KOMUNIKAČNÍ SIGNÁLY SESTRY ELIMINUJÍCÍ STRES U PACIENTA

Komunikace mezi lidmi je proces mocný, složitý a současně křehký. Nemoc obvykle mění chování člověka, a to následně ovlivňuje komunikaci ve vztahu pacient/klient vs. sestra.

Až donedávna nebyla problematice komunikace v ošetřovatelství věnována odpovídající pozornost. Pacient/klient (P/K) dostával základní informace, kterým většinou nerozuměl. Proto je potřebné naučit sestry komunikovat s P/K správně a na profesionální úrovni. Sestry, které dovedou účinně komunikovat, se stávají úspěšnějšími iniciátory změny zaměřené na upevňování zdraví, snáze vytvářejí důvěrný vztah s P/K a předcházejí právním problémům spojeným s ošetřovatelskou praxí.

Přiznejme si, že právě chování lékaře a sestry po dobu komunikace a jejich následné jednání v zájmu P/K spolu s odbornými a praktickými vědomostmi rozhodují o tom, jak bude sestra hodnocená ze strany P/K, protože platí zásada, že pro P/K je důležitější to, jak se sestra k němu chová a jak s ním jedná, než to, co mu říká.

Komunikace sestry v ambulantní praxi

Komunikace probíhající mezi sestrou a P/K je nezbytná, nezvratná a neopakovatelná. Sestra, která chce navázat dobrý vztah s P/K, musí ovládat účinnou verbální a neverbální komunikaci. Ambulantní sestra, která umí účinně komunikovat, si snáze vybuduje důvěrný vztah s P/K. Sestra nemůže být dobrým odborníkem, pokud jí chybí schopnost komunikace, což je pro P/K velmi důležité.

Mnozí autoři, jako např. Kristová, Mikuláštik, Vybíral, Škvareninová, se věnovali tématu komunikace v ošetřovatelství, ale i tak jsou v ošetřovatelské praxi určité nedostatky.

Neverbální komunikace sestry v ambulantní praxi: Neverbální signály si většinou neuvědomujeme, ani je nekontrolujeme. Mohou probíhat, aniž by se komunikující navzájem slovně rušili.

Neverbální komunikace je tedy komunikace prostřednictvím „řeči těla“. Patří sem gesta, mimika, pohyby těla, fyzický vzhled včetně úpravy zevnějšku. Pokud klient uvidí nevstřícnou a neochotnou sestru, jeho ochota svěřit se jí nebude velká. Práce sestry bude výrazně ztížena a získávání důvěry klienta bude náročnější.

Ambulantní sestra je manažerem chodu ambulance. Podle specifikace dané ambulance musí zaměřit svoje pozorování na neverbální projevy P/K a rozpoznat příznaky ohrožující jeho zdraví anebo život. Neverbální signály proto mají v praxi sestry na ambulanci svůj význam.

Verbální komunikace sestry v ambulantní praxi: V profesionálním chování ambulantní sestry má významné místo schopnost navazovat a udržovat slovní kontakt s P/K. Slova představují značnou část sociální komunikace. Mají informační hodnotu a velkou sílu ve vztahu sestra–P/K. Musí s nimi zacházet obratně, cílevědomě a uvědoměle, protože vyslovené již nemůže přeškrtnout ani vymazat. Každé slovo je originálem, který musí být použit ve vztahu k individuálním zvláštnostem a citovému stavu P/K v různých situacích. Sestra může nevhodným slovem P/K uškodit. Naopak, citlivé, účinné a uvážlivé využívání slova může povzbudit důvěru v jeho možnosti.

Nejrozšířenějším druhem verbální komunikace s P/K v ambulantní praxi je rozhovor. Rozhovor nechápeme pouze jako výměnu slov, zahrnujeme sem i neverbální komunikační projevy, schopnost empatické komunikace a umění naslouchat druhému.

Co je důležité v rozhovoru s P/K: * naslouchat pozorně, používat všechny smysly a mluvit pomalu a jasně, * používat jazyk, kterému P/K rozumí, a objasnit body, kterým neporozuměl, * plánovat otázky, které budou následovat, do logické návaznosti, * klást vždy pouze jednu otázku, dvojité otázky navádějí P/K k odpovědi pouze na jednu z nich a mohou uvádět sestru nebo P/K do rozpaků, * umožnit P/K, aby nahlížel situaci svýma očima a ne očima sestry či jiných osob, * nevnucovat P/K svůj vlastní hodnotový systém, * vyhýbat se používání osobních příkladů typu „kdybych byla na vašem místě…“, * naznačovat respekt, zájem a přijímat věci neverbálním způsobem, * využívat a akceptovat mlčení, aby P/K měl čas najít vhodná slova, * používat oční kontakt, zachovat klid, rozvahu a vyjádřit soucit.

Profesionální komunikace sestry je chápána jako komplexní a náročná dovednost, která vyžaduje zvládnutí vnitřních a vnějších podmínek. V komunikaci zvládnutí vnitřních podmínek znamená především zvládnutí vlastních nežádoucích projevů v chování a konání, osobních či pracovních problémů a nálad (Kristová, 2004).

Komunikační signály sestry eliminující stres u P/K

Důsledkem špatné komunikace vzniká psychický stres u P/K, který se postupně vyvine do vážné afektivní poruchy, jakou je deprese, úzkost, smutek a problém s adaptací. Neřešené tělesné a psychické problémy mají maligní dopad na celkový stav P/K (Kormoš, 2002).

Stres v P/K vyvolává pocit napětí, kterým reaguje na jakékoli tělesné anebo psychické ohrožení. Je součástí nejen P/K života, ale i každého jedince a jeho působení na člověka je převážně negativní (Vojteková, Morovicsová, 2004).

Stresové faktory působící na P/K v souvislosti s návštěvou ambulance: V současné „uspěchané“ době slovo stres skloňujeme stále častěji a „valí“ se na nás ze všech masových médií. Ve skutečnosti je určitá intenzita stresu důležitá, pro život, růst a rozvoj dokonce nepostradatelná. Důležité je poznat hranice, kdy nás stres ještě žene dopředu a kdy už je pro nás škodlivý.

