Pokud se k člověku s demencí ošetřující personál chová jako k malému dítěti, vzbuzuje to v něm agresivitu a snižuje jeho ochotu spolupracovat. K tomuto závěru došel výzkum nedávno zveřejněný v prestižním odborném časopisu zaměřeném na problematiku demencí.
„Tak co, Honzíku, jak jsme se vyspinkali?" navazuje mladá sestra v LDN při ranní hygieně kontakt se starším pacientem trpícím demencí. Svá slova ještě doprovodí pohlazením po hlavě. Jistě, taková komunikace je lepší než žádná, k ideálu má ale daleko. I když s sebou demence přináší snížení kognitivních funkcí, neznamená to, že je možné jednat s těmito nemocnými jako s malými dětmi. Podle výzkumu, který přinesl odborný časopis American Journal of Alzheimer's Disease and Other Dementias, takové jednání u pacientů signifikantně zvyšuje agresivitu a snižuje jejich spolupráci s ošetřujícím personálem. Autorský tým pod vedením Kristine Williamsové analyzoval video nahrávky 80 interakcí mezi sestrami a dvaceti pacienty s lehkou nebo středně závažnou demencí v jednom ze zařízení dlouhodobé ošetřovatelské péče. Tyto záznamy byly pořizovány během běžných aktivit každodenního života - při hygieně, jídle, ukládání ke spánku. Výsledek tohoto pozorování byl jednoznačný - pokud sestra přistoupila k infantilizujícímu způsobu komunikace, pacienti mnohem častěji odmítali péči a reagovali agresivně. „Sestra takto dává pacientovi najevo, že jej považuje za nekompetentního. Roztáčí se tak spirála, která podporuje u nemocného závislé chování, snižuje jeho sebehodnocení a pacient se stahuje do sebe," říká Kristine Williamsová, která je sama gerontologickou sestrou s doktorandským stupněm vzdělání.
Autoři studie v této souvislosti hovoří o „elderspeaku". Označují tak jazyk podobný tomu, jaký dospělí používají ve styku s dětmi. Může jít například o příliš jednoduchou strukturu vět a přehnanou intonaci. V angličtině sem patří například oslovení „Honey", „Sweetie", „Good girl" nebo „Dear", v češtině bychom mohli zahrnout oslovení „Babi" či „Dědo", používání křestního jména tam, kde s tím pacient výslovně nevyjádřil souhlas, nebo věty v první osobě množného čísla. Typické může být i nadužívání zdrobnělin či třeba věta: „No to je pašák!"
Jde o neuvěřitelný anachronismus
Taková reakce dementních lidí na infantilizaci může být pro někoho překvapivá. „Vždyť se běžně říká, že ve stáří se vracíme do dětských let, ale asi to není tak úplně pravda. Možná, že právě u dementních pacientů je ve hře pocit ztráty osobní integrity, a tím i lidské důstojnosti, pak je samozřejmě starší člověk, který cítí, že mu ubývají mentální schopnosti, citlivější na zacházení, a tím i na oslovení," říká učitel zdravotnické etiky doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc.
„Nejčastějším cílem,elderspeaku‘ jsou právě lidé s demencí, kterým zdravotníci někdy tykají, někdy říkají jen křestním jménem nebo,babi‘,,dědo‘," říká MUDr. Iva Holmerová, Ph. D., předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP. „Nicméně takový způsob komunikace musejí starší lidé někdy strpět i v případech, kdy jsou ve zdravotnických zařízeních hospitalizováni a demencí netrpí vůbec. Ale i lidé s demencí dokáží velmi dlouho rozpoznat, zda se s nimi zachází s úctou a zda je respektována jejich důstojnost. Skutečnost, že ještě stále ve zdravotnictví, a to na různých odděleních, oslovujeme staré pacienty,babi‘,,dědo‘, je podle mého názoru neuvěřitelným anachronismem," dodává Iva Holmerová.
