Eliška Hlaváčová z Českého červeného kříže jezdí každý den za lidmi, kteří potřebují ošetřovatelskou péči. Pomáhala také při povodních/Ženy v uniformě.
České Budějovice - Diplomatické jednání, organizační schopnosti, fyzické síly i umění zaparkovat v ucpaném městě. To všechno musí zvládat Eliška Hlaváčová, která pracuje jako vrchní sestra v domácí ošetřovatelské péči českobudějovické pobočky Českého červeného kříže (ČČK).
"Jako malá jsem měla blízko ke zvířatům, takže jsem chtěla být zvěrolékařkou. Postupem času jsem ale poznala, že se budu radši orientovat na lidi. Moje maminka navíc pracovala jako ekonomka u Českého červeného kříže, proto jsem chodila na kurzy první pomoci," popisuje Hlaváčová. Po absolvování střední zdravotnické školy nastoupila jako sestra do budějovické nemocnice. Strávila zde 16 let, nejprve na infekčním oddělení, poté na kardiochirurgii.
Zároveň stále spolupracovala s ČČK, vyučovala první pomoc a byla v humanitární jednotce. "Jednou mě ředitelka oslovila, jestli bych u nich nechtěla pracovat jako sestřička. Já zrovna v té době uvažovala o změně, tak jsem to přijala," vypráví. U agentury domácí péče s názvem Alice, která spadá pod ČČK, je nyní dva roky. "Organizuji práci všem sestřičkám, potom je to každodenní kontakt s lékaři a příjem nových klientů. A samozřejmě stále vyjíždím jako ošetřovatelka do terénu," vyjmenovává. Zdravotní sestry se starají zhruba o 60 seniorů v Českých Budějovicích. K některým vyjíždí dvakrát denně, k jiným třeba jen jednou měsíčně na odběry krve. Nejčastěji dávají injekce, dále převazují bércové vředy nebo proleženiny, s některými pacienty cvičí, některé pouze učí, jak si například s injekcemi inzulinu poradit sami.
Přirostou k srdci
Rozdíl oproti práci v nemocnici je podle Hlaváčové veliký. "Je tu bližší kontakt s lidmi. Na oddělení v nemocnici je pacient pár dní, takže ho rozhodně nepoznám tak dokonale, jako když k němu jezdím několik let," říká. Klienti tedy sestrám přirostou k srdci, Hlaváčová však připomíná, že je zároveň nutné udržovat profesionální odstup. Sestry se proto čas od času na trase střídají a je nutné, aby každý klient znal alespoň dvě nebo tři ošetřovatelky. "Starší lidé si těžko zvykají na nové osoby, a pokud by jeho jediná sestřička měla dovolenou, byl by z toho celý nesvůj," vysvětluje .
Asi nejnáročnější na práci domácí ošetřovatelky je podle Hlaváčové komunikace s lidmi. Musí denně jednat s klienty, jejich příbuznými i lékaři. Časté problémy pramení hlavně z toho, že mnozí senioři zapomínají. U každého z nich proto sestra zapisuje svou přítomnost, protože se nejednou stalo, že klient tvrdil příbuzným, že vůbec nepřišla.
Ošetřovatelka také musí často vynaložit nemalé fyzické síly, jak na běhání do bytů ve vyšších patrech, tak na manipulaci s pacienty. "Když klient váží sto kilo a je třeba ho převalit na bok, jsou dvě ruce málo," říká Hlaváčová. Každodenní součástí práce je jízda autem. Na ranní rozvážku inzulinů poskytuje ČČK sestrám řidiče. V pozdějších hodinách už se musí po městě dopravovat samy, což zahrnuje nejen čekání v zácpách, ale také obtížné parkování v přecpaných ulicích. Když se pak sestra při cestě zdrží, může to způsobit drobné komplikace. "Zajímavé na téhle práci je, že ti klienti námi trochu žijí. Když se sestřička trochu opozdí, někteří hned volají, jestli na ně nezapomněla," přibližuje Hlaváčová.
