Dnešní Studio Česko se věnuje jednomu z nejtěžších úkolů lékařské péče. Komunikaci mezi lékařem a pacientem v momentě, kdy je pacient blízko smrti, ať už neodvratně či jen dočasně. Je nejožehavějším a tedy i nejkonfliktnějším momentem lékařské péče.
Komunikace mezi lékařem, pacientem a příbuznými
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Dnešní Studio Česko se věnuje jednomu z nejtěžších úkolů lékařské péče. Komunikaci mezi lékařem a pacientem v momentě, kdy je pacient blízko smrti, ať už neodvratně či jen dočasně. Je nejožehavějším a tedy i nejkonfliktnějším momentem lékařské péče. Jak jsou čeští lékaři připravováni na moment, kdy musí pacientovi sdělit nepříjemnou diagnózu a jak jsou připraveni na komunikaci s pozůstalými, ale i to, jak se sami lékaři na tuto komunikaci připravují, to jsou témata dnešního Studio Česko, u jehož poslechu vás vítá Václav Pešička.
Pozvání k mikrofonu přijal přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady Jan Pachl, který je zároveň předsedou etické komise Fakultní nemocnice Králové Vinohrady. A druhým hostem je po telefonních linkách Jiří Prokop, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Základní principy lékařské etiky obsahuje už Hippokratova přísaha, kterou každý lékař skládá. Jak se lékaři během svého studia připravují na to, že budou muset pacientovi sdělit, že má nevyléčitelnou chorobu, na jejímž konci je smrt? Otázka pro Jiřího Prokopa.
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak lékaři jsou v dnešní době už systematické vzděláváni v základním kurukulu v základech lékařské etiky. Jednak principy etické, morální normy společné pro všechny zdravotníky a potom druhou částí jsou potom praktické vlastně nácviky komunikace v různých typových situací. Jednou z těch situací je samozřejmě i sdělování úmrtí rodině, zároveń také její komunikace s umírajícím pacientem.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Je to jeden z nejtěžších lékařských úkolů?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Nemyslím si, že zrovna nejtěžší, ale rozhodně jeden z nejméně příjemných.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Existují tedy jasná univerzální pravidla, která by vedla ke správné komunikaci s umírajícím pacientem?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Prvním pravidlem je pravdivost. Všechno, co pacientovi řeknete, musí být pravda. Člověk na tom zakládá svůj život, je schopen reagovat adekvátní k té situaci a vy můžete zvážit, jak moc tomu člověku řeknete najednou. Někdy se podává informace najednou, někdy se podává takzvaně po kapkách, ale všechno, co řeknete, musí být pravda, protože na tom skutečně pacient staví a jednak to, že lhát je neetické, ale i dostáváte se do vlastních sítích svých lží, když se zachováte jinak.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Sám říkáte, že může lékař pacientovi říct jenom část pravdy. Podle čeho lékař odhaduje, jak velkou část pravdy pacientovi sdělit, musí brát v potaz stav zdravotní a hlavně především psychický stav pacienta?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak určitě, musí každý individuálně zvážit, v jakém stavu fyzickém se pacient nachází. Musí se zvážit, jestli stanovená diagnóza je skutečně jistá, protože předávat lze informace, pouze které jsou jisté. Pak je potřeba zvážit ten duchovní rozměr člověka, to znamená, kolik toho je schopen snést najednou, případně, jak by to pro něj bylo užitečné.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Lékařská etika je v České republice samostatným lékařským oborem poměrně krátkou dobu, zhruba patnáct let, znamená to, že lékaři nepokládali za důležité kodifikovat komunikaci s pacientem?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Kodexy vznikají vlastně po druhé světové válce. Takové ty základní dokumenty jsou stanoveny v /nesrozumitelné/ zprávě v roce /nesrozumitelné/, ve které jsou stanoveny čtyři základní etické principy - autonomie, beneficence, nonmaleficence a justice. Bohužel právě po druhé světové válce došlo k potřebě precizně stanovit a deklarovat, jaká jsou pravidla vztahu mezi zdravotníkem a pacientem, /nesrozumitelné/ teda, jaká jsou morální pravidla. Ono, ne že by etika neprobíhala, ona probíhala, ale učil se marxismus, leninismus, takže to jsou dva poměrně takové pohledy, které jsou navzájem v kontradikci, ale je pravda, že takovou tou explicitní výukou principů, metod, řešení kazuistik, tak se vlastně začalo až po revoluci.