pondělí 19. prosince 2011

NEJČASTĚJI SI PACIENTI STĚŽUJÍ NA PROBLÉMY V KOMUNIKACI S LÉKAŘEM

Nejčastěji si pacienti stěžují lékařské komoře na problémy v komunikaci s lékařem. Ročně obdrží komora tisícovku stížností, z nich 90 procent je na nedorozumění mezi pacientem a lékařem. Komora proto začala před dvěma roky učit lékaře komunikovat.


V pátek předala 32 lékařům s ambulantní praxí v hlavním městě certifikát o absolvování kurzu zaměřeného na prevenci konfliktů v ambulancích.
 "Z agendy stížností vyplynulo, že jen několik procent byla odborná pochybení. Většina konfliktů vyplynula z problémů v komunikaci, pacient byl nedostatečně informován, nebo měl pocit, že přístup lékaře není dost vstřícný," řekl ČTK šéf pořádajícího sdružení České lékařské komory Praha 5 Rudolf Černý.
Při prošetření stížnosti se podle něj ukáže, že pacient vysvětlení léčby nerozuměl, nedozvěděl se podstatné informace a nedostal prostor se ptát.
Černý připustil, že chyby v komunikaci pramení i z toho, že lékaři mají na pacienty málo času. Hlavním důvodem podle něj ale je to, že se to při studiu na lékařské fakultě nenaučili.
 "Výuka na lékařských fakultách je minimální, ani sami medici si význam komunikace neuvědomují," potvrdil ČTK Michal Sojka z komorového časopisu.
Když lékař po promoci nastoupí, nikdo už ho prý komunikaci neučí, nemocnice nemají kurzy. "Záleží na tom, jakého má mladý lékař prvního šéfa - když má kliku na primáře, od kterého komunikaci s pacienty odkouká, má vyhráno," řekl.
Sojka očekává, že vztahy mezi lékaři a pacienty se budou zhoršovat, jak se zhoršuje nálada ve společnosti. "Zvyšuje se míra nenávisti a neklidu, dá se očekávat, že s růstem poplatků se budou pacienti stavět proti lékařům ještě víc," řekl.
Pacienti podle průzkumů přejí lékařům vysoké platy, při protestech nemocničních lékařů na počátku roku ale neskrývali rozladění, že lékaři byli ochotni opustit je kvůli penězům. Ambulantní lékaři tehdy své kolegy z nemocnic ve svých ordinacích zastoupili.

Lékaři narážejí ve vztazích s pacienty podle Sojky i na to, že moderní medicína se odosobňuje. "Mezi pacientem a lékařem je hráz monitorů, z medicíny se stává byznys a na komunikaci není čas, bohužel," řekl Sojka.
Kurz komunikace se skládal z pěti celodenních seminářů, začínal právním minimem, hlavní ale byl psychologický trénink. Lékaři si nacvičovali například to, jak poznat manipulaci ze strany pacienta a jak se jí bránit.

"Klíčové je zjistit, co pacienta zajímá, a podívat se na situaci jeho očima. Ověřit si, zda pacient porozuměl a jak podanou informaci pochopil. Ověřenými technikami to lékař za čtvrt hodiny stihne," dodal Černý.

Zdroj: ČTK
Autor: Naďa Myslivcová

LÉKAŘI DOSTALI UČEBNICI, JAK MLUVIT S „KULICHY“ I OSTANÍMI PACIENTY

 Čeští lékaři mají k dispozici první učebnici etiky a komunikace s pacientem. Učí je, jak se bavit s VIP pacienty "kulichy" či jak sdělovat nepříjemné zprávy. Doktory také nabádá, aby se chovali empaticky a lépe vysvětlovali diagnózy. Knihu vydala Česká lékařská komora.
Slovo "kulich" coby lékařské označení pro pacienty, kteří mají protekci, se už dostalo do učebnice. Původně je nechtěně proslavil šéf nemocnice v Praze Motole Miloslav Ludvík. Na nahrávce, která unikla z výjezdního zasedání, podřízené nabádal, aby se ke kulichům chovali slušně.
Nyní je používá v kapitole "Komunikace a etické problémy s VIP pacienty" psychiatr Radkin Honzák, autor knihy o etice a komunikaci s pacientem, kterou pro lékaře vydala Česká lékařská komora. A dělí kulichy na speciální kategorie.
 Třeba číslo sedm mají: "Potentáti a satrapové lokální úrovně, kuliši nosící slušné, byť nemravné peníze zdravotnickým zařízením a jejich šéfům." A také je podle něj důležité nesměšovat kategorie tři a čtyři, tedy představitele kulturní elity národa s "celebritami", tedy "jedinci, kteří do pokladnice skutečných hodnot vesměs nepřinesli nic cenného, zato plní kasy majitelů bulvárních médií".
 "To slovo se používá odjakživa, já ho znám přes 40 let a prý pochází ze jména skutečného prominentního pacienta," říká lékař Petr Bartůněk, spoluautor knihy. "To my protekčním osobám na Moravě říkáme Richardi. A taky bohužel netuším, jak to vzniklo," směje se ředitel brněnské fakultní nemocnice Roman Kraus.

Na chování lékaře velmi záleží, říká spoluautor knihy

 Trvalo to sice dvaadvacet let, ale je to tady: lékaři mají první učebnici etiky a komunikace s pacientem. A seminář, který na toto téma uspořádala Česká lékařská komora, byl co do návštěvnosti její nejúspěšnější akcí. Zdá se, že už i čeští lékaři chápou, jak důležitá je moc slov při léčbě pacientů.
Šestatřicetiletá Marcela je zdravotní sestrou ve velké pražské nemocnici. A vždycky ji nadzvedávaly články v novinách o tom, jak se zdravotníci špatně chovají k nemocným. Dokud se sama neocitla v pozici pacientky.
O čem se v učebnici píše

 O chování k dětem
"Snažíme se dítěti vštípit, že je naším pomocníkem, že není jen subjektem péče. Snažíme se vzbudit dojem, že je členem kolektivu: ‚Kdyby se ti zdálo, že u mimina vedle je něco v nepořádku, zavolej‘, dáváme mu lehké práce – skládání mulu, razítkování tiskopisů..."

O chování k seniorům
"Důležité je dbát na správné oslovení. Tedy paní a pane a příjmení, eventuálně titul. Je zapotřebí se vyvarovat všech projevů neúcty vůči starším lidem. Jde například o oslovování křestním jménem. Také tykání nebo oslovování babi, dědo. Starší lidé taková oslovení nelibě nesou, zejména ti, kteří roli prarodiče nikdy nezastávali."

O času věnovaném pacientům
"Lékaři nadhodnocují čas, který věnují vysvětlování, až o 900 procent. Jsou nadmíru spokojeni s časem, který pacientům věnují. Jenže 75 procent pacientů po konzultaci s lékařem uvádí, že nemohli vyslovit své zásadní nebo neurčité obavy. Lékaři často přerušují pacienty dřív, než dokončí, co chtěli říct, a to už po 18 sekundách."

O důležitosti mimiky a emocí
"Citová účast se dá sice vyjádřit slovy, ale pokud není vidět v mimice, v očích, v pohledu, v gestech a pokud není slyšet v zabarvení a síle hlasu, je nepřesvědčivá. Za empatické chování tedy nemůžeme označit pouhé zjišťování, jak se pacient cítí."

