MOTIVACE A JEJÍ APLIKACE NA PRÁCI SESTER

Pojem motivace je odvozený z latinského slova „movere“ – pohybovat se. Existuje vícero definic tohoto pojmu, které se odlišují formulací, ale obsah mají obvykle podobný. Jejich společným znakem je, že motivaci charakterizují jako psychologický proces ovlivňující vnitřní pohnutky (motivy), který usměrňuje jednání člověka.

Motivace je vůle konat. S motivací bezprostředně souvisí pojem motiv. Motiv je vnitřní pohnutka k určitému konání člověka. Motivem jsou nejčastěji potřeby, touhy, pudy, instinkty, ideály, povinnosti.

Pracovní motivace je soubor motivů k práci ve vědomí člověka, což vysvětluje, že má mnoho dimenzionální charakter. Vnější podněty, které aktivizují motivy člověka a ovlivňují jeho chování, se označují pojmem stimul anebo motivátor (Kilíková, Jakušová, 2008).

Typy motivů: * vnější – působí z prostředí (pracovní podmínky, odměna, sociální výhody) apod., * vnitřní – pocit úspěchu, ochota učit se, ideály atd.

Člověk obvykle nemá jediný motiv jednání, např. v práci, ale vždy v jeho vědomí působí motivů několik. Pokud si člověk nevytvoří dostatečný motiv k práci, začíná ji přijímat v nátlakové formě, což může negativně ovlivňovat jeho osobnost. Posláním stimulace je dosáhnout žádoucího jednání člověka. Může to být vyšší mzda, prestižní titul, jmenovka na dveřích kanceláře, ale i jiné věci, které jsou důvodem toho, aby člověk konal. Je známo, že lidé jsou ochotni pracovat, a to i tvrdě, když vidí, že je jejich práce oceněná. Motivace lidí je skutečně klíčem k úspěchu (Sojka, 2006).

V pracovní motivaci je nutné věnovat pozornost i motivačním bariérám. Mezi vnější motivační bariéry je možné zařadit negativní působení pracovního prostředí, narušení interpersonálních vztahů, neřešení konfliktů, nevhodné chování sestry manažerky. K vnitřním motivačním bariérám patří nezvládání osobních problémů, nesoulad osobních zájmů. Hledání příčin volního jednání, motivů a stimulů, průběhu motivačního procesu a podobně je obsahem mnoha motivačních teorií. Pro praxi byl zajímavý přístup F. W. Taylora. Byl postavený na významu finanční odměny a z člověka dělal spíše nástroj na plnění úkolů a cílů. E. Mayo objevil význam sociálních vztahů pro pracovní motivaci. Později také další teoretici i praktici prezentovali své zevšeobecněné zkušenosti (Kiliková, Jakušová, 2008).

Teorie motivace

V moderním managementu se setkáváme s různými teoriemi motivace. Dělíme je na dvě základní skupiny: 1. teorie potřeby (zkoumají poznání příčin motivace), 2. teorie motivačního procesu (Kiliková, Jakušová, 2008).

Abraham Harold Maslow pokládal za hlavní princip lidské motivace hierarchické uspořádání potřeb podle naléhavosti. Zjistil, že lidé, kteří uspokojují potřeby na základní hierarchii, jsou zdravější, výkonnější a šťastnější než jednotlivci s neuspokojenými potřebami. Tvrdí, že jedinec, kterému se splní všechny potřeby, pociťuje touhu po sebenaplnění a i nadále usiluje o seberealizaci. Vyvíjí se a koná jakoby směrem „nahoru“ na pomyslné pyramidě potřeb a jeho pohyb je „pozitivní“. Proces uspokojování všech potřeb je dynamický, vyžaduje kontinuální rozhodování jedince v čase. Umožňuje návrat na kteroukoli úroveň.

Spolu s Maslowovou teorií potřeb je Herzbergova teorie dvou skupin faktorů pracovní motivace nejznámější teorií pracovní motivace. Herzberg dělí faktory motivace na dvě skupiny s rozdílným postavením a funkcemi v procesu motivace: * faktory hygieny (dissatisfaktory) – do nich zahrnuje peníze (plat), podnikovou politiku a řízení, personální řízení, interpersonální vztahy, fyzikální pracovní podmínky, jistotu pracovního místa, * motivátory vnitřních pracovních potřeb (satisfaktory) – tvoří je výkon (dosažení úspěchu na základě ocenění výkonu), uznání, obsah práce, zodpovědnost (delegovaná v systému řízení), pracovní postup (funkční), možnost rozvoje. Herzbergovo členění faktorů motivace je v odborné literatuře velmi diskutované, a to hlavně z důvodu praktické aplikace v řízení. Vyskytují se stanoviska od jednoznačného přijetí až po kritické výhrady. Především je nutné uvést, že hranice mezi vymezením faktorů hygieny a motivátory nejsou striktní a nepřekročitelné. V praxi vznikají situace, kdy určité konkrétní motivační situace vyvolávají podobné působení obou skupin faktorů. Jako příklad je možné uvést vliv mzdy. Herzberg ji řadí do faktorů hygieny (podle něho je to satisfaktor), ale v empirických průzkumech bylo dokázáno, že mzda působí často jako motivátor. Aplikace této teorie úzce souvisí s vytvářením zásad správného a motivačně účinného vedení pracovníků a vytvářením motivačně pozitivního vztahu nadřízený – podřízený. Z tohoto důvodu je potřebné k motivaci přistupovat současně s uplatněním poznatků teorií. Jednou z nich je McGregorova teorie X a teorie Y.

