Hovorům o smrti se lékaři vyhýbají, jak jen můžou. Když vám umře někdo blízký, dozvíte se to esemeskou nebo po telefonu. Je to rychlé, neosobní a právně nepostižitelné.
Nemocnice v Břeclavi ještě nedávno rozesílala pozůstalým stručnou esemesku: "Váš příbuzný zemřel." Čtyři roky tento systém fungoval bez povšimnutí a podle nemocnice dobře. Lékaři prý nestíhají, a proto nemají na rozhovor s pozůstalými čas. Na konci loňského roku ale na neetické chování nemocnice upozornila žena, která se o smrti svého dědečka dozvěděla na Štědrý den právě esemeskou. Po incidentu došlo k změně. O smrti blízkého se pozůstalí dozvídají telefonicky od sloužícího lékaře. Ale je to změna k lepšímu?
Z bláta do louže
Břeclavská nemocnice ale není v úmrtních sms zprávách sama. Stejná praxe panuje i v mnoha dalších zdravotnických zařízeních. Slova účasti a soustrasti nahradila písmenka na displeji. Je to rychlé, spolehlivé, neosobní, ale právně nepostižitelné.
Esemesky nahradily dříve používané telegramy. Jediný kontakt, který zdravotníci na rodinu mají, je právě mobilní telefon. Jenže i "lidštější" přístup v podobě telefonátu má k etickému chování hodně daleko.
"V žádném případě nesmí být zpráva o úmrtí sdělována telefonicky. Je to velmi neetické a naprosto neprofesionální," je přesvědčená psycholožka Laura Janáčková, vedoucí oddělení somatopsychiky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. "Představte si starou paní, která se o smrti manžela, se kterým strávila celý svůj život, dozví mobilem. Může reagovat nepředvídatelně a její vlastní zdravotní stav se pravděpodobně výrazně zhorší," upozorňuje psycholožka. Podle ní drtivá většina lékařů komunikaci s pacienty a jejich blízkými v náročných chvílích nezvládá a snaží se jí vyhnout, jak jen může. Na vině je často obava lékařů z vlastní smrti, a tak toto téma jednoduše vytěsní ze svého života.
Umřel v půl šesté?
Jenže ani při osobních setkáních s pacienty a jejich blízkými na tom čeští lékaři nejsou o moc lépe. Přitom se většina stížností na jejich práci netýká medicíny, ale právě špatné komunikace. Vzácné bohužel nejsou ani případy, kdy zprávu o úmrtí pacienta sděluje pozůstalým sestra, a když se jde rodina zeptat na bližší informace lékaře, dozví se jiný čas nebo odlišné okolnosti úmrtí.
"Přirozeně tak roste nedůvěra k lékařům, ale i celé nemocnici. Příbuzní si kladou otázky, zda jejich babička nebo dědeček neleželi hodinu bez pomoci, když se nedozvědí ani správnou hodinu smrti," popisuje psycholožka. Dalším častým nešvarem je, že lékaři oznamují smrt ve spěchu na chodbě a rychle od příbuzných utíkají pryč. Jen málokdy navíc s pozůstalými mluví lékař, který se o zemřelého staral. Často je to prostě ten, kdo má službu, i když o zesnulém nic neví.
Všechno jde naučit
Výuka sdělování špatné zprávy se na české lékařské fakulty dostala teprve nedávno. Ještě před několika lety byli mladí lékaři doslova vhozeni do praxe, aniž by věděli, jak s pacienty a jejich blízkými mluvit. Dnes se medici s problematikou seznamují teoreticky v seminářích a také prakticky, kdy si zkoušejí roli lékaře oznamujícího úmrtí pacienta jeho blízkým. Vše se natáčí na video a studenti záznam později komentují. "Tuto výuku považuji za velmi důležitou, protože se v nedávných průzkumech ukázalo, že se devadesát procent mladých lékařů cítí nepřipraveno komunikovat s nevyléčitelným pacientem a jeho rodinou," vysvětluje Marek Orko Vácha, přednosta Ústavu etiky Univerzity Karlovy. Podle něj existují jasná pravidla, kterými by se lékaři měli řídit, když sdělují nepříznivou diagnózu pacientovi, nebo jeho úmrtí rodině. "V ideálním případě by se to mělo dít v klidné místnosti, kde nikdo neruší a je prostor pro dotazy," popisuje odborník na etiku. Nikdy by se nemocný neměl dozvědět nepříznivé informace o svém zdravotním stavu od sestry nebo člena rodiny, vždy by s ním měl mluvit lékař. "Ukázalo se, že pro pacienta je důležité vědomí, že je s ním lékař v dobrých i špatných chvílích a on není sám," dodává Marek Orko Vácha.
(Ludmila Hamplová)
Dalším častým nešvarem je, že lékaři oznamují smrt ve spěchu na chodbě a rychle od příbuzných utíkají pryč.
Nechci umírat sám
Většina lidí umírá o samotě v nemocnicích nebo léčebnách. Přitom by si přáli, aby s nimi v posledních chvílích byl někdo blízký. "Zkušení hospicoví lékaři i sestry poznají zhruba den nebo dva před úmrtím, že pacientova svíčka života dohořívá, a informují rodinu," popisuje Robert Huneš, ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích. Rodina tak má možnost být s umírajícím během posledních hodin či dní. Na každém pokoji je navíc přistýlka, a tak umírající nemusí být sám ani v noci. "Mají čas se rozloučit, odpustit si a říct si třeba to, co celý život odkládali. To jsou chvíle, kdy je naplněn ideál hospicové péče. Tedy aby člověk umíral bez tělesné, duševní i duchovní bolesti a s vděčností za život, který mu byl dán," dodává.
Autor: Ludmila Hamplová
Zdroj: Instinkt
Rubrika: Zdraví
Žádné komentáře:
Okomentovat