„Považovali jsme za nutné na tuto skutečnost upozornit, proto výbor České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP přijal již v minulém roce doporučení o správném oslovování seniorů. Jsem si vědoma, že pouhé vytvoření doporučení nestačí k tomu, aby se změnila celospolečenská situace. Domnívám se však, že může být východiskem ke zlepšení tím, že o něm bude veřejnost prostřednictvím zejména odborných médií informována. Za další důležitý aspekt považuji, aby se toto doporučení stalo součástí standardů a doporučení dobré praxe v péči o seniory. Některé tyto standardy a doporučení jsou již připraveny, další v současné době zpracovávají jak Česká alzheimerovská společnost, tak Česká gerontologická a geriatrická společnost. Na doporučení těchto společností berou při svých návštěvách zřetel také jiné orgány při svých kontrolách, například Kancelář veřejného ochránce práv. Předpokládám tedy s určitým optimismem, že bychom mohli prosadit změnu, když už ne v celé společnosti, tak alespoň v praxi zdravotnické a sociální péče," říká MUDr. Iva Holmerová, Ph. D.
Pro změnu je přitom zapotřebí tak málo. V jednom českém zařízení dlouhodobé péče v ČR byl udělán malý experiment. Členové personálu začali důsledně oslovovat obyvatele jednoho oddělení jejich titulem. Ne jenom pane, paní, ale také pane doktore, pane profesore, pane inženýre, mistře, paní ředitelko, jak to mezi Čechy a jinými Evropany bylo zvykem před druhou světovou válku. Zjistilo se, že na tomto oddělení došlo k významným změnám v běžném chování personálu i obyvatel. Snížil se výskyt problematického chování a hluk, rozšířila se příjemná společenská interakce. Klientům se připomněla jejich minulost, zhodnotily se jejich zkušenosti a zviditelnil se zájem personálu o jejich osobu. (Zgola, J. M.: Úspěšná péče o člověka s demencí: Grada Publishing, 2003)
Po hlavě nehladit
Kromě verbální komunikace může mít podobný dopad i způsob, jakým se sestra pacienta dotýká. „Sestry se mohou dotýkat nemocných dvojím způsobem. Ten první souvisí s prováděním ošetřovatelské péče - pacienti počítají s tím, že se jich sestry budou dotýkat na místech, která normálně tvoří vysoce intimní zónu. Vždy by však měl pacient cítit, že se sestra snaží postupovat maximálně šetrně. Druhým způsobem jsou pak dotyky, kterými dáváme najevo:,Jsem tady s tebou‘,,Neopustím tě‘," říká psycholožka Interní hematoonkologické kliniky FN Brno Mgr. Libuše Kalvodová.
„Kohokoli a bez předchozího upozornění se takto můžeme dotknout na ruce od zápěstí dolů, na lokti, rameni, kolenu nebo dolní končetině od kotníku dolů. Tyto části těla nejsou kryty svaly a ani u osob druhého pohlaví nejsou primárně vnímány jako erotogenní zóna. Obecně platí, že sestry nevyužívají dotek tak, jak by mohly a měly. Bát se přitom nemusejí. Pokud je pacientovi dotek nepříjemný, poznají to. Velkým prohřeškem je ale hladit dospělého pacienta po hlavě nebo po obličeji. To většina lidí vnímá jako gesto nadřazenosti. U dětí je to něco jiného - tam skutečně pohlazení po hlavě uklidňuje, vzbuzuje pocit, že dospělá osoba dítě chrání a rozepíná nad ním jakýsi ochranný deštník. Tou největší chybou ale je, pokud se sestra v jakékoli situaci chová neurvale a neuctivě," dodává Mgr. Kalvodová.
Zdroj: Medical Tribune
Datum vydání: 20.10.2008
Rubrika / pořad: Scéna medicíny - Ošetřovatelství
Strana / zpráva 16
Autor: Lucie Ondřichová
Žádné komentáře:
Okomentovat