Ostrava– Jak moc je pro naše zdraví důležitá správná komunikace s lékařem?
Umí zejména ti starší pacienti sebevědomě mluvit se zdravotníky, nebo pořád ještě v ordinacích převládá „posvátná úcta“ k lékaři a přesvědčení, že není radno pana doktora zdržovat nějakými dotazy a vlastními názory? Ostravský praktický lékař a geriatr (zabývá se problémy a nemocemi stáří) Hugo Přibyl je přesvědčen o tom, že slovo vždycky bylo, je a bude jednou z nejdůležitějších součástí léčby.
* Pane doktore, platí, že slovo léčí?
Slovem můžete pohladit i ublížit. A to daleko více než fyzickou silou. Protože fyzický atak pomine, slovo, které nevhodně utrousíte, může člověka dlouhodobě postihnout. Ví se například, že pokud zvýšíme hlas, jsme slovně agresivní, vyvolá to v těle takovou reakci jako při fyzickém útoku. Slovo je spojeno s celým organismem. Když chcete vyléčit tělo, léčit i duši. Zároveň se slovním vyjádřením je důležité, jak se zdravotník tváří, pohybuje a jaké jsou jeho další projevy neverbální komunikace.
* Mnozí lékaři ale argumentují tím, že je přece důležitější, když pacienta vyléčí, než že se na něj budou usmívat…
Ale to, jak sním komunikujeme, jednáme, jak ovlivňujeme jeho myšlení i jeho pocity, může zásadně urychlit, nebo na opak zpomalit léčbu. Máto významný vliv na průběh i výsledky léčby.
* Ročně obdrží lékařská komora asi tisícovku stížností od pacientů, ale jen malá část z nich je na odborné schopnosti lékařů. Devadesát procent lidí si v nich stěžuje na nedorozumění mezi lékařem a nemocným, na problém v komunikaci. Co je hlavní příčinou těchto nedorozumění?
Geriatr: V ordinaci nejste žádná babi nebo děda
Tu příčinu vidím hlavně v čase. Lékaři nemají dost času na to si s nemocným popovídat, vyslechnout jeho stesky, dozvědět se více o jeho pocitech. Pacientů je v ordinacích hodně a také zdravotní pojišťovny proplácejí konkrétní výkony, vyšetření, ale žádná z nich doktorovi nezaplatí to, že si s pacientem půl hodiny povykládal.
Účinek rozhovoru na zdraví a pohodu pacienta se totiž nedá změřit. Takže se může stát, že lékaři často přerušují pacienty dřív, než dokončí, co chtěli říct, nevysvětlí jim všechno tak, aby pochopili, nezopakují mu některé důležité informace, nepátrají po širších souvislostech problému. Někdy nedbají na soukromí a intimitu pacienta, jsou i tací, co se povyšují a nechtějí diskutovat s pacientem o postupu léčby.
* I pacienti jistě dělají ve vztahu k lékaři chyby. Jaké?
Mohou být třeba agresivní. Ale dobrý lékař ví, že agrese je projevem toho, že pacient má strach, a usměrní tyto jeho projevy. Nemocní mnohdy nedůvěřují lékaři, často ho mění. Ta důvěra je ale důležitá. Když lékař dobře zná svého pacienta, lépe jeho zdravotní stav vyhodnotí, a také pacient je klidnější. Nemocní by si neměli sami stanovovat diagnózu a nevnucovat ji lékaři. Měli by být pravdomluvní a nic mu nezamlčovat. Také by se měli ptát lékaře, a to i přesto, žemu v očích vidí neochotu nebo právě ten nedostatek času, o kterém jsem už mluvil. A nemusí to být jen o neochotě nebo spěchu. Když se doktora nezeptáte, může si myslet, že všemu rozumíte, a že se vlastně na nic ptát nechcete.
* Měli by se tedy pacienti ptát a klidně i několikrát?
