovanou zdravotní péči, a to zejména ošetřovatelskou. Systematicky byl demotivován zdravotnický personál, který většinou odcházel. Jen osvícení ředitelé těchto zařízení proti této tendenci bojovali a ošetřovatelskou péči podporovali - ale nebylo jich mnoho.
Současná legislativa přinesla určitou záplatu tím, že umožňuje úhradu některých ošetřovatelských výkonů. Takzvané standardy kvality se ale poskytováním zdravotní péče nezabývají ani neurčují, kolik by mělo být personálu. Na nedávné konferenci, kde byli zastoupeni významní a vysoce postavení představitelé státní správy a odborné veřejnosti, hovořil ředitel jednoho ústavu o tom, že o 300 obyvatel, z nichž je 150 velmi a převážně závislých, pečuje 18 pracovníků v přímé péči, z toho 6 sester.
Vytvořili tam dvě izolační místnosti, protože to je jeden z mála povolených způsobů restrikce. Ředitel hovořil o tom, že i s tak málo pracovníky dělají, co mohou, aby poskytovali kvalitní péči. Sklidil potlesk. Nikoho zřejmě nenapadlo, že s tak zoufale málo lidmi prostě kvalitní péči poskytovat nelze. Buď si toho problému nikdo z přítomných zodpovědných nevšiml, nebo že by se zdál moc velký?
Prolomit spiklenecké mlčení
Koncepce léčeben pro dlouhodobě nemocné vznikla v 80. letech minulého století. Mohla být modernizována v rámci nové koncepce geriatrie, k tomu ale nikdy nedošlo. Naopak byla de facto potvrzena v koncepci tzv. následné péče před 10 lety. Znám mnoho LDN, kde se snaží poskytovat a poskytují kvalitní a laskavou péči, mnohé z nich si nezasluhují onen pejorativní přídech, který pojem LDN za ta léta získal "zásluhou" špatných léčeben. Obdobné tvrzení platí o gerontopsychiatrických odděleních.
Takzvaná následná péče ve zdravotnictví (tedy péče v LDN, odděleních následné péče, na tzv. ošetřovatelských odděleních i v psychiatrických a jiných léčebnách) může být poskytována dlouhodobě a je hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění (nyní s výjimkou regulačního poplatku, který odpovídá zhruba ceně potravin na jeden den). Nejdelší doby hospitalizace jsou právě v psychiatrických léčebnách (82 dny), zejména na gerontopsychiatrických odděleních, následují LDN (67 dnů) a následná péče v nemocnicích (49 dnů).
V loňském roce ale byly tyto pobyty zcela zdarma a zařízením nepříslušel ani tzv. příspěvek na péči, který již mohl být vyplácen. Pro mnoho rodin tedy bylo výhodnější, když byla péče o seniora zajištěna v některém z výše uvedených zdravotnických zařízení, než zajistit péči za úhradu v zařízení sociálního typu či ji poskytovat v domácím prostředí vlastními silami. Jsem přesvědčena, že většina rodin o své blízké pečuje, projevuje zájem a nesmírně obětavě zajišťuje péči i v případě, že ji už neumí zvládnout vlastními silami - dokládají to mé četné zkušenosti.
Nicméně jsou také rodiny, které se starat nechtějí, a jsou takové, které "uspořené" prostředky dokáží "využít lépe" než na péči o seniora. Opakovaně jsem se setkala s dotazy typu, proč má rodina donášet do léčebny lepší šampon, když má léčebna "povinnost" vše poskytnout... Mnozí rodinní příslušníci ale neudržitelnost celé situace chápali, když se snažili služby pro své blízké poptávat se slovy "přáli bychom si lepší služby, i třeba s doplatkem" - to ale nebylo v dosavadním systému dost dobře možné. Někteří (mocnější) zase poptávali (obvykle s úspěchem) lepší služby -a bez doplatku. Vcelku však vládlo spiklenecké mlčení (služby nebyly vždy kvalitní, ale bylo to tak výhodné, zadarmo, ještě se uspořily všechny prostředky pacienta, a to včetně těch, které byly přímo určeny na péči). Toto mlčení se občas bez valného úspěchu snažila prolomit naše odborná společnost.
Represe ze strany pojišťoven
Zdravotní pojišťovny o této situaci věděly a vědí. Nemohly a nechtěly odlišovat kvalitní a nekvalitní služby. Čas od času přistoupily k represi, a to zpravidla zaměřené právě na LDN. Byla nařízena kontrola dokumentace, která měla zpětně odhalit a penalizovat zejména dlouhodobé hospitalizace - v pojišťovně se jim říkalo a stále ještě říká "sociální", a to i přesto, že se často týkají velmi nemocných lidí. Metodika nebyla příliš stanovena, takže výsledky byly různé, záleželo na vůli a nevůli jednotlivých revizních lékařů.
Jeden z vysoce postavených úředníků jedné pojišťovny, který se významně podílel na represích (mírněji se to říci nedá) v oblasti této péče, měl osobu blízkou hospitalizovanou dlouhodobě (za výše uvedených výhodných podmínek) v jedné LDN. Byl to ale člověk spravedlivý. Pohroma pojišťovny přišla i do této léčebny. Pojišťovna prostředky za dlouhodobé hospitalizace "spravedlivě" strhla. Zda se jim dostal do ruky právě dotyčný dekurz blízké osoby, to již nevím. Dokážeme si už představit větší trapnost?