O rozsahu informací sdělovaných pacientovi
"Pozor na strohou, až surovou upřímnost. Do humánně budované medicíny nepatří. Na americkou tvrdost špatné zprávy nejsme dosud připraveni."
 "V jednu chvíli jsem to už nevydržela a musela jsem na sestru houknout, ať se ke mně laskavě chová slušně, protože jsem taky sestra, a dokonce ze stejné nemocnice," vzpomíná na zážitek, kdy jí sestřička v porodnici při prosbě o utišující injekci na bolest po císařském řezu řekla s očima v sloup: "Bóže, vy s tím naděláte!"
Podobnou zkušenost má mnoho zdravotníků. Teprve až se sami ocitnou v kůži pacienta, pochopí, v čem chybují. Zažil to i spoluautor knihy o lékařské etice Petr Bartůněk. "Když jsem si jako pacient prošel kladrubskou léčebnou po těžké nehodě, došlo mi, jak strašlivě záleží na tom, že se lékaři chovají hezky k pacientům," říká Petr Bartůněk, jinak bývalý přednosta IV. interny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Do knihy se nedostaly vztahy s farmaceutickými firmami
Vydařená kniha, kterou dva roky dávali dohromady spolu s psychologem Radkem Ptáčkem, popisuje úskalí komunikace lékař – pacient. Od řeči těla a důležitosti mimiky přes nutnost snažit se komunikovat i s lidmi přežívajícími v kómatu až ke sdělování drsných diagnóz pacientům či hovorům se seniory.
Nebo popisuje, co už je za hranicí dobrého chování třeba v sexuologii. "Když terapeut začíná prodlužovat dobu sezení o 10 či 15 minut a více, začíná otevírat v rámci terapie své osobní problémy, nabízí setkání mimo ordinační hodiny nebo mimo ordinaci," varují autoři kapitoly – známý sexuolog Petr Weiss a psycholožka Laura Janáčková.
"Nepodařilo se nám do knihy bohužel dostat vztahy lékař versus farmaceutická firma, což je podle mne Achillova pata zdravotnictví a mnohým lékařům – já jim říkám sběratelé mincí – láme vaz," lituje Petr Bartůněk.
Při čtení knihy (je složená z příspěvků mnoha odborníků) se sám poučil. "Myslel jsem si, že po 43 letech v medicíně už nemám problém komunikovat s lidmi od předsedy vlády až po babičku se základním vzděláním. Mýlil jsem se. Sám jsem tiše žasl třeba u kapitoly, jak jednat se smyslově postiženými."
V komunikaci lékaře s pacientem se vytrácí lidský rozměr, míní komora
V zahraničí se o správné komunikaci s pacientem hovoří už desítky let a mladí medici jsou vyhozeni od zkoušky, pokud například nepozdraví pacienta a nepředstaví se mu. V Česku téma chování lékařů rozvířila před sedmi lety až MF DNES. A lékaři se cítili dotčeni. "Je důležitější, že pacienta vyléčím, než že se na něj široce usmívám," zněl častý argument.
Ne náhodou se všichni lékaři, kteří pracovali na Západě, shodli na jediném: největším problémem nebyla jazyková bariéra nebo že by něco neuměli odborně, nýbrž fakt, že se museli učit chovat k pacientům úplně jinak, než byli zvyklí.
A důležitost správné komunikace dochází už i českým lékařům. Lékařská komora před čtyřmi lety, mimo jiné i v reakci na reportáže MF DNES, zavedla kurz výuky komunikace, kterým prošly už stovky doktorů. A teď vydala první učebnici etiky. Proč? "Jsme jedinou organizací, která může lékaře trestat za etická pochybení při jednání s pacienty. Tak jsme se rozhodli dát jim taky návod, jak na komunikaci,“ říká prezident komory Milan Kubek.
Komora podle něj vydala knihu právě teď také proto, že lékařům začíná vadit fakt, že se ze vztahu lékař – pacient čím dál víc vytrácí lidský rozměr. "Přitom čím méně je peněz ve zdravotnictví, tím více je pacient závislý na morálce lékaře. Bohužel nové zdravotnické zákony redukují vztah lékař – pacient jen na obchodní. Už nejsme lékaři, jsme poskytovatelé služeb. A pacient není pacient, ale klient. To není dobře, ten vztah je přece mnohem hlubší," říká Kubek.
Shoduje se tak s Petrem Bartůňkem. "Naše společnost se ocitla v morálním srabu. Zatímco my na klinice šetříme i toaletním papírem, jinde mizí miliardy. Chování lékařů je pak odrazem stavu společnosti. Tak si myslím, že bylo správné dát dohromady nějaká etická a morální pravidla," říká.

Autor: Lenka Petrášová
Zdroj: iDnes.cz

NEJLEPŠÍ NEMOCNICE JE HOMOLKA, ODHLASOVALI PACIENTI I LÉKAŘI

Nejlepší zdravotní ústav je Nemocnice Na Homolce v Praze. Myslí si to nejen pacienti, kteří jsou tam spokojení, ale i zdravotníci, kteří zase míní, že nemocnice dobře hospodaří. Druhá skončila nemocnice ve Strakonicích, třetí pak v Třinci.
Žebříček nejoblíbenějších nemocnic u pacientů i zdravotníků zveřejnily Hospodářské noviny, které se odvolávají na průzkum sdružení HealthCare Institute. Průzkumu se účastnilo 30 689 pacientů a 4 095 zdravotníků. Homolka potvrdila absolutní vítězství z loňského roku.
 Nej nemocnice
 Absolutní vítězové
* Nemocnice Na Homolce
* Nemocnice Strakonice
* Nemocnice Třinec
* Nemocnice Písek
* Městská nemocnice Ostrava

Nejoblíbenější nemocnice u pacientů
* Masarykův onkologický institut
* Swiss Med Clinic (Planá u Mariánských Lázní)
* Jesenická nemocnice
* Masarykova městská nemocnice (Jilemnice)
* Nemocnice Na Homolce

Nejoblíbenější nemocnice zaměstnanců
* Karvinská hornická nemocnice
* Vojenská nemocnice Brno
* Nemocnice Na Homolce
* Nemocnice Písek
* Nemos Sokolov

V samostatném žebříčku oblíbenosti u pacientů zvítězil Masarykův onkologický ústav v Brně a u zdravotníků Karvinská hornická nemocnice.
Na Homolce dobře hospodaří
 Nemocnice Na Homolce je podle HealthCare Institute finančně nejzdravější. Navíc se Homolka dostala na třetí místo v žebříčku oblíbenosti u zaměstnanců nemocnic a na páté u pacientů, což jí nakonec dohromady vyneslo první příčku v absolutním pořadí.
Pražská Nemocnice Na Homolce je považována za pracoviště, kde pacienty čeká špičková medicína, příjemné prostředí a dobré zacházení. A právě to je pro lidi při rozhodování o tom, kam se půjdou léčit, dnes klíčové. Podle průzkumu už tolik nerozhoduje kilometrová dostupnost, píší Hospodářské noviny.
Nejdůležitějším faktorem při hodnocení kvality nemocnice je pro pacienty ochota personálu. Na té záleží 23 procentům Čechů.
"Úroveň léčby laik nepozná. Ale to, jak se s ním jedná, ano. Chování k pacientům se proto výrazně promítá do platů našeho personálu," řekl HN Michal Toběrný, náměstek ředitele Nemocnice Na Homolce pro léčebnou péči s tím, že přístup personálu dělá na pacienty dojem z devadesáti procent.
Pouze desetina lidí pak jde do určité nemocnice kvůli jejímu přístrojovému vybavení, čtrnáct procent pacientů dá nejvíc na prostředí a zhruba pětina lidí chce co nejkomplexnější péči.

Nejusměvavější nemocnice
V rámci průzkumu hlasovali pacienti i o nejusměvavější nemocnici roku 2011. Za státní zařízení vyhrála soutěž Fakultní nemocnice Hradec Králové, za soukromá pak Swiss Med Planá. "Titul je pro naše zaměstnance velmi zajímavým oceněním. Těší nás, že přes všechny problémy, které zmítají českým zdravotnictvím, si zaměstnanci dokážou najít úsměv pro své pacienty," uvedl ředitel FN Hradec Králové Roman Prymula.
Druhého ročníku soutěže se zúčastnilo 85 nemocnic. Pacienti odpovídali na otázku, jak často se personál při komunikaci s vámi usmívá.
Na druhou stranu pouze 17,6 procenta dotázaných zdravotníků si myslí, že by byli pacienti spokojenější, kdyby se k nim personál nemocnice choval lépe.
Dobrá pověst přinese nemocnici více peněz
Dobrá pověst nemocnice začíná být pro zařízení důležitější než dříve. Zdravotní pojišťovny totiž začnou od příštího roku platit nemocnicích za diagnózu, tedy laicky řečeno za počet ošetřených pacientů. Neoblíbené nemocnice se tak mohou dostat do finančních problémů a budou muset změnit přístup.
 "Počítáme s tím, že méně úspěšné nemocnice se budou muset transformovat na neakutní typ péče," potvrdil HN ministr zdravotnictví Leoš Heger.
Dobrá pověst nemocnice se navíc mezi pacienty rychle roznáší a ti jsou za zdravím a kvalitní péčí ochotni cestovat stále více. Podle vzdálenosti si už nemocnici vybírá jen osmadvacet procent lidí, uvádí průzkum. Naopak na doporučení lékaře a známých nebo na vlastní zkušenosti dá přes šedesát procent z nich.
"Čekám, že nemocnice začnou inzerovat, v čem jsou úspěšné, aby k sobě lidi nalákaly. Prostředí bude tržnější," dodal Heger.
Více zdravotníků do nemocnic
Většina zaměstnanců nemocnic - skoro pětina - v průzkumu uvedla, že by pacientům nejvíce pomohlo navýšení počtu zdravotníků a zmenšení administrativy.
Většina zdravotníků by odešla ze své nemocnice jen ze zdravotních důvodů. Tuto odpověď zvolila více než čtvrtina účastníků průzkumu. Téměř stejný počet zaměstnanců nemocnic by však změnil působiště i kvůli malému platu.

Zdroj: iDnes/zprávy
Autor: Martina Procházková

středa 12. října 2011

MOTIVACE A JEJÍ APLIKACE NA PRÁCI SESTER

Pojem motivace je odvozený z latinského slova „movere“ – pohybovat se. Existuje vícero definic tohoto pojmu, které se odlišují formulací, ale obsah mají obvykle podobný. Jejich společným znakem je, že motivaci charakterizují jako psychologický proces ovlivňující vnitřní pohnutky (motivy), který usměrňuje jednání člověka.

