EMOCE V MEDICÍNĚ

Ve dnech 25.–27. listopadu proběhl v karlovarském Grandhotelu Pupp v pořadí třetí mezioborový kongres České lékařské akademie (ČLA). Interdisciplinarita této akce přinesla nejen mnoho zajímavých podnětů, ale i zcela praktických rad.

Stejně jako v předchozích letech byl kongres ČLA pořádán ve spolupráci se Sdružením praktických lékařů ČR a Psychiatrickým centrem Praha. Pro účastníky této třídenní akce byl připraven program ve spolupráci s předními českými odborníky z oblasti psychiatrie, neurologie, chirurgie, diabetologie, onkologie, interní medicíny, ale i psychologie, geriatrie a také jiných oblastí, které přesahují běžný rámec klinické péče a zasahují i do duchovní oblasti lidské existence.

Lékař a pacient – partnerství, nebo paternalismus?

Jedním z často se vyskytujících témat kongresu bylo i hledání optimálního vztahu mezi zdravotníky a pacienty. Za příklad dvou rozdílných postojů, které ale mohou vést ke stejnému cíli, tedy úspěšné léčbě nemocného, lze považovat například sdělení prof. MUDr. Pavla Pafka, DrSc., který v chirurgické praxi preferoval spíše postoj paternalistický, a diabetologa prof. MUDr.

Milana Kvapila, CSc., jenž hovořil o přístupu převážně partnerském.

Pavel Pafko: Na operačním sále nelze diskutovat Podle profesora Pafka je celkem přirozené, že v jeho oboru obecně převažují negativních emoce. Na operaci se těší jen malá část nemocných – vlastně pouze ti, kteří ji považují například za vysvobození od krutých bolestí.

Při dotazníkové akci, která proběhla mezi pacienty na JIP, také pouze tři z dvaceti dotázaných odpověděli, že ve své situaci upřednostňují partnerský vztah. Ten ve skutečnosti v tomto oboru ani není reálný, protože chirurg musí často v průběhu operace změnit rozhodnutí a těžko může pacienta budit a konzultovat s ním jeho stav. Rovněž představa nerozhodného lékaře stojícího nad chirurgickým lůžkem, který s operovaným probírá různé alternativy postupů, by podle prof. Pafka patrně žádného pacienta příliš nenadchla.

Autor sdělení rozdělil chirurgy podle jejich emočních profilů do tří základních skupin – tu první tvoří egocentričtí jedinci, agresivní lidé, kteří se chtějí zviditelnit, do druhé zařadil ty, kteří sice navenek operují klidně, ale ve skutečnosti jsou plni emocí, ke svému výkonu se stále vracejí a zvažují, zda operaci provedli dobře. Konečně ve třetí skupině jsou ti, kteří operují klidně, s minimálními emocemi. Těch je podle Pavla Pafka nejméně. Obecně by podle něj mělo v průběhu chirurgické praxe emocí ubývat. Zpočátku například rozhoduje i to, zda první operaci provádí mladý lékař sám, nebo v přítomnosti zkušeného kolegy – pokud bude samostatně operovat kýlu v jizvě, jeho pulsová frekvence bude výrazně vyšší než u toho, kdo sice bude postaven před mnohem složitější operaci plic, ale pod dohledem zkušenějšího kolegy na druhé straně stolu...

Milan Kvapil: Diabetik musí být veden a podpořen Profesor Kvapil ve svém vystoupení naopak zdůraznil nezbytnost pozitivních emocí pro docílení kvalitního života diabetika. Stále se zdokonalující farmakologické záchranné postupy ztrácejí na významu, pokud se s nimi chronicky nemocný člověk nenaučí správně zacházet a ztratí se v labyrintu dávkování a různých režimových opatření. Edukace pacientů je tedy podle autora sdělení v tomto oboru zcela základní podmínkou. V 70. letech byla situace "jednoduchá", vládl zde autoritativní přístup, kdy lékař nutil pacienta, aby poslouchal jeho příkazy. Každý pacient má ovšem spíše tendenci stavět se příkazům na odpor. Postupně proto došlo k vývoji a dnes je edukace pojímána jako proces vzájemné spolupráce. "Základem dobré compliance je motivace pacientů a z prací, založených na evidence based medicine vyplývá, že pozitivní motivací lze vždy docílit více. Na galejích se galejníci běžně poháněli bičem, ale v případě skutečné nouze bič nestačil a každý dostával chléb namočený do vína. Takže tyto manažerské pravdy jsou známy mnohem déle, než si dovedeme představit," uvedl v této souvislosti Milan Kvapil.

Poté podrobněji rozvedl principy správně vedené edukace, které jsou podle něj v zásadě shodné s těmi, které propagoval již Jan Amos Komenský. Pokud náš mozek pracuje s emocemi tak, jak je nastaven, asi je nikdo nevyvrátí. Při edukaci je pak klíčové, že to, co je svázáno s pozitivní emocí, si lépe pamatuje každý pacient, ale i lékař a sestra. Jako příklad autor uvedl historku, kdy se pacient zaměřil na modré oči své edukátorky, které si poté při "přehrávání" svého školení vždy vybavil jako pozitivní doprovod... Prvním principem edukace je jednoduchost, tedy používání srozumitelného jazyka oproštěného od přehršle odborných výrazů. Často se lékař či jiný edukátor dopouští v běžné komunikaci s pacienty chyb, kdy místo dialogu vede monolog nebo nerespektuje signály nonverbální komunikace a také jednotlivé fáze přijetí nemoci – tedy proces, který je popsán v každé učebnici psychologie. Na závěr svého vystoupení se profesor Kvapil pokusil ukázat na konkrétním příkladu (léčby bazálním inzulinem) proces profesního vývoje, který nesouvisí pouze se vzděláváním. "Nastane například situace, kdy je u pacienta glykemie večer nižší než ráno. Na tuto reakci (tedy, že má diabetik ráno vysokou glykemii) bude začátečník reagovat jednoduše – je třeba zvýšit inzulin. Pokročilý začátečník už ví, že to není tak jednoduché – zeptá se, jakou glykemii měl pacient večer a v noci, a pokud se jednalo o hypoglykemii, doporučí dávku inzulinu spíše snížit. Kompetentní profesionál už ví, že je třeba zapojit edukaci, a pacientovi vysvětlí, jak a podle čeho má upravovat své dávky inzulinu. Dokonalý profesionál udělá vše stejně jako kompetentní profesionál, ale navíc se zeptá, k jaké změně došlo v jeho životě. Pacient mu sdělí, že se oženil, a lékař už ví, že to je pozitivum, protože fyzická zátěž snižuje spotřebu inzulinu a riziko vzniku hypoglykémie. Poslední stadium pak není dáno každému, pouze ten nejlepší se dostane na úroveň experta. Ten se totiž v podobné situaci zachová tak, že si všimne snubního prstenu, a je mu všechno jasné," uzavřel profesor Kvapil.

Prostor je otevřen – rozhoduje praxe, vzdělanost a empatie

K tématu, zda by se měl v medicíně preferovat partnerský, či spíše direktivní přístup, se následně rozvinula diskuse, která potvrdila, že v oblasti emocí skutečně neplatí žádná klišé.

Profesor Cyril Höschl například upozornil, že bylo už mnohokrát experimentálně prokázáno, která emoce více přispívá k impregnaci paměti. "Každý se můžete introspekcí zamyslet nad tím, jestli si například pamatujete, co jste dělali 22. listopadu 1963. Nikdo si to samozřejmě nevybaví. Když se ale zeptám, co jste dělali ve chvíli, kdy jste se dozvěděli, že zavraždili Kennedyho, každý, kdo v té době žil, si jasně vybaví, že třeba zrovna stál v kuchyni, poslouchal rádio a krájel cibuli... Čili negativní emoce vede k impregnaci do paměti, zatímco pozitivní emoce nevyhledáváme proto, abychom si trénovali paměť, ale jen proto, že jsou příjemné. Ta modrooká slečna, kterou zmiňoval profesor Kvapil, skutečně spíše snižuje možnost, že si pacient zapamatuje, co mu říká, zatímco kdyby při edukaci dostal od doktora pár facek, patrně by si to pamatoval až do smrti." Uvedený model profesor Höschl následně demonstroval na historické zkušenosti – když se šlechtici dohadovali o hraničních kamenech mezi svými územími, tato "specifická kartografie" probíhala tak, že povolali pacholky z obou stran, dovedli je k hraničnímu kameni, tam je zmlátili a tito pacholci si pak dokonale zapamatovali, kde hranice leží.

Ostatně dodnes se říká "dostat na pamětnou".

Profesor Richard Rokyta pak informaci doplnil o poznatky z patofyziologie. Uvedl, že řada studií potvrzuje, že nejlepší stimulace paměti nastává po středně silném bolestivém podnětu. Metody dřívějších učitelů, kteří používali rákosku, mohly mít v tomto směru též pozitivní dopad...

Profesor Kvapil v rámci diskuse upozornil, že negativním emocím se samozřejmě spíše vyhýbáme, takže pokud budeme pacienta, který má chronickou chorobu, stimulovat negativně, může se také stát, že už se do ambulance nikdy nevrátí. Profesor Ján Praško uzavřel diskusi sdělením, s nímž souhlasili všichni účastníci: "Nejde jen o paměť, ale také o oboustrannou spolupráci. A aby pacient spolupracoval a věřil, že věci, které dělá, jsou důležité a pro něj prospěšné, vždycky potřebuje povzbuzení."

Autor: Jaroslava Sladká

Zdroj:  Zdravotnické noviny

V NĚMECKU DĚLÁ LÉKAŘ I PRÁCI, KTEROU U NÁS VYKONÁVÁ ZDRAVOTNÍ SESTRA

Lékaři hrozí odchody z nemocnic. Řada z nich chce jít pracovat do zahraničí. Bude nás za pár měsíců mít kdo ošetřovat? Vědí doktoři, co je v cizině čeká? Slovácký deník přináší exkluzivní odpovědi na ty nejzásadnější otázky v rozhovoru s devětadvacetiletým lékařem Martinem Dědkem, který v německých nemocnicích pracuje tři a půl roku. Pochází z Uherského Hradiště, vystudoval Univerzitu Karlovu, Lékařskou fakultu v Hradci Králové, v současné době bydlí v Aši a pracuje v deset kilometrů vzdálené nemocnici v Selbu.

Množí se odchody lékařů do zahraničí. Vy máte zkušenosti z Německa. Co byste řekl mladému kolegovi, který by za vámi přišel žádat o radu, jestli má do této země jít pracovat?

Já myslím, že určitě stojí za to, vyzkoušet si to. Ale chyba by byla, kdyby tam někdo šel hlavně kvůli penězům. Jde o to, poznat, jak to funguje jinde, poznat jinou kulturu, jiný jazyk... .  V Německu je plno volných míst, ale je potřeba vybírat, což jsem já na začátku nevěděl, neměl jsem proto ani s čím srovnávat.

Jak němečtí kolegové přistupují a jednají s lékařem z Čech? Máte jistě nějaké konkrétní zkušenosti… Nestaví se k němu jako k člověku, který jim bere práci?

Co se týká kolegů, působil jsem v Německu v několika nemocnicích na začátku jako student medicíny, a vůbec si nemůžu stěžovat. Myslel jsem, že to bude horší. Člověk má plno předsudků, ale moje obavy se nepotvrdily. Co se týká sester, tak jsem taky žádné problémy nezaznamenal. Někdy a někde je problém s dialektem, ale to se dá naposlouchat.

Jaké je postavení našeho lékaře v Německu? Nedostává podřadnou práci? Nejsou pro něj určena jen místa, která Němec odmítá?

V nemocnici si nedovolí vám nabídnout nižší plat nebo vás nějak diskriminovat. Pro české lékaře je na začátku často šok, že v Německu dělá lékař činnosti, které v České republice vykonává sestra, například odběry krve nebo píchání žilních kanyl. Častým jevem je to, že méně lékařů je v bývalém východním Německu, tudíž je tam pracovní vytížení, počet služeb a obecně klima jiné než v bývalém Německu západním. Nelze samozřejmě ovšem paušalizovat.

Myslíte, že odchody lékařů do zahraničí mohou pro naše zdravotnictví znamenat vážný problém?

Pokud se lékaři, kteří odejdou do Německa, po čase vrátí, tak z toho české zdravotnictví, respektive pacienti můžou jedině profitovat. Co se týká výzvy „Děkujeme, odcházíme“, tak si myslím, že skutečně do zahraničí odejde jenom menší část. Není to zase tak jednoduché, hlavně kvůli jazyku. Pokud by jich odešlo více, tak se musí rušit, respektive omezovat péče v malých nemocnicích. Ale tento jev je v Německu už delší dobu patrný, například naše nemocnice má největší internu, chirurgie je menší, gynekologie se před časem zrušila úplně. Tento jev naše nemocnice čeká, akorát to politici před pacienty, potenciálními voliči neříkají nahlas. Takže pokud by došlo opravdu na lámání chleba, tak by se rušení oddělení či zavírání nemocnic mohlo svést na "odcházející doktory".

V čem je podle vás pro mladé lékaře německé prostředí tak lákavé?

Když pomineme zprofanované téma peněz, tak Německo má kromě toho několik výhod: systém atestací je tam přehledný a logický, takže když chci dělat určitý obor, tak se mu můžu plně věnovat a není nutné dělat určité "kolečka" a "stáže" na oddělení, které s mým budoucím oborem nemají nic společného. Také je velká výhoda geografická. Je patrná kulturní i historická blízkost, taková "středoevropská mentalita". Navíc je možné bydlet v České republice a do Německa každý den dojíždět a po práci se vracet zpátky.

Bere skutečně německý lékař o tolik více peněz, než ten náš?

Plat je přibližně třikrát vyšší než v České republice, ale je to relativní. Záleží na tom, kolik kdo má služeb, kolik má hodin v týdnu, jestli je to těch 40, někde v Německu je třeba i 35hodinový pracovní týden. V Německu se musí platit mnohem vyšší daně, já jako svobodný a bezdětný zaplatím na daních kolem 45 procent.

Lékaři u nás se snaží dosáhnout toho, aby začínající doktor měl 1,5 násobek průměrné hrubé mzdy, pro atestovaného specialistu požadují trojnásobek. Jak je to v zahraničí?

Nechtějte po mě přesná čísla, ale bez služeb v Německu by to mělo tak nějak odpovídat.

Kamenem úrazu jsou u nás i přesčasy, které jsou lékaři nuceni sloužit vysoce nad rámec zákoníku práce, aby si vydělali…

V Německu je nutno také počítat s tím, že bude nutno dělat přesčasy, častý jev je to hned na začátku. Systém registrace přesčasů je různý, někde se to píše na papír, u nás je čas strávený v nemocnici elektronickou "píchačkou" sledován. Přesčasy, se kterými se prostě u lékařů musí počítat, je pak možné si vzít jako volno. Třeba já jsem dlouhodobě, co se týká přesčasů, na nule. V Německu je spíše výjimkou, že se za přesčasy dostanou peníze.

Mluví se o tom, že české zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované. V čem je ten nejzásadnější rozdíl, když přijdu jako pacient do německé a do české nemocnice?

V německém zdravotnictví je ohromný tlak na redukci nákladů a na ekonomizaci provozu, aby bylo pokud možno co nejméně lidí, kde to jde omezit, omezuje se. Tím ale nemyslím lékaře. Největší rozdíl je v tom, že značná část německých nemocnic prošla v poslední době celkovou rekonstrukcí nebo se rovnou vystavila nemocnice nová a ta stará se postupně zbourala. Taky je na úplně jiné úrovni chování lékařů k pacientům a pacientů k lékařům. Když byl u mě v nemocnici na návštěvě můj prastrýc, tak se strašně divil, že ho sestry, které procházely kolem něj, samy od sebe pozdravily, i když ho vůbec neznaly. Taky u nás máme občas české pacienty a ti si klima v Německu nemohli vynachválit. Velkou roli hraje to, že pacient, respektive i příbuzní, jsou rovnocenní partneři lékaře. Ale je to samozřejmě individuální. Pacienti také mají možnost odmítnout lékařskou péči ve smyslu, že nechtějí být v případě nutnosti oživováni a tak bych mohl pokračovat dál.

Myslíte, že hrají roli v exodu lékařů lepší pracovní podmínky v zahraničí? Třeba práce s lepšími přístroji?

Určitě, i když vybavení přístroji je na srovnatelné úrovni.

Když chce odejít mladý český doktor do Německa, jak je to s jeho atestacemi? Platí ta česká v Německu? Potřebuje nějaké další?

Česká atestace platí i v Německu, musí ji ale předtím uznat lékařská komora té spolkové země, kde bude dotyčný lékař pracovat.

U nás si lidé velmi často stěžují na dlouhou čekací dobu u doktora. Dokonce jsme zaznamenali stížnost člověka, který si zlomil nohu a čekal dvě hodiny na ošetření. Je v Německu stejný problém?

Samozřejmě se to může stát. Problém je v tom, že vy jako lékař, musíte napřed věnovat svůj čas tomu, kdo ho nutně potřebuje. Takzvané akutní případy mají přednost, nemůžete být zároveň na více místech. To platí třeba pro služby, je potřeba dělat věci podle toho, jak jsou důležité. Třeba v tomto případě by pacient v těžkém stavu po autonehodě měl přednost.

Autor: MARTIN NEVYJEL

Zdroj:  Slovácké noviny - týdeník

DUŠEVNÍ ODOLNOST ZDRAVOTNÍKŮ LZE ROZVÍJET

Jistě není třeba zvlášť zdůrazňovat náročnost odborné přípravy i konkrétního profesionálního výkonu u zdravotníků. Jejich povolání klade velké nároky na duševní odolnost. Její nastavení však není neměnné, tato vlastnost se dá rozvíjet, a dokonce i zvyšovat.

Lidé pohybující se v oblasti pomáhajících profesí jsou vystavováni velkému tlaku, často vedoucímu až k emočnímu vyčerpání. Zdravotníci, zejména na odborných pracovištích typu dialyzačních, onkologických či anesteziologicko-resuscitačních oddělení, jsou vystavováni každodenním obrovským nárokům. Očekává se, že pracovníci ve zdravotnictví zvládnou vysoce odbornou činnost spojenou s prací se špičkovou moderní technikou, dokáží adekvátně komunikovat s pacienty i se svým okolím a při tom všem vykonávat i další potřebné činnosti, například administrativní. Nesmíme zároveň opomenout ani nároky na celoživotní vzdělávání – potřebu stále se vzdělávat a získávat nové znalosti a následně je také umět efektivně používat. Když si uvědomíme, že i zdravotníci mají doma své rodiny a svou náročnou profesi se snaží skloubit s každodenním osobním životem, je jasné, že jsou vystaveni velké fyzické i psychické zátěži. Všechny tyto požadavky kladou vysoké nároky na osobnost člověka, jeho profesionální průpravu, styl práce, způsob života a především duševní stabilitu. Můžeme zde vidět určitou analogii se schopností zvládání stresu například u vrcholových sportovců. Duševní odolnost je jedním z hlavních faktorů rozhodujících o úspěchu.

Koncept duševní odolnosti

Co se vlastně v emočně vypjatých situacích děje? Je to podvědomá reakce člověka na nebezpečí a s tím spojené genetické naprogramování organismu buď na útok, nebo na únik. Fakticky to znamená odblokování šedé kůry mozkové, které snižuje schopnost soustředění. Umístíme-li dva jedince do stejného prostředí a poskytneme-li jim stejné podmínky, stejné vzdělání, neznamená to nutně, že budou stejně reagovat a budou stejně výkonní. Zatímco někteří zůstanou klidní a budou podávat maximální výkony, jiní budou vystresovaní a mohou začít zmatkovat. Proč tomu tak je, objasňuje koncept duševní odolnosti, za kterým stojí britský psycholog Peter Clough. Původně se dlouhá léta zabýval sportovní psychologií, je však certifikovaným odborníkem i na klinickou psychologii a psychologii práce. Jeho výzkum odhalil velmi zajímavý fakt. Až 25 % rozdílu ve výkonnosti člověka jde na vrub právě duševní odolnosti, pouze 10 % ovlivňují získané dovednosti (nechám na posouzení každého, nakolik se soustředíme právě na rozvoj dovedností...). Jak jsem již zmínila, je personál pomáhajících profesí v porovnání s jinými profesemi daleko častěji vystavován každodennímu tlaku a stresu, který výrazně ovlivňuje jejich výkon. Patříte-li mezi jedince, kteří hůře zvládají stresové situace a inklinují k panickým reakcím, úroveň vašeho stresu negativně ovlivňuje míru vašeho výkonu a úspěšnosti. Vězte, že nastavení duševní odolnosti není neměnné, tato vlastnost se dá rozvíjet, a dokonce i zvyšovat.

Náročné úkoly, vytrvalost, kontrola, sebedůvěra

Pojďme se blíže podívat na vlastní koncept duševní odolnosti. Výzkum ukázal, že duševní odolnost má celkem 4 složky: přístup k náročným úkolům, vytrvalost, kontrolu a sebedůvěru.

- Škála přístupu k náročným úkolům o nás říká, jestli máme rádi výzvy, jak je přijímáme a jak dokážeme reagovat na změny.

- Vytrvalost je měřítkem toho, nakolik dokážeme překonávat překážky a dotahovat náročné úkoly do konce, a zároveň, do jaké míry máme schopnost podávat výsledky i ve velmi vypjatých situacích – především tehdy, kdy je šance na úspěch relativně nízká.

- Složka kontroly sleduje, jak velký pocit kontroly nad vlastním životem potřebujeme, nakolik máme pocit kontroly nad svými emocemi a víru ve vlastní schopnost ovlivňovat dění a měnit svět i své okolí.

- Sebedůvěra je naopak vírou ve vlastní schopnosti a dovednosti. Týká se to i sebedůvěry v sociálních vztazích.

Vliv na hodnocení kvality péče

Je velmi náročné být dobrým a úspěšným zdravotníkem, pokud nemáte mentální schopnost zapomenout na neúspěchy, nezdary v léčbě onemocnění spojených s vysokou úmrtností, zátěž související s terminální péčí o pacienta, zvládáním nepřiměřených reakcí pacientů na léčbu, případnými konflikty s rodinou pacientů apod. Zdravotníci s vysokou duševní odolností jsou hodnoceni jako kompetentnější ve zvládání každodenních situací. Vybírají vhodné strategie k jejich řešení a daleko efektivněji uplatňují získané znalosti a dovednosti. Díky tomu také umí lépe komunikovat s pacienty, budovat s nimi partnerský vztah, což zvyšuje compliance pacienta. To v konečném efektu vede k příjímání pozitivní zpětné vazby a dále zvyšuje duševní odolnost profesionála. Problém může nastat u zdravotníků s nižším skóre duševní odolnosti. Ti mohou hůře zvládat stres a postupem času se mohou začít uchylovat k různým obranným reakcím – např. budou omezovat svou komunikaci s pacientem, odosobňovat svůj vztah, případně unikat do jiných, spíše administrativních činností. Přestože tito zdravotníci mohou být profesionálně zdatní, pacient si jejich chování většinou vztahuje na sebe a může si je vysvětlovat jako pohrdání, neakceptaci a nadřazený vztah zdravotníka. Mimochodem toto chování zdravotníků bývá velmi často jedním z příznaků počínajícího syndromu vyhoření. Jak ukazuje řada průzkumů veřejného mínění, je kvalita poskytované péče hodnocena pacientem spíše na úrovni komunikačních dovedností a slušného chování zdravotnického personálu než co do vlastní odbornosti zdravotníků. V konečném efektu tedy může mít duševní odolnost pracovníků příslušného zdravotnického zařízení vliv na hodnocení kvality tohoto pracoviště.

Trénink šitý na míru

Duševní odolnost lze změřit na základě validizovaného psychometrického testu – MTQ 48, kterým se v zahraničí používá již více než osm let, v České republice s ním pracuje poradenská společnost TEAM.CZ. Ve výstupech testu se můžete dozvědět, proč a v jakých situacích stresu podléháte. Výsledky současně ukáží cestu, jak tyto obtížné situace řešit. Díky tomu je možné na sobě začít pracovat, a to formou individuálního poradenství, koučování nebo nejrůznějších skupinových tréninků. Protože každý člověk potřebuje něco jiného, uvádíme pro inspiraci výběr některých technik, vedoucích ke zvyšování duševní odolnosti:

- trénink pozitivního myšlení (self talk),

- vědomé budování svého sebevědomí – hledání pozitiv, odměňování se,

- řízená imaginace – vizualizace úspěchu,

- tvorba tzv. bezpečného místa, kam máte možnost se vracet,

- cílené zařazování drobných změn do každodenního života,

- práce s cíli – vytyčování cílů, jejich formulace, vizualizace atd.,

- schopnost efektivní práce s časem (technika GTD/Mít vše hotovo – David Allen),

- mentální techniky: relaxace, meditace,

- biofeedback.

Autor: Mgr. Kateřina Koželská

Zdroj:  Zdravotnické noviny

ZKUŠENOST ZE ZDRAVOTNICTVÍ ZE SKOTSKA A Z ČR

Chtěla bych se vyjádřit k článku - "Zdravotnictví, lidskost, Británie a ČR, píše Monika Málová.

Při své návštěvě ve Skotsku jsem měla možnost porovnat v rozmezí dvou týdnů lékařskou pohotovost a přístup lékařů jak v nemocnici ve Skotsku (v Edinburku), tak v okresní nemocnici ve středočeském městě, kde bydlím.

Zhoršující se stav kolena a lýtka (po přetížení z cyklistických výletů a túr) a jeho značný otok mne donutily navštívit lékařskou pohotovost. Věděla jsem, že ve Skotsku mají návštěvu u lékaře zadarmo a já ji budu mít v rámci Evropské unie též. Byla jsem zvědavá na celý přijímací postup a přístup lékařů.

Na pohotovost v nemocnici v Edinburku jsem přišla po půl deváté večer a při pohledu na přeplněnou čekárnu (cca 25 lidí), jsem nabyla dojmu, že dříve než v ranních hodinách se na řadu nedostanu.

Přihlásila jsem se v recepci, kde po mně vůbec nechtěli pojišťovací kartičku, ale cestovní pas, aby si správně zapsali bydliště. Poté jsem byla ujištěna, že do půl hodiny pro mne přijde sestra, zatím se mohu posadit v čekárně. Většina čekajících pacientů si krátila čas sledováním TV. Součástí čekárny byl i samoobslužný box s občerstvením.

Za půl hod. pro mne přišla sestra. Ocitla jsem se ve větší místnosti rozdělené na několik kójí oddělených plentami. Sestra se mi představila a podala mi ruku.

Zapsala si mé problémy a seznámila mne s postupem vyšetření, který mne čeká, a odvedla zpět do čekárny s tím, že mne budou v nejbližší možné době volat. Po další půl hodině mě vyšetřil lékař (který se opět představil) a po vyšetření mi vysvětlil příčinu mého zdravotního problému a způsob léčení. Odebral mi ze žíly krev s tím, že musím počkat na výsledky odběru v čekárně.

Po určité době za mnou přišel a omlouval se, že mu ještě chybí jeden výsledek, ať jsem trpělivá.

Mezitím v čekárně probíhalo střídání a vyvolávání pacientů.

Dočkala jsem se výsledků vyšetření, dostala dva druhy léků zadarmo i ponaučení, že musím hned po návratu do ČR na lékařskou kontrolu.

Odcházela jsem po dvanácté hodině a byla spokojená s přístupem i postupem skotského zdravotnictví.

Po návratu do Čech jsem jela rovnou z letiště na pohotovost. Byly dvě hod. odpoledne, když jsem usedla do čekárny pohotovosti v okresním městě, kde žiju.

Asi po čtvrt hodině čekání nám (čtyři pacienti) sestra oznámila, že lékař musí odejít k naléhavému případu a ona nás odvede na druhou pohotovost (v novém pavilonu), kde budeme všichni co nejdříve ošetřeni. Nás si tam však nikdo nevšímal a sestry zvaly dál pouze přicházející pacienty. Byli to pacienti, co chodili na kontrolu, na převaz, zaměstnanci apod. Žádný vážný úraz, který by měl být upředňostňován, tam nebyl.

Opravdu už jsem byla unavená, hladová (s oteklým kolenem) a tak jsem se dovolila i za ostatní ozvat. Sestra sdělila ano, za chvíli vás vezmeme, avšak zdravotníci odkráčeli již podruhé do odpočinkové místnosti.

Když se vrátili, byli ošetřeni všichni, co čekali se mnou, jen já stále ne.

Přicházeli noví pacienti, bylo sedm hod. večer, postavila jsem se ke dveřím s bojovným postojem, připravena vstoupit bez vyzvání.

Sestra se chystala pozvat další pacientku, ale když uviděla moji neústupnost, náhle nebyl problém poslat ji na RTG přímo z čekárny a já jsem se konečně dočkala ošetření.

Arogance lékaře a jeho lživé argumenty na mé připomínky mne jen ujistily v tom, že uplyne ještě dlouhá doba, než se naši zdravotníci naučí patřičnému řádu a slušnému chování.

Možná se mu naučí ti mladí odcházející do zahraničí až tam, ale ti se sem už asi těžko vrátí. Tak to byly moje dva zážitky z totožného zařízení ve dvou různých zemích Evropské unie. Stydím se za to, že ten špatný byl z mé vlasti.

Zdroj:  Britské listy

SPECIFIKA KOMUNIKACE SESTRY A PACIENTA V KLINICKÉ PRAXI

Sociální komunikace tvoří teoretickou základnu komunikace v ošetřovatelské péči. Komunikace probíhající mezi sestrou a pacientem je zde nezbytná, nezvratná a neopakovatelná.

Komunikace je důležitým aspektem ošetřovatelské činnosti. Při komunikaci s pacientem je důležité, aby sestra navodila ovzduší důvěry, které by pacienta uspokojovalo, zbavilo jej pocitu obav a strachu. Ošetřovatelství se zaměřuje na péči o celého lidského jedince, o jeho momentální i potenciální zdravotní problémy, vykonávání lékařských opatření a ošetřovatelských úkonů. Holistické ošetřovatelství respektující etický přístup k pacientovi představuje uvědomění si, že tělesné, psychické a duchovní aspekty jsou vzájemně propojené. Ošetřovatelství je proces nevyhnutelně spojený i s etickým rozhodováním (3).

V současnosti se klade důraz na uplatňování a dodržování práv pacientů. V právní oblasti jde o klasifikaci konání v termínech právního pořádku. Práva pacientů jsou oblastí, která je legislativně upravená. Jejich nedodržování, respektive porušení, je sankcionováno. Vynutitelnost soudních rozhodnutí je garantovaná státní mocí.

V etické oblasti jde o pochopení podstaty, jedinečnosti konání a o hledání a nacházení dobra nebo alespoň menšího zla. Dodržování etických norem není vynutitelné státní mocí. Uplatňuje se zde systém různých nepřímých zpětných vazeb a morálních sankcí, jako jsou mravní vědomí, svědomí a veřejné mínění.

Humánní přístup k pacientovi představuje respektování základních principů medicínské etiky při ošetřování. Uvádějí se čtyři základní principy, které by se měly akceptovat při každém uvažování a rozhodování v oblasti medicíny i ošetřovatelství (5):

-Prospěšnost - ze strany sestry předpokládá konat maximální dobro pro konkrétního pacienta.

-Neškodnost - ze strany sestry předpokládá vyloučení jakéhokoli úmyslného i neúmyslného poškození nebo ublížení.

-Autonomie - předpokládá respektování pacienta jako lidské bytosti ve všech sférách tělesných, duševních, sociálních a duchovních. Autonomie též znamená spolurozhodování pacienta o sobě a svých záležitostech.

-Spravedlnost - předpokládá nedělat rozdíly mezi pacienty, poskytovat zdravotní péči každému, kdo ji potřebuje bez diskriminace.

Podmínky úspěšné komunikace

Komunikaci ovlivňuje věk, společensko-ekonomické postavení, kultura jedince, množství použitých slov, intonace, hlasitost, výška a barva hlasu, tempo a rytmus. Slovy můžeme vyjádřit širokou paletu emocí. Představují značnou část sociální komunikace, mají velkou cenu, informační hodnotu v komunikaci mezi pacientem a sestrou. Prostřednictvím slov vysvětlujeme, získáváme, přesvědčujeme, povzbuzujeme nebo informujeme o účelnosti odborných postupů při udržování, podpoře a obnově zdraví. Se slovy musí sestra pracovat obratně, uvědoměle, cíleně. Slova mají obrovskou sílu výchovnou i ovlivňující. Mohou pacienta potěšit i ranit (4). Rozhovor je pilířem psychosociální komunikace, do které patří zručnost vést rozhovor. Pro získání zručnosti vést rozhovor je potřebné seznámit se s teoretickými aspekty rozhovoru a praktický nácvik verbální komunikace formou modelových situací.

Sestra, aby vedla rozhovor správně, musí dodržovat základní psychologické a etické zásady v přístupu k pacientovi (1): . musí znát jméno pacienta a oslovovat jej jménem, . vyvinout úsilí snížit pacientovy záporné pocity,

-mít schopnost pacienta psychicky podporovat, dát mu najevo, že se svými těžkostmi není sám,

-mít zvýšený zájem o osobnost pacienta,

-vyvinout úsilí o spolupráci s pacientem,

- udržovat oční kontakt s pacientem,

-posilňovat u pacienta optimismus,

-mít trpělivost pacienta vyslechnout,

-umět pacientovi vyslovit ocenění, pochvalu,

-vědět, z jakého sociálního prostředí pacient pochází.

Sestra by neměla mluvit před pacientem o svých problémech a zdravotních potížích.

Svým vystupováním má přesvědčit pacienta, že o něj má upřímný a čistý zájem. Chování lékaře a sestry během komunikace a jejich následující péče zároveň s odbornými a praktickými vědomostmi rozhodují o tom, jak budou hodnoceni pacientem. Platí zásada, že pro pacienta je důležitější to, jak se lékař a sestra k němu chovají a jak s ním jednají, než to, co mu říkají. Společným krédem všech zdravotnických pracovníků by mělo být dosažení blaha pacienta, a to nejen v oblasti psychického a sociálního života. Při komunikaci s pacientem je nutné navodit ovzduší důvěry, které by pacienta uspokojovalo, zbavovalo strachu a obav. Psychologické pochopení přechází do hlubokého pochopení, lidského zájmu a tolerance.



Základní požadavky nezbytné pro komunikaci



Termínem profesionální komunikace sestry je vyjádřena komplexní a náročná zručnost, jež vede k osvojení takových způsobilostí a dovedností, které umožní sestře sociální interakci a komunikaci nejen začít, ale i rozvíjet a ukončit, uvádí Zacharová (6).

K tomu, aby proces komunikace vznikl a produktivně se rozvíjel, musejí být splněny tři základní požadavky. První požadavek je chtít komunikovat. Ten by měli splnit jak sestra, tak pacient. Převážná většina nemocných chce komunikovat. Jen výjimečně se vyskytnou pacienti, kteří komunikaci odmítají. Problém může nastat u zdravotníků, kteří si neumějí přiměřeně zpracovat získané informace, někteří nechtějí komunikovat - z různých důvodů, kterými jsou například nezájem o profesi, nízká motivace, nedostatečný rozvoj komunikačních dovedností nebo také profesionální deformace.

Druhý požadavek efektivní komunikace zdůrazňuje, aby sestra i pacient uměli komunikovat. Pacient většinou s komunikací nemá problémy, využívá obvyklý způsob, na který byl zvyklý před onemocněním. Sestra však nevystačí s tradičními komunikačními technikami. Neustále si musí rozšiřovat vědomosti a dovednosti o nové poznatky, které bude aplikovat v praxi. Jedná se například o komunikaci s problémovými skupinami pacientů, jako jsou agresivní, depresivní pacienti, pacienti pod vlivem návykových látek.

Třetím a posledním požadavkem na zabezpečení průběhu komunikace je vytvoření možnosti ke komunikování, tj. moci komunikovat. Tento požadavek nesplňují nebo splňují jen částečně handicapovaní pacienti s poruchou sluchu, zraku a řeči, ale také dementní pacienti nebo pacienti v bezvědomí apod.

Profesionální využití komunikace v ošetřovatelství má význam nejen při ošetřovatelských zákrocích, ale i při realizaci všech kroků ošetřovatelského procesu. Správně vedený a využívaný komunikační proces může pomoci zdravotníkům a zvláště sestrám k získání pacienta ke vzájemné spolupráci.

V ošetřovatelství však nevystačíme jen s komunikací, kterou jsme si osvojili v běžném životě. Musíme zde využít i další možnosti, které nám pomohou s pacientem kontakt nejen navázat, ale i dále rozvíjet. Základem úspěšné komunikace je rozhovor. Mezi specifické požadavky komunikačního procesu v ošetřovatelské péči ze strany zdravotníků řadíme:

-Příprava na rozhovor - ujasnit si, co chceme komunikací získat, cíl rozhovoru.

-Informace a vědomosti o tématu, které je předmětem rozhovoru.

-Strategie vedení rozhovoru - jak klást otázky, jak reagovat na chování pacienta a také možnosti kompromisů a akceptace výsledků rozhovoru.

-Postoj k pacientovi - k onemocnění, k vedení ošetřovatelského procesu, k průběhu léčby.

- Porozumění a pochopení - empatie a akceptace názorů pacienta, umění naslouchat a porozumět.

- Prostor pro dotazy - dostatek času na otázky, které jsou v dané situaci aktuální.

-Správně volené výrazy a příklady - k názornosti a pochopení problémů spojených s ošetřovatelskou péčí.

-Časový prostor pro komunikaci - vhodná doba a prostředí.



Překážky v komunikaci mezi sestrou a pacientem



V klinické praxi a pravidelné ošetřovatelské péči mohou vzniknout mezi sestrou a pacientem nejrůznější překážky, které brání kvalitní komunikaci. Překážky mohou být všeobecného rázu a týkají se obou zúčastněných subjektů. Mezi nejčastější všeobecné překážky efektivní komunikace patří (1): . Praktická překážka způsobená rušivými vnitřními a vnějšími vlivy nebo příliš tichým hlasem sdělovatele zprávy.

-Jazyková překážka je zapříčiněna rychlým nesrozumitelným projevem, ale také dlouhými větami s množstvím důležitých informací. Je dána i odlišným mateřským jazykem u cizinců.

- Emotivní překážka překrývá soustředěnost.

-Intelektová překážka charakterizuje rozdílnost odborného vyjadřování a překážka v chápání poukazuje na různé pochopení komunikačního obsahu.

-Fyziologické překážky jsou dány bolestí, únavou, nedostatkem spánku nebo smyslovými poruchami.

Na straně sestry se však mohou vyskytnout i další překážky v komunikaci, mezi které můžeme zařadit nejasné, nepřesné informace, postoje a názory, polopravdivé informace, únik od tématu nebo vyhýbání se určité problematice. Problémem může být jednosměrnost komunikačního prostoru, ale také dvoukolejnost, kdy se sestra s pacientem navzájem neposlouchají. Nevhodná je i manipulace, kdy sestra "tlačí" pacienta do kouta. Neprofesionální je i nadměrné množství informací směrem k pacientovi, nebo neetické chování spojené s výsměchem, dvojsmyslností, urážkami pacientů (2).

Mezi další překážky můžeme zařadit například neochotu vyslechnout pacienta, nadměrné ubezpečování o uzdravení, vnucování vlastních návodů na řešení problémů, zatěžování pacienta vlastními problémy, nadměrné přitakávání, negace emocí, používání odborné terminologie a v neposlední řadě i časový deficit ze strany sestry. Vážnou překážkou a problémem ze strany sestry je bezobsažná komunikace, která vyvolává oprávněný dojem, že sestra nemocného neposlouchá a nerozumí mu. Při takovém poznání může u pacienta vzniknout lhostejnost, uzavřenost a přestává se zdravotníky spolupracovat.



Závěr

Od začátku setkání zdravotníka s pacientem, a dokonce i před ním, začíná komunikace, která bude mít pro další vývoj jejich vztahu, a hlavně pro léčení, rozhodující význam. Přestože v medicíně hraje nemoc dominantní úlohu, musíme mít na paměti, že je to jen nezávislý a samostatně existující jev. Ve svém okolí nenajdeme izolovanou nemoc, nacházíme však nemocného člověka. Čím dříve si zdravotníci tuto skutečnost uvědomí, tím snáze budou schopni rozlišovat přístup zaměřený na pacienta i na jeho osobnost.

Zvládnutí problematiky komunikace pomáhá sestře rozvíjet kvalitní vztah s nemocným člověkem, ale i v rámci ošetřovatelského týmu. Zlepšení komunikačních schopností významnou měrou přispěje k zefektivnění vzájemných vztahů na nejširší úrovni, povede ke zvýšení kvality života pacienta a k plnému uspokojování jeho potřeb (6).



(Recenzent článku: PhDr. Jana Haluzíková, Ph.D., RN, Ústav ošetřovatelství FVP, Slezská univerzita v Opavě)



Literatura

1. Gulášová, I.: Telesné, psychické, sociálne a duchovné aspekty onkologických ochorení. Martin, Osveta 2009. 99 s.

2. Gulášová, I.: Osobnostné a profesionálne vlastnosti sestry. Sestra 6/2004, 14, s. 8-9.

3. Gulášová, I.: Komunikácia v ošetrovateľstve. Bratislava, Revue ošetrovateľstva a laboratorných metodík 2000.

4. Gulášová, I.: Psychologický prístup a komunikácia sestry s onkologicky chorým pacientom. České Budějovice, Kontakt 2004.

5. Honzák, R.: Komunikační pasti v medicíně. Praha, Galén 1999. 165 s.

6. Zacharová, E.: Zdravotnická psychologie. Teorie a praktická cvičení. Praha, Grada Publishing 2007. 229 s.



Fakulta zdravotnických studií, Ostravská univerzita v Ostravě



(Doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph.D.)

Autor: Doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph.D.

Název zdroje: Sestra

PACIENTŮM VADÍ AROGANCE, BUDÍČEK A ŠPATNÉ JÍDLO

PRAHA: Když vás odvezou do nemocnice s infarktem, můžete si být jisti, že dostanete špičkovou lékařskou péči. Pak může přijít zklamání: budíček v pět ráno, nepříjemná sestra, žádné soukromí a respekt od personálu. Tedy nejčastější nešvary, na které si pacienti stěžují v průzkumech.

Co se zlepšuje, je ochota personálu. "Týká se to především sester," říká Tomáš Raiter, autor projektu Kvalita očima pacientů, který si nechalo zpracovat ministerstvo zdravotnictví.

Průzkum se uskutečnil loni, na otázky týkající se chování personálu, léčby či třeba spokojenosti se stravou v nemocnicích odpovídalo celkem 22 tisíc pacientů v patnácti zařízeních.

Když si podobnou analýzu dělaly nedávno nemocnice na jižní Moravě, pacienti si stěžovali na vybavení a přístup personálu: jedna toaleta slouží pro více pacientů, na vyšetření se příliš dlouho čeká, lůžka nevyhovují.

Pacienty trápí také nedostatek soukromí v ordinacích a čekárnách doktorů. Sestra vyjde ze dveří a pozve dál pacienta se slovy: "Pojďte vy s tím břichem." Když MF DNES před rokem testovala pohotovosti, byla právě ztráta soukromí jeden z hlavních problémů. V jedné z nemocnic ležel téměř nahý, bezmocný pacient mezi ostatními lidmi v čekárně.

"Pacienti se musí bránit, musí napsat stížnost, pokud se jim něco podobného stane," upozorňuje prezident České lékařské komory Milan Kubek.

Dlouhodobě není v pořádku ani jídlo - v projektu Kvalita očima pacientů byl se stravou spokojen jen každý třetí pacient. Přitom podle Raitera často stačí, když personál upozorní pacienta, že munemůže dát kořeněné a osolené jídlo kvůli dietě.

Nejsme na tom však výrazně hůř než v zahraničí. Nejsou tam spokojenější pacienti. "Ale pozor - spokojenost je srovnání očekávání a reality. Myslím, že český pacientmá očekávání nižší," podotýká Tomáš Raiter.



Autor: Jana Syslová, s přispěním Lenky Petrášové

Název zdroje: Mladá fronta Dnes

DOBROVOLNÍCI CHTĚJÍ SKONCOVAT S NUDOU V NEMOCNICI

Příbram - Pobyt v nemocnici nebývá už ze své podstaty pro většinu pacientů příliš veselý. Přitom právě duševní rozpoložení dokáže často výrazně pomoci při léčbě a následné rekonvalescenci.

Kvůli rozveselení, možnosti si popovídat nebo i společně něco vytvořit rukama, navštěvují pacienty příbramské nemocnice už řadu let mladí dobrovolníci.

Teď navíc z vlastní iniciativy získali finanční podporu na svůj nápad Konec nudy v nemocnici. "Není tak časté, aby mladý člověk dobrovolně a zdarma pomáhal pacientům a už vůbec ne, aby věnoval svůj čas a energii k získání financí pro charitativní projekt," konstatovala mluvčí nemocnice Monika Boušková. Členové Dobrovolnického centra Oblastní nemocnice Příbram tráví aktivně s pacienty svůj volný čas. "Podílejí se tím na zvyšování kvality péče v nemocnici. Tato forma občanské pomoci posunuje nemocniční prostředí do další roviny a přibližuje ho rodinnému prostředí," řekl ředitel nemocnice Stanislav Holobrada. "Vyškolení členové dobrovolnického centra doprovází pacienty na vycházky, čtou s nimi, hrají s nimi hry didaktické i hry zaměřené na rozvoj smyslového vnímání, trénují s nimi paměť a nově s klienty pracují v rámci výtvarných dílen," přiblížila Kateřina Hanselová, jedna z týmu pěti dobrovolnic, které projekt Konec nudy v nemocnici připravily. Právě na pomůcky do výtvarné dílny získali dobrovolníci třicet tisíc korun v rámci programu Make Connection. "Program je součástí velmi úspěšné celosvětové iniciativy, která od roku 2000 pomohla zrealizovat projekty stovkám tisíc mladých lidí ve více než dvaceti zemích světa," doplnil ředitel Stanislav Holobrada.

"Při výtvarných dílnách si pacienti vyrábí výrobky například z korálků, vlny, z barevného papíru, mohou si uplést jednoduché košíky a realizovat spoustu dalších nápadů. Vlastními výrobky pak mohou podarovat své blízké nebo se malbami a jinými výsledky této činnosti pacientů ozdobí interiéry nemocnice. Výtvarné techniky přitom pomáhají procvičovat jemnou motoriku, zlepšují hmatovou a zrakovou koordinaci, rozšiřují spolupráci s personálem a otevírají klientovi další prostor, ve kterém se může realizovat," uzavřela dobrovolnice Kateřina Hanselová.

Autor: ZBYŠEK SEIFERT

Název zdroje: Příbramský deník