Teorie Douglase McGregora nebývá jednoznačně zařazovaná mezi motivační teorie. Její těžiště je především ve stanovení efektivních principů vedení lidí. Má závažné důsledky i pro oblast motivace, kde za určitých podmínek je vedení lidí prostřednictvím účinné motivace nejefektivnější

formou tohoto procesu. Jeden z názorů na povahu lidí je vyjádřený pomocí dvou souborů předpokladů, stanovených Douglasem McGregorem, které jsou běžně známé jako „teorie X“ a „teorie Y“. Problémy aplikace těchto teorií a jejich principy jsou považovány za základ procesů motivace a vymezují hlavní charakteristiky jejich rozdílností.

Teorie X představuje „tradiční“ předpoklady o povaze lidí. Podle McGregora k nim patří: * průměrný člověk má přirozený odpor k práci, a proto se jí pokud možno vyhýbá, * protože odpor k práci je přirozenou lidskou vlastností, musí být lidé nuceni, kontrolováni, usměrňováni a musí jim hrozit postihy, pokud nebudou vynakládat požadované úsilí pro dosažení cílů organizace, * průměrný člověk dává přednost tomu, aby jeho činnost byla usměrňovaná, aby neměl zodpovědnost, má malou ctižádostivost a přeje si mít ve všem jistotu.

K předpokladům o povaze člověka podle teorie Y patří: * vynakládat fyzické a duševní úsilí je přirozené jako hra anebo odpočinek, vnější řízení a hrozba postihy nejsou jedinými prostředky pro dosažení žádaného úsilí, lidé jsou schopni řídit a kontrolovat se sami, ztotožňují se s podnikovými cíli, * stupeň ztotožnění se s cíli je úměrný velikosti odměn spojených s jejich dosažením, * při vhodných podmínkách se průměrný člověk naučí zodpovědnost nejen přijímat, ale také vyhledávat, * lidé mají velkou schopnost používat při řešení problémů organizace představivost, důvtip a tvořivost, * intelektuální potenciál průměrného člověka je v moderním průmyslu nedostatečně využíván.

Uvedené soubory předpokladů se od sebe liší zásadním způsobem. Teorie X je pesimistická, statická a strnulá. Podřízení pracovníci jsou řízeni především svými nadřízenými. Teorie Y je naopak dynamická a pružná (Galajdová, Hitka, 2011).

Teorie motivačního procesu

Východiskem pro to, aby manažer uměl i efektivně motivovat spolupracovníky, je především znalost motivačního procesu, znalost toho, co lidi v zaměstnání motivuje, znalost jejich individuálních potřeb, zájmů, hodnot a inspirací. Mezi teorie motivačního procesu patří: Teorie ekvity anebo rovnosti, spravedlivosti je řazena k procesním teoriím. Podstata vyplývá z ověřené zkušenosti, že člověk má sklon porovnávat to, co do práce vkládá, s tím, co mu tato práce přináší. Jde o proces formování tzv. spravedlivé odměny.

Teorie očekávání je jednou z nejúspěšnějších teorií, vypracovaná Porterem a Lawlerem. Podle

této teorie motivace konat určitým způsobem závisí na míře očekávání a na hodnotě.

Teorie posílení, ve které je výchozím bodem stimul. Stimul vyvolává reakci. Pozitivní posílení – zaměstnanec mění své konání či způsob chování na základě jisté formy odměny, která ho posílí. Opakem je negativní posílení. Utlumení aktivity se může projevit formou omezení návštěvy podřízených a omezením komunikace s nimi. Trest (pokárání, písemný zápis) má za cíl snížit frekvenci nežádoucího chování. Je třeba zvážit přiměřenost a formu trestu. Teorie posílení rozlišuje i kontinuální posílení. Uplatňuje se, když nastane žádané chování. Přerušované posílení má pomalejší účinek. Při některých žádaných formách chování je poskytována odměna (Galajdová, Hitka, 2011).

Motivace sester

Základní podmínkou úspěšnosti je kvalita sester, které jsou dostatečně motivované vykonávat služby související s poskytováním zdravotní péče v zařízení. Důležité je znát faktory ovlivňující motivaci sester. Tyto faktory ovlivňují chování sester k jejich zodpovědné a kvalitní práci s přihlédnutím k jejich osobním cílům, ale i cílům zařízení. Sester s vynikajícími pracovními výsledky není v zařízení nikdy dost, proto je důležité je správně motivovat.