Motivace je vůle konat. S motivací bezprostředně souvisí pojem motiv. Motiv je vnitřní pohnutka k určitému konání člověka. Motivem jsou nejčastěji potřeby, touhy, pudy, instinkty, ideály, povinnosti.
Pracovní motivace je soubor motivů k práci ve vědomí člověka, což vysvětluje, že má mnoho dimenzionální charakter. Vnější podněty, které aktivizují motivy člověka a ovlivňují jeho chování, se označují pojmem stimul anebo motivátor (Kilíková, Jakušová, 2008).
Typy motivů: * vnější – působí z prostředí (pracovní podmínky, odměna, sociální výhody) apod., * vnitřní – pocit úspěchu, ochota učit se, ideály atd.
Člověk obvykle nemá jediný motiv jednání, např. v práci, ale vždy v jeho vědomí působí motivů několik. Pokud si člověk nevytvoří dostatečný motiv k práci, začíná ji přijímat v nátlakové formě, což může negativně ovlivňovat jeho osobnost. Posláním stimulace je dosáhnout žádoucího jednání člověka. Může to být vyšší mzda, prestižní titul, jmenovka na dveřích kanceláře, ale i jiné věci, které jsou důvodem toho, aby člověk konal. Je známo, že lidé jsou ochotni pracovat, a to i tvrdě, když vidí, že je jejich práce oceněná. Motivace lidí je skutečně klíčem k úspěchu (Sojka, 2006).
V pracovní motivaci je nutné věnovat pozornost i motivačním bariérám. Mezi vnější motivační bariéry je možné zařadit negativní působení pracovního prostředí, narušení interpersonálních vztahů, neřešení konfliktů, nevhodné chování sestry manažerky. K vnitřním motivačním bariérám patří nezvládání osobních problémů, nesoulad osobních zájmů. Hledání příčin volního jednání, motivů a stimulů, průběhu motivačního procesu a podobně je obsahem mnoha motivačních teorií. Pro praxi byl zajímavý přístup F. W. Taylora. Byl postavený na významu finanční odměny a z člověka dělal spíše nástroj na plnění úkolů a cílů. E. Mayo objevil význam sociálních vztahů pro pracovní motivaci. Později také další teoretici i praktici prezentovali své zevšeobecněné zkušenosti (Kiliková, Jakušová, 2008).

Teorie motivace

V moderním managementu se setkáváme s různými teoriemi motivace. Dělíme je na dvě základní skupiny: 1. teorie potřeby (zkoumají poznání příčin motivace), 2. teorie motivačního procesu (Kiliková, Jakušová, 2008).
Abraham Harold Maslow pokládal za hlavní princip lidské motivace hierarchické uspořádání potřeb podle naléhavosti. Zjistil, že lidé, kteří uspokojují potřeby na základní hierarchii, jsou zdravější, výkonnější a šťastnější než jednotlivci s neuspokojenými potřebami. Tvrdí, že jedinec, kterému se splní všechny potřeby, pociťuje touhu po sebenaplnění a i nadále usiluje o seberealizaci. Vyvíjí se a koná jakoby směrem „nahoru“ na pomyslné pyramidě potřeb a jeho pohyb je „pozitivní“. Proces uspokojování všech potřeb je dynamický, vyžaduje kontinuální rozhodování jedince v čase. Umožňuje návrat na kteroukoli úroveň.
Spolu s Maslowovou teorií potřeb je Herzbergova teorie dvou skupin faktorů pracovní motivace nejznámější teorií pracovní motivace. Herzberg dělí faktory motivace na dvě skupiny s rozdílným postavením a funkcemi v procesu motivace: * faktory hygieny (dissatisfaktory) – do nich zahrnuje peníze (plat), podnikovou politiku a řízení, personální řízení, interpersonální vztahy, fyzikální pracovní podmínky, jistotu pracovního místa, * motivátory vnitřních pracovních potřeb (satisfaktory) – tvoří je výkon (dosažení úspěchu na základě ocenění výkonu), uznání, obsah práce, zodpovědnost (delegovaná v systému řízení), pracovní postup (funkční), možnost rozvoje. Herzbergovo členění faktorů motivace je v odborné literatuře velmi diskutované, a to hlavně z důvodu praktické aplikace v řízení. Vyskytují se stanoviska od jednoznačného přijetí až po kritické výhrady. Především je nutné uvést, že hranice mezi vymezením faktorů hygieny a motivátory nejsou striktní a nepřekročitelné. V praxi vznikají situace, kdy určité konkrétní motivační situace vyvolávají podobné působení obou skupin faktorů. Jako příklad je možné uvést vliv mzdy. Herzberg ji řadí do faktorů hygieny (podle něho je to satisfaktor), ale v empirických průzkumech bylo dokázáno, že mzda působí často jako motivátor. Aplikace této teorie úzce souvisí s vytvářením zásad správného a motivačně účinného vedení pracovníků a vytvářením motivačně pozitivního vztahu nadřízený – podřízený. Z tohoto důvodu je potřebné k motivaci přistupovat současně s uplatněním poznatků teorií. Jednou z nich je McGregorova teorie X a teorie Y.
Teorie Douglase McGregora nebývá jednoznačně zařazovaná mezi motivační teorie. Její těžiště je především ve stanovení efektivních principů vedení lidí. Má závažné důsledky i pro oblast motivace, kde za určitých podmínek je vedení lidí prostřednictvím účinné motivace nejefektivnější
formou tohoto procesu. Jeden z názorů na povahu lidí je vyjádřený pomocí dvou souborů předpokladů, stanovených Douglasem McGregorem, které jsou běžně známé jako „teorie X“ a „teorie Y“. Problémy aplikace těchto teorií a jejich principy jsou považovány za základ procesů motivace a vymezují hlavní charakteristiky jejich rozdílností.
Teorie X představuje „tradiční“ předpoklady o povaze lidí. Podle McGregora k nim patří: * průměrný člověk má přirozený odpor k práci, a proto se jí pokud možno vyhýbá, * protože odpor k práci je přirozenou lidskou vlastností, musí být lidé nuceni, kontrolováni, usměrňováni a musí jim hrozit postihy, pokud nebudou vynakládat požadované úsilí pro dosažení cílů organizace, * průměrný člověk dává přednost tomu, aby jeho činnost byla usměrňovaná, aby neměl zodpovědnost, má malou ctižádostivost a přeje si mít ve všem jistotu.
K předpokladům o povaze člověka podle teorie Y patří: * vynakládat fyzické a duševní úsilí je přirozené jako hra anebo odpočinek, vnější řízení a hrozba postihy nejsou jedinými prostředky pro dosažení žádaného úsilí, lidé jsou schopni řídit a kontrolovat se sami, ztotožňují se s podnikovými cíli, * stupeň ztotožnění se s cíli je úměrný velikosti odměn spojených s jejich dosažením, * při vhodných podmínkách se průměrný člověk naučí zodpovědnost nejen přijímat, ale také vyhledávat, * lidé mají velkou schopnost používat při řešení problémů organizace představivost, důvtip a tvořivost, * intelektuální potenciál průměrného člověka je v moderním průmyslu nedostatečně využíván.
Uvedené soubory předpokladů se od sebe liší zásadním způsobem. Teorie X je pesimistická, statická a strnulá. Podřízení pracovníci jsou řízeni především svými nadřízenými. Teorie Y je naopak dynamická a pružná (Galajdová, Hitka, 2011).

Teorie motivačního procesu

Východiskem pro to, aby manažer uměl i efektivně motivovat spolupracovníky, je především znalost motivačního procesu, znalost toho, co lidi v zaměstnání motivuje, znalost jejich individuálních potřeb, zájmů, hodnot a inspirací. Mezi teorie motivačního procesu patří: Teorie ekvity anebo rovnosti, spravedlivosti je řazena k procesním teoriím. Podstata vyplývá z ověřené zkušenosti, že člověk má sklon porovnávat to, co do práce vkládá, s tím, co mu tato práce přináší. Jde o proces formování tzv. spravedlivé odměny.
Teorie očekávání je jednou z nejúspěšnějších teorií, vypracovaná Porterem a Lawlerem. Podle
této teorie motivace konat určitým způsobem závisí na míře očekávání a na hodnotě.
Teorie posílení, ve které je výchozím bodem stimul. Stimul vyvolává reakci. Pozitivní posílení – zaměstnanec mění své konání či způsob chování na základě jisté formy odměny, která ho posílí. Opakem je negativní posílení. Utlumení aktivity se může projevit formou omezení návštěvy podřízených a omezením komunikace s nimi. Trest (pokárání, písemný zápis) má za cíl snížit frekvenci nežádoucího chování. Je třeba zvážit přiměřenost a formu trestu. Teorie posílení rozlišuje i kontinuální posílení. Uplatňuje se, když nastane žádané chování. Přerušované posílení má pomalejší účinek. Při některých žádaných formách chování je poskytována odměna (Galajdová, Hitka, 2011).

