Zdravotníkům, zejména pak sestrám v nemocnicích, dělají starosti lidé s nadváhou. Nejen, že právě oni patří k těm s největším počtem zdravotních obtíží a chorob, ale, když už na nemocničním lůžku skončí, je těžké s nimi pracovat. Někdy je to dokonce zcela nemožné, zjistíte, pokud si vyslechnete dnešní Otázky a odpovědi. Při jejich poslechu vás vítá Zuzana Kopuletá.
Moderátor: Zuzana KOPULETÁ
Hosté pořadu: Romana EYSSELTOVÁ; pracovnice z chirurgie ve Fakultní nemocnici Brno, Anna NESVATBOVÁ; tisková mluvčí Fakultní nemocnice Brno, Pavel JAROŠ; vedoucí radiologický laborant, Naďa KUKLÍNKOVÁ; tisková mluvčí brněnské Fakultní nemocnice u sv. Anny
Moderátor (Zuzana KOPULETÁ):
Zdravotníkům, zejména pak sestrám v nemocnicích, dělají starosti lidé s nadváhou. Nejen, že právě oni patří k těm s největším počtem zdravotních obtíží a chorob, ale, když už na nemocničním lůžku skončí, je těžké s nimi pracovat. Někdy je to dokonce zcela nemožné, zjistíte, pokud si vyslechnete dnešní Otázky a odpovědi. Při jejich poslechu vás vítá Zuzana Kopuletá. Obezita je nazývána epidemií třetího tisíciletí. Nepřekvapí proto, že lidí s nadváhou, a to i nadváhou extrémní, stále přibývá. Nejvíce tím trpí zdravotní sestry, které je musí převlékat, mít, zvedat a podobně. Například Romana Eysseltová z Fakultní nemocnice Brno, která pracuje na chirurgii, k tomu dodává:
Host (Romana EYSSELTOVÁ; pracovnice z chirurgie ve Fakultní nemocnici Brno):
Musím říct, že jednou stránkou je komplikace hojení, která není jenom doménou sester, ale hlavně doménou lékařů, ale nám, právě jako sestrám, je to komplikací i při té ošetřovatelské péči, při polohování pacientů, při jejich aktivizaci, mobilizaci, pooperačním průběhu a tak dál.
Moderátor (Zuzana KOPULETÁ):
Mnoha sestrám pak při jejich práci jde doslova o zdraví.
Host (Romana EYSSELTOVÁ; pracovnice z chirurgie ve Fakultní nemocnici Brno):
Ten pacient váží mnohdy dvakrát, až třikrát víc než sestra, někdy jsou sestřičky subtilní, váží padesát kilo a ta zátěž, kdy má na sebe to břemeno vzít, je nepoměrná a je tam zátěž na pohybový aparát.
Moderátor (Zuzana KOPULETÁ):
Tisková mluvčí Fakultní nemocnice Brno Anna Nesvatbová dokresluje situaci na příkladu extrémně silného pacienta.
Host (Anna NESVATBOVÁ; tisková mluvčí Fakultní nemocnice Brno):
Představme si pro příklad dvousetikilogramového pacienta. Takto těžký pacient samozřejmě je velmi náročný pro veškerý ošetřující personál, ať už se týká osobní hygieny, případně položení na lůžko, důležité je zmínit i transport, ať už je to ze zdravotního zařízení do druhého anebo vůbec převoz domů.
Moderátor (Zuzana KOPULETÁ):
Dochází někdy dokonce i na situace, které, když už jsou šťastně vyřešené, vzbuzují úsměv.
Host (Anna NESVATBOVÁ; tisková mluvčí Fakultní nemocnice Brno):
Já si vybavuji ve své paměti minimálně jeden, kdy člověk nebo pacient s takto extrémní nadváhou, nebylo možné jej transportovat standardní sanitkou nebo sanitní přepravní službou a museli jsme použít rozměnějšího vozidla.
Moderátor (Zuzana KOPULETÁ):
Sehnání rozměrnějšího vozidla naštěstí bylo schůdné. Horší je, když není možné vyšetřit pacienta, který bojuje se smrtelnou chorobou, přístrojem, který přesně napoví, jak dál jej léčit. Své o tom vědí v Masarykově onkologickém ústavu, kde vlastní počítačový tomograf s omezením do sto padesáti kilogramů. Pavel Jaroš, vedoucí radiologický laborant, přiznává, že čas od času prostě pacienta bez vyšetření zase musí odeslat pryč.