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Lékařskou etiku vyučuje na 3. lékařské fakultě, jak byste ohodnotil studenty, mají dostatečný etický základ a nemusíte je už tak mnoho učit?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Jsou takové dva názory - jeden etiku nelze naučit. To znamená, musíme stavět na tom, co předali rodiče svým dětem, jak se ten člověk formoval v průběhu let. Druhý postoj je, že etiku lze naučit a my jsme tady od toho, abychom nějakým způsobem podnítili v člověku, v mladém člověku studujícím medicínu, zájem o etické problémy a abychom dokázali dost věrohodně simulovat situace, se kterými se může v praxi setkat. A tyto situace mu navrhnout, jak by řešili. Co se týče mého pohledu, tak já si myslím, že etiku lze naučit a že jsme povoláni k tomu, abychom ji skutečně učili, ale je vždycky otázka jak. Já se domnívám, že etiku lze předat pouze na základě osobního příkladu. To znamená, mám studentovi naznačit, jaké jsou možné pohledy na problematiku, jak se to dneska řeší. Student by měl umět vyargumentovat svůj pohled, svůj názor v soupeření nebo v kontradikci s tím mým názorem dokázat ten svůj obhájit.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Pacienti chtějí stále více informací, stále se objevuje více stížností na komunikaci pacient - lékař na nedostatek ze strany lékaře. Myslíte si, že to je důsledkem postupného zrovnoprávnění toho vztahu pacient - lékař?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Já si myslím, že to je jedině dobře. Jakmile není stížnost, není důvod ke změně. Já jenom apeluji na všechny pacienty, aby skutečně vyžadovali informace od svých lékařů. Samozřejmě u výkonů, které jsou opakované, všeobecně známé a tak dále, netřeba vysvětlovat postupy, případná rizika, i když by to správně také tak mělo být. Nicméně u zákroků, které jsou nestandardní, nebo méně známé, anebo závažné a tak dále, a tak dál, je potřeba jednoznačně říci, že pacient má jednak právo, ale i povinnost podepsat informovaný souhlas, kterým dává najevo, zda s danou terapií nebo s diagnostickým úkonem souhlasí. Ten informovaný souhlas má dvě roviny. První je, aby bych chráněný zdravotník z právního hlediska. Pacient souhlasí s danou terapií, můžeme provést. Ten druhý ale podle mého názoru mnohem důležitější pohled je, aby bych informovaný pacient. A teďko narážíme na obrovský problém. Zdravotní zařízení jsou v tlaku času, jsou v tlaku personálního zajištění a tak dál a tak dál, a pacient z tohoto důvodu tu informaci dostává neúplnou, anebo pozdě. Například těsně před výkonem.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Znamená to, že Češi v komunikaci s pacientem zaostávají za Západem?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Jestli zaostávají za Západem to je otázka. Rozhodně dnešní trend tak, jak je nastavený zdravotnický, nedává lékaři příliš mnoho prostoru na to, aby mohl rozvíjet hlubší, delší, empatičtější komunikaci s pacientem. Ten časový prostor prostě na to skutečně není. Druhá otázka, nebo druhá modalita té otázky je, jestli jsme horší nebo lepší v té komunikaci. Myslím si, že západní lékaři s tím mají mnohem větší praxi, to znamená, že jsou v tom zkušenější, my se mnohým věcem teprve učíme, zvlášť starší generace lékařů. U té mladé generace lékařů je to mnohem snazší, protože oni tady už měli ve škole, vidí to na svých kolezích, je vidět, že to je potřeba. U starších kolegů tohoto někdy pokulhává.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Ovšem kromě pacienta je lékařovou, lékařskou povinností také komunikovat s příbuznými, či dokonce pozůstalými. Kdy tato komunikace má začínat a jaká jsou pro ni pravidla?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak k té první části otázky. Já se domnívám, že začínat by měla již při přijmu pacienta. Rodina by měla být informována o zdravotním stavu, o vývoji, o očekávaných komplikacích a tak dál.