Motivace sester

Základní podmínkou úspěšnosti je kvalita sester, které jsou dostatečně motivované vykonávat služby související s poskytováním zdravotní péče v zařízení. Důležité je znát faktory ovlivňující motivaci sester. Tyto faktory ovlivňují chování sester k jejich zodpovědné a kvalitní práci s přihlédnutím k jejich osobním cílům, ale i cílům zařízení. Sester s vynikajícími pracovními výsledky není v zařízení nikdy dost, proto je důležité je správně motivovat.
Smyslem motivace je nenásilné vytvoření pozitivního přístupu k něčemu – často k typu chování anebo k nějakému výkonu. Je důležité uvědomit si, že kladný vztah k nějakému úkolu většinou vzniká ze dvou příčin. Protože splnění je spojené se ziskem nějakých z venku přicházejících hodnot (finanční odměna), anebo proto, že splnění je v souladu s vnitřním vyladěním člověka, který má úkol vykonat. Dobré je znát člověka, kterého chceme motivovat, a také ovládat proces motivace. Konkrétní přístup konkrétního člověka ke konkrétní práci závisí na jeho osobnosti, situaci, ve které žije a pracuje, a v neposlední řadě i na šikovnosti manažera, který ho s úkolem seznamuje. Míváme tendenci působit na okolí tím, co působí na nás. Podléháme představě, že to, co motivuje nás, bude motivovat i ostatní. Takový přístup by byl účinný za předpokladu, že by všichni lidé byli stejní (Plamínek, 2010). Žebříček hodnot každé sestry je jiný. Řada sester považuje za nejdůležitější stimul peníze, které jsou pro ně také jedinou motivací k práci. Naopak jsou také sestry, které se rozhodnou pracovat i přes nízkou mzdu a nižší pracovní zařazení. Pro ně je důležité příjemné pracovní prostředí, dobrý kolektiv, možnost seberealizace. Vliv na úroveň motivace má management zařízení, který by měl komunikovat se sestrami, spravedlivě je odměňovat, vyslovit uznání za vykonanou práci, vytvářet příznivé pracovní podmínky. K pochopení potřeb zaměstnanců je nutno pochopit lidi jako celek, proč se rozhodli pro povolání a co očekávají. Důležitý je hodnotový systém jedince, jeho charakterové vlastnosti, přístup k práci, znalost jeho schopností, postoj k úkolům, sociální chování, fyzické předpoklady, emocionální črty, přizpůsobivost. Schopnost motivovat zaměstnance je nejnáročnější a zároveň nejvýznamnější zručností manažera. Je velmi důležité vést dialog se zaměstnanci. Umět jim naslouchat. Základem motivace je pozitivní atmosféra, inspirující prostředí, dobré pracovní podmínky, dobré interpersonální vztahy, informovanost, efektivní komunikace a možnost růstu zaměstnanců. Je důležité zaměstnance neustále stimulovat a dávat jim pocit potřebnosti a důležitosti.
Literatura

GALAJDOVÁ, V.; HITKA, M. Motivácia a osobnost. [online]. 2011, [cit.2011-03-22]. Dostupné na WWW: http://www. miloshitka.szm.com/motivacia1.html.
KILÍKOVÁ, M.; JAKUŠOVÁ, V. Teória a prax manažmentu v ošetrovateľstve. Martin: Osveta, 2008. 148 s. ISBN 97880-8063-290-8.
PLAMÍNEK, J. Tajemství motivace. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 127 s. ISBN 978-80-247-3447-7.
SOJKA, L. Základy manažmentu. 1. vyd. Prešov: Fakulta manažmentu, 2006. 104 s.

O autorovi| Bc. Anna Dlugošová1, Mgr. Ľubomíra Tkáčová2 vedoucí sestra Zariadenie pre seniorov Michalovce1, FZaSP TU Michalovce2

Zdroj: Sestra
Rubrika: info ze zahraničí
Autor: Bc. Anna Dlugošová1, Mgr. Ľubomíra Tkáčová2

KOMUNIKAČNÍ SIGNÁLY SESTRY ELIMINUJÍCÍ STRES U PACIENTA

Komunikace mezi lidmi je proces mocný, složitý a současně křehký. Nemoc obvykle mění chování člověka, a to následně ovlivňuje komunikaci ve vztahu pacient/klient vs. sestra.

Až donedávna nebyla problematice komunikace v ošetřovatelství věnována odpovídající pozornost. Pacient/klient (P/K) dostával základní informace, kterým většinou nerozuměl. Proto je potřebné naučit sestry komunikovat s P/K správně a na profesionální úrovni. Sestry, které dovedou účinně komunikovat, se stávají úspěšnějšími iniciátory změny zaměřené na upevňování zdraví, snáze vytvářejí důvěrný vztah s P/K a předcházejí právním problémům spojeným s ošetřovatelskou praxí.
Přiznejme si, že právě chování lékaře a sestry po dobu komunikace a jejich následné jednání v zájmu P/K spolu s odbornými a praktickými vědomostmi rozhodují o tom, jak bude sestra hodnocená ze strany P/K, protože platí zásada, že pro P/K je důležitější to, jak se sestra k němu chová a jak s ním jedná, než to, co mu říká.

Komunikace sestry v ambulantní praxi

Komunikace probíhající mezi sestrou a P/K je nezbytná, nezvratná a neopakovatelná. Sestra, která chce navázat dobrý vztah s P/K, musí ovládat účinnou verbální a neverbální komunikaci. Ambulantní sestra, která umí účinně komunikovat, si snáze vybuduje důvěrný vztah s P/K. Sestra nemůže být dobrým odborníkem, pokud jí chybí schopnost komunikace, což je pro P/K velmi důležité.
Mnozí autoři, jako např. Kristová, Mikuláštik, Vybíral, Škvareninová, se věnovali tématu komunikace v ošetřovatelství, ale i tak jsou v ošetřovatelské praxi určité nedostatky.
Neverbální komunikace sestry v ambulantní praxi: Neverbální signály si většinou neuvědomujeme, ani je nekontrolujeme. Mohou probíhat, aniž by se komunikující navzájem slovně rušili.
Neverbální komunikace je tedy komunikace prostřednictvím „řeči těla“. Patří sem gesta, mimika, pohyby těla, fyzický vzhled včetně úpravy zevnějšku. Pokud klient uvidí nevstřícnou a neochotnou sestru, jeho ochota svěřit se jí nebude velká. Práce sestry bude výrazně ztížena a získávání důvěry klienta bude náročnější.
Ambulantní sestra je manažerem chodu ambulance. Podle specifikace dané ambulance musí zaměřit svoje pozorování na neverbální projevy P/K a rozpoznat příznaky ohrožující jeho zdraví anebo život. Neverbální signály proto mají v praxi sestry na ambulanci svůj význam.
Verbální komunikace sestry v ambulantní praxi: V profesionálním chování ambulantní sestry má významné místo schopnost navazovat a udržovat slovní kontakt s P/K. Slova představují značnou část sociální komunikace. Mají informační hodnotu a velkou sílu ve vztahu sestra–P/K. Musí s nimi zacházet obratně, cílevědomě a uvědoměle, protože vyslovené již nemůže přeškrtnout ani vymazat. Každé slovo je originálem, který musí být použit ve vztahu k individuálním zvláštnostem a citovému stavu P/K v různých situacích. Sestra může nevhodným slovem P/K uškodit. Naopak, citlivé, účinné a uvážlivé využívání slova může povzbudit důvěru v jeho možnosti.
Nejrozšířenějším druhem verbální komunikace s P/K v ambulantní praxi je rozhovor. Rozhovor nechápeme pouze jako výměnu slov, zahrnujeme sem i neverbální komunikační projevy, schopnost empatické komunikace a umění naslouchat druhému.
Co je důležité v rozhovoru s P/K: * naslouchat pozorně, používat všechny smysly a mluvit pomalu a jasně, * používat jazyk, kterému P/K rozumí, a objasnit body, kterým neporozuměl, * plánovat otázky, které budou následovat, do logické návaznosti, * klást vždy pouze jednu otázku, dvojité otázky navádějí P/K k odpovědi pouze na jednu z nich a mohou uvádět sestru nebo P/K do rozpaků, * umožnit P/K, aby nahlížel situaci svýma očima a ne očima sestry či jiných osob, * nevnucovat P/K svůj vlastní hodnotový systém, * vyhýbat se používání osobních příkladů typu „kdybych byla na vašem místě…“, * naznačovat respekt, zájem a přijímat věci neverbálním způsobem, * využívat a akceptovat mlčení, aby P/K měl čas najít vhodná slova, * používat oční kontakt, zachovat klid, rozvahu a vyjádřit soucit.
Profesionální komunikace sestry je chápána jako komplexní a náročná dovednost, která vyžaduje zvládnutí vnitřních a vnějších podmínek. V komunikaci zvládnutí vnitřních podmínek znamená především zvládnutí vlastních nežádoucích projevů v chování a konání, osobních či pracovních problémů a nálad (Kristová, 2004).

