Často se debatuje o tom, jak jsou mnozí lékaři na všech místech vůči pacientům neosobní, neomalení a nelidští. Já sama už mám také pár týdnů po nemocnicích odleženo.
A ano, přístup k marodícím se případ od případu liší. Ale zobecněno a zprůměrováno (laický pohled pacienta na lůžku) - ouvej. V mém případě to byly překvapivě malé nemocnice (ale i tak zavalené prací), kde i když se mnou spěchali na sál, přistupovali ke mně jako k vystrašenému člověku, a ne k dalšímu bezejmennému případu. Sdělovali, co se bude dít, udržovali uklidňující kontakt, a dokonce přesvědčivě podporovali a chlácholili. I představovat se někteří v tom fofru stihli. Což mi zrovna ale bylo fuk. Když jsme u toho představování, v běžných ambulancích bych to brala jako samozřejmost. Jméno připojit k pozdravu. Samozřejmě, jen když jsme tam poprvé. Kdyby se nám představoval lékař na každé naší návštěvě, zase se nás dotkne, že si nás nepamatuje. Má před sebou naši kartu a musí vědět, že už měl tu čest a hodilo by se aspoň předstírat, že o nás ví. Ale je hloupost chtít, a ani nepředpokládám, že by tak někdo smýšlel, aby se lékař záchranné služby snažil za každou cenu nejprve představit a popsat zhruba, co zamýšlí, namísto aby masíroval zastavené srdce nebo přiškrcoval ohrožující krvácení. Tady je nám povětšinou vše šum a fuk (pokud jsme při vědomí), hlavně ať nás zase "nahodí". Z vlastní zkušenosti mohu říct, že přístup lékařů a sester byl téměř vždy odvozen od přístupu a chování vedoucího. Byla jsem na oddělení, kde byl pro každého zaměstnance neustávající fofr, a přesto se každý nově příchozí k mé posteli představil, ujistil mě, že cokoli je třeba, ať se neostýchám hlásit a ptát. A když jsem se ptala, dostala jsem vždy odpověď. Když jsem poznala šéfa oddělení, bylo jasno. Žena, která budila respekt už jen svým příchodem. Ke každému pacientovi přistupovala empaticky a se zájmem. Do pokoje vstupovala s tím, že ví, koho a s jakým problémem tam najde. A když něco slíbila, tak to dodržela. Což překvapovalo nejvíc. A z toho, jak jsme všichni úpící byli překvapení a nadšení, je evidentní, že to běžná praxe není. Ale že i za šíleného provozu to jde. Vím, že zdravotníci jsou také jen lidé a mají své problémy a nárok nebýt v pohodě. Ale tím, že si na sebe zodpovědnost spojenou s jejich posláním vzali, se přece jen staví do role podstatně náročnější než nabručená prodavačka za pultem (čímž nijak nesnižuji její nelehký úděl, ale srovnávám míru zodpovědnosti a potenciální újmu). A proto by zdravotníci měli mít zakódovaný jakýsi "automaticky" laskavý přístup, i když to tak zrovna necítí. Přece jen, když vás vezou na sál a vám se i přes oblbováky honí hlavou vše možné, chcete slyšet aspoň to, nebojte se, vše bude dobré, postaráme se', namísto mrazivého stísňujícího ticha spojeného s potupným přehazováním vašeho nahého těla sem a tam jako s flákotou, která vlastně nikoho moc nezajímá. To odlidštění je pak o to víc stresující a vede v nezapomenutelný zážitek, který se vám dostane hodně hluboko pod kůži. Pokud to tedy přežijete...
Autor: KAMILA HRDLIČKOVÁ
Autorka je publicistka
Název zdroje: Brněnský deník
Žádné komentáře:
Okomentovat