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Nakolik je tato komunikace tedy lékař a pacientovo okolí důležité pro léčbu samotnou?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Myslím si, že velice. Sehrává klíčovou roli takové té vnitřní, psychické pohodě pacienta, což samozřejmě přispívá nemalou měrou i k fyzickému komfortu a pobytu pacienta v nemocnici.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Má lékař etické právo sdělit blízkým třeba více než pacientovi samotnému, například uvedu pacient trpí nevyléčitelnou chorobou a zbývá mu podle odhadů lékaře už jen několik měsíců, rodina se rozhodne, že nebude chtít nadále pacienta zatěžovat informacemi, rozhodne se pro to, aby vlastně pacient nebyl informován o aktuálním stavu a prožil vlastně tuto dobu v klidu. Dokážete si tento případ představit?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Představit si ho dokážu. V praxi jsem ho několikrát zažil, ale je zcela nesprávné. Jakmile není poučen pacient o povaze své nemoci, lékař nemá právo tuto informaci sdělovat někomu jinak. Jediná výjimka, nebo případ, kdy by se mohl stát takovýhle případ, je v situaci, kdy pacient na výzvu lékaře, že přišel, aby ho informoval, odmítne informace. To znamená, že řeknu, nechci být informován o povaze svého onemocnění. V takovém případě by se lékař měl dotázat na člena rodiny, případně na blízkou osobu, ke které pacient chová takovou důvěru, že snese, aby mohl tento člověk být plně informován za něj. Případ, kdy pacient není informován a vy nasazujete určitou vlaječku, tak se dostáváte do poměrně komplikované situace, jak vysvětlit, anebo proč vysvětlit pacientovi, že nasazuje léčbu, kterou nasazuje z toho důvodu, že vlastně pacient neví, proč je ta léčba nasazena, jak je nemocný, jak je to závažné a proč ta léčba je třeba.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Podceňují podle vás čeští lékaři komunikaci s okolím pacienta?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Myslím si, že ano.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Víte, co pro to udělat, aby se to zlepšilo?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak jednak svou edukací. Už vlastně v pregraduálním studiu ukazovat, argumentovat, dokládat, zkoušet si příklady vlastní komunikace. Myslím si, že ten člověk velice rychle pochopí, že to je potřeba. Druhá věc je odstraňovat nějaké osobností rysy, které lékaři v této komunikaci brání - strach, neschopnost, nedostatek informací, jak komunikovat a tak dál. Takže já si myslím postupnými kroky, dokládáním, ale na druhé straně také tlakem pacientů, případně rodin.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
I u dlouhodobě nemocných pacientů je nejtěžším sdělením pro lékaře smrt pacienta pozůstalým. Může lékař předejít dopadům například volbou prostředí, anebo způsobem, kterým tuto neradostnou zprávu sdělí?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Jistě může. Bohužel ta situace je taková, že pouze málokdy si můžete to prostředí vybrat, nebo ty okolnosti. Standardní postup byl a mnohdy ještě je sdělovat úmrtí telegramem, takže to je poměrně neosobní. Lékař v tom není emočně zainteresován a rodina potom přijde a víceméně už obeznámena tu situaci dál řeší. Druhý takový případ je oznámení, kdy vlastně vy se domluvíte s rodinou, že je možné volat například na mobilní telefon. Zde se vystavujete situaci, kdy vlastně nevíte, kdy s touto negativní informací rodinu zastihnete. Člověk může řídit, člověk může dělat různé jiné věci, může nabourat, nebo může cokoli jiného se stát. Samozřejmě nejpříjemnější z tohoto hlediska nastavení prostředí je osobní komunikace, to znamená, když jste tam takzvaně face tu face.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Je tedy povinností lékaře starat se o to, jak zpráva na pozůstalé zapůsobí?
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Tak povinností to přímo není, ale mělo by být takovou mravní hodnotou každého lékaře.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Tolik Jiří Prokop, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Děkuji za váš čas.