Komunikační signály sestry eliminující stres u P/K

Důsledkem špatné komunikace vzniká psychický stres u P/K, který se postupně vyvine do vážné afektivní poruchy, jakou je deprese, úzkost, smutek a problém s adaptací. Neřešené tělesné a psychické problémy mají maligní dopad na celkový stav P/K (Kormoš, 2002).
Stres v P/K vyvolává pocit napětí, kterým reaguje na jakékoli tělesné anebo psychické ohrožení. Je součástí nejen P/K života, ale i každého jedince a jeho působení na člověka je převážně negativní (Vojteková, Morovicsová, 2004).
Stresové faktory působící na P/K v souvislosti s návštěvou ambulance: V současné „uspěchané“ době slovo stres skloňujeme stále častěji a „valí“ se na nás ze všech masových médií. Ve skutečnosti je určitá intenzita stresu důležitá, pro život, růst a rozvoj dokonce nepostradatelná. Důležité je poznat hranice, kdy nás stres ještě žene dopředu a kdy už je pro nás škodlivý.
Faktory ovlivňující stres – stresory, tzn. negativní faktory, které vyvolávají, podporují či zhoršují stres, se mohou vyskytovat ve vnějším anebo vnitřním prostředí P/K a pak je možné je dělit např. na vnější a vnitřní stresory. Při kontaktu klienta se zdravotnickým zařízením, např. v prostředí čekárny, vznikají situace, které ho mohou ohrozit anebo negativně ovlivnit jeho psychiku a tím i jeho zdravotní stav.
Možnosti sestry eliminovat stres u P/K: Mezi sestrou a P/K je prvním krokem při formování vztahu dialog. Mnohé z toho, co se děje s P/K v diagnostickém a léčebném procesu, provází či ukončuje rozhovor.
Komunikační zručnosti a rozhovor jsou velmi důležité při dosahovaní cílů ošetřovatelské péče. Při rozhovoru sestra P/K pomáhá, aby dokázal vyjádřit svoje potřeby, zmenšil svůj strach a úzkost (Kristová, 2004).
Mnohým ambulantním sestrám chybí schopnost klást otázky, umět naslouchat a analyzovat vyslechnuté. Často je to proto, že tuto součást své práce podceňují. V praxi jsou preferovány diagnostické a terapeutické úkony a zapomíná se na to, že důvěra se vytváří pouze v systematicky budovaném vztahu s P/K.
Stres P/K se snižuje, pokud správně vedený rozhovor vykazuje: * pravost a nefalšovanost projevu, upřímný zájem o P/K, * účelné, správné, uvážlivé využívání síly slova, * nemluvit za každou cenu, ale umět také naslouchat slovům jiných a využívat chvilky ticha, * účinně využívat úsměv i ostatní neverbální projevy, * nedotýkat se P/K cti, neponižovat ho, * nepoužívat odbornou terminologii, vyhýbat se slovům, kterým by P/K nerozuměl.

Návrhy a doporučení pro praxi

Z hlediska eliminace stresových faktorů u P/K ambulantním sestrám na základě našich zjištění a výsledků průzkumu doporučujeme: * zvyšovat pozitivní psychickou stimulaci v průběhu ambulantní péče o P/K a zabezpečit empatický přístup k P/K, * získat si důvěru P/K profesionálním přístupem, * dodržovat právo P/K na respektování jeho času ošetření a v případě prodloužení času ho informovat předem, * povzbuzovat P/K před vyšetřením, nenechávat ho dlouho čekat samotného ve vyšetřovně; pokud není přítomen lékař, může sestra tento čas využít pro psychickou přípravu P/K a jeho podporu, * úprava a zútulnění čekárny a ambulance ve smyslu čistoty, zabezpečení novin, časopisů, poslechu rádia, sledování TV a jiné, * úprava zevnějšku sestry je neodmyslitelnou součástí celkového dojmu P/K, * přistupovat k P/K jako k individualitě a přizpůsobit mu verbálně a neverbálně projevy komunikace s cílem, aby P/K informacím, instrukcím a doporučením porozuměl již v ambulanci, * na upevnění informací je ze strany sester vhodné vypracovat informační letáky, aby P/K měl možnost opakovat si nabyté vědomosti, * informovat P/K o průběhu a postupu vyšetření – informovaný P/K ví, co od jednotlivého zákroku může očekávat, a snáze ho zvládá, * pravidelné vzdělávání ambulantních sester s cílem získávat nové informace o diagnostických a léčebných postupech, ale i způsobech a formách edukace, psychické přípravy.
Literatura

KORMOŠ, M. Stres náš každodenný. Zdravie. 2002, roč. 51, č. 12, s. 22–23. ISSN 80-7562-052-3.
KRISTOVÁ, J. Komunikácia v ošetrovateľstve. Martin: Osveta, 2004. 212 s. ISBN 80-8063-160-3.
MIKULÁŠTIK, M. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada Publishing, 2003. 368 s. ISBN 80-247-0650-4.
ŠKVARENINOVÁ, O. Rečová komunikácia. 2. vyd. Bratislava: Mladé letá, 2004. 278 s. ISBN 80-10-00290-9.
VYBÍRAL, Z. Psychologie lidské komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 264 s. ISBN 80-7178-291-2.
WATZLAWIK, P. a kol. Pragmatika lidské komunikace. 1. vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1999. 243 s. ISBN 80-86088-04-9.

Zdroj: Sestra
Rubrika: info komunikace
Autor: Bc. Miriam Fecková

O KOMUNIKACI A PRESTIŽI

Právě jste nalistovali rubriku Fórum – prostor určený pro vaše názory, reakce na dění v oboru či společnosti, profesní příběhy, poděkování… Nezřídka se dostáváte do situací, které stojí za zaznamenání, toužíte projevit své postoje a hledáte možnost JAK a KDE. Jsme rádi, že jste si k tomuto účelu vybrali námi nabízené Fórum. Vážíme si toho a věříme, že také pro ostatní čtenáře jsou zde publikovány příspěvky zajímavé (a někdy třeba i trochu „povědomé“).
Komunikace zdravotníků s pacienty

Každý zdravotník, ať sestra, či lékař, musí komunikovat s pacienty. V nemocniční péči, kdy pacient je v neznámém prostředí, ovlivněn nemocí a bolestí, je komunikace zdravotnického personálu obzvlášť citlivé téma. Nejednou se o pacientovi hovoří jako o karotidě nebo chlopni, která „otravuje“ a nechce spolupracovat. Podíváme-li se však trochu blíže na pacienta, zjistíme, že „ta chlopeň“ se jmenuje Karel Hrdlička a „neotravuje“, jenom mu nikdo nevysvětlil, že injekce, kterou dostává, je na ředění krve, že denně odebíráme krev proto, abychom mohli nastavit hladinu Warfarinu. Neříkám, že je to pravidlem, ale často se stává, že pacientům nevysvětlujeme, co jdeme dělat. A oni jsou potom nevrlí, čímž se rozpohybuje kolo nevrlý pacient = nevrlá sestra. Neboť pacient rozčílí svým chováním sestru, ta jej vzápětí označí za problémového pacienta kolegyním na sesterně. A všechny svorně se začnou k pacientovi chovat odměřeně. A přitom stačí trocha asertivity a nebrat si věci osobně. Stačí zajít za pacientem, usmát se a vysvětlit mu dopodrobna problém.
Uvedu příklad: Pacientka s diabetem dostala od sestřičky inzulin, ale pak se nechtěla najíst. Sestřička přiběhla na sesternu, že se z té „báby“ zblázní, a že ji tedy nechá napsat infuzi a léky na zklidnění, neboť ji pacientka poslala do neslušných míst. Požádala jsem kolegyni, zda bych mohla za její pacientkou dojít. Během našeho rozhovoru se pacientka dala do jídla a byla klidná. Jak se mi to povedlo? Jednoduše jsem té starší nešťastné ženě vysvětlila, jak probíhá hypoglykemický šok. A pokud se nenají po dávce inzulinu, jak vypadá poškození mozku a trvalé následky. Paní pak sama usoudila, že by tento scénář nerada vyzkoušela, a dala se do jídla. Přitom stačilo 5 minut rozhovoru s úsměvem, a ne direktivní příkaz „musíte jíst a hotovo“. A nebylo nutné podávat žádnou medikaci na zklidnění a glukózu jako výživu. Občas se zapomínáme vcítit do pocitů pacientů.
Na interně, kde jsem chvíli pracovala po své pauze ve zdravotnictví, mi jednou kolegyně řekla, že jim kazím morálku pacientů. A víte, jak jsem ji kazila? Chodila jsem si povídat s babičkami a přebalovala jsem je víckrát než jednou za noc. Ale to už byl zase jiný extrém.
Já vím, že na lůžkových odděleních je náročná práce a stres. Bohužel negace povětšinou přitahuje negaci a pak je to stále dokola. Zkusme to napětí rozpustit úsměvem.
Nicméně zamyslete se někdy, když hovoříte s pacientem, jaký je váš tón hlasu, proč je jeden pacient čilejší a druhý ne. Ne každý jsme stejný a ne každý se zotavuje stejným tempem. Jen proto, že paní není tak čilá po operaci, nemusí být hned líná. Stačí kouzlo slova a úsměvu. Umění vcítit se do toho druhého dělá zázraky. Vždyť každý z nás se také může stát pacientem.
Tak mě ještě napadá na závěr – slovo je kouzlo, slovo je dar, co na zem sklouzlo, nebeská zbraň.

Jaroslava Šípková (sipkova.j@email.cz)

Jaká je prestiž sesterského povolání?