Smyslem motivace je nenásilné vytvoření pozitivního přístupu k něčemu – často k typu chování anebo k nějakému výkonu. Je důležité uvědomit si, že kladný vztah k nějakému úkolu většinou vzniká ze dvou příčin. Protože splnění je spojené se ziskem nějakých z venku přicházejících hodnot (finanční odměna), anebo proto, že splnění je v souladu s vnitřním vyladěním člověka, který má úkol vykonat. Dobré je znát člověka, kterého chceme motivovat, a také ovládat proces motivace. Konkrétní přístup konkrétního člověka ke konkrétní práci závisí na jeho osobnosti, situaci, ve které žije a pracuje, a v neposlední řadě i na šikovnosti manažera, který ho s úkolem seznamuje. Míváme tendenci působit na okolí tím, co působí na nás. Podléháme představě, že to, co motivuje nás, bude motivovat i ostatní. Takový přístup by byl účinný za předpokladu, že by všichni lidé byli stejní (Plamínek, 2010). Žebříček hodnot každé sestry je jiný. Řada sester považuje za nejdůležitější stimul peníze, které jsou pro ně také jedinou motivací k práci. Naopak jsou také sestry, které se rozhodnou pracovat i přes nízkou mzdu a nižší pracovní zařazení. Pro ně je důležité příjemné pracovní prostředí, dobrý kolektiv, možnost seberealizace. Vliv na úroveň motivace má management zařízení, který by měl komunikovat se sestrami, spravedlivě je odměňovat, vyslovit uznání za vykonanou práci, vytvářet příznivé pracovní podmínky. K pochopení potřeb zaměstnanců je nutno pochopit lidi jako celek, proč se rozhodli pro povolání a co očekávají. Důležitý je hodnotový systém jedince, jeho charakterové vlastnosti, přístup k práci, znalost jeho schopností, postoj k úkolům, sociální chování, fyzické předpoklady, emocionální črty, přizpůsobivost. Schopnost motivovat zaměstnance je nejnáročnější a zároveň nejvýznamnější zručností manažera. Je velmi důležité vést dialog se zaměstnanci. Umět jim naslouchat. Základem motivace je pozitivní atmosféra, inspirující prostředí, dobré pracovní podmínky, dobré interpersonální vztahy, informovanost, efektivní komunikace a možnost růstu zaměstnanců. Je důležité zaměstnance neustále stimulovat a dávat jim pocit potřebnosti a důležitosti.

Literatura

GALAJDOVÁ, V.; HITKA, M. Motivácia a osobnost. [online]. 2011, [cit.2011-03-22]. Dostupné na WWW: http://www. miloshitka.szm.com/motivacia1.html.

KILÍKOVÁ, M.; JAKUŠOVÁ, V. Teória a prax manažmentu v ošetrovateľstve. Martin: Osveta, 2008. 148 s. ISBN 97880-8063-290-8.

PLAMÍNEK, J. Tajemství motivace. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 127 s. ISBN 978-80-247-3447-7.

SOJKA, L. Základy manažmentu. 1. vyd. Prešov: Fakulta manažmentu, 2006. 104 s.

O autorovi| Bc. Anna Dlugošová1, Mgr. Ľubomíra Tkáčová2 vedoucí sestra Zariadenie pre seniorov Michalovce1, FZaSP TU Michalovce2

Zdroj: Sestra

Rubrika: info ze zahraničí

Autor: Bc. Anna Dlugošová1, Mgr. Ľubomíra Tkáčová2

KOMUNIKAČNÍ SIGNÁLY SESTRY ELIMINUJÍCÍ STRES U PACIENTA

Komunikace mezi lidmi je proces mocný, složitý a současně křehký. Nemoc obvykle mění chování člověka, a to následně ovlivňuje komunikaci ve vztahu pacient/klient vs. sestra.

Až donedávna nebyla problematice komunikace v ošetřovatelství věnována odpovídající pozornost. Pacient/klient (P/K) dostával základní informace, kterým většinou nerozuměl. Proto je potřebné naučit sestry komunikovat s P/K správně a na profesionální úrovni. Sestry, které dovedou účinně komunikovat, se stávají úspěšnějšími iniciátory změny zaměřené na upevňování zdraví, snáze vytvářejí důvěrný vztah s P/K a předcházejí právním problémům spojeným s ošetřovatelskou praxí.

Přiznejme si, že právě chování lékaře a sestry po dobu komunikace a jejich následné jednání v zájmu P/K spolu s odbornými a praktickými vědomostmi rozhodují o tom, jak bude sestra hodnocená ze strany P/K, protože platí zásada, že pro P/K je důležitější to, jak se sestra k němu chová a jak s ním jedná, než to, co mu říká.

Komunikace sestry v ambulantní praxi

Komunikace probíhající mezi sestrou a P/K je nezbytná, nezvratná a neopakovatelná. Sestra, která chce navázat dobrý vztah s P/K, musí ovládat účinnou verbální a neverbální komunikaci. Ambulantní sestra, která umí účinně komunikovat, si snáze vybuduje důvěrný vztah s P/K. Sestra nemůže být dobrým odborníkem, pokud jí chybí schopnost komunikace, což je pro P/K velmi důležité.

