Eliška Hlaváčová z Českého červeného kříže jezdí každý den za lidmi, kteří potřebují ošetřovatelskou péči. Pomáhala také při povodních/Ženy v uniformě.
České Budějovice - Diplomatické jednání, organizační schopnosti, fyzické síly i umění zaparkovat v ucpaném městě. To všechno musí zvládat Eliška Hlaváčová, která pracuje jako vrchní sestra v domácí ošetřovatelské péči českobudějovické pobočky Českého červeného kříže (ČČK).
"Jako malá jsem měla blízko ke zvířatům, takže jsem chtěla být zvěrolékařkou. Postupem času jsem ale poznala, že se budu radši orientovat na lidi. Moje maminka navíc pracovala jako ekonomka u Českého červeného kříže, proto jsem chodila na kurzy první pomoci," popisuje Hlaváčová. Po absolvování střední zdravotnické školy nastoupila jako sestra do budějovické nemocnice. Strávila zde 16 let, nejprve na infekčním oddělení, poté na kardiochirurgii.
Zároveň stále spolupracovala s ČČK, vyučovala první pomoc a byla v humanitární jednotce. "Jednou mě ředitelka oslovila, jestli bych u nich nechtěla pracovat jako sestřička. Já zrovna v té době uvažovala o změně, tak jsem to přijala," vypráví. U agentury domácí péče s názvem Alice, která spadá pod ČČK, je nyní dva roky. "Organizuji práci všem sestřičkám, potom je to každodenní kontakt s lékaři a příjem nových klientů. A samozřejmě stále vyjíždím jako ošetřovatelka do terénu," vyjmenovává. Zdravotní sestry se starají zhruba o 60 seniorů v Českých Budějovicích. K některým vyjíždí dvakrát denně, k jiným třeba jen jednou měsíčně na odběry krve. Nejčastěji dávají injekce, dále převazují bércové vředy nebo proleženiny, s některými pacienty cvičí, některé pouze učí, jak si například s injekcemi inzulinu poradit sami.
Přirostou k srdci
Rozdíl oproti práci v nemocnici je podle Hlaváčové veliký. "Je tu bližší kontakt s lidmi. Na oddělení v nemocnici je pacient pár dní, takže ho rozhodně nepoznám tak dokonale, jako když k němu jezdím několik let," říká. Klienti tedy sestrám přirostou k srdci, Hlaváčová však připomíná, že je zároveň nutné udržovat profesionální odstup. Sestry se proto čas od času na trase střídají a je nutné, aby každý klient znal alespoň dvě nebo tři ošetřovatelky. "Starší lidé si těžko zvykají na nové osoby, a pokud by jeho jediná sestřička měla dovolenou, byl by z toho celý nesvůj," vysvětluje .
Asi nejnáročnější na práci domácí ošetřovatelky je podle Hlaváčové komunikace s lidmi. Musí denně jednat s klienty, jejich příbuznými i lékaři. Časté problémy pramení hlavně z toho, že mnozí senioři zapomínají. U každého z nich proto sestra zapisuje svou přítomnost, protože se nejednou stalo, že klient tvrdil příbuzným, že vůbec nepřišla.
Ošetřovatelka také musí často vynaložit nemalé fyzické síly, jak na běhání do bytů ve vyšších patrech, tak na manipulaci s pacienty. "Když klient váží sto kilo a je třeba ho převalit na bok, jsou dvě ruce málo," říká Hlaváčová. Každodenní součástí práce je jízda autem. Na ranní rozvážku inzulinů poskytuje ČČK sestrám řidiče. V pozdějších hodinách už se musí po městě dopravovat samy, což zahrnuje nejen čekání v zácpách, ale také obtížné parkování v přecpaných ulicích. Když se pak sestra při cestě zdrží, může to způsobit drobné komplikace. "Zajímavé na téhle práci je, že ti klienti námi trochu žijí. Když se sestřička trochu opozdí, někteří hned volají, jestli na ně nezapomněla," přibližuje Hlaváčová.
Největší odměnou je pro zdravotnice úsměv klientů. "Když se na ně dozvoníme, což někdy bývá také obtížné, a oni nám s úsměvem otevřou," popisuje Hlaváčová.
Velká voda
Jako členka humanitární jednotky nabízela Eliška Hlaváčová pomocnou ruku také při povodních v roce 2002. "Zrovna jsem byla na mateřské, tak jsem děti svěřila do péče sestry a šla," vypráví. S kolegy pečovala o téměř 800 lidí v budovách vysokoškolských kolejí. Starat se o ty, kteří jsou vyhnáni z domova, bylo velmi náročné. Hlaváčová si zde například všimla, že většina seniorů vůbec nemá přehled o tom, jaké léky užívá. Byla ale také svědkem řady dojemných příběhů. "Bylatam evakuovaná stařenka a podařilo se nám najít její dceru. Když jsem ji tam ale vedla, tak se mi svěřila, že s maminkou už pět let nemluví, že neví, jaká bude reakce. Nakonec to bylo velmi silné, obě začaly plakat, byly šťastné, že jsou zase pohromadě, a po čase mi přišlo i poděkování," vzpomíná. Sama Hlaváčová si při povodních také prožila pernou chvilku. "V úterý ráno jsem normálně odešla pracovat a během dne voda zalila poslední most. A já zrovna měla své děti v druhé části města. Bylo těžké pomáhat ostatním a nevědět, co se děje s mou vlastní rodinou. Trvalo to dva dny, ale připadalo mi to jako celá věčnost," uzavírá.
Název zdroje: Českobudějovický deník
Žádné komentáře:
Okomentovat