Prestiž neboli společenské postavení se jednoznačně odvíjí od hodnot, které společnost uznává, od společenského a politického systému a míry úcty, která se společností a jednotlivými profesemi souvisí.
Nutno podotknout, že sociologie se prestiží povolání velmi intenzivně zabývá, a na základě statistického vyhodnocení lze odvodit prestiž jednotlivých povolání v politickém, ekonomickém, geografickém i historickém kontextu. Rozdílné hodnocení vzniká na základě odlišností jednotlivých sociálních vrstev, historických etap, úrovní sociální vyzrálosti a objektivním poznání společenského postavení jednotlivých profesí. Výsledky jsou v současné době v mnoha zemích celkem stabilní.
Prestiž sesterského povolání je často velmi sledovaným společenským ukazatelem. Následující uvedená fakta jednoznačně svědčí o pozitivním hodnocení tohoto povolání.
Náš významný sociolog Machonin, který prováděl výzkum prestiže povolání v roce 1967, uvedl povolání ošetřovatel po statistickém vyhodnocení na 40. místě v nabídce 70 různých profesí. Ve výzkumném šetření, které bylo provedeno v letech 1966–67 v bývalém Československu autory Brenerem a Hroudou, se povolání zdravotní sestry umístilo na 9. místě z nabízených 30 povolání. V roce 1989 bylo provedeno statistické šetření Ústavem sociálněpolitických věd Univerzity Karlovy, kde zdravotní sestra byla vyhodnocena na 7. místě ze 39 profesí, a nutno podotknout, že 1.– 6. místo vyhodnoceného žebříčku zaujaly profese s vysokoškolským vzděláním, zdravotní sestra v té době byla absolventem střední zdravotnické školy. V roce 1989 dochází k zásadním politickým změnám, které do značné míry odrážejí i společenské postavení jednotlivých povolání.
V listopadu roku 1990 provedl další výzkumné šetření Sociologický ústav pod vedením M. Tučka, kdy se povolání zdravotní sestry umístilo na 9. místě žebříčku mezi 50 profesemi, v roce 1992 obsadily sestry 8. místo mezi stejným počtem profesí. V roce 2003 uskutečnila Filozofická fakulta Karlovy univerzity další výzkumné šetření, kde profese zdravotní sestry byla vyhodnocena na 12. místě mezi nabízenými 70 profesemi.
V letošním roce, kdy proběhl rozsáhlý výzkum organizovaný Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, s výzkumným vzorkem v počtu 1006 respondentů ve věku od 15 let, se profese zdravotní sestry umístila na 3. místě žebříčku z 26 nabízených profesí, za povoláním lékaře a vědce. Nově zařazené povolání zdravotní setry v tomto výzkumu odsunulo vysokoškolského pedagoga a učitele základní školy na čtvrté a páté místo.
Je tedy nutné položit si zásadní otázku, zda si je každá sestra dostatečně vědoma vysoké prestiže svého povolání, kterou uvedené výzkumy odrážejí, a svou profesi skutečně důstojně reprezentuje!

PhDr. Andrea Pohlová1, Mgr. Zuzana Pohlová2 OSVČ Praha1, vedoucí oboru ZA a OŠ SZŠ Ruská Praha2
(pohlova@szs-ruska.cz, a.pohlova@seznam.cz)

Zdroj

TUČEK M. Prestiž povolání. Praha 6/2011, www.cvvm. cas.cz.

Aktuálně: Je sestra povinna splnit ordinaci lékaře?

V rámci fanouškovské skupiny na Facebooku Sestry se objevila mj. i diskuse týkající se povinnosti sestry plnit ordinace lékaře. Konkrétně se jedná o situace, kdy se sestra domnívá, že by bezmyšlenkovitým splněním ordinace mohla poškodit či ohrozit pacienta. Může v takovém případě odmítnout plnění lékařovy ordinace? Některé sestry se domnívají, že ano, jiné že ne. Do podobné situace jsem se kdysi dostala i já. Byla jsem přesvědčena, že lék by mohl pacienta poškodit. Lékař trval na podání léku, ale já jsem odmítla ordinaci podat a podepsat se pod tento úkon do dekurzu. Nakonec jsme se domluvili a lék nebyl podán. Ideálním řešením podobných situací je pochopitelně dohoda mezi sestrou a lékařem. Avšak jsou i takoví lékaři, kteří plnění ordinací vyžadují se slovy: „…já jsem lékař a sestra musí plnit mé ordinace…“ Někdy argumentují tím, že sestra nemá takové vzdělání, aby byla kompetentní ordinaci posoudit. Proto jsem vznesla dotaz, zda sestra může odmítnout splnit ordinaci lékaře a má-li někde zastání? O odpověď jsem požádala členku prezidia ČAS a redakční rady časopisu Sestra, hlavní sestru Vojenské nemocnice Brno Evu Kvasnicovou. Odpověď: Děkuji za dotaz, který je možná více směrován pro legislativce a právníky, ale ti nejsou vždy po ruce. Sestra je spolupracovník lékaře a má právo vyjádřit své profesionální obavy. Řešení je jasné – pokud má sestra důvody domnívat se, že by uškodila splněním ordinace lékaře pacientovi, měla by se snažit problém vyřešit s ordinujícím lékařem a sdělit mu důvody svého nesouhlasu s podáním léku. Pokud by se s lékařem nedohodli, může se obrátit na svoji nadřízenou nebo primáře oddělení. V nejkrajnějším případě náměstka či náměstkyni pro ošetřovatelskou péči nebo náměstka pro léčebně preventivní péči. Také jsem ve své praxi měla problém s podáním ordinací, kdy jsem s lékařem nesouhlasila. Řešení jsme nalezli spolu s lékařem. Pouze jednou jsme případ řešili až u primáře, který nakonec potvrdil, že na mém místě by měl také obavy… Ordinace byla po společné domluvě změněna. V krajním případě lze také samozřejmě využít služeb právníka daného zdravotnického zařízení. Mnoho užitečných informací je rovněž v Etickém kodexu zdravotnického pracovníka, například v kapitole Zdravotnický pracovník a spolupracovníci. Vždy a všude se říká, že sestra je advokát a ochránce pacientů (klientů), navíc v zahraničních studiích odkazují na fakt pochybení při podávání medikace, že sestra je poslední záchytný – kontrolní – bod, který může pochybení zastavit (např. kniha P. Škrly: Především neublížit – Cesta k prevenci pochybení v léčebné a ošetřovatelské péči). Ester Kopecká

Zdroj: Sestra
Rubrika: info fórum

Ladislav Špaček: PACIENT NESMÍ BÝT NEZVANÝ HOST

Mistr etikety učí lékaře a sestry v Sokolově a Ostrově, jak se mají správně chovat k nemocným lidem, aby jim ulehčili těžké chvíle strávené v nemocnici

OSTROV, SOKOLOV Známého mistra etikety Ladislava Špačka si najímají Nemocnice v Sokolově a Ostrově. Na seminářích školí zdravotníky, jak se lépe a zdvořileji chovat k pacientům. „Že se v nemocnicích léčí, to už je dnes obvyklé, asi jako že nám v obchodě prodavačka prodá sako. To už dnes ale nestačí,“ míní odborník na správnou komunikaci a společenské chování, který na toto téma napsal několik úspěšných knih.

* Jak seminář probíhá, na co se zaměřujete?

Semináře se účastní pracovníci managementu nemocnice. A to především ti, kteří mají bezprostřední vliv na zaměstnance, kteří přicházejí do styku s pacienty. Během celého dne při powerpointové prezentaci a našem výkladu probereme desítky pravidel především pro komunikaci s pacienty, dnes už se říká klienty. A na desítkách příkladů z praxe, především z nemocničního života, ukazujeme, jak je důležité především dobře komunikovat, nejen dobře léčit.

* Co hlavně kladete na srdce zdravotníkům?

Každý klient má potřeby a každý pracovník nemocnice je musí svým chováním uspokojovat. Můžeme je shrnout do tří bodů: Být vítán, být důležitý a najít porozumění. Pacient musí mít pocit, že není nezvaný host. Lékař i sestry musejí ctít jeho důstojnost a musejí mu dát najevo, že vědí, co ho trápí. A že jsou tady proto, aby mu pomohli. Bez tohoto pocitu nebude pacient odcházet spokojen, i kdyby mu slepé střevo vyoperovali tak šikovně jako málokde. Odbornost je samozřejmostí, teď je důležité, aby se samozřejmostí stalo důstojné zacházení s klientem.

* Kde dělají nejčastější chyby v kontaktu s pacienty? Kde vidíte rezervy v jejich přístupu k nemocným? Vypozoroval jste některé nešvary třeba v roli pacienta, do které se občas také třeba dostanete?

Ano, nešvarů a chyb je dost. Právě ve zdravotnictví, u kterého mají obě strany pocit, jakože se nemají proč snažit, protože tahle služba je „zadarmo“. Kromě zubaře nikde neplatíme a podle toho máme my i zdravotníci někdy pocit, že si nejsme nic dlužni. Přitom ve zdravotnictví se točí takové peníze jako málokde. To jsou naše peníze, nespadly z nebe. Lékař se neumí pacientovi představit, chová se k němu často jen jako k objektu svého odborného úkolu. Nevnímá, že to, co je pro něj samozřejmé, protože v nemocnici denně pracuje a zákroky provádí jako na běžícím pásu, je pro pacienta často velké trauma. Poprvé v životě mu budou dělat něco, co ho zbavuje důstojnosti. Personál to musí vycítit a klientovi co nejvíce usnadnit těžké chvíle, které ho v nemocnici čekají.

* Na co se vás sami zdravotníci ptají, v čem tápou, nemají jasno?

Třeba jak by se měli s klienty zdravit, jak by se měli představovat: nestačí vizitka na plášti? Jak zacházet s obtížnými pacienty? Co s pacientem v afektu, když ztratí pod vlivem stresu vládu nad svými emocemi?

* Umíte jim poradit vždy nebo jste narazil na sporné (případně vtipné) situace? Na které například?

Některé naše příklady jim otevírají oči, protože pod jejich zorným úhlem pacientovy pocity nikdy nevnímali. Ono stačí, když procházíte se skleničkou moči sto metrů dlouhou chodbou od záchodu k ambulanci. Před zraky desítek lidí, ti hodnotí barvu, množství, to bude asi cukrovka, si říkají ti zběhlejší ...

* Objednávají si vás české nemocnice pro školení zaměstnanců často?