Host (Pavel JAROŠ; vedoucí radiologický laborant):
Přístroje samozřejmě jsou omezeny do určité maximální váhy, kterou je možné zatížit vyšetřovací stůl. Jedná se především o CT přístroje a o přístroje magnetické resonance. Každý výrobce určí samozřejmě podle své specifikace, jaká je maximální únosnost vyšetřovacího stolu. Další omezení potom je rozměrové, protože ta skříň z toho přístroje, která se nazývá "gantry", má v sobě otvor, do které ten pacient zajede. Ten otvor je samozřejmě také různě velký dle výrobku dané firmy. Obecně platí, že otvor v "gentry" pro CT přístroje je větší, je kolem sedmdesáti centimetrů a pro magnetickou resonanci ten prostor je velmi úzký, je to kolem padesáti, šedesáti centimetrů. Pokud ten pacient, jeho tělo je větší než ten daný průměr, tak nelze ho vyšetřit. Pokud je pacient těžší, než ten stůl vyšetřovací zvládne, tak samozřejmě nelze vyšetřit. Pokud ho vyšetřit nemůžeme, tak ho musíme odeslat. Co se s ním potom děje dál, to nemám tušení.
Moderátor (Zuzana KOPULETÁ):
Jak se mně podařilo zjistit, může to naštěstí zkusit jinde, například ve Fakultní nemocnici Brno, potvrzuje její mluvčí Anna Nesvatbová.
Host (Anna NESVATBOVÁ; tisková mluvčí Fakultní nemocnice Brno):
Ve Fakultní nemocnici Brno disponujeme nejnovějším přístrojem CT, který má nosnost až dvou set kilogramů, a to znamená, nejtěžší pacient, kterého bychom měli být schopni vyšetřit, by mohl mít až dvě stě kilogramů. Je však vždy potřeba přihlížet k individuálnímu vzhledu a k individuálním rozměrům každého pacienta. Důležité také je říct, že starší CT mělo tuto nosnost pacientů o něco nižší.
Moderátor (Zuzana KOPULETÁ):
Rekord mezi brněnskými nemocnicemi drží, a tedy ty nejsilnější v případě nutnosti vyšetření počítačovým tomografem může zachránit, Fakultní nemocnice u svaté Anny. Koupili CT, které se vypořádá až s dvě stě dvaceti sedmi kilogramy váhy pacienta. Podle mluvčí Nadi Kuklínkové i proto, že s lidmi s extrémní nadváhou tam mají asi nejvíce zkušeností.
Host (Naďa KUKLÍNKOVÁ; tisková mluvčí brněnské Fakultní nemocnice u sv. Anny):
My samozřejmě musíme počítat s tím, že zde mohou být pacienti s mimořádnou nadváhou, vzhledem k tomu, že máme i obezitologii v našich léčebných programech. V souvislosti s tím musíme pořizovat lůžka, která unesou vyšší váhu než ta běžná, stejně tak samozřejmě při nákupu některých přístrojů musíme s tou vyšší váhou počítat.
Moderátor (Zuzana KOPULETÁ):
Z toho, co bylo řečeno, jednoznačně plyne, že tloušťka může být pořádným problémem nejen pro toho, kdo se k ní láskou k jídlu a nezdravým životním stylem dopracoval, ale také pro spoustu lidí, kteří pak takovému člověku mají pomáhat. O to víc zaráží, že na pobídku ke změně spousta z nich reaguje negativně, smutně podotýká zdravotní sestra Romana Eysseltová.