Jiří PROKOP, lékařský etik z 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
--------------------
Na shledanou.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
A naším druhým hostem je přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady Jan Pachl. Pacienti vaší kliniky často balancují mezi životem a smrtí, takže lékaři komunikují s pacienty v ohrožení života prakticky každý den. Jak velký důraz kladete na komunikaci s pacientem a na komunikaci s příbuznými?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Ta komunikace je naprosto zásadní, hlavně kvalita té komunikace a my na naší klinice, a já si myslím obecně v nemocnici, tato komunikace by měla být jaksi trvalá a měla by vést teda k plné informovanosti především pacientů. Sporné je to, do jaké míry příbuzných a dalších třeba nejbližších známých z okolí toho nemocného. To všechno je vázáno na souhlas pacienta a problém vzniká ve fázi, kdy pacient ten souhlas dát nemůže, to si myslím, je momentálně i legislativní. Ten problém je v tom, že v případě, že nemocný nemůže dát souhlas k informaci příbuzných o závažnosti stavu, tak potom my bychom vlastně z hlediska platné legislativy vůbec příbuzné, nejbližší příbuzné, neměli informovat o závažnosti stavu a takových pacientů u nás může být za rok osm set, devět set tisíc a dovedete si představit, jak by na to příbuzní reagovali. Manželka přijde k nám na oddělení a chce vědět, v jakém stavu je její manžel, třeba těžce poranění a my bychom měli říct, my vám tu informaci nedáme, nemáte na to nárok.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Jak jsou lékaři, kteří na vaši klinikou přijdou z lékařských fakult, připraveni na tuto krizovou komunikaci?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Tak pokud znám situaci na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, tak této problematice se věnuje velký prostor. Je otázka potom, jak tady tyto znalosti, které jsou teoretické i svým způsobem praktické, určitě studenti získávají komunikací teda s pacienty tak, jak je potom přeberou do konkrétní klinické praxe, a to si myslím, že tam nejdůležitější otázkou jsou určité zkušenosti toho lékaře a potom, co mu je dáno od Boha.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Natolik je tedy pro vás zásadní umění lékaře komunikovat s pacienti a může se to podle vás naučit postupem času?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Tak je to určitě zásadní problém, zásadní znalost, kterou my vyžadujeme po lékařích, nicméně jsou lékaři, kteří s tímto vůbec nemají jaksi problém, ta komunikace naprosto v pořádku, nevznikají žádné problémy, žádné třecí plochy, naopak si myslím, že ta informace směrovaná do oblasti jak příbuzných, ti nejbližší příbuzní, dejme tomu, řekněme i pro, bohužel, proti legislativě, ale prostě my to nemůžeme zablokovat tady tu informaci. No a potom informace směrovaná už potom k pacientům je trošku jiný problém. Je fakt, že prostě my u některých lékařů tak, tak jak to vidíme třeba u nás na klinice, ty problémy jsou, u některých nejsou, že jo, a to je dané teda, bych řekl, i tou osobností toho lékaře a vím, že prostě při přijímání studentů na 3. lékařskou fakulty se tady tyto vlastnosti komunikační se považují za velmi důležité a jsou i náležitým způsobem identifikovány přitom v tom přijímacím řízení.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Lékař by měl pacientovi vysvětlit jeho diagnózu a další možnost léčby tak, aby ji pacient pochopil. To se samozřejmě nemusí podařit hned napoprvé. Už v předchozím rozhovoru jsme narazili na problém nedostatku času, který lékař na komunikaci s pacientem má. Uvažuje vůbec současný systém zdravotnictví o této fázi léčby?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
No, systém tady do toho by měl zohledňovat bohužel zatím, pokud mohu hovořit za intenzivní medicíny, tak jaksi toto není zohledňováno vůbec teda v hodnocení pojišťoven a tak dále, čili systém hodnocení zdravotní péče není vůbec, toto vůbec nezohledňuje a já si myslím, že považuji to za velmi zásadní. Ten systém nepočítá s tím, že by lékař informoval. Prostě pro nás je to svým způsobem "ztracený čas", ale víme, že to nesmí být ztracený čas a že, jak bych řekl, každý čas trávený s pacientem, s příbuzným je, řekl bych, velmi dobrá investice.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Zaznamenal jste v posledních letech zvýšený zájem ze strany pacientů o podrobnější informace?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