Ano. Řekl bych, že je to už asi desátý seminář pro nemocnice. Snad se nemýlím, když si nevybavím, že by mezi nimi byly jiné než soukromé. Je zřejmé, že těm na jejich dobrém jméně - tedy na tom, co si o nich budou lidé říkat - záleží nejvíce. Pacient nepozná, jestli chirurg vedl řez tak či onak, ale bezpečně pozná, jak s ním personál nemocnice zachází. A podle toho šíří dobré nebo špatné jméno nemocnice dál.

* Máte nějaké zpětné reakce od zdravotníků, zda a jak vaše rady promítli do praxe?

Právě v nemocnicích v Ostrově a v Sokolově vidíme, jak naše rady padají na úrodnou půdu. Vidíme, jak se snaží upravovat standardy chování tak, aby pacient odcházel spokojen nejen s léčbou, ale i s prostředím a s chováním lékařů a sester. A jestli se bude muset vracet, kam jinam než právě sem?

Zdroj: Mladá fronta DNES
 
Rubrika: Kraj Karlovarský
Autor: Bohumil Zeman

pátek 10. června 2011

ZDRAVOTNÍ SESTRA MUSÍ VĚDĚT JAK JI VIDÍ DRUZÍ

Psycholožka PhDr. Martina Venglářová se nevěnuje jen běžným klientům, ale v přednáškách, na seminářích, při koučinku a jako supervizor také zdravotním sestrám. Jako doprovod těchto aktivit zatím vydala dvě publikace: Komunikace pro zdravotní sestry a nedávno vyšlé Sestry v nouzi. Protože nároky na odbornou i lidskou zralost „sestřiček“ neustále rostou, byl předmět následujícího rozhovoru dán: co si musí zdravotní sestra osvojit, aby úspěšně zvládala nástrahy svého náročného povolání.
Vy jste kdysi jako zdravotní sestra pracovala. Co bylo pro vás v této profesi nejsilnějším zážitkem?
Šlo jen o pár let, kdy jsem po absolvování zdravotnické školy působila jako sestra během vysokoškolských studií. Měla jsem štěstí, že jsem pracovala na psychiatrii, kde nevládla až taková hierarchie. V nemocnicích bylo tehdy velkým problémem členění: tohle jsou doktoři, tohle jsou sestry.
Myslíte, že profesní distance sestru hodně zatěžuje?
Záleží na osobnosti, ale myslím, že obecně se lidem lépe pracovně daří, když je prostředí spíše partnerské a ne příliš hierarchické.
Medicínské pracoviště má přece jinou atmosféru a vzory chování než běžná pracoviště zaměřená pouze na výkon, nemělo by se to odrážet i ve stylu chování nadřízených?
Tady přece nestačí, když vedoucí pracovník jen sáhne po manuálu, návodu, jak vést. Kuchařky jsou oblíbené, ale nefungují, neboť co se daří mně, je u jiného nepoužitelné, protože má jinou povahu. Rozhodující zde je, že v trénování sester‑manažerek nastal velký odklon od návodů, jak co dělat, co říkat, směrem ke hledání, jaký je kdo člověk a které strategie se pro něj hodí, aby byly věrohodné, aby si podřízené neříkaly: „Kdo jí tohle zase nakukal.“ Jde o velký posun od „Naučte mě A, B, C, D“ k „Podívejte se, co mi nepůjde a co já osobně musím rozvinout, abych manažerem mohla být“. U sester je situace o to zapeklitější, že si vybraly pomáhat a najednou mají řídit. Stát se z člověka, pro něhož je vcítění do druhých denním chlebem, neboť je pacientovi mnohem blíž než lékař, někým, kdo říká nepříjemné věci a už nemůže být jeho starostí jen být vůči druhým empatický, protože má zodpovědnost za chod oddělení, je pro sestry‑manažerky velice těžká role.
Mohla byste řečené podpořit nějakou zajímavou kasuistikou?
Na jedno chování mám obzvláště spadeno. Často slýchám na trénincích manažerských dovedností sester: „Já to dělám už dlouho, deset dvanáct let, ale nikdy jsem vedoucí post nechtěla, oni mi ho dali dočasně, mně se vlastně nelíbí, nevyhovuje mi, tak mi promiňte, že dělám tu práci špatně.“ Myslím si, že máme každý zodpovědnost za svůj život. Mohu něco přijmout na dva měsíce, mohu také říci, že to nejde. Já zde skrytě vidím, že sestry se bojí být manažersky důraznější, racionalizují svůj strach ve větách typu: „No to víš, já musím, oni po mně chtějí …,“ což je velký nešvar. Myslím však, že se situace velmi změnila díky vzdělávání. Přestože každý nadává na náš prapodivný systém vzdělávání sester, u něhož jsem i já – a to nejsem tak stará – zažila několikeré totální překopání, sestry vzděláváním velmi posílily. Byť na ně někdy nadávají, já jsem přesvědčena, že nikdy nedosáhnou rovnocenného postavení s lékaři, pokud nebudou vzdělané, v medicíně i jiných dovednostech.
Jak si dnes sestra buduje vlastní prostor?
Když vystuduje například bakalářský obor, najednou dostane odvahu lékaři oponovat, doptávat se, vysvětlovat si, už jen nečeká, až jí lékař dá papíry a ona udělá pouze to, co on naordinoval. Sebevědomí se u dospělých zvyšuje hlavně tím, že něco zvládnou, překonají překážky. Profesní sebevědomí roste se vzděláváním. Jednak kvalifikačním, které se snad jednou usadí na nějaké základní všeobecné variantě bakalářského studia a další budou možnosti nástavbových specializací, protože jednotlivé obory se tak zdokonalily, že sestra dnes musí znát nesrovnatelně více než před padesáti lety. Pak – jak jsem přesvědčena – je velká síla v trénincích. Co mění chování sester a co jim pomáhá vydržet všechny tlaky, aby i doma byly k použití a neničily sebe samé, jsou tréninky prováděné v malé skupině a zaměřené na konkrétní věc, například na komunikaci nejen s pacienty, ale i v týmu. Někde reagují: „To nám ani neříkejte, to stejně nejde.“ Na druhém břehu stojí nemocnice, jejichž sestry naopak trénovat hodně chtějí; například Nemocnice Na Homolce mi připadá takto nastavená.
Která komunikační dovednost vám připadá obzvláště důležitá?
Sestry se často chtějí učit zvládat otevřenou brutální agresivitu, ale napadení se odehraje jednou za drahný čas. Myslím si, že mnohem důležitější je umět zvládat agresivitu v podobě jedovatých poznámek pacientů, které v porci od osmi ráno do dvou odpoledne nonstop sestru úplně zničí; často jen reaguje tak, že pacienta v takové komunikaci potencuje. S některými sestrami se potkávám a říkají mi: „Někdy to jde a někdy ne.“ Kouzlo je však v tom, že se tyto dovednosti musejí trénovat dlouhodobě a takové vzdělávání ze strany managementu podporovat, protože psychologické cestičky se musejí procházet dlouho, aby se zautomatizovaly, aby se přeučily staré vzorce.
Kde se podle vašich zkušeností dělají největší chyby ve vzdělávání?
Ve vzdělávání je to jako v životě – tlak vyvolá protitlak. Když budu říkat sestře, že musí chodit na vzdělávání – neobejde se přece bez kreditních bodů –, protože na ministerstvu to blbě vymysleli, můžeme si spolu zanadávat a rochnit se ve vlastním rybníčku. Mohu však také říkat, že mi pomáhá, že když se sejdu s kolegy z jiných měst, vždycky se něco dozvím, i když toho na jednom semináři není tuna, a také to, že mám‑li být vůči lékaři v partnerském postavení, musím na sobě pracovat. Ovšem když je ve vedení třeba nějaké menší nemocnice sestra, jíž skončilo vzdělávání před třiceti lety maturitou, a ona má najednou řídit nově přicházející bakalářky, její postoje – byť má mnoho zkušeností a je to chytrá ženská – mohou být odlišné.
Jaké?
Nové kolegyně může vnímat jako hrozbu. Vzdělanější sestry to pak mívají těžké, často slýchávám: „Přijdou ty bakalářky a magistry, tak ať se předvedou.“ Ony se však vzdělávají jiným způsobem, je u nich větší důraz na rozvoj medicínských vědomostí než třeba na manuální praxi. Samozřejmě když se někdo na praxi s učitelkou dva roky učí odběry, jde mu to asi lépe, než když jde bakalářka třeba jen na stáž. Jenže to se dá doučit, takže rozhodující je, zda tým dokáže využít toho, co jiným způsobem vzdělané sestry umějí, nebo zda je vnímá jako hrozbu, což může vyústit v konflikt. Zvládnutí konfliktu je právě rolí manažerky. Vrchní sestry jsou od něj už trošku dál, ale já bych řekla, že v nejtěžší pozici jsou zde staniční sestry, které jsou uprostřed bitvy. Ty musejí zajišťovat oddělení a péči o pacienty a zároveň také nejzákladnější fungování sesterského týmu, přičemž nemají mnoho řídících kompetencí. Pokud zaujímají otevřený postoj, že pokud někdo přichází ze školy, nechť nám něco nového ukáže a my mu zase ukážeme, co se u nás v praxi dlouhodobě osvědčilo, funguje to. Je‑li však staniční sama ohrožena pocitem, že nemá dostatečné vzdělání, přimknou se k ní v kolektivu podobné kolegyně a vytvoří se dvě skupiny, mezi nimiž se rozhoří skrytý boj. Někde se takové situace řeší tak, že oddělení musí být nastaveno na jeden z modelů, takže plánovaně vznikají oddělení, kde už jsou pouze vzdělané sestry a ne středoškolačky, což mi přijde jako velká škoda. Jenže to na mnoha místech jinak nejde, ženský kolektiv má svá specifika…
Jaké největší komunikační chyby se obvykle dělají?
U komunikace by mohlo být heslem dne: Nepotřebuji vyhrát. Když mluvím s pacientem a vím, že ani on nemá na růžích ustláno, že své požadavky nemíní jako schválnosti, a budu se snažit domluvit na rovině informací a nikoli emocí, pak to jde. Musím mluvit o situacích, věcech, událostech, a ne o lidech – když trénuju sestry, říkám jim: „Budete‑li říkat mladší kolegyni: ‚Ty jsi bordelářka,‘ tak se naštve a uchýlí se ke schválnostem, ale když jí řeknete, že potřebujete, aby nůžky byly srovnány podle druhů, tak pokud je normální, nemá problém požadavku vyhovět.“ Dítě také nevychováte dobře tak, že mu budete říkat: „Beze mě shniješ ve špíně,“ ale soustavně uplatňovaným požadavkem: „Každou sobotu budeš mít uklizeno.“ Bohužel stres způsobuje, že i informace vnímáme jako tlak. Když se mne už třetí pacient zeptá, kudy se dostane na rentgen, mohu se buď zamyslet, zda nemáme na pracovišti cestu tak špatně vyznačenu, že lidi označení nerozumějí, anebo se mohu naštvat. Záleží, jakou mám povahu, jak vnímám svoji pracovní roli, zda chci procesu napomáhat, nebo mi pacienti jen komplikují život, a také zda stresu není příliš. Kupříkladu na Homolce jsme hodně mluvily o tom, jak mají uspořádané recepce a ambulance, protože některé věci se dají hodně zlepšit uspořádáním prostoru. Mám‑li nějakou diskrétní zónu odstupu od lidí, mohu‑li během dne odejít někam, kde mě nikdo nevidí, abych vydechla, můžu pak znovu naplno fungovat.
Jak sestry stárnou, mění se jejich využitelnost pro pracoviště. Můžete v tomto ohledu nabídnout nějaké poznatky?
Doktorky Jobánková a Bártlová dělaly před pár lety, když se začaly posouvat odchody do důchodu, velký výzkum, který dopadl opravdu varovně. Odpovědi vyznívaly ve smyslu: ‚,Sestry mají zenit okolo čtyřicítky“, ovšem ani u této věkové kategorie někteří lékaři neváhali použít věty: „Než najde brejle, tak si to raději udělám sám.“ Ani všichni lékaři nejsou úplně hbití, ale představa, že takto vnímané sestry před sebou mají ještě dalších dvacet let práce, mi připadala opravdu nefér. Dobře vyšla jedině psychiatrie, kde se jednak typem práce, jednak skladbou pacientů ukazovalo, že složení týmu z mladších, starších i sester střední generace je výhodou, neboť přináší na oddělení různé věci a pohledy. Já si myslím, že aby sestra dejme tomu v sedmapadesáti nebo i pětašedesáti byla u lůžka, je obrovská fyzická zátěž.
Jak to podle vás řešit?
Bohužel ambulantních míst určitě není tolik, aby se na ně všechny mohly uchýlit. Neočekávám, že by vláda snížila věkovou hranici pro odchod do důchodu pro některé kategorie pracovníků, takže dle mého názoru se situace vyhrotí tak, že sestry budou odcházet do invalidních důchodů. Možností je, aby stárnutí sester tým ošetřil sám, takže budu‑li mít na pracovišti starší kolegyni, budu se od ní učit a nebudu ji posílat na práce, jež pro ni představují problém. Setkala jsem se za svůj život jen s několika pracovišti, kde tento problém dokázali ladně řešit, a vždy to bylo díky vedení, které zvládalo lidský přístup.
Jak mít lidský přístup?
Vím od sestry ve vedoucí pozici právě v Nemocnici Na Homolce, že velkým manažerským problémem pro ni je, že sestru, která se vrátila z mateřské dovolené, už nedonutí, aby dělala cokoli navíc. Proto si musí hlídat počet sester před a po mateřské dovolené. Pro sestru je sice práce na kardiochirurgickém či jiném oddělení prestižní, ale zároveň se od ní hodně žádá, nejen po stránce vzdělání, ale i práce. Více by se dle mého mělo pracovat s týmy, říkám to s letitou zkušeností práce supervizora. Jsou zařízení – ovšem v oblasti sociálních služeb, jež mají tuto činnost uloženu zákonem –, kam už jezdím šest let, takže vidím vývoj, kam se posunuly týmy, které se naučily spolu vycházet právě i díky tomu, že se setkávají, baví se spolu za přítomnosti supervizora, čímž se vztahy velice kultivují. To ve zdravotnictví zatím není. Já se chystám v další publikaci věnovat supervizi v ošetřovatelství, protože to je věc, která se využívá jen někde. Většinou se s ní začíná, až když nastane nějaká katastrofa, když se tým hroutí, dávají se výpovědi, objevila se šikana na pracovišti, ale to už je pozdě. V případě kontinuální péče o dobré klima se vynaložené úsilí obrovsky vrací. Doufám, že i nemocnice nebudou čekat, až se povinnost supervize objeví v nějaké vyhlášce, ale samy si její potřebnost uvědomí.
V knížce Sestry v nouzi píšete, že sestra má pěstovat svoji vnitřní výbavu. Dá se i ta trénovat?
Řada lidí chová o sobě samých iracionální představu, takže takový trénink nebývá vždy příjemný. Avšak sestry pokaždé statečně nesou, když pracují na takových zásadních otázkách, jako jsou „Jaký opravdu jsem“, „Jak mne mohou vidět jiní“. Důležité je říci si, kdy strategie vycházející z mé vlastní povahy používat a kdy doplnit nějaké, které nevycházejí z mé osobnosti, ale potřebuji je pouze jako dovednosti. To znamená, jsem‑li ranař a vím‑li, že se mi to vyplácí na příjmu na emergency, v dlouhodobé péči o pacienty musím sám sebe ztlumit a rozvinout schopnost udržet kontinuálně vztah s pacientem. Takže určitě to jde: něco z nás vychází a něco si dobereme, vlastně půjčíme.
Jak s tím ve své praxi pracujete?
Když děláme tréninky například na komunikaci, vždycky je na začátku nějaká mapa, kdy se pomocí testu zviditelní vzorce, jaký kdo je. Je to velmi hezké, protože mezi sestrami‑kolegyněmi pak padají věty jako: „No já tě úplně vidím, jak se zase …“ a následuje popis nějakého chování. Pak si říkáme, proč to dělám, jaké mám obavy a jak to můžu zkusit jinak. Musím použít veškerou svoji přesvědčivost a přimět sestry, aby alespoň na tréninku to opravdu jinak zkusily. Posléze zjistí, že odpověď okolí je pak také jiná.
Například?
Sestry se nerady představují jménem. Pamatuji si na jednu sestru z anesteziologie, která se po školení, na němž jsme tuto formu kontaktu cvičili, zkusila představit pacientce čekající na sále už jen na uspání. Co následovalo, jí vehnalo slzy do očí; paní se posadila a děkovala jí, protože najednou spolu mluvily dvě osoby, paní a paní, ne anonymní ženy pod bílými nemocničními hadry.