Host (Romana EYSSELTOVÁ; pracovnice z chirurgie ve Fakultní nemocnici Brno):
Vysvětlit pacientovi, že by měl zhubnout, je velmi těžké. U některých pacientů je opravdu těžké ho přimět, aby vůbec se do toho režimu zapojil a pro sebe něco udělal. Takže my se snažíme spolupracovat právě s nutričními terapeuty, pokud je to možné, ten pacient se k nám nějakým způsobem projeví, že má důvěru. Tak tyto pacienty posíláme právě k nutričním terapeutům, k další léčbě.
http://www.žena-in.cz/
Babi, já tě tady nenechám! (23.1.2009)
Umístit starou, sklerotickou babičku v LDN by možná bylo jednoduché, ale ani dobrá péče se nám potom nemusí zdát být dosti důstojná. Pokládala jsem za věc morální povinnosti se o ni postarat doma. Dobře, řeknete, jenže nám za to málem odebrali dítě...
Hlava pojídající klíče
Dokud bydlela babička v domě s pečovatelskou službou, která spočívala v tom, že dvakrát denně u ní zazvonila paní pečovatelka, jestli babička něco nepotřebuje, bylo to v pohodě. Měli jsme to kousek a chodili jsme k ní rádi. Byla to vlastně psina.
Babička trpěla roztomilou sklerózou, která se projevovala tím, že kupříkladu nabízela jogurty, na kterých bylo datum spotřeby loni, nebo předložila šunčičku ve zdravé lesní barvě.
Pak dlouze vyprávěla, jak jí po pokoji včera chodila hlava, která měla v hubě její klíče od bytu a nedala se chytit. Na prádle měla visačky se svým jménem a na skříních visací zámky. Pokud skříň otevřela, vykoukla cedulka s nápisem „Už zase mi kradeš utěrky, parchante?" Bylo to úsměvné.
Jen ovšem do té doby, než onu paní pečovatelku obvinila, že se se svým milencem chodí koupat do její vany a že babička se kvůli tomu nemůže ani umýt, a odmítala jí otevřít se slovy: „Jdi se koupat jinam, ty potvoro." Následovala cesta do LDN.
Já tě tady, babi, nenechám
Nerada bych z čehokoli obvinila personál léčebny, ale přišlo mi divné, že se babička během cca tří týdnů změnila z čiperné, leč lehce popletené osoby na bezduchého ležáka na plenách, který už nic nevypráví a během návštěvy se počůrá a čtyřikrát usne.
Pojala jsem podezření, že vedle prášků na tlak bere babička i léky, které nemusí a mají ji znehybnit. Bylo mi to líto. Hodně mi v životě s dědou dali a měla jsem pocit, že takovýhle konec jí z morálních důvodů dopřát nechci. Byla jsem hodně akční.
Přesun do domácí péče šel překvapivě rychle
Nikdo mi problémy nedělal a léčebna mi vyšla maximálně vstříc. Během dvou dnů jsem sehnala invalidní vozíček, dojednala s naším doktorem návštěvy a nechala si napsat pleny i prášky, které doporučila lékařka z LDN. Babička šupajdila do připravené postýlky v kuchyni, oddělené jak od obýváku, tak i od dětského pokoje. Johance bylo tou dobou sedm měsíců tuším. Byla jsem tedy celý den doma.
Humorné momenty, které nám babička připravovala s nebývalou aktivitou, by vydaly na pět článků. Lze říci, že jsem měla v tu dobu dvě malá děcka.
Spolu s panem doktorem jsme pomalu vysazovali megadávky Rohypnolu. Babička ožila. Pleny sice ještě zůstaly, což moc nevadilo, neb na doma jsem je dávala i Johaně. Ne, není to nic zlého, prostě v rámci úspory měly obě holky stejné, přičemž Johanka měla jednu plínu jako kombinézu, což jí na lezení doma úplně stačilo.
Zanedlouho lezla po bytě i babička. Tahanice o hračky a boj při rozdávání přesnídávky nebudu popisovat, ale byla to švanda. Babička měla jednodušší učení v tom, že byla větší. Naučila se tak otevírat dveře pokojů dřív, než Johanka, ale čile spolupracovaly.
Mám pro vás překvapení
Jsou to jen peníze, uklidňovala jsem se zničeně, když nám babička v dobré víře rozdělila dvoutisícovku na pět dílů, přičemž ještě každý lihovou fixou opatřila jménem.
„Mám pro vás překvapení," švitořila podávajíc nám útržky bankovky.
„A ještě něco z vkladní knížky." Vytrhané listy popsané částkami a jmény. Byly právě tři ráno.