Faktory ovlivňující stres – stresory, tzn. negativní faktory, které vyvolávají, podporují či zhoršují stres, se mohou vyskytovat ve vnějším anebo vnitřním prostředí P/K a pak je možné je dělit např. na vnější a vnitřní stresory. Při kontaktu klienta se zdravotnickým zařízením, např. v prostředí čekárny, vznikají situace, které ho mohou ohrozit anebo negativně ovlivnit jeho psychiku a tím i jeho zdravotní stav.

Možnosti sestry eliminovat stres u P/K: Mezi sestrou a P/K je prvním krokem při formování vztahu dialog. Mnohé z toho, co se děje s P/K v diagnostickém a léčebném procesu, provází či ukončuje rozhovor.

Komunikační zručnosti a rozhovor jsou velmi důležité při dosahovaní cílů ošetřovatelské péče. Při rozhovoru sestra P/K pomáhá, aby dokázal vyjádřit svoje potřeby, zmenšil svůj strach a úzkost (Kristová, 2004).

Mnohým ambulantním sestrám chybí schopnost klást otázky, umět naslouchat a analyzovat vyslechnuté. Často je to proto, že tuto součást své práce podceňují. V praxi jsou preferovány diagnostické a terapeutické úkony a zapomíná se na to, že důvěra se vytváří pouze v systematicky budovaném vztahu s P/K.

Stres P/K se snižuje, pokud správně vedený rozhovor vykazuje: * pravost a nefalšovanost projevu, upřímný zájem o P/K, * účelné, správné, uvážlivé využívání síly slova, * nemluvit za každou cenu, ale umět také naslouchat slovům jiných a využívat chvilky ticha, * účinně využívat úsměv i ostatní neverbální projevy, * nedotýkat se P/K cti, neponižovat ho, * nepoužívat odbornou terminologii, vyhýbat se slovům, kterým by P/K nerozuměl.

Návrhy a doporučení pro praxi

Z hlediska eliminace stresových faktorů u P/K ambulantním sestrám na základě našich zjištění a výsledků průzkumu doporučujeme: * zvyšovat pozitivní psychickou stimulaci v průběhu ambulantní péče o P/K a zabezpečit empatický přístup k P/K, * získat si důvěru P/K profesionálním přístupem, * dodržovat právo P/K na respektování jeho času ošetření a v případě prodloužení času ho informovat předem, * povzbuzovat P/K před vyšetřením, nenechávat ho dlouho čekat samotného ve vyšetřovně; pokud není přítomen lékař, může sestra tento čas využít pro psychickou přípravu P/K a jeho podporu, * úprava a zútulnění čekárny a ambulance ve smyslu čistoty, zabezpečení novin, časopisů, poslechu rádia, sledování TV a jiné, * úprava zevnějšku sestry je neodmyslitelnou součástí celkového dojmu P/K, * přistupovat k P/K jako k individualitě a přizpůsobit mu verbálně a neverbálně projevy komunikace s cílem, aby P/K informacím, instrukcím a doporučením porozuměl již v ambulanci, * na upevnění informací je ze strany sester vhodné vypracovat informační letáky, aby P/K měl možnost opakovat si nabyté vědomosti, * informovat P/K o průběhu a postupu vyšetření – informovaný P/K ví, co od jednotlivého zákroku může očekávat, a snáze ho zvládá, * pravidelné vzdělávání ambulantních sester s cílem získávat nové informace o diagnostických a léčebných postupech, ale i způsobech a formách edukace, psychické přípravy.

Literatura

KORMOŠ, M. Stres náš každodenný. Zdravie. 2002, roč. 51, č. 12, s. 22–23. ISSN 80-7562-052-3.

KRISTOVÁ, J. Komunikácia v ošetrovateľstve. Martin: Osveta, 2004. 212 s. ISBN 80-8063-160-3.

MIKULÁŠTIK, M. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada Publishing, 2003. 368 s. ISBN 80-247-0650-4.

ŠKVARENINOVÁ, O. Rečová komunikácia. 2. vyd. Bratislava: Mladé letá, 2004. 278 s. ISBN 80-10-00290-9.

VYBÍRAL, Z. Psychologie lidské komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 264 s. ISBN 80-7178-291-2.

WATZLAWIK, P. a kol. Pragmatika lidské komunikace. 1. vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1999. 243 s. ISBN 80-86088-04-9.

Zdroj: Sestra

Rubrika: info komunikace

Autor: Bc. Miriam Fecková

O KOMUNIKACI A PRESTIŽI

Právě jste nalistovali rubriku Fórum – prostor určený pro vaše názory, reakce na dění v oboru či společnosti, profesní příběhy, poděkování… Nezřídka se dostáváte do situací, které stojí za zaznamenání, toužíte projevit své postoje a hledáte možnost JAK a KDE. Jsme rádi, že jste si k tomuto účelu vybrali námi nabízené Fórum. Vážíme si toho a věříme, že také pro ostatní čtenáře jsou zde publikovány příspěvky zajímavé (a někdy třeba i trochu „povědomé“).

Komunikace zdravotníků s pacienty

Každý zdravotník, ať sestra, či lékař, musí komunikovat s pacienty. V nemocniční péči, kdy pacient je v neznámém prostředí, ovlivněn nemocí a bolestí, je komunikace zdravotnického personálu obzvlášť citlivé téma. Nejednou se o pacientovi hovoří jako o karotidě nebo chlopni, která „otravuje“ a nechce spolupracovat. Podíváme-li se však trochu blíže na pacienta, zjistíme, že „ta chlopeň“ se jmenuje Karel Hrdlička a „neotravuje“, jenom mu nikdo nevysvětlil, že injekce, kterou dostává, je na ředění krve, že denně odebíráme krev proto, abychom mohli nastavit hladinu Warfarinu. Neříkám, že je to pravidlem, ale často se stává, že pacientům nevysvětlujeme, co jdeme dělat. A oni jsou potom nevrlí, čímž se rozpohybuje kolo nevrlý pacient = nevrlá sestra. Neboť pacient rozčílí svým chováním sestru, ta jej vzápětí označí za problémového pacienta kolegyním na sesterně. A všechny svorně se začnou k pacientovi chovat odměřeně. A přitom stačí trocha asertivity a nebrat si věci osobně. Stačí zajít za pacientem, usmát se a vysvětlit mu dopodrobna problém.