Mnozí autoři, jako např. Kristová, Mikuláštik, Vybíral, Škvareninová, se věnovali tématu komunikace v ošetřovatelství, ale i tak jsou v ošetřovatelské praxi určité nedostatky.

Neverbální komunikace sestry v ambulantní praxi: Neverbální signály si většinou neuvědomujeme, ani je nekontrolujeme. Mohou probíhat, aniž by se komunikující navzájem slovně rušili.

Neverbální komunikace je tedy komunikace prostřednictvím „řeči těla“. Patří sem gesta, mimika, pohyby těla, fyzický vzhled včetně úpravy zevnějšku. Pokud klient uvidí nevstřícnou a neochotnou sestru, jeho ochota svěřit se jí nebude velká. Práce sestry bude výrazně ztížena a získávání důvěry klienta bude náročnější.

Ambulantní sestra je manažerem chodu ambulance. Podle specifikace dané ambulance musí zaměřit svoje pozorování na neverbální projevy P/K a rozpoznat příznaky ohrožující jeho zdraví anebo život. Neverbální signály proto mají v praxi sestry na ambulanci svůj význam.

Verbální komunikace sestry v ambulantní praxi: V profesionálním chování ambulantní sestry má významné místo schopnost navazovat a udržovat slovní kontakt s P/K. Slova představují značnou část sociální komunikace. Mají informační hodnotu a velkou sílu ve vztahu sestra–P/K. Musí s nimi zacházet obratně, cílevědomě a uvědoměle, protože vyslovené již nemůže přeškrtnout ani vymazat. Každé slovo je originálem, který musí být použit ve vztahu k individuálním zvláštnostem a citovému stavu P/K v různých situacích. Sestra může nevhodným slovem P/K uškodit. Naopak, citlivé, účinné a uvážlivé využívání slova může povzbudit důvěru v jeho možnosti.

Nejrozšířenějším druhem verbální komunikace s P/K v ambulantní praxi je rozhovor. Rozhovor nechápeme pouze jako výměnu slov, zahrnujeme sem i neverbální komunikační projevy, schopnost empatické komunikace a umění naslouchat druhému.

Co je důležité v rozhovoru s P/K: * naslouchat pozorně, používat všechny smysly a mluvit pomalu a jasně, * používat jazyk, kterému P/K rozumí, a objasnit body, kterým neporozuměl, * plánovat otázky, které budou následovat, do logické návaznosti, * klást vždy pouze jednu otázku, dvojité otázky navádějí P/K k odpovědi pouze na jednu z nich a mohou uvádět sestru nebo P/K do rozpaků, * umožnit P/K, aby nahlížel situaci svýma očima a ne očima sestry či jiných osob, * nevnucovat P/K svůj vlastní hodnotový systém, * vyhýbat se používání osobních příkladů typu „kdybych byla na vašem místě…“, * naznačovat respekt, zájem a přijímat věci neverbálním způsobem, * využívat a akceptovat mlčení, aby P/K měl čas najít vhodná slova, * používat oční kontakt, zachovat klid, rozvahu a vyjádřit soucit.

Profesionální komunikace sestry je chápána jako komplexní a náročná dovednost, která vyžaduje zvládnutí vnitřních a vnějších podmínek. V komunikaci zvládnutí vnitřních podmínek znamená především zvládnutí vlastních nežádoucích projevů v chování a konání, osobních či pracovních problémů a nálad (Kristová, 2004).

Komunikační signály sestry eliminující stres u P/K

Důsledkem špatné komunikace vzniká psychický stres u P/K, který se postupně vyvine do vážné afektivní poruchy, jakou je deprese, úzkost, smutek a problém s adaptací. Neřešené tělesné a psychické problémy mají maligní dopad na celkový stav P/K (Kormoš, 2002).

Stres v P/K vyvolává pocit napětí, kterým reaguje na jakékoli tělesné anebo psychické ohrožení. Je součástí nejen P/K života, ale i každého jedince a jeho působení na člověka je převážně negativní (Vojteková, Morovicsová, 2004).

Stresové faktory působící na P/K v souvislosti s návštěvou ambulance: V současné „uspěchané“ době slovo stres skloňujeme stále častěji a „valí“ se na nás ze všech masových médií. Ve skutečnosti je určitá intenzita stresu důležitá, pro život, růst a rozvoj dokonce nepostradatelná. Důležité je poznat hranice, kdy nás stres ještě žene dopředu a kdy už je pro nás škodlivý.

Faktory ovlivňující stres – stresory, tzn. negativní faktory, které vyvolávají, podporují či zhoršují stres, se mohou vyskytovat ve vnějším anebo vnitřním prostředí P/K a pak je možné je dělit např. na vnější a vnitřní stresory. Při kontaktu klienta se zdravotnickým zařízením, např. v prostředí čekárny, vznikají situace, které ho mohou ohrozit anebo negativně ovlivnit jeho psychiku a tím i jeho zdravotní stav.