Největší odměnou je pro zdravotnice úsměv klientů. "Když se na ně dozvoníme, což někdy bývá také obtížné, a oni nám s úsměvem otevřou," popisuje Hlaváčová.
Velká voda
Jako členka humanitární jednotky nabízela Eliška Hlaváčová pomocnou ruku také při povodních v roce 2002. "Zrovna jsem byla na mateřské, tak jsem děti svěřila do péče sestry a šla," vypráví. S kolegy pečovala o téměř 800 lidí v budovách vysokoškolských kolejí. Starat se o ty, kteří jsou vyhnáni z domova, bylo velmi náročné. Hlaváčová si zde například všimla, že většina seniorů vůbec nemá přehled o tom, jaké léky užívá. Byla ale také svědkem řady dojemných příběhů. "Bylatam evakuovaná stařenka a podařilo se nám najít její dceru. Když jsem ji tam ale vedla, tak se mi svěřila, že s maminkou už pět let nemluví, že neví, jaká bude reakce. Nakonec to bylo velmi silné, obě začaly plakat, byly šťastné, že jsou zase pohromadě, a po čase mi přišlo i poděkování," vzpomíná. Sama Hlaváčová si při povodních také prožila pernou chvilku. "V úterý ráno jsem normálně odešla pracovat a během dne voda zalila poslední most. A já zrovna měla své děti v druhé části města. Bylo těžké pomáhat ostatním a nevědět, co se děje s mou vlastní rodinou. Trvalo to dva dny, ale připadalo mi to jako celá věčnost," uzavírá.
Název zdroje: Českobudějovický deník
pondělí 28. června 2010
úterý 1. června 2010
PÍSECKÁ NEMOCNICE ZÍSKALA CERTIFIKÁT
Lékařská komora jej uděluje zdravotnickým zařízením, která jsou ideálně personálně vybavena. Nemocnice Písek jako první z jihočeských nemocnic a jako druhá v republice obdržela certifikát České lékařské komory (ČLK) s názvem Nemocnice 21. století. Komora jej uděluje nemocnicím, které jsou ideálně personálně vybavené. To znamená, že mají dostatek kvalifikovaných zdravotníků, jimž nemocnice umožňuje dál pracovat na svém profesním růstu a vytváří jim dobré pracovní podmínky.
"Léky a přístroje není těžké sehnat. K tomu jsou potřeba peníze. Nejtěžší je získat personál. V současné době hlavně mladí lékaři odcházejí. Proto Česká lékařská komora považuje certifikát, který uděluje ideálně personálně vybavené nemocnici, za nejdůležitější. Bez kvalifikovaného zdravotnického personálu není možné poskytovat kvalitní zdravotní péči," uvedl vedoucí oddělení vnějších vztahů ČLK Michal Sojka.
Vedení písecké nemocnice dlouhodobě zastává názor, že na prvním místě je spokojený personál. Pouze spokojený lékař a zdravotnický personál poskytne pacientovi kvalitní a účelnou péči, díky níž bude zase pacient spokojený. Ředitel nemocnice Písek Jiří Holan považuje certifikát Nemocnice 21. století za nejdůležitější známku zdraví nemocnice.
"Je to signál pro zaměstnance, ale i absolventy, že jsme nemocnicí, která jim má co nabídnout. Je to signál managementu, že filozofii, kterou razíme, asi razíme dobře. Je to signál vlastníkovi, Jihočeskému kraji, že se chováme jako dobrý hospodář. A v neposlední řadě je to signál pro pacienty," konstatoval ředitel Holan.
Na prvním místě
Certifikát je podle hejtmana Jihočeského kraje Jiřího Zimoly (ČSSD) výzvou pro ostatní jihočeské nemocnice. Poděkování za jeho získání si zaslouží všech 730 zaměstnanců nemocnice.