Uvedu příklad: Pacientka s diabetem dostala od sestřičky inzulin, ale pak se nechtěla najíst. Sestřička přiběhla na sesternu, že se z té „báby“ zblázní, a že ji tedy nechá napsat infuzi a léky na zklidnění, neboť ji pacientka poslala do neslušných míst. Požádala jsem kolegyni, zda bych mohla za její pacientkou dojít. Během našeho rozhovoru se pacientka dala do jídla a byla klidná. Jak se mi to povedlo? Jednoduše jsem té starší nešťastné ženě vysvětlila, jak probíhá hypoglykemický šok. A pokud se nenají po dávce inzulinu, jak vypadá poškození mozku a trvalé následky. Paní pak sama usoudila, že by tento scénář nerada vyzkoušela, a dala se do jídla. Přitom stačilo 5 minut rozhovoru s úsměvem, a ne direktivní příkaz „musíte jíst a hotovo“. A nebylo nutné podávat žádnou medikaci na zklidnění a glukózu jako výživu. Občas se zapomínáme vcítit do pocitů pacientů.

Na interně, kde jsem chvíli pracovala po své pauze ve zdravotnictví, mi jednou kolegyně řekla, že jim kazím morálku pacientů. A víte, jak jsem ji kazila? Chodila jsem si povídat s babičkami a přebalovala jsem je víckrát než jednou za noc. Ale to už byl zase jiný extrém.

Já vím, že na lůžkových odděleních je náročná práce a stres. Bohužel negace povětšinou přitahuje negaci a pak je to stále dokola. Zkusme to napětí rozpustit úsměvem.

Nicméně zamyslete se někdy, když hovoříte s pacientem, jaký je váš tón hlasu, proč je jeden pacient čilejší a druhý ne. Ne každý jsme stejný a ne každý se zotavuje stejným tempem. Jen proto, že paní není tak čilá po operaci, nemusí být hned líná. Stačí kouzlo slova a úsměvu. Umění vcítit se do toho druhého dělá zázraky. Vždyť každý z nás se také může stát pacientem.

Tak mě ještě napadá na závěr – slovo je kouzlo, slovo je dar, co na zem sklouzlo, nebeská zbraň.

Jaroslava Šípková (sipkova.j@email.cz)

Jaká je prestiž sesterského povolání?

Prestiž neboli společenské postavení se jednoznačně odvíjí od hodnot, které společnost uznává, od společenského a politického systému a míry úcty, která se společností a jednotlivými profesemi souvisí.

Nutno podotknout, že sociologie se prestiží povolání velmi intenzivně zabývá, a na základě statistického vyhodnocení lze odvodit prestiž jednotlivých povolání v politickém, ekonomickém, geografickém i historickém kontextu. Rozdílné hodnocení vzniká na základě odlišností jednotlivých sociálních vrstev, historických etap, úrovní sociální vyzrálosti a objektivním poznání společenského postavení jednotlivých profesí. Výsledky jsou v současné době v mnoha zemích celkem stabilní.

Prestiž sesterského povolání je často velmi sledovaným společenským ukazatelem. Následující uvedená fakta jednoznačně svědčí o pozitivním hodnocení tohoto povolání.

Náš významný sociolog Machonin, který prováděl výzkum prestiže povolání v roce 1967, uvedl povolání ošetřovatel po statistickém vyhodnocení na 40. místě v nabídce 70 různých profesí. Ve výzkumném šetření, které bylo provedeno v letech 1966–67 v bývalém Československu autory Brenerem a Hroudou, se povolání zdravotní sestry umístilo na 9. místě z nabízených 30 povolání. V roce 1989 bylo provedeno statistické šetření Ústavem sociálněpolitických věd Univerzity Karlovy, kde zdravotní sestra byla vyhodnocena na 7. místě ze 39 profesí, a nutno podotknout, že 1.– 6. místo vyhodnoceného žebříčku zaujaly profese s vysokoškolským vzděláním, zdravotní sestra v té době byla absolventem střední zdravotnické školy. V roce 1989 dochází k zásadním politickým změnám, které do značné míry odrážejí i společenské postavení jednotlivých povolání.

V listopadu roku 1990 provedl další výzkumné šetření Sociologický ústav pod vedením M. Tučka, kdy se povolání zdravotní sestry umístilo na 9. místě žebříčku mezi 50 profesemi, v roce 1992 obsadily sestry 8. místo mezi stejným počtem profesí. V roce 2003 uskutečnila Filozofická fakulta Karlovy univerzity další výzkumné šetření, kde profese zdravotní sestry byla vyhodnocena na 12. místě mezi nabízenými 70 profesemi.

V letošním roce, kdy proběhl rozsáhlý výzkum organizovaný Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, s výzkumným vzorkem v počtu 1006 respondentů ve věku od 15 let, se profese zdravotní sestry umístila na 3. místě žebříčku z 26 nabízených profesí, za povoláním lékaře a vědce. Nově zařazené povolání zdravotní setry v tomto výzkumu odsunulo vysokoškolského pedagoga a učitele základní školy na čtvrté a páté místo.

Je tedy nutné položit si zásadní otázku, zda si je každá sestra dostatečně vědoma vysoké prestiže svého povolání, kterou uvedené výzkumy odrážejí, a svou profesi skutečně důstojně reprezentuje!

PhDr. Andrea Pohlová1, Mgr. Zuzana Pohlová2 OSVČ Praha1, vedoucí oboru ZA a OŠ SZŠ Ruská Praha2

(pohlova@szs-ruska.cz, a.pohlova@seznam.cz)

Zdroj

TUČEK M. Prestiž povolání. Praha 6/2011, www.cvvm. cas.cz.