Možnosti sestry eliminovat stres u P/K: Mezi sestrou a P/K je prvním krokem při formování vztahu dialog. Mnohé z toho, co se děje s P/K v diagnostickém a léčebném procesu, provází či ukončuje rozhovor.

Komunikační zručnosti a rozhovor jsou velmi důležité při dosahovaní cílů ošetřovatelské péče. Při rozhovoru sestra P/K pomáhá, aby dokázal vyjádřit svoje potřeby, zmenšil svůj strach a úzkost (Kristová, 2004).

Mnohým ambulantním sestrám chybí schopnost klást otázky, umět naslouchat a analyzovat vyslechnuté. Často je to proto, že tuto součást své práce podceňují. V praxi jsou preferovány diagnostické a terapeutické úkony a zapomíná se na to, že důvěra se vytváří pouze v systematicky budovaném vztahu s P/K.

Stres P/K se snižuje, pokud správně vedený rozhovor vykazuje: * pravost a nefalšovanost projevu, upřímný zájem o P/K, * účelné, správné, uvážlivé využívání síly slova, * nemluvit za každou cenu, ale umět také naslouchat slovům jiných a využívat chvilky ticha, * účinně využívat úsměv i ostatní neverbální projevy, * nedotýkat se P/K cti, neponižovat ho, * nepoužívat odbornou terminologii, vyhýbat se slovům, kterým by P/K nerozuměl.

Návrhy a doporučení pro praxi

Z hlediska eliminace stresových faktorů u P/K ambulantním sestrám na základě našich zjištění a výsledků průzkumu doporučujeme: * zvyšovat pozitivní psychickou stimulaci v průběhu ambulantní péče o P/K a zabezpečit empatický přístup k P/K, * získat si důvěru P/K profesionálním přístupem, * dodržovat právo P/K na respektování jeho času ošetření a v případě prodloužení času ho informovat předem, * povzbuzovat P/K před vyšetřením, nenechávat ho dlouho čekat samotného ve vyšetřovně; pokud není přítomen lékař, může sestra tento čas využít pro psychickou přípravu P/K a jeho podporu, * úprava a zútulnění čekárny a ambulance ve smyslu čistoty, zabezpečení novin, časopisů, poslechu rádia, sledování TV a jiné, * úprava zevnějšku sestry je neodmyslitelnou součástí celkového dojmu P/K, * přistupovat k P/K jako k individualitě a přizpůsobit mu verbálně a neverbálně projevy komunikace s cílem, aby P/K informacím, instrukcím a doporučením porozuměl již v ambulanci, * na upevnění informací je ze strany sester vhodné vypracovat informační letáky, aby P/K měl možnost opakovat si nabyté vědomosti, * informovat P/K o průběhu a postupu vyšetření – informovaný P/K ví, co od jednotlivého zákroku může očekávat, a snáze ho zvládá, * pravidelné vzdělávání ambulantních sester s cílem získávat nové informace o diagnostických a léčebných postupech, ale i způsobech a formách edukace, psychické přípravy.

Literatura

KORMOŠ, M. Stres náš každodenný. Zdravie. 2002, roč. 51, č. 12, s. 22–23. ISSN 80-7562-052-3.

KRISTOVÁ, J. Komunikácia v ošetrovateľstve. Martin: Osveta, 2004. 212 s. ISBN 80-8063-160-3.

MIKULÁŠTIK, M. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada Publishing, 2003. 368 s. ISBN 80-247-0650-4.

ŠKVARENINOVÁ, O. Rečová komunikácia. 2. vyd. Bratislava: Mladé letá, 2004. 278 s. ISBN 80-10-00290-9.

VYBÍRAL, Z. Psychologie lidské komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 264 s. ISBN 80-7178-291-2.

WATZLAWIK, P. a kol. Pragmatika lidské komunikace. 1. vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1999. 243 s. ISBN 80-86088-04-9.

Zdroj: Sestra

Rubrika: info komunikace

Autor: Bc. Miriam Fecková

O KOMUNIKACI A PRESTIŽI

Právě jste nalistovali rubriku Fórum – prostor určený pro vaše názory, reakce na dění v oboru či společnosti, profesní příběhy, poděkování… Nezřídka se dostáváte do situací, které stojí za zaznamenání, toužíte projevit své postoje a hledáte možnost JAK a KDE. Jsme rádi, že jste si k tomuto účelu vybrali námi nabízené Fórum. Vážíme si toho a věříme, že také pro ostatní čtenáře jsou zde publikovány příspěvky zajímavé (a někdy třeba i trochu „povědomé“).