„Za to mi řekni, kolik je tady těch puntíků," ukázala na kropenatý vzor povlaku na peřinu.
„Osm set dvacet sedm, babi, a spi už," zalhala jsem.
„A díky za překvapení, jsi moc hodná." Nemohla jsem jí zkazit radost.
Od té doby jsem ale babiččin důchod a všechny peníze zamykala zvlášť do šuplíku a povlaky volila čistě bílé.
Nehledáte babičku?
Babička nebývale prospívala. Asi tak stejně rychle jako Johanka se začala stavět podél nábytku, později se pouštěla a přešla celou místnost.
Když to shrnu, babička se z ležáka, kterému krutě předpovídali v LDN pár měsíců, stala za půl roku znovu chodící, čipernou, leč stále popletenou babičkou, jakou jsme znali dřív.
Mamka jí sehnala takové chodítko, kterého se člověk drží a ono s ním jezdí. To bylo bezvadné. S kočárkem a babičkou jsem chodila i na procházky. Pleny pomalu odbourávaly obě. Už je měly jen na noc.
Jak se babička stávala samostatnější, čím dál častěji nám ji sousedi přiváděli z okolí, kam vyrážela na válečné výpravy.
„Jestli hledáte babičku, tak šupajdí z kopce na Okrouhlík!"
Pořídili jsme branku na zamykání. Měla jsem radost, jak mi obě „děti" pěkně prospívají. U babičky to byl podle lékaře zázrak, u Johanky přirozený vývoj...
Buď přestárlá babička, nebo batole
Radost z pečovatelských úspěchů mi zkazila sociální pracovnice. Navštívila náš byt, zkoukla babiččino lůžko v kuchyni, poptala se, kde mám potraviny pro ni a pro Johanku, i co svačí a obědvá.
Prakticky jedly obě totéž v rámci stravitelnosti, neb jsem vyhodnotila, že babiččin žaludek bude stejně choulostivý jako zažívání malého děcka. Ani slovo o zásluhách, ani slovo o tom, že pečuji o babičku místo toho, abych ji někam odložila.
„Pokud babičku nedáte do péče jinam, odebereme vám batole. Hygienicky se to neslučuje. Vyberte si!" Nelžu, tohle vážně řekla.
Trochu jsme se pohádaly. Myslím, že jsem jí řekla něco o tom, že její chápání rodiny asi chápe jen ona. Také si vzpomínám, že co do srovnání, padla i nějaká drůbež. Nebylo mi to k ničemu, pochopitelně.
„Jestli mě dáte jinam, tak hned skočím z okna," pravila babička po té zprávě.
„Babičko, jsi v přízemí, to si maximálně zlámeš nohu," snažila jsem ji rozesmát.
„Tak já skočim dvakrát!"
Tahle hláška, mimochodem, přežila babičku dodnes a je v rodině velmi frekventovaná.
Zemřela statečně. V boji
Volit jsem musela. Bohužel. S pomocí maminky i obvodního pana doktora, který ochotně jezdil mimo ordinační hodiny a dokonce i o víkendu a který nám ohromně fandil, jsme babičce sehnali soukromý domov Na Dlážděnce. Přijali ji velmi vlídně. Způsob péče i program se nám líbil. Babičku jsme sem dávali plně soběstačnou.
Když jsem si ji brala z LDN, jen ležela, čůrala i kakala do plen, bylo zapotřebí ji krmit a jen spala. Na Dlážděnku jsme dávali starou paní o holi, která se sama dokázala najíst, dojít na toaletu a trochu zpomaleně, ale vcelku normálně myslela i komunikovala.
Byla to naše osobní výhra a dobrý pocit. Ale současně pocit křivdy a zklamání.
Naštěstí se babičce v domě líbilo.
Po půl roce si bojovně vyprovokovaná babička, ve snaze majznout jinou babičku holí po zádech, při tahanici o nanukový moučník na schodech zlomila krček.
V nemocnici zemřela na embolii.
„Nic si z toho nedělejte," komentoval to pan doktor.
„Udělali jste pro ni hrozně moc. Prodloužili jste jí život. Berte to tak, že nezemřela někde potupně pokakaná, ale statečně v boji," řekl.
Žádné komentáře:
Okomentovat