Koncept LDN (a celé tzv. následné péče) měl být již dávno nahrazen moderní diferencovanou postakutní zdravotní péčí a kvalitní péčí dlouhodobou. Podíváme-li se na pacienty na těchto odděleních, musíme konstatovat (obdobně jako kdysi dávno kolegové z Velké Británie), že tu pobývá několik skupin lidí s různými potřebami. Někteří potřebují doléčit, zrehabilitovat a vrátit se domů během několika dnů či týdnů (po operacích, úrazech), jiní budou potřebovat dlouhodobou intenzivní a specializovanou rehabilitační péči (po cévních mozkových příhodách).
Další vyžadují dlouhodobou náročnou a kvalifikovanou zdravotní a ošetřovatelskou péči (lidé s tzv. apalickým syndromem, dlouhodobé závažné stavy s tendencí k progresi). Zvláštní přístup vyžadují lidé s demencí dle stupně progrese tohoto stavu. Křehcí staří multimorbidní lidé potřebují laskavou a aktivizující péči s pravidelným ošetřovatelským i lékařským dohledem, lidé v terminálních stadiích nevyléčitelných onemocnění zase kvalitní paliativní péči.
Individualizovaný přístup či diferencovaná oddělení
Různým potřebám se dá v rámci nediferencovaných oddělení vyhovět zcela individualizovaným režimem dle potřeb jednotlivých pacientů -to je ovšem personálně i organizačně nejnáročnější řešení. Účelnější a efektivnější by zřejmě bylo oddělení diferencovat, vytvořit v rámci velkých a nediferencovaných oddělení následné péče (či LDN) malé jednotky pro péči o lidi s demencí a jiné pro křehké multimorbidní pacienty.
Obojí by mělo být útulné, laskavé, co nejvíce civilní, co nejvíce stimulující k pobytu mimo lůžko, k aktivitám podporujícím soběstačnost, s dostatkem pomocného personálu, odborným dohledem, odborným vedením léčby, ošetřovatelství a jednotlivých terapií. Rehabilitační jednotky by měly být adekvátně personálně i technicky vybavené, schopné poskytnout co nejintenzivnější péči tak, aby se senior mohl vrátit domů.
Všechna tato oddělení by měla působit co nejcivilněji, relativně domácky, aby se tu staří lidé cítili dobře a (neohromeni bělobou špitálního prostředí) byli motivováni nebýt ve dne v posteli, adekvátně oblečeni v pohodlném civilním oblečení ve dne a v nočním prádle v noci. Oddělení by jim měla co nejméně ubližovat vnucováním svého režimu a naopak se jim snažit pomoci využít vlastní potenciál k návratu či udržení soběstačnosti. Podporu aktivit a udržení kontaktů, soběstačnosti, mobility nebo kontinence je třeba považovat také za podporu lidské důstojnosti.
Ošetřovatelská oddělení pro lidi v závažných stavech i v terminálních stadiích onemocnění by neměla být odděleními beznaděje typu lůžko, ohrádka, noční stolek, lůžko, ohrádka, noční stolek a tak dále, a to třeba i šestkrát či osmkrát na jednom pokoji. Mělo by tu být dost prostoru pro ošetřování i rodinu, která si přeje být s pacientem, intimita zajištěná alespoň závěsem, možnost polohování na lůžku či v křesle, šetrná stimulace, poskytnutí vymožeností a pomůcek pro moderní ošetřovatelskou péči a symptomatickou léčbu, pro zachování alespoň určité kvality života bez utrpení.
Stále chybí politická vůle
Výše uvedená péče je nákladná, troufnu si ale říci, že pro společnost není nákladnější než dosavadní neuspokojivá situace na straně jedné a zbytečně promrhané prostředky na straně druhé. Pokud prosadíme geriatrii, z veřejného pojištění bude v dostatečné výši hrazena zdravotní následná péče. A pokud bude dlouhodobá péče (nad 3 měsíce) hrazena z více zdrojů (včetně zdravotního pojištění) způsobem, který bude pro poskytovatele únosný a nebude zatížen prakticky neprorazitelnou dosavadní administrativou, může dojít k zásadnímu zlepšení za přijatelných nákladů. Jediným otazníkem zůstává, zda k tomu bude dostatek politické vůle. Politiky to možná zatím nezajímá, ale lidi ano.
Když se o "kauze LDN" diskutovalo, ozvalo se také mnoho lidí, kteří v následné péči pracují a pracují v ní dobře. Snaží se udělat maximum v rámci systému, který se k nim vůbec nechová vstřícně. Snaží se vyjít s velmi omezenými prostředky, které jsou na tuto péči alokovány. Dlouhodobě se potýkají s nedostatkem personálu, nedostatečným vybavením svých oddělení, chronickým přetížením, nepochopením ostatních oborů, nízkou společenskou prestiží, absurdní administrativní zátěží. Přesto to jsou právě oni, kteří se snaží prosadit změnu k lepšímu. Přála bych jim (a samozřejmě i jejich pacientům), aby se podmínky v této dosud velmi podceňované oblasti zlepšily.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)