V poslední době určitě se tato situace mění, protože se mění, řekl bych, legislativní prostředí a vnímání, bych řekl, vztahu pacient - lékař se skutečně tady narovnává, ale myslím, že to je naprosto v pořádku.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Takže budete souhlasit s Jiří Prokopem, který pacienty nabádá k tomu, aby si stěžovali v případě, že nejsou spokojeni s komunikací s lékařem. Napomohou touho stížností ke zlepšení celého prostředí?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Určitě, určitě, o tom jsem přesvědčený.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Asi základním rámcem pravidel pro komunikaci je etický kodex lékaře. Přesto, máte na vaši klinice zavedena třeba i nepsaná pravidla, která by blíže určovala způsob komunikace lékař - pacient či lékař - příbuzný?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
U nás ta komunikace jaksi je limitovaná, protože je to dané teda závažností postižení toho nemocného, který mnohdy jaksi nemůže s náma ani komunikovat, protože má zavedeno do dýchacích cest tracheální rourku. Potom v těch pozdějších fázích ta komunikace tady pochopitelně probíhá v případě, že ten stav probíhá příznivě. Pro nás je zásadní informace komunikace s příbuznými. Zatím, byť teda legislativa toto jaksi kompletně zpochybňuje, ale prostě je to pro nás cesta a je to pro nás zásadní, protože i ten příbuzný, nejbližší příbuzný může nám pomoc vlastně v okamžiku, kdy začne ten nemocný vnímat to okolí, tak potom je ten příbuzný, ten nejbližší příbuzný, který jaksi nám může pomoc v té léčbě a zajistit i, dejme tomu, optimální spolupráci s tím pacientem.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Je komunikace s pacientem natolik zásadní, že se o ní běžně radíte, podobně jako o dalším postupu léčby, myslím tím, jaký bude nejvhodnější způsobem sdělení nepříjemné zprávy pacientovi, zda třeba přizvat psychologa?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
V některých situacích asi by přítomnost odborníka tady, bych řekl, byla na místě a ať už by to byl psycholog, někdy psychiatr, ale v některých krizových situacích bych přítomnost tohoto odborníka viděl jako úplně indikovanou.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Cítíte, že noví lékaři, kteří přichází z fakult, na kterých se už ve svém studiu zabývali komunikací s pacientem, jsou lépe připraveni na tuto krizovou komunikaci, než například lékaři, kteří přicházeli před dvaceti lety, kdy ještě lékařská etika nebyla samostatným lékařským oborem, zlepšuje se tato krizová komunikace?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Já se domnívám, že s ohledem na, řekl bych, akcentaci tady této problematiky obecně ve společnosti, tak je povinností lékařských fakult, aby se touto problematikou ve výuce zabývaly a já si myslím, že ta příprava, příprava na tu budoucí lékařské povolání je asi to plně musí zohledňovat a je to otázka potom i, jak už jsem říkal, otázka výběru posluchačů při vlastním teda přijímacím řízení, kdy je tento aspekt akcentován. Na důležitost té problematiky komunikace bych chtěl jenom uvést moji osobní zkušenost a věřím, že to není jenom moje osobní zkušenost, ale i zkušenost mých kolegů, kteří jaksi se účastní různých znaleckých komisí, ať už je to skutečně těch vrcholových znaleckých komisí na ministerstvu nebo znaleckých komisí, které určila teda lékařské komora nebo její složení určila lékařské komora nebo /nesrozumitelné/ komisí tady v nemocnici. Mohu říct, že prostě devadesát procent všech stížností, které existují, tak jsou způsobeny špatnou komunikací mezi pacientem, lékařem, anebo příbuznými a lékaři. Nic jiného, je to obrovské množství, proto si myslím, že tedy i tomu ta pojišťovna mohla pomoct.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Stále je tedy co zlepšovat. A podle vás je řešením systémová změna, která by zohledňovala čas, který lékař stráví komunikací s pacientem či jeho okolím. Je to tak?
Jan PACHL, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady
--------------------
Určitě, a potom je to zas i ten aspekt teda výchovy. Ať už teda na fakultách nebo i postgraduální výchovy lékařů na těch už v rámci těch specializací a já si myslím, že to je zásadní problém přednosty. Skutečně je potřeba toto opakovaně zdůrazňovat a věnovat se tomu, protože je to naprosto kruciální problém jak medicínský, tak potom problém etický a potom následně i problém právní a tak dále, čili považuju to teď za prostor, který by se měl otevřít právě v rámci teda té klinické medicíny.
Václav PEŠIČKA, moderátor
--------------------
Říká na závěr dnešního Studio Česko Jan Pachl, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Králové Vinohrady. Příjemný poslech přeje od mikrofonu Václav Pešička.
Zdroj: ČRo - Rádio Česko
Datum vydání: 30.10.2008
Rubrika / pořad: 15:35 Studio Česko
Strana / zpráva 01
Komunikace mezi lékařem, pacientem a příbuznými
Václav PEŠIČKA, moderátor
Žádné komentáře:
Okomentovat