"Je vidět, že i v dnešním světě, kdy často vítězí materiální stránka, se v písecké nemocnici nezapomíná na člověka - zaměstnance. Tady je člověk na prvním místě," je přesvědčený Zimola.
Název zdroje: Právo
Regionální mutace| Právo - Jižní Čechy
"Léky a přístroje není těžké sehnat. K tomu jsou potřeba peníze. Nejtěžší je získat personál. V současné době hlavně mladí lékaři odcházejí. Proto Česká lékařská komora považuje certifikát, který uděluje ideálně personálně vybavené nemocnici, za nejdůležitější. Bez kvalifikovaného zdravotnického personálu není možné poskytovat kvalitní zdravotní péči," uvedl vedoucí oddělení vnějších vztahů ČLK Michal Sojka.
Vedení písecké nemocnice dlouhodobě zastává názor, že na prvním místě je spokojený personál. Pouze spokojený lékař a zdravotnický personál poskytne pacientovi kvalitní a účelnou péči, díky níž bude zase pacient spokojený. Ředitel nemocnice Písek Jiří Holan považuje certifikát Nemocnice 21. století za nejdůležitější známku zdraví nemocnice.
"Je to signál pro zaměstnance, ale i absolventy, že jsme nemocnicí, která jim má co nabídnout. Je to signál managementu, že filozofii, kterou razíme, asi razíme dobře. Je to signál vlastníkovi, Jihočeskému kraji, že se chováme jako dobrý hospodář. A v neposlední řadě je to signál pro pacienty," konstatoval ředitel Holan.
Na prvním místě
Certifikát je podle hejtmana Jihočeského kraje Jiřího Zimoly (ČSSD) výzvou pro ostatní jihočeské nemocnice. Poděkování za jeho získání si zaslouží všech 730 zaměstnanců nemocnice.
"Je vidět, že i v dnešním světě, kdy často vítězí materiální stránka, se v písecké nemocnici nezapomíná na člověka - zaměstnance. Tady je člověk na prvním místě," je přesvědčený Zimola.
Název zdroje: Právo
Regionální mutace| Právo - Jižní Čechy
LÉČÍ I ODPOLEDNE: PACIENTI SE DIVÍ, ALE VYHOVUJE JIM TO
Praktický lékař Jan Bělobrádek má ordinaci už několik let jednou týdně otevřenu až do večera. Prý to vítá čím dál víc lidí. Jsou rádi, že mohou přijít po pracovní době nebo doprovodit k lékaři starší příbuzné.
ČERVENÝ KOSTELEC Lékař a předseda Okresního sdružení praktických lékařů na Náchodsku Jan Bělobrádek, který má ordinaci v Červeném Kostelci, ordinuje už několik let vždy jednou týdně až do pozdního odpoledne.
"Zájem pacientů o návštěvu v odpoledních hodinách stoupá a mnozí si na to zvykají. Přestože takto ordinuji už roky, mnozí lidé se pořád diví, že bývám v ordinaci až do večera. Ohlasy jsou pozitivní a pacientům to vyhovuje," říká lékař.
Myslí si, že pacientů, kteří si chtějí přivstat a jít k lékaři ráno ještě před nástupem do zaměstnání, je méně než těch, kteří přicházejí odpoledne. Možnost navštívit lékaře navečer podle něj nejvíc využijí lidé ve větších městech, kde pracovní doba končí později odpoledne. Odpolední návštěva ordinace se podle Bělobrádka hodí jak lidem, kteří jdou ze zaměstnání, tak i starším pacientům, které dopoledne nemá k lékaři kdo doprovodit. Příbuzní je obvykle mohou do ordinace dovézt až poté, co se vrátí z práce. "Jediné na co odpolední ordinační doba naráží, je to, že lékárny nemají otevřeno do osmnácti, ale pouze do sedmnácti hodin. Ovšem lidé, kteří přicházejí do ordinace odpoledne nebo navečer, většinou žádné akutní problémy nemají. Jsou to pacienti, které něco trápí dlouhodobě," říká Bělobrádek. Dodává, že při klidnějším odpoledním provozu mají pacienti i více prostoru své záležitosti prodiskutovat.
Nejvíc vycházejí pacientům vstříc na Náchodsku
Největší počet lékařů, kteří využili nabídku Všeobecné zdravotní pojišťovny na to, že za finanční zvýhodnění budou pacienty objednávat a alespoň jeden den v týdnu pro ně ordinovat až do večera, je právě na Náchodsku. Podle Bělobrádka to souvisí se snahou tamních zdravotníků dohodnout se a spolupracovat.
"Byl jsem za kolegy osobně vysvětlovat, že je to progresivní věc a že bychom ji měli podpořit. I k tomu slouží profesní organizace," míní Bělobrádek, který se do programu rovněž přihlásil. Domnívá se, že i tímto přístupem lékaři ukáží ochotu pacientům vyjít vstříc.
Seznamy lékařů, kteří pacienty objednávají a nabízejí jim výhodnější ordinační hodiny, Všeobecná zdravotní pojišťovna zveřejňuje na svých internetových stránkách. Praktičtí lékaři by měli svým pacientům případně zprostředkovat i vyšetření u specialistů.
K podobným novinkám místo příspěvků na plavání či masáže přistoupily zdravotní pojišťovny v době ekonomické krize. Zavedení možnosti objednávek plánuje od konce května i Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra. Ta už svým pojištěncům nabízí takzvanou Kartu života. Je v ní souhrn důležitých údajů o zdravotním stavu pojištěnce, a to i pro případ ošetření rychlou záchrannou službou. Dostupná je i elektronicky.
Název zdroje: Mladá fronta Dnes
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - východní Čechy (Hradec Králové)
ČERVENÝ KOSTELEC Lékař a předseda Okresního sdružení praktických lékařů na Náchodsku Jan Bělobrádek, který má ordinaci v Červeném Kostelci, ordinuje už několik let vždy jednou týdně až do pozdního odpoledne.
"Zájem pacientů o návštěvu v odpoledních hodinách stoupá a mnozí si na to zvykají. Přestože takto ordinuji už roky, mnozí lidé se pořád diví, že bývám v ordinaci až do večera. Ohlasy jsou pozitivní a pacientům to vyhovuje," říká lékař.
Myslí si, že pacientů, kteří si chtějí přivstat a jít k lékaři ráno ještě před nástupem do zaměstnání, je méně než těch, kteří přicházejí odpoledne. Možnost navštívit lékaře navečer podle něj nejvíc využijí lidé ve větších městech, kde pracovní doba končí později odpoledne. Odpolední návštěva ordinace se podle Bělobrádka hodí jak lidem, kteří jdou ze zaměstnání, tak i starším pacientům, které dopoledne nemá k lékaři kdo doprovodit. Příbuzní je obvykle mohou do ordinace dovézt až poté, co se vrátí z práce. "Jediné na co odpolední ordinační doba naráží, je to, že lékárny nemají otevřeno do osmnácti, ale pouze do sedmnácti hodin. Ovšem lidé, kteří přicházejí do ordinace odpoledne nebo navečer, většinou žádné akutní problémy nemají. Jsou to pacienti, které něco trápí dlouhodobě," říká Bělobrádek. Dodává, že při klidnějším odpoledním provozu mají pacienti i více prostoru své záležitosti prodiskutovat.
Nejvíc vycházejí pacientům vstříc na Náchodsku
Největší počet lékařů, kteří využili nabídku Všeobecné zdravotní pojišťovny na to, že za finanční zvýhodnění budou pacienty objednávat a alespoň jeden den v týdnu pro ně ordinovat až do večera, je právě na Náchodsku. Podle Bělobrádka to souvisí se snahou tamních zdravotníků dohodnout se a spolupracovat.
"Byl jsem za kolegy osobně vysvětlovat, že je to progresivní věc a že bychom ji měli podpořit. I k tomu slouží profesní organizace," míní Bělobrádek, který se do programu rovněž přihlásil. Domnívá se, že i tímto přístupem lékaři ukáží ochotu pacientům vyjít vstříc.