Aktuálně: Je sestra povinna splnit ordinaci lékaře?

V rámci fanouškovské skupiny na Facebooku Sestry se objevila mj. i diskuse týkající se povinnosti sestry plnit ordinace lékaře. Konkrétně se jedná o situace, kdy se sestra domnívá, že by bezmyšlenkovitým splněním ordinace mohla poškodit či ohrozit pacienta. Může v takovém případě odmítnout plnění lékařovy ordinace? Některé sestry se domnívají, že ano, jiné že ne. Do podobné situace jsem se kdysi dostala i já. Byla jsem přesvědčena, že lék by mohl pacienta poškodit. Lékař trval na podání léku, ale já jsem odmítla ordinaci podat a podepsat se pod tento úkon do dekurzu. Nakonec jsme se domluvili a lék nebyl podán. Ideálním řešením podobných situací je pochopitelně dohoda mezi sestrou a lékařem. Avšak jsou i takoví lékaři, kteří plnění ordinací vyžadují se slovy: „…já jsem lékař a sestra musí plnit mé ordinace…“ Někdy argumentují tím, že sestra nemá takové vzdělání, aby byla kompetentní ordinaci posoudit. Proto jsem vznesla dotaz, zda sestra může odmítnout splnit ordinaci lékaře a má-li někde zastání? O odpověď jsem požádala členku prezidia ČAS a redakční rady časopisu Sestra, hlavní sestru Vojenské nemocnice Brno Evu Kvasnicovou. Odpověď: Děkuji za dotaz, který je možná více směrován pro legislativce a právníky, ale ti nejsou vždy po ruce. Sestra je spolupracovník lékaře a má právo vyjádřit své profesionální obavy. Řešení je jasné – pokud má sestra důvody domnívat se, že by uškodila splněním ordinace lékaře pacientovi, měla by se snažit problém vyřešit s ordinujícím lékařem a sdělit mu důvody svého nesouhlasu s podáním léku. Pokud by se s lékařem nedohodli, může se obrátit na svoji nadřízenou nebo primáře oddělení. V nejkrajnějším případě náměstka či náměstkyni pro ošetřovatelskou péči nebo náměstka pro léčebně preventivní péči. Také jsem ve své praxi měla problém s podáním ordinací, kdy jsem s lékařem nesouhlasila. Řešení jsme nalezli spolu s lékařem. Pouze jednou jsme případ řešili až u primáře, který nakonec potvrdil, že na mém místě by měl také obavy… Ordinace byla po společné domluvě změněna. V krajním případě lze také samozřejmě využít služeb právníka daného zdravotnického zařízení. Mnoho užitečných informací je rovněž v Etickém kodexu zdravotnického pracovníka, například v kapitole Zdravotnický pracovník a spolupracovníci. Vždy a všude se říká, že sestra je advokát a ochránce pacientů (klientů), navíc v zahraničních studiích odkazují na fakt pochybení při podávání medikace, že sestra je poslední záchytný – kontrolní – bod, který může pochybení zastavit (např. kniha P. Škrly: Především neublížit – Cesta k prevenci pochybení v léčebné a ošetřovatelské péči). Ester Kopecká

Zdroj: Sestra

Rubrika: info fórum

Ladislav Špaček: PACIENT NESMÍ BÝT NEZVANÝ HOST

Mistr etikety učí lékaře a sestry v Sokolově a Ostrově, jak se mají správně chovat k nemocným lidem, aby jim ulehčili těžké chvíle strávené v nemocnici

OSTROV, SOKOLOV Známého mistra etikety Ladislava Špačka si najímají Nemocnice v Sokolově a Ostrově. Na seminářích školí zdravotníky, jak se lépe a zdvořileji chovat k pacientům. „Že se v nemocnicích léčí, to už je dnes obvyklé, asi jako že nám v obchodě prodavačka prodá sako. To už dnes ale nestačí,“ míní odborník na správnou komunikaci a společenské chování, který na toto téma napsal několik úspěšných knih.

* Jak seminář probíhá, na co se zaměřujete?

Semináře se účastní pracovníci managementu nemocnice. A to především ti, kteří mají bezprostřední vliv na zaměstnance, kteří přicházejí do styku s pacienty. Během celého dne při powerpointové prezentaci a našem výkladu probereme desítky pravidel především pro komunikaci s pacienty, dnes už se říká klienty. A na desítkách příkladů z praxe, především z nemocničního života, ukazujeme, jak je důležité především dobře komunikovat, nejen dobře léčit.

* Co hlavně kladete na srdce zdravotníkům?

Každý klient má potřeby a každý pracovník nemocnice je musí svým chováním uspokojovat. Můžeme je shrnout do tří bodů: Být vítán, být důležitý a najít porozumění. Pacient musí mít pocit, že není nezvaný host. Lékař i sestry musejí ctít jeho důstojnost a musejí mu dát najevo, že vědí, co ho trápí. A že jsou tady proto, aby mu pomohli. Bez tohoto pocitu nebude pacient odcházet spokojen, i kdyby mu slepé střevo vyoperovali tak šikovně jako málokde. Odbornost je samozřejmostí, teď je důležité, aby se samozřejmostí stalo důstojné zacházení s klientem.

* Kde dělají nejčastější chyby v kontaktu s pacienty? Kde vidíte rezervy v jejich přístupu k nemocným? Vypozoroval jste některé nešvary třeba v roli pacienta, do které se občas také třeba dostanete?

Ano, nešvarů a chyb je dost. Právě ve zdravotnictví, u kterého mají obě strany pocit, jakože se nemají proč snažit, protože tahle služba je „zadarmo“. Kromě zubaře nikde neplatíme a podle toho máme my i zdravotníci někdy pocit, že si nejsme nic dlužni. Přitom ve zdravotnictví se točí takové peníze jako málokde. To jsou naše peníze, nespadly z nebe. Lékař se neumí pacientovi představit, chová se k němu často jen jako k objektu svého odborného úkolu. Nevnímá, že to, co je pro něj samozřejmé, protože v nemocnici denně pracuje a zákroky provádí jako na běžícím pásu, je pro pacienta často velké trauma. Poprvé v životě mu budou dělat něco, co ho zbavuje důstojnosti. Personál to musí vycítit a klientovi co nejvíce usnadnit těžké chvíle, které ho v nemocnici čekají.

* Na co se vás sami zdravotníci ptají, v čem tápou, nemají jasno?

Třeba jak by se měli s klienty zdravit, jak by se měli představovat: nestačí vizitka na plášti? Jak zacházet s obtížnými pacienty? Co s pacientem v afektu, když ztratí pod vlivem stresu vládu nad svými emocemi?

* Umíte jim poradit vždy nebo jste narazil na sporné (případně vtipné) situace? Na které například?

Některé naše příklady jim otevírají oči, protože pod jejich zorným úhlem pacientovy pocity nikdy nevnímali. Ono stačí, když procházíte se skleničkou moči sto metrů dlouhou chodbou od záchodu k ambulanci. Před zraky desítek lidí, ti hodnotí barvu, množství, to bude asi cukrovka, si říkají ti zběhlejší ...

* Objednávají si vás české nemocnice pro školení zaměstnanců často?

Ano. Řekl bych, že je to už asi desátý seminář pro nemocnice. Snad se nemýlím, když si nevybavím, že by mezi nimi byly jiné než soukromé. Je zřejmé, že těm na jejich dobrém jméně - tedy na tom, co si o nich budou lidé říkat - záleží nejvíce. Pacient nepozná, jestli chirurg vedl řez tak či onak, ale bezpečně pozná, jak s ním personál nemocnice zachází. A podle toho šíří dobré nebo špatné jméno nemocnice dál.

* Máte nějaké zpětné reakce od zdravotníků, zda a jak vaše rady promítli do praxe?

Právě v nemocnicích v Ostrově a v Sokolově vidíme, jak naše rady padají na úrodnou půdu. Vidíme, jak se snaží upravovat standardy chování tak, aby pacient odcházel spokojen nejen s léčbou, ale i s prostředím a s chováním lékařů a sester. A jestli se bude muset vracet, kam jinam než právě sem?

Zdroj: Mladá fronta DNES

 

Rubrika: Kraj Karlovarský

Autor: Bohumil Zeman

ZDRAVOTNÍ SESTRA MUSÍ VĚDĚT JAK JI VIDÍ DRUZÍ

Psycholožka PhDr. Martina Venglářová se nevěnuje jen běžným klientům, ale v přednáškách, na seminářích, při koučinku a jako supervizor také zdravotním sestrám. Jako doprovod těchto aktivit zatím vydala dvě publikace: Komunikace pro zdravotní sestry a nedávno vyšlé Sestry v nouzi. Protože nároky na odbornou i lidskou zralost „sestřiček“ neustále rostou, byl předmět následujícího rozhovoru dán: co si musí zdravotní sestra osvojit, aby úspěšně zvládala nástrahy svého náročného povolání.

Vy jste kdysi jako zdravotní sestra pracovala. Co bylo pro vás v této profesi nejsilnějším zážitkem?

Šlo jen o pár let, kdy jsem po absolvování zdravotnické školy působila jako sestra během vysokoškolských studií. Měla jsem štěstí, že jsem pracovala na psychiatrii, kde nevládla až taková hierarchie. V nemocnicích bylo tehdy velkým problémem členění: tohle jsou doktoři, tohle jsou sestry.

Myslíte, že profesní distance sestru hodně zatěžuje?

Záleží na osobnosti, ale myslím, že obecně se lidem lépe pracovně daří, když je prostředí spíše partnerské a ne příliš hierarchické.

Medicínské pracoviště má přece jinou atmosféru a vzory chování než běžná pracoviště zaměřená pouze na výkon, nemělo by se to odrážet i ve stylu chování nadřízených?

Tady přece nestačí, když vedoucí pracovník jen sáhne po manuálu, návodu, jak vést. Kuchařky jsou oblíbené, ale nefungují, neboť co se daří mně, je u jiného nepoužitelné, protože má jinou povahu. Rozhodující zde je, že v trénování sester‑manažerek nastal velký odklon od návodů, jak co dělat, co říkat, směrem ke hledání, jaký je kdo člověk a které strategie se pro něj hodí, aby byly věrohodné, aby si podřízené neříkaly: „Kdo jí tohle zase nakukal.“ Jde o velký posun od „Naučte mě A, B, C, D“ k „Podívejte se, co mi nepůjde a co já osobně musím rozvinout, abych manažerem mohla být“. U sester je situace o to zapeklitější, že si vybraly pomáhat a najednou mají řídit. Stát se z člověka, pro něhož je vcítění do druhých denním chlebem, neboť je pacientovi mnohem blíž než lékař, někým, kdo říká nepříjemné věci a už nemůže být jeho starostí jen být vůči druhým empatický, protože má zodpovědnost za chod oddělení, je pro sestry‑manažerky velice těžká role.

Mohla byste řečené podpořit nějakou zajímavou kasuistikou?

Na jedno chování mám obzvláště spadeno. Často slýchám na trénincích manažerských dovedností sester: „Já to dělám už dlouho, deset dvanáct let, ale nikdy jsem vedoucí post nechtěla, oni mi ho dali dočasně, mně se vlastně nelíbí, nevyhovuje mi, tak mi promiňte, že dělám tu práci špatně.“ Myslím si, že máme každý zodpovědnost za svůj život. Mohu něco přijmout na dva měsíce, mohu také říci, že to nejde. Já zde skrytě vidím, že sestry se bojí být manažersky důraznější, racionalizují svůj strach ve větách typu: „No to víš, já musím, oni po mně chtějí …,“ což je velký nešvar. Myslím však, že se situace velmi změnila díky vzdělávání. Přestože každý nadává na náš prapodivný systém vzdělávání sester, u něhož jsem i já – a to nejsem tak stará – zažila několikeré totální překopání, sestry vzděláváním velmi posílily. Byť na ně někdy nadávají, já jsem přesvědčena, že nikdy nedosáhnou rovnocenného postavení s lékaři, pokud nebudou vzdělané, v medicíně i jiných dovednostech.

Jak si dnes sestra buduje vlastní prostor?

Když vystuduje například bakalářský obor, najednou dostane odvahu lékaři oponovat, doptávat se, vysvětlovat si, už jen nečeká, až jí lékař dá papíry a ona udělá pouze to, co on naordinoval. Sebevědomí se u dospělých zvyšuje hlavně tím, že něco zvládnou, překonají překážky. Profesní sebevědomí roste se vzděláváním. Jednak kvalifikačním, které se snad jednou usadí na nějaké základní všeobecné variantě bakalářského studia a další budou možnosti nástavbových specializací, protože jednotlivé obory se tak zdokonalily, že sestra dnes musí znát nesrovnatelně více než před padesáti lety. Pak – jak jsem přesvědčena – je velká síla v trénincích. Co mění chování sester a co jim pomáhá vydržet všechny tlaky, aby i doma byly k použití a neničily sebe samé, jsou tréninky prováděné v malé skupině a zaměřené na konkrétní věc, například na komunikaci nejen s pacienty, ale i v týmu. Někde reagují: „To nám ani neříkejte, to stejně nejde.“ Na druhém břehu stojí nemocnice, jejichž sestry naopak trénovat hodně chtějí; například Nemocnice Na Homolce mi připadá takto nastavená.

Která komunikační dovednost vám připadá obzvláště důležitá?

Sestry se často chtějí učit zvládat otevřenou brutální agresivitu, ale napadení se odehraje jednou za drahný čas. Myslím si, že mnohem důležitější je umět zvládat agresivitu v podobě jedovatých poznámek pacientů, které v porci od osmi ráno do dvou odpoledne nonstop sestru úplně zničí; často jen reaguje tak, že pacienta v takové komunikaci potencuje. S některými sestrami se potkávám a říkají mi: „Někdy to jde a někdy ne.“ Kouzlo je však v tom, že se tyto dovednosti musejí trénovat dlouhodobě a takové vzdělávání ze strany managementu podporovat, protože psychologické cestičky se musejí procházet dlouho, aby se zautomatizovaly, aby se přeučily staré vzorce.

Kde se podle vašich zkušeností dělají největší chyby ve vzdělávání?

Ve vzdělávání je to jako v životě – tlak vyvolá protitlak. Když budu říkat sestře, že musí chodit na vzdělávání – neobejde se přece bez kreditních bodů –, protože na ministerstvu to blbě vymysleli, můžeme si spolu zanadávat a rochnit se ve vlastním rybníčku. Mohu však také říkat, že mi pomáhá, že když se sejdu s kolegy z jiných měst, vždycky se něco dozvím, i když toho na jednom semináři není tuna, a také to, že mám‑li být vůči lékaři v partnerském postavení, musím na sobě pracovat. Ovšem když je ve vedení třeba nějaké menší nemocnice sestra, jíž skončilo vzdělávání před třiceti lety maturitou, a ona má najednou řídit nově přicházející bakalářky, její postoje – byť má mnoho zkušeností a je to chytrá ženská – mohou být odlišné.

Jaké?

Nové kolegyně může vnímat jako hrozbu. Vzdělanější sestry to pak mívají těžké, často slýchávám: „Přijdou ty bakalářky a magistry, tak ať se předvedou.“ Ony se však vzdělávají jiným způsobem, je u nich větší důraz na rozvoj medicínských vědomostí než třeba na manuální praxi. Samozřejmě když se někdo na praxi s učitelkou dva roky učí odběry, jde mu to asi lépe, než když jde bakalářka třeba jen na stáž. Jenže to se dá doučit, takže rozhodující je, zda tým dokáže využít toho, co jiným způsobem vzdělané sestry umějí, nebo zda je vnímá jako hrozbu, což může vyústit v konflikt. Zvládnutí konfliktu je právě rolí manažerky. Vrchní sestry jsou od něj už trošku dál, ale já bych řekla, že v nejtěžší pozici jsou zde staniční sestry, které jsou uprostřed bitvy. Ty musejí zajišťovat oddělení a péči o pacienty a zároveň také nejzákladnější fungování sesterského týmu, přičemž nemají mnoho řídících kompetencí. Pokud zaujímají otevřený postoj, že pokud někdo přichází ze školy, nechť nám něco nového ukáže a my mu zase ukážeme, co se u nás v praxi dlouhodobě osvědčilo, funguje to. Je‑li však staniční sama ohrožena pocitem, že nemá dostatečné vzdělání, přimknou se k ní v kolektivu podobné kolegyně a vytvoří se dvě skupiny, mezi nimiž se rozhoří skrytý boj. Někde se takové situace řeší tak, že oddělení musí být nastaveno na jeden z modelů, takže plánovaně vznikají oddělení, kde už jsou pouze vzdělané sestry a ne středoškolačky, což mi přijde jako velká škoda. Jenže to na mnoha místech jinak nejde, ženský kolektiv má svá specifika…

Jaké největší komunikační chyby se obvykle dělají?

U komunikace by mohlo být heslem dne: Nepotřebuji vyhrát. Když mluvím s pacientem a vím, že ani on nemá na růžích ustláno, že své požadavky nemíní jako schválnosti, a budu se snažit domluvit na rovině informací a nikoli emocí, pak to jde. Musím mluvit o situacích, věcech, událostech, a ne o lidech – když trénuju sestry, říkám jim: „Budete‑li říkat mladší kolegyni: ‚Ty jsi bordelářka,‘ tak se naštve a uchýlí se ke schválnostem, ale když jí řeknete, že potřebujete, aby nůžky byly srovnány podle druhů, tak pokud je normální, nemá problém požadavku vyhovět.“ Dítě také nevychováte dobře tak, že mu budete říkat: „Beze mě shniješ ve špíně,“ ale soustavně uplatňovaným požadavkem: „Každou sobotu budeš mít uklizeno.“ Bohužel stres způsobuje, že i informace vnímáme jako tlak. Když se mne už třetí pacient zeptá, kudy se dostane na rentgen, mohu se buď zamyslet, zda nemáme na pracovišti cestu tak špatně vyznačenu, že lidi označení nerozumějí, anebo se mohu naštvat. Záleží, jakou mám povahu, jak vnímám svoji pracovní roli, zda chci procesu napomáhat, nebo mi pacienti jen komplikují život, a také zda stresu není příliš. Kupříkladu na Homolce jsme hodně mluvily o tom, jak mají uspořádané recepce a ambulance, protože některé věci se dají hodně zlepšit uspořádáním prostoru. Mám‑li nějakou diskrétní zónu odstupu od lidí, mohu‑li během dne odejít někam, kde mě nikdo nevidí, abych vydechla, můžu pak znovu naplno fungovat.

Jak sestry stárnou, mění se jejich využitelnost pro pracoviště. Můžete v tomto ohledu nabídnout nějaké poznatky?

Doktorky Jobánková a Bártlová dělaly před pár lety, když se začaly posouvat odchody do důchodu, velký výzkum, který dopadl opravdu varovně. Odpovědi vyznívaly ve smyslu: ‚,Sestry mají zenit okolo čtyřicítky“, ovšem ani u této věkové kategorie někteří lékaři neváhali použít věty: „Než najde brejle, tak si to raději udělám sám.“ Ani všichni lékaři nejsou úplně hbití, ale představa, že takto vnímané sestry před sebou mají ještě dalších dvacet let práce, mi připadala opravdu nefér. Dobře vyšla jedině psychiatrie, kde se jednak typem práce, jednak skladbou pacientů ukazovalo, že složení týmu z mladších, starších i sester střední generace je výhodou, neboť přináší na oddělení různé věci a pohledy. Já si myslím, že aby sestra dejme tomu v sedmapadesáti nebo i pětašedesáti byla u lůžka, je obrovská fyzická zátěž.

Jak to podle vás řešit?

Bohužel ambulantních míst určitě není tolik, aby se na ně všechny mohly uchýlit. Neočekávám, že by vláda snížila věkovou hranici pro odchod do důchodu pro některé kategorie pracovníků, takže dle mého názoru se situace vyhrotí tak, že sestry budou odcházet do invalidních důchodů. Možností je, aby stárnutí sester tým ošetřil sám, takže budu‑li mít na pracovišti starší kolegyni, budu se od ní učit a nebudu ji posílat na práce, jež pro ni představují problém. Setkala jsem se za svůj život jen s několika pracovišti, kde tento problém dokázali ladně řešit, a vždy to bylo díky vedení, které zvládalo lidský přístup.

Jak mít lidský přístup?

Vím od sestry ve vedoucí pozici právě v Nemocnici Na Homolce, že velkým manažerským problémem pro ni je, že sestru, která se vrátila z mateřské dovolené, už nedonutí, aby dělala cokoli navíc. Proto si musí hlídat počet sester před a po mateřské dovolené. Pro sestru je sice práce na kardiochirurgickém či jiném oddělení prestižní, ale zároveň se od ní hodně žádá, nejen po stránce vzdělání, ale i práce. Více by se dle mého mělo pracovat s týmy, říkám to s letitou zkušeností práce supervizora. Jsou zařízení – ovšem v oblasti sociálních služeb, jež mají tuto činnost uloženu zákonem –, kam už jezdím šest let, takže vidím vývoj, kam se posunuly týmy, které se naučily spolu vycházet právě i díky tomu, že se setkávají, baví se spolu za přítomnosti supervizora, čímž se vztahy velice kultivují. To ve zdravotnictví zatím není. Já se chystám v další publikaci věnovat supervizi v ošetřovatelství, protože to je věc, která se využívá jen někde. Většinou se s ní začíná, až když nastane nějaká katastrofa, když se tým hroutí, dávají se výpovědi, objevila se šikana na pracovišti, ale to už je pozdě. V případě kontinuální péče o dobré klima se vynaložené úsilí obrovsky vrací. Doufám, že i nemocnice nebudou čekat, až se povinnost supervize objeví v nějaké vyhlášce, ale samy si její potřebnost uvědomí.

V knížce Sestry v nouzi píšete, že sestra má pěstovat svoji vnitřní výbavu. Dá se i ta trénovat?

Řada lidí chová o sobě samých iracionální představu, takže takový trénink nebývá vždy příjemný. Avšak sestry pokaždé statečně nesou, když pracují na takových zásadních otázkách, jako jsou „Jaký opravdu jsem“, „Jak mne mohou vidět jiní“. Důležité je říci si, kdy strategie vycházející z mé vlastní povahy používat a kdy doplnit nějaké, které nevycházejí z mé osobnosti, ale potřebuji je pouze jako dovednosti. To znamená, jsem‑li ranař a vím‑li, že se mi to vyplácí na příjmu na emergency, v dlouhodobé péči o pacienty musím sám sebe ztlumit a rozvinout schopnost udržet kontinuálně vztah s pacientem. Takže určitě to jde: něco z nás vychází a něco si dobereme, vlastně půjčíme.

Jak s tím ve své praxi pracujete?

Když děláme tréninky například na komunikaci, vždycky je na začátku nějaká mapa, kdy se pomocí testu zviditelní vzorce, jaký kdo je. Je to velmi hezké, protože mezi sestrami‑kolegyněmi pak padají věty jako: „No já tě úplně vidím, jak se zase …“ a následuje popis nějakého chování. Pak si říkáme, proč to dělám, jaké mám obavy a jak to můžu zkusit jinak. Musím použít veškerou svoji přesvědčivost a přimět sestry, aby alespoň na tréninku to opravdu jinak zkusily. Posléze zjistí, že odpověď okolí je pak také jiná.

Například?

Sestry se nerady představují jménem. Pamatuji si na jednu sestru z anesteziologie, která se po školení, na němž jsme tuto formu kontaktu cvičili, zkusila představit pacientce čekající na sále už jen na uspání. Co následovalo, jí vehnalo slzy do očí; paní se posadila a děkovala jí, protože najednou spolu mluvily dvě osoby, paní a paní, ne anonymní ženy pod bílými nemocničními hadry.

Zdroj: Medical Tribune
Autor: Pavel Taněv

Medical Tribune 14/2011

NEMOCNICE NA HOMOLCE ZÍSKALA CERTIFIKÁT KVALITY ČLK

Česká lékařská komora již od roku 2009 nabízí ředitelům a zřizovatelům zdravotnických zařízení možnost získat certifikát kvality Nemocnice 21. století. Cílem je ocenit a propagovat ta zdravotnická zařízení, která splňují náročné požadavky na poskytování zdravotní péče "lege artis", tedy na úrovni medicíny 21. století.

Bez kvalifikovaného zdravotnického personálu není možno poskytovat kvalitní zdravotní péči, proto je dostatečné množství patřičně kvalifikovaných lékařů prvním kritériem pro udělení certifikátu. ČLK již dlouhou dobu se znepokojením sleduje prohlubující se nedostatek kvalifikovaných lékařů a zdravotních sester i kritickou personální situaci některých lůžkových zdravotnických zařízení. V současnosti bohužel komora nemůže občanům garantovat, že jsou ve všech zdravotnických zařízeních léčeni dostatečným počtem patřičně kvalifikovaných lékařů.
Kritéria pro udělení certifikátu jsou výsledkem odborné diskuse Vědecké rady a dalších orgánů ČLK. Komora podle nich bezplatně provádí kontroly personálního vybavení zdravotnických zařízení, která o to požádají.
Doposud byl certifikát kvality Nemocnice 21. století předán dvěma nemocnicím: Nemocnici Frýdek-Místek a nemocnici Písek. Třetí oceněnou nemocnicí se v dubnu 2011 stala Nemocnice na Homolce.
Gratulujeme!

Autor: Michal Sojka

Zdroj: Tempus Medicorum

"HÁDEJTE, KDO JSEM?" - klip o inzulinu, jaký tu ještě nebyl

Dne 10. května 2011 proběhla na internetu premiéra divadelního klipu „Hádejte, kdo jsem?“, ve kterém účinkují přední herci Divadla Na zábradlí s Petrem Čtvrtníčkem v hlavní roli. Tento klip je určený všem diabetickým pacientům v ČR a lze ho shlédnout na http://www.rok1.cz/hadejte-kdo-jsem/

 „Hádejte, kdo jsem?“ obsazený hereckými hvězdami Divadla Na zábradlí je jedinečný nejen svým zpracováním, ale i naléhavým sdělením, které obsahuje. Odkrývá předsudky a mylné představy
o cukrovce a léčbě inzulinem. Poukazuje na důležitost včasného nasazení inzulinu v léčbě diabetu.

Petr Čtvrtníček zde hraje budoucího partnera diabetičky Majdy, která ho přivádí domů, aby se seznámil s její rodinou. Režisérkou divadelního klipu je Slobodanka Radun, absolventka pražské FAMU, která dlouhodobě spolupracuje s Divadlem Na zábradlí.

Klip „Hádejte, kdo jsem?“ je součástí dlouhodobé vzdělávací kampaně, kterou Diabetická asociace České republiky (DAČR) realizuje v ČR směrem k pacientům i odborné veřejnosti. Klip vznikl ve spolupráci s Divadlem Na zábradlí a společností Optima Health.

Název zdroje: Optima Health a.s.

UNIKÁTNÍ FOTOGRAFICKÁ SOUTĚŽ ... aneb jak se žije diabetikům v Čechách

Víte, že v České republice v současné době žije téměř 1 milión lidí s cukrovkou? Umíte si  představit, jaké to je žít s cukrovkou? 20. dubna 2011 byla v ČR odstartována unikátní foto-grafická soutěž pro širokou veřejnost s názvem „Řekni cukr…a zmáčkni spoušť!“. Jejím cílem je ukázat a přiblížit život lidí s cukrovkou jiným způsobem než doposud. Soutěž je určena všem diabetickým pacientům v ČR, jejich rodinám, příbuzným, přátelům či známým. Zájemci se do soutěže mohou přihlašovat na webové stránce www.rok1.cz.

„Diabetes je závažné onemocnění, které provází pacienta po celý zbytek jeho života. Přináší mu řadu omezení a povinností, vyžaduje od něj zásadní změny v chování, stravování a životním stylu. Být diabetikem je těžké, přesto lze s cukrovkou žít aktivně, plnohodnotně a naplno. Podělte se s námi
o Vaše vidění této nemoci, o běžné i nevšední okamžiky, které přináší život s diabetem Vám nebo Vašim blízkým“, tak zní motto fotografické soutěže.

Načasování soutěže není náhodné, protože právě měsíc duben je spojen se „Světovým dnem monitoringu diabetu“. Monitoring, tedy pravidelné měření hladin krevního cukru, má klíčový význam pro úspěšnou léčbu diabetu. I tomuto tématu se jedna ze soutěžních kategorií věnuje.

Fotografická soutěž „Řekni cukr…a zmáčkni spoušť!“ je ojedinělá jak svým tématem, celkovým počtem lidí v ČR, kterých se „život s diabetem“ týká, tak i podporou ze strany renomovaných fotografů, partnerů a sponzorů. Soutěžní snímky bude hodnotit odborná porota (Goran Tačevski, fotoreportéři MF Dnes - Nguyen Phuong Thao a Michal Sváček, a další) i široká veřejnost, formou hlasování na webových stránkách www.rok.1.cz. Zajímavé ceny pro vítěze poskytly společnosti Nikon
a FotoŠkoda. Soutěži vyslovily podporu MF Dnes, Divadlo Na zábradlí a nakladatelství Triton.

Fotografická soutěž je součástí dlouhodobé vzdělávací kampaně, kterou Diabetická asociace České republiky (DAČR) realizuje v ČR směrem k pacientům i odborné veřejnosti. Soutěž připravila společnost Optima Health.