Zdroj: Medical Tribune
Autor: Pavel Taněv
Medical Tribune 14/2011

úterý 24. května 2011

NEMOCNICE NA HOMOLCE ZÍSKALA CERTIFIKÁT KVALITY ČLK

Česká lékařská komora již od roku 2009 nabízí ředitelům a zřizovatelům zdravotnických zařízení možnost získat certifikát kvality Nemocnice 21. století. Cílem je ocenit a propagovat ta zdravotnická zařízení, která splňují náročné požadavky na poskytování zdravotní péče "lege artis", tedy na úrovni medicíny 21. století.
Bez kvalifikovaného zdravotnického personálu není možno poskytovat kvalitní zdravotní péči, proto je dostatečné množství patřičně kvalifikovaných lékařů prvním kritériem pro udělení certifikátu. ČLK již dlouhou dobu se znepokojením sleduje prohlubující se nedostatek kvalifikovaných lékařů a zdravotních sester i kritickou personální situaci některých lůžkových zdravotnických zařízení. V současnosti bohužel komora nemůže občanům garantovat, že jsou ve všech zdravotnických zařízeních léčeni dostatečným počtem patřičně kvalifikovaných lékařů.
Kritéria pro udělení certifikátu jsou výsledkem odborné diskuse Vědecké rady a dalších orgánů ČLK. Komora podle nich bezplatně provádí kontroly personálního vybavení zdravotnických zařízení, která o to požádají.
Doposud byl certifikát kvality Nemocnice 21. století předán dvěma nemocnicím: Nemocnici Frýdek-Místek a nemocnici Písek. Třetí oceněnou nemocnicí se v dubnu 2011 stala Nemocnice na Homolce.
Gratulujeme!
Autor: Michal Sojka

Zdroj: Tempus Medicorum