I ti schopnější a vzdělanější pacienti jsou schopni si zapamatovat jen třetinu informací, které se dozvědí v ordinaci. Proto je třeba ptát se opakovaně, a na souvislosti a trvat na odpovědi. Chtějí pacienti spolurozhodovat o způsobu léčby? Nebo v ordinacích a nemocnicích převažuje názor, že lékař je neomylný, co řekne, to platí, a nemocný veškerou diskusi ukončí slovy, že tomu stejně nerozumí, takže udělá to, co mu doktor navrhne? To je velmi individuální, opravdu to záleží na konkrétním pacientovi a jeho konkrétních problémech, situaci a na konkrétních zdravotnících.
* Liší se nějak komunikace lékaře se seniorem?
Mladší člověk by měl ke staršímu přistupovat vždy s úctou. Pro lékaře, ale také sestřičku, se kterou se senior potká nejdříve a v nemocnici je s ní i častěji, to platí obzvlášť. Zdravotníci by měli být trpěliví, protože starší člověk se většinou chová a komunikuje pomaleji než lidé v produktivním věku. Je nutné dát pacientovi dostatečný prostor, aby se vyjádřil.
* Je přípustné, aby lékař, zdravotní sestra seniory familiérně oslovovali?
Nikdo z nás není pro zdravotníky žádný děda nebo babi. Pokud o to sám pacient nepožádá, není možné seniory takto oslovovat a nemocný by si takové pokusy neměl nechat líbit. Zdravotníci by měli nemocné oslovovat jménem, pokud mají titul, nezapomenout i na akademickou hodnost.
* Když si pacient myslí, že lékař mluví moc rychle, měl by mu to říct a požádat ho, aby zvolnil?
Určitě by to měl udělat. Pacienti mohou mít problémy s chápáním složitější problematiky či se zapamatováním důležitých informací a termínů, lékař by měl všechny takové informace sdělovat pomalu, úplně a důkladně.
* A třeba ho požádat, aby mu některé informace napsal na papír?
Termíny a čísla je vhodné pacientovi zapsat na papír. Mnozí lékaři to dělají automaticky. Pokud ne, a pacient chce mít údaje na papíru, je zcela normální, aby o to požádal. Normální reakcí lékaře je mu vyhovět.
* Co používání cizích termínů při komunikaci se seniory?
Cizím termínům zpravidla v latině mnohdy u lékaře nerozumí ani mladší lidé. Není žádná ostuda požádat lékaře, aby mluvil s pacientem česky a všemu vysvětlil. Lékař je tu v pozici profesionála, ten musí mít znalosti a zároveň je vhodnou formou sdělit nemocnému – užívat krátké věty a omezit používání cizích termínů na nutné minimum.
* Je správné, když lékař nebo zdravotní sestra na všechny seniory křičí nebo mluví zvýšeným hlasem?
Zdravotník by neměl zbytečně mluvit se seniorem zvýšeným hlasem, ne všichni staří lidé mají nějakou poruchu sluchu. A i ti, kteří ji mají, dokážou většinou dobře odezírat z úst. Takže mnohdy stačí dívat se pacientovi do tváře a mluvit pomalu a zřetelně. Pokud máte pocit, že na vás lékař zbytečně křičí, řekněte mu to.
* Je možné, aby si senior vzal s sebou doprovod do ordinace a ten komunikoval za něj?
Pokud si to pacient přeje, proč by si nemohl s sebou na vyšetření vzít třeba dospělé děti nebo vnoučata? Cítí se jistější a také zdraví lidé, kteří ho doprovázejí, se mohou lékaře ptát i na věci, které by nemocného ve stresu třeba nenapadly.
* Když pacient nechce slyšet špatné zprávy o svém zdravotním stavu, co s tím?
Lékař by měl i o špatných prognózách pacienta vhodnou a citlivou formou informovat. Samozřejmě není možné, aby mu třeba někde na chodbě natvrdo sdělil, že mu už není pomoci. Slova „vhodnou a citlivou“ proto zdůrazňuji. Pokud ani toto nechce pacient slyšet, má na to právo.
Autor: MIRKA CHLEBOUNOVÁ
