Diskusní fórum v Medical Tribune 25/2009 (str. A2, A6) sestavené z odpovědí na otázku "Napadl vás někdy fyzicky pacient?" naznačilo hloubku problému už svým rozsahem. Předpokládáme, že následující reakce na ně nebude zdaleka poslední.
V poslední době je veřejnost téměř denně informována o konfliktech mezi zdravotníky a pacienty. Jejich příčiny jsou různé -od pocitu nedostatečně poskytnuté péče až po opilost pacientů. Řešení konfliktů ale již tak různorodé není - zdravotníci jsou většinou pranýřováni za to, že nepochopili změnu zdravotního systému z paternalistického na partnerský. Roste v nich tak pocit pozitivní diskriminace - pacient smí vše, zdravotník nic. Naučit se měřit jedním metrem oběma stranám není jednoduché, vyžaduje to jistě čas a možná i spoustu empirických omylů. O jednu takovou zkušenost se ráda se čtenáři podělím.
Příběh začal v jedné chřipkové sezóně na pohotovosti. Bylo 19 hodin, když pohotovost zahájila svůj provoz a v čekárně již bylo nedočkavých a a priori nespokojených ("všude se čeká") 15 pacientů. Jako první vstoupil do ordinace muž nejevící známky akutního onemocnění. Nesundal pokrývku hlavy, nesvlékl ani kabát, hned spustil, že má již několik dní kašel a teď tady musí čekat, než "si" otevřeme. Na dotazy týkající se osobní anamnézy podrážděně odpověděl, že není u výslechu, ale u doktora, tak ať s těmi blbostmi přestanu. Snažila jsem se vysvětlit význam osobní anamnézy, ale přerušil mne. Tak jsem ho chtěla vyšetřit, ale odmítl se svléknout, že má jen kašel, tak ať mu napíši antibiotika a hodím sebou. Stála jsem si za svým názorem - dokud nevyšetřím nemocného a neshledám známky bakteriálního onemocnění, antibiotika nepředepíši. Velice se rozčílil, nadával a při odchodu tak práskl dveřmi ordinace, že vypadl kus omítky kolem rámu.
Tím ovšem celá věc neskončila. Po půlhodině telefonoval, že si to se mnou vyřídí, že si ráno na mne počká a zabije mne i sestru. Pro sebe jsem zalitovala, že jsem mu nedoporučila psychiatrické vyšetření (vím, nemělo by to smysl..) a pracovala dále. Poté telefonoval ještě několikrát, popisoval svou střelnou zbraň a způsob útoku. Tak jsem se obrátila na policii. Policisté přijeli, sepsali protokol a doporučili mně a sestře ráno odcházet v doprovodu dalších osob, a kdyby se něco dělo, máme zavolat. Odešly jsme se sestrou v doprovodu řidičů, pacienta jsme zahlédly, ale nic se nestalo, tak jsme dále policii nevolaly. A málem jsme začaly na událost zapomínat. Za týden se ozval policista, že předává celou záležitost místnímu úřadu jako přestupek. Na výzvu úřadu jsem se dostavila k přestupkové komisi. Pacient i já jsme si vyříkali své. Nakonec komise nařídila nemocnému, ať se mi veřejně omluví, což učinil. Mohla jsem být spokojena.
Jenže spokojena jsem vlastně jen částečně. Jistě je dobře, když si také pacient uvědomí kromě svých práv i své povinnosti a když si lékař kromě svých povinností uvědomí i svá práva. Je dobře, že oficiální instituce projevila odvahu stát za lékařem, a ne líbivě za pacientem voličem. Zároveň si však myslím, že problematika by si zasloužila systémové, ne jen individuální řešení: na jedné straně zřejmě potřebujeme tu správnou "občanskou výchovu" ve smyslu občanské demokratické společnosti (ne tu zprofanovanou, co znám například já ze své základní školy ze 70. let). Na druhé straně ale musí stát lidsky čisté, profesionální a asertivní jednání zdravotníků. Bude to jistě dlouhá a těžká cesta pro všechny zúčastněné.
A jaké je tedy poselství mého příběhu? Jednoduché a ne všeobecně líbivé - prevencí všech konfliktů ve zdravotnictví je dobře profesionálně a zároveň dobře lidsky odvedená práce zdravotníků.
K tomu přeji všem odvahu a sílu.
MUDr. Zuzana Miškovská, Ph.D., praktická lékařka pro dospělé, Praha
Zdroj: Medical Tribune
Žádné komentáře:
Okomentovat