Komunikace zdravotníků s pacienty

Každý zdravotník, ať sestra, či lékař, musí komunikovat s pacienty. V nemocniční péči, kdy pacient je v neznámém prostředí, ovlivněn nemocí a bolestí, je komunikace zdravotnického personálu obzvlášť citlivé téma. Nejednou se o pacientovi hovoří jako o karotidě nebo chlopni, která „otravuje“ a nechce spolupracovat. Podíváme-li se však trochu blíže na pacienta, zjistíme, že „ta chlopeň“ se jmenuje Karel Hrdlička a „neotravuje“, jenom mu nikdo nevysvětlil, že injekce, kterou dostává, je na ředění krve, že denně odebíráme krev proto, abychom mohli nastavit hladinu Warfarinu. Neříkám, že je to pravidlem, ale často se stává, že pacientům nevysvětlujeme, co jdeme dělat. A oni jsou potom nevrlí, čímž se rozpohybuje kolo nevrlý pacient = nevrlá sestra. Neboť pacient rozčílí svým chováním sestru, ta jej vzápětí označí za problémového pacienta kolegyním na sesterně. A všechny svorně se začnou k pacientovi chovat odměřeně. A přitom stačí trocha asertivity a nebrat si věci osobně. Stačí zajít za pacientem, usmát se a vysvětlit mu dopodrobna problém.

Uvedu příklad: Pacientka s diabetem dostala od sestřičky inzulin, ale pak se nechtěla najíst. Sestřička přiběhla na sesternu, že se z té „báby“ zblázní, a že ji tedy nechá napsat infuzi a léky na zklidnění, neboť ji pacientka poslala do neslušných míst. Požádala jsem kolegyni, zda bych mohla za její pacientkou dojít. Během našeho rozhovoru se pacientka dala do jídla a byla klidná. Jak se mi to povedlo? Jednoduše jsem té starší nešťastné ženě vysvětlila, jak probíhá hypoglykemický šok. A pokud se nenají po dávce inzulinu, jak vypadá poškození mozku a trvalé následky. Paní pak sama usoudila, že by tento scénář nerada vyzkoušela, a dala se do jídla. Přitom stačilo 5 minut rozhovoru s úsměvem, a ne direktivní příkaz „musíte jíst a hotovo“. A nebylo nutné podávat žádnou medikaci na zklidnění a glukózu jako výživu. Občas se zapomínáme vcítit do pocitů pacientů.

Na interně, kde jsem chvíli pracovala po své pauze ve zdravotnictví, mi jednou kolegyně řekla, že jim kazím morálku pacientů. A víte, jak jsem ji kazila? Chodila jsem si povídat s babičkami a přebalovala jsem je víckrát než jednou za noc. Ale to už byl zase jiný extrém.

Já vím, že na lůžkových odděleních je náročná práce a stres. Bohužel negace povětšinou přitahuje negaci a pak je to stále dokola. Zkusme to napětí rozpustit úsměvem.

Nicméně zamyslete se někdy, když hovoříte s pacientem, jaký je váš tón hlasu, proč je jeden pacient čilejší a druhý ne. Ne každý jsme stejný a ne každý se zotavuje stejným tempem. Jen proto, že paní není tak čilá po operaci, nemusí být hned líná. Stačí kouzlo slova a úsměvu. Umění vcítit se do toho druhého dělá zázraky. Vždyť každý z nás se také může stát pacientem.

Tak mě ještě napadá na závěr – slovo je kouzlo, slovo je dar, co na zem sklouzlo, nebeská zbraň.

Jaroslava Šípková (sipkova.j@email.cz)

Jaká je prestiž sesterského povolání?

Prestiž neboli společenské postavení se jednoznačně odvíjí od hodnot, které společnost uznává, od společenského a politického systému a míry úcty, která se společností a jednotlivými profesemi souvisí.

Nutno podotknout, že sociologie se prestiží povolání velmi intenzivně zabývá, a na základě statistického vyhodnocení lze odvodit prestiž jednotlivých povolání v politickém, ekonomickém, geografickém i historickém kontextu. Rozdílné hodnocení vzniká na základě odlišností jednotlivých sociálních vrstev, historických etap, úrovní sociální vyzrálosti a objektivním poznání společenského postavení jednotlivých profesí. Výsledky jsou v současné době v mnoha zemích celkem stabilní.

Prestiž sesterského povolání je často velmi sledovaným společenským ukazatelem. Následující uvedená fakta jednoznačně svědčí o pozitivním hodnocení tohoto povolání.

Náš významný sociolog Machonin, který prováděl výzkum prestiže povolání v roce 1967, uvedl povolání ošetřovatel po statistickém vyhodnocení na 40. místě v nabídce 70 různých profesí. Ve výzkumném šetření, které bylo provedeno v letech 1966–67 v bývalém Československu autory Brenerem a Hroudou, se povolání zdravotní sestry umístilo na 9. místě z nabízených 30 povolání. V roce 1989 bylo provedeno statistické šetření Ústavem sociálněpolitických věd Univerzity Karlovy, kde zdravotní sestra byla vyhodnocena na 7. místě ze 39 profesí, a nutno podotknout, že 1.– 6. místo vyhodnoceného žebříčku zaujaly profese s vysokoškolským vzděláním, zdravotní sestra v té době byla absolventem střední zdravotnické školy. V roce 1989 dochází k zásadním politickým změnám, které do značné míry odrážejí i společenské postavení jednotlivých povolání.

V listopadu roku 1990 provedl další výzkumné šetření Sociologický ústav pod vedením M. Tučka, kdy se povolání zdravotní sestry umístilo na 9. místě žebříčku mezi 50 profesemi, v roce 1992 obsadily sestry 8. místo mezi stejným počtem profesí. V roce 2003 uskutečnila Filozofická fakulta Karlovy univerzity další výzkumné šetření, kde profese zdravotní sestry byla vyhodnocena na 12. místě mezi nabízenými 70 profesemi.

V letošním roce, kdy proběhl rozsáhlý výzkum organizovaný Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, s výzkumným vzorkem v počtu 1006 respondentů ve věku od 15 let, se profese zdravotní sestry umístila na 3. místě žebříčku z 26 nabízených profesí, za povoláním lékaře a vědce. Nově zařazené povolání zdravotní setry v tomto výzkumu odsunulo vysokoškolského pedagoga a učitele základní školy na čtvrté a páté místo.

Je tedy nutné položit si zásadní otázku, zda si je každá sestra dostatečně vědoma vysoké prestiže svého povolání, kterou uvedené výzkumy odrážejí, a svou profesi skutečně důstojně reprezentuje!

PhDr. Andrea Pohlová1, Mgr. Zuzana Pohlová2 OSVČ Praha1, vedoucí oboru ZA a OŠ SZŠ Ruská Praha2

(pohlova@szs-ruska.cz, a.pohlova@seznam.cz)

Zdroj

TUČEK M. Prestiž povolání. Praha 6/2011, www.cvvm. cas.cz.

Aktuálně: Je sestra povinna splnit ordinaci lékaře?

V rámci fanouškovské skupiny na Facebooku Sestry se objevila mj. i diskuse týkající se povinnosti sestry plnit ordinace lékaře. Konkrétně se jedná o situace, kdy se sestra domnívá, že by bezmyšlenkovitým splněním ordinace mohla poškodit či ohrozit pacienta. Může v takovém případě odmítnout plnění lékařovy ordinace? Některé sestry se domnívají, že ano, jiné že ne. Do podobné situace jsem se kdysi dostala i já. Byla jsem přesvědčena, že lék by mohl pacienta poškodit. Lékař trval na podání léku, ale já jsem odmítla ordinaci podat a podepsat se pod tento úkon do dekurzu. Nakonec jsme se domluvili a lék nebyl podán. Ideálním řešením podobných situací je pochopitelně dohoda mezi sestrou a lékařem. Avšak jsou i takoví lékaři, kteří plnění ordinací vyžadují se slovy: „…já jsem lékař a sestra musí plnit mé ordinace…“ Někdy argumentují tím, že sestra nemá takové vzdělání, aby byla kompetentní ordinaci posoudit. Proto jsem vznesla dotaz, zda sestra může odmítnout splnit ordinaci lékaře a má-li někde zastání? O odpověď jsem požádala členku prezidia ČAS a redakční rady časopisu Sestra, hlavní sestru Vojenské nemocnice Brno Evu Kvasnicovou. Odpověď: Děkuji za dotaz, který je možná více směrován pro legislativce a právníky, ale ti nejsou vždy po ruce. Sestra je spolupracovník lékaře a má právo vyjádřit své profesionální obavy. Řešení je jasné – pokud má sestra důvody domnívat se, že by uškodila splněním ordinace lékaře pacientovi, měla by se snažit problém vyřešit s ordinujícím lékařem a sdělit mu důvody svého nesouhlasu s podáním léku. Pokud by se s lékařem nedohodli, může se obrátit na svoji nadřízenou nebo primáře oddělení. V nejkrajnějším případě náměstka či náměstkyni pro ošetřovatelskou péči nebo náměstka pro léčebně preventivní péči. Také jsem ve své praxi měla problém s podáním ordinací, kdy jsem s lékařem nesouhlasila. Řešení jsme nalezli spolu s lékařem. Pouze jednou jsme případ řešili až u primáře, který nakonec potvrdil, že na mém místě by měl také obavy… Ordinace byla po společné domluvě změněna. V krajním případě lze také samozřejmě využít služeb právníka daného zdravotnického zařízení. Mnoho užitečných informací je rovněž v Etickém kodexu zdravotnického pracovníka, například v kapitole Zdravotnický pracovník a spolupracovníci. Vždy a všude se říká, že sestra je advokát a ochránce pacientů (klientů), navíc v zahraničních studiích odkazují na fakt pochybení při podávání medikace, že sestra je poslední záchytný – kontrolní – bod, který může pochybení zastavit (např. kniha P. Škrly: Především neublížit – Cesta k prevenci pochybení v léčebné a ošetřovatelské péči). Ester Kopecká

Zdroj: Sestra

Rubrika: info fórum

Ladislav Špaček: PACIENT NESMÍ BÝT NEZVANÝ HOST

Mistr etikety učí lékaře a sestry v Sokolově a Ostrově, jak se mají správně chovat k nemocným lidem, aby jim ulehčili těžké chvíle strávené v nemocnici

OSTROV, SOKOLOV Známého mistra etikety Ladislava Špačka si najímají Nemocnice v Sokolově a Ostrově. Na seminářích školí zdravotníky, jak se lépe a zdvořileji chovat k pacientům. „Že se v nemocnicích léčí, to už je dnes obvyklé, asi jako že nám v obchodě prodavačka prodá sako. To už dnes ale nestačí,“ míní odborník na správnou komunikaci a společenské chování, který na toto téma napsal několik úspěšných knih.

* Jak seminář probíhá, na co se zaměřujete?

Semináře se účastní pracovníci managementu nemocnice. A to především ti, kteří mají bezprostřední vliv na zaměstnance, kteří přicházejí do styku s pacienty. Během celého dne při powerpointové prezentaci a našem výkladu probereme desítky pravidel především pro komunikaci s pacienty, dnes už se říká klienty. A na desítkách příkladů z praxe, především z nemocničního života, ukazujeme, jak je důležité především dobře komunikovat, nejen dobře léčit.

* Co hlavně kladete na srdce zdravotníkům?

Každý klient má potřeby a každý pracovník nemocnice je musí svým chováním uspokojovat. Můžeme je shrnout do tří bodů: Být vítán, být důležitý a najít porozumění. Pacient musí mít pocit, že není nezvaný host. Lékař i sestry musejí ctít jeho důstojnost a musejí mu dát najevo, že vědí, co ho trápí. A že jsou tady proto, aby mu pomohli. Bez tohoto pocitu nebude pacient odcházet spokojen, i kdyby mu slepé střevo vyoperovali tak šikovně jako málokde. Odbornost je samozřejmostí, teď je důležité, aby se samozřejmostí stalo důstojné zacházení s klientem.

* Kde dělají nejčastější chyby v kontaktu s pacienty? Kde vidíte rezervy v jejich přístupu k nemocným? Vypozoroval jste některé nešvary třeba v roli pacienta, do které se občas také třeba dostanete?

Ano, nešvarů a chyb je dost. Právě ve zdravotnictví, u kterého mají obě strany pocit, jakože se nemají proč snažit, protože tahle služba je „zadarmo“. Kromě zubaře nikde neplatíme a podle toho máme my i zdravotníci někdy pocit, že si nejsme nic dlužni. Přitom ve zdravotnictví se točí takové peníze jako málokde. To jsou naše peníze, nespadly z nebe. Lékař se neumí pacientovi představit, chová se k němu často jen jako k objektu svého odborného úkolu. Nevnímá, že to, co je pro něj samozřejmé, protože v nemocnici denně pracuje a zákroky provádí jako na běžícím pásu, je pro pacienta často velké trauma. Poprvé v životě mu budou dělat něco, co ho zbavuje důstojnosti. Personál to musí vycítit a klientovi co nejvíce usnadnit těžké chvíle, které ho v nemocnici čekají.

* Na co se vás sami zdravotníci ptají, v čem tápou, nemají jasno?

Třeba jak by se měli s klienty zdravit, jak by se měli představovat: nestačí vizitka na plášti? Jak zacházet s obtížnými pacienty? Co s pacientem v afektu, když ztratí pod vlivem stresu vládu nad svými emocemi?

* Umíte jim poradit vždy nebo jste narazil na sporné (případně vtipné) situace? Na které například?

Některé naše příklady jim otevírají oči, protože pod jejich zorným úhlem pacientovy pocity nikdy nevnímali. Ono stačí, když procházíte se skleničkou moči sto metrů dlouhou chodbou od záchodu k ambulanci. Před zraky desítek lidí, ti hodnotí barvu, množství, to bude asi cukrovka, si říkají ti zběhlejší ...

* Objednávají si vás české nemocnice pro školení zaměstnanců často?

Ano. Řekl bych, že je to už asi desátý seminář pro nemocnice. Snad se nemýlím, když si nevybavím, že by mezi nimi byly jiné než soukromé. Je zřejmé, že těm na jejich dobrém jméně - tedy na tom, co si o nich budou lidé říkat - záleží nejvíce. Pacient nepozná, jestli chirurg vedl řez tak či onak, ale bezpečně pozná, jak s ním personál nemocnice zachází. A podle toho šíří dobré nebo špatné jméno nemocnice dál.

* Máte nějaké zpětné reakce od zdravotníků, zda a jak vaše rady promítli do praxe?

Právě v nemocnicích v Ostrově a v Sokolově vidíme, jak naše rady padají na úrodnou půdu. Vidíme, jak se snaží upravovat standardy chování tak, aby pacient odcházel spokojen nejen s léčbou, ale i s prostředím a s chováním lékařů a sester. A jestli se bude muset vracet, kam jinam než právě sem?

Zdroj: Mladá fronta DNES

 

Rubrika: Kraj Karlovarský

Autor: Bohumil Zeman