Seznamy lékařů, kteří pacienty objednávají a nabízejí jim výhodnější ordinační hodiny, Všeobecná zdravotní pojišťovna zveřejňuje na svých internetových stránkách. Praktičtí lékaři by měli svým pacientům případně zprostředkovat i vyšetření u specialistů.
K podobným novinkám místo příspěvků na plavání či masáže přistoupily zdravotní pojišťovny v době ekonomické krize. Zavedení možnosti objednávek plánuje od konce května i Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra. Ta už svým pojištěncům nabízí takzvanou Kartu života. Je v ní souhrn důležitých údajů o zdravotním stavu pojištěnce, a to i pro případ ošetření rychlou záchrannou službou. Dostupná je i elektronicky.
Název zdroje: Mladá fronta Dnes
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - východní Čechy (Hradec Králové)
PACIENTI ČASTO ZBYTEČNĚ HLADOVÍ
Praha - Česká asociace sester (ČAS) vyzvala zdravotníky i vedení nemocnic, aby věnovali pozornost výživě pacientů. Podle průzkumů totiž trpí 40 procent pacientů v nemocnicích podvýživou. V léčebnách hladoví až 60 procent lidí. Jídlo sice dostanou, ale jejich zdravotní stav jim znemožní, aby ho pozřeli. Podvýživa nemocné nezabíjí, ale přispívá ke komplikacím, prodlužuje dobu léčby a prodražuje ji.
Asociace sester vyzvala také ministerstvo zdravotnictví, ať vydá Akční plán výživy v nemocnicích a ambulantní sféře. Asociace vytvořila standardy výživy a nabízí je nemocnicím, řekla včera zastupující prezidentka ČAS Anna Skalická. Ministryně Dana Jurásková výzvu ČAS podpořila.
Výživa je důležitá Podle průzkumu nepovažuje 60 procent zdravotníků výživu za součást léčby, naproti tomu 80 procent pacientů je přesvědčeno, že je pro úspěch léčby zásadní a je důležitá i pro to, jak se v nemocnici cítí. Lékaři a sestry sledují, zda pacient užil svůj lék, případně jak se cítí, cíleně ale nesledují, zda a kolik toho snědl a vypil a zda zbytečně nehladoví. Ministerstvo chystá ve druhé polovině roku kampaň, v níž seznámí zdravotníky podrobně s obsahem akčního plánu výživy. Z téměř tři čtvrtě miliardy korun z fondů EU dá část na vzdělávání nutričních terapeutek.
Název zdroje: Znojemský deník
Asociace sester vyzvala také ministerstvo zdravotnictví, ať vydá Akční plán výživy v nemocnicích a ambulantní sféře. Asociace vytvořila standardy výživy a nabízí je nemocnicím, řekla včera zastupující prezidentka ČAS Anna Skalická. Ministryně Dana Jurásková výzvu ČAS podpořila.
Výživa je důležitá Podle průzkumu nepovažuje 60 procent zdravotníků výživu za součást léčby, naproti tomu 80 procent pacientů je přesvědčeno, že je pro úspěch léčby zásadní a je důležitá i pro to, jak se v nemocnici cítí. Lékaři a sestry sledují, zda pacient užil svůj lék, případně jak se cítí, cíleně ale nesledují, zda a kolik toho snědl a vypil a zda zbytečně nehladoví. Ministerstvo chystá ve druhé polovině roku kampaň, v níž seznámí zdravotníky podrobně s obsahem akčního plánu výživy. Z téměř tři čtvrtě miliardy korun z fondů EU dá část na vzdělávání nutričních terapeutek.
Název zdroje: Znojemský deník
středa 26. května 2010
ZDRAVOTNICTVÍ BEZ POPLATKŮ UBLIŽUJE NEMOCNÝM
Zdravotnictví se dotýká nás všech, a nikdo neví, kdy bude lékařskou pomoc potřebovat. Byl bych moc rád, kdybychom se nad tímto složitým problémem zamysleli bez emocí a ideologických předsudků.
