Čeští lékaři často neumí správně komunikovat se svými pacienty, natož s jejich příbuznými. Podle docentky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity se není čemu divit. Nikdo je totiž umění komunikace nenaučí ani na škole. V běžném studiu medicíny je totiž toto téma pouze součástí předmětu psychologie.
O etice ve zdravotnictví a komunikaci lékařů s pacienty i příbuznými napsala řadu publikací. Kniha s názvem Praktická komunikace v medicíně vyšla před třemi lety. Vloni natočila na stejné téma i dokument, který využijí vysoké školy.
„Studenty pořádně nikdo neučí, jak se mají k pacientům a jejich příbuzným chovat. Je to velký problém českého zdravotnictví,“ říká docentka Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Věra Linhartová.
* Jak citlivá je otázka informování příbuzných o smrti pacienta?
Z psychologického hlediska se jedná o špatnou zprávu a tu lidé nemusejí dobře snášet. Každý na to reaguje jinak. Pokud někomu to sdělení jen posílám, nemám nikdy jistotu, jak právě reaguje, zda se mu třeba neudělalo špatně.
* Jakou formu byste tedy doporučila lékařům vy?
Úplně ideální by to bylo říci z očí do očí a měl by to sdělovat lékař, ne třeba sestra. A i taková komunikace má svá pravidla. Nemělo by to být třeba na schodech či na chodbě, lékař by si měl příbuzné někam pozvat a několika úvodními větami je na špatnou zprávu připravit.
* Takže by nemocnice neměla zprávu o úmrtí posílat ani sdělovat telefonem?
Ano, správně by měl lékař lidem jen dát vědět, že pro ně má závažné sdělení a pozvat je do nemocnice. Zavolat někomu a vybafnout na něj, že mu umřel dědeček, manžel nebo dítě, to není citlivé.
* Jak se díváte na praxi břeclavské nemocnice, která zasílá příbuzným zesnulých pacientů esemesku podle jednotné šablony?
Dřív se posílaly i telegramy, to je fakt. Ale je to neetické. Na druhou stranu, nemocnice moc neví, jak to mají dělat.
„Dřív se posílaly o úmrtí pacientů telegramy. Nemocnice stále moc neví, jak to dělat.“ Věra Linhartová, docentka LF MU
* Jakou formu byste jim tedy doporučila?
Správně by na příjmu neměl příbuzný pacienta jen dávat své číslo, ale souhlasit i se způsobem, jak bude informován o vývoji léčby, případně o smrti blízkého. Takhle se vyhnou možným stížnostem příbuzných.
* Přednášíte komunikaci ve zdravotnictví na Masarykově univerzitě. Můžete posoudit, nakolik budoucí lékaře české školy na komunikaci s pacienty i příbuznými připravují?
Celá otázka komunikace ve zdravotnictví je velký problém. Studenti u nás nejsou ke správné komunikaci s pacienty ani příbuznými vedeni. V základním studiu mají komunikaci jen jako součást psychologie, a tam je toho moc naučit nestačí. Jen pár z nich pak uslyší víc přednášek v postgraduálním studiu.
* Jste pro rozšíření výuky komunikace na lékařských fakultách?
Mělo by to být hned od začátku studia. Je to velmi náročná dovednost. Člověk musí při komunikaci překonat sám sebe. Musí se naučit empatii a to chce čas.
* Divíte se studentce, která si na postup břeclavské nemocnice stěžuje?
Každý, komu lékaři nedokáží smysluplně popsat například, jak jeho příbuzný umřel, má právo si stěžovat. Vždyť právě na poslední okamžiky života se příbuzní nejvíc ptají. A personál nemocnice by se na odpovědi měl domluvit a citlivě ji předat.
* Jak byste chtěla komunikaci v českých nemocnicích zlepšit?
Chce to systémové změny. Všichni zdravotníci si musí uvědomit, jak je komunikace důležitá. Když na někoho nepříjemnou zprávu vybafneme, může dojít k makrogennímu poškození. Komunikace se musí systémově zařadit do výuky na lékařských fakultách.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES – Brno
autor: Michal Horák