Jako lékař s praxí v USA a západní Evropě o této problematice přece jenom něco vím. Přímé platby za zdravotnictví nejsou nějakým českým výmyslem, ale jsou zavedeny prakticky v celé Evropě snad s výjimkou Velké Británie. Ovšem tamní zdravotnický systém není to, co bychom měli následovat. Typické pro ostrovní království jsou totiž dlouhé fronty u lékařů, dlouhé čekací doby na odborná vyšetření a operace.
V České republice si lidé připlácejí u lékařů 14 procent z celkové částky za lékařské výkony, kdežto průměr evropských zemí je 25 procent, což znamená, že tamní obyvatelé platí lékařům v hotovosti téměř dvakrát víc než Češi.
Samozřejmě každá evropská země má systém poplatků jiný a někdo namítne, že třeba senioři od nich bývají osvobozeni. To je ovšem jen částečná pravda, protože senioři v některých zemích si pro změnu platí zdravotní pojištění ze svých důchodů a nedělá to za ně stát jako u nás.
Bez pomoci
Rád bych také rázně vyvrátil velký blud, že za komunistů bylo kvalitní bezplatné zdravotnictví pro všechny. Nebylo!
Do kvality v USA a vyspělých západoevropských zemí mělo daleko. Kardiochirurgické operace zachraňují život lidem s nemocným srdcem. Bez nich jsou pacienti odsouzeni na smrt. A na sklonku osmdesátých let za bývalého režimu se v Československu provádělo na 150 kardiochirurgických zákroků na milion obyvatel, zatímco v USA a západní Evropě zhruba 700 až 800 na milion obyvatel.
To znamenalo, že v Československu, které se chlubilo údajně vyspělým zdravotnictvím, zbytečně umíraly tisíce lidí s nemocným srdcem! Za komunistů také vyšlo nařízení ministerstva zdravotnictví, které odepřelo léčbu pomocí dialýzy, čili umělých ledvin lidem starším 56 let. To znamenalo, že starší pacienti s nemocnými ledvinami se nechávali za komunistů bez pomoci umřít.
Z vlastní zkušenosti vím, že tenkrát za totality jsme neměli k dispozici kvalitní léky a zastaralé přístroje byly velmi poruchové. Skutečně kvalitní péči měli jenom vybraní soudruzi ve speciálních zdravotnických zařízeních zvaných SANOPZ.
Na úkor kvality
Pokud tedy v současné době zrušíme zdravotnické poplatky, tak zdravotnictví přijde o miliardy korun ročně. A to bude znamenat jediné. Omezení kvality zdravotní péče, prodloužení čekacích dob na operace (kdo má potíže s klouby, ví, jaká je to bolest a nemůže se dočkat, až půjde na operaci náhradního kyčelního kloubu) a omezené předepisování kvalitních léků.
Autor: JIŘÍ CHALOUPKA
Název zdroje: Táborský deník
Jako lékař s praxí v USA a západní Evropě o této problematice přece jenom něco vím. Přímé platby za zdravotnictví nejsou nějakým českým výmyslem, ale jsou zavedeny prakticky v celé Evropě snad s výjimkou Velké Británie. Ovšem tamní zdravotnický systém není to, co bychom měli následovat. Typické pro ostrovní království jsou totiž dlouhé fronty u lékařů, dlouhé čekací doby na odborná vyšetření a operace.
V České republice si lidé připlácejí u lékařů 14 procent z celkové částky za lékařské výkony, kdežto průměr evropských zemí je 25 procent, což znamená, že tamní obyvatelé platí lékařům v hotovosti téměř dvakrát víc než Češi.
Samozřejmě každá evropská země má systém poplatků jiný a někdo namítne, že třeba senioři od nich bývají osvobozeni. To je ovšem jen částečná pravda, protože senioři v některých zemích si pro změnu platí zdravotní pojištění ze svých důchodů a nedělá to za ně stát jako u nás.
Bez pomoci
Rád bych také rázně vyvrátil velký blud, že za komunistů bylo kvalitní bezplatné zdravotnictví pro všechny. Nebylo!
Do kvality v USA a vyspělých západoevropských zemí mělo daleko. Kardiochirurgické operace zachraňují život lidem s nemocným srdcem. Bez nich jsou pacienti odsouzeni na smrt. A na sklonku osmdesátých let za bývalého režimu se v Československu provádělo na 150 kardiochirurgických zákroků na milion obyvatel, zatímco v USA a západní Evropě zhruba 700 až 800 na milion obyvatel.
To znamenalo, že v Československu, které se chlubilo údajně vyspělým zdravotnictvím, zbytečně umíraly tisíce lidí s nemocným srdcem! Za komunistů také vyšlo nařízení ministerstva zdravotnictví, které odepřelo léčbu pomocí dialýzy, čili umělých ledvin lidem starším 56 let. To znamenalo, že starší pacienti s nemocnými ledvinami se nechávali za komunistů bez pomoci umřít.
Z vlastní zkušenosti vím, že tenkrát za totality jsme neměli k dispozici kvalitní léky a zastaralé přístroje byly velmi poruchové. Skutečně kvalitní péči měli jenom vybraní soudruzi ve speciálních zdravotnických zařízeních zvaných SANOPZ.
Na úkor kvality
Pokud tedy v současné době zrušíme zdravotnické poplatky, tak zdravotnictví přijde o miliardy korun ročně. A to bude znamenat jediné. Omezení kvality zdravotní péče, prodloužení čekacích dob na operace (kdo má potíže s klouby, ví, jaká je to bolest a nemůže se dočkat, až půjde na operaci náhradního kyčelního kloubu) a omezené předepisování kvalitních léků.
Autor: JIŘÍ CHALOUPKA
Název zdroje: Táborský deník
NEZDOLNÝ OPTIMISMUS NEMOCNÝCH JE NAKAŽLIVÝ
Na vlastní kůži DOBROVOLNÍKEM. Já měla při zkušebním dobrovolnictví v liberecké nemocnici štěstí na pacienta, který věří v návrat do běžného života
Liberec - Dlouhodobě ležícím pacientům v nemocnici je dlouhá chvíle. To je jasné, o tom není pochyb. Někteří z nich mají to štěstí, že je pravidelně navštěvuje rodina, jiní však ne. Třeba i proto, že bydlí od nemocnice dost daleko. Nebo už prostě člověk nikoho blízkého nemá. Jak mu pomoci? Může nastoupit dobrovolník. Já si jeho práci vyzkouším. O dobrovolnících fungujících v nemocnici jsem už něco zaslechla, něco i napsala. Má představa je však před příchodem ke vstupnímu pohovoru velmi mlhavá. Vlastně ani nevím, co takový dobrovolník dělat může a co ne. A kdo se jím stát může. Mířím do kanceláře společnosti Dobromysl. Vítá mě její koordinátor, Tomáš Hendrych. Ví, že jsem novinářka, přesto z něj cítím, že i pro tuto reportáž bere své povinnosti vážně. Že nepustí k pacientovi člověka, který by mu byl spíše na škodu. I to je totiž cílem prvního setkání.
Dobrovolníkem nemůže být kdekdo
"U zájemců o dobrovolnictví zjišťujeme zejména jejich představy a očekávání. Ze zkušeností víme, že jejich motivace může být i nezdravá, že si třeba sám chce něco léčit. Nebo vzhledem k tomu, že nejvíce dobrovolníků chce zamířit na dětské oddělení, musíme vyloučit i možnost, že by šlo o pedofila," vysvětluje Tomáš Hendrych. Tak to vážně nejsem a navíc, já si ani vybírat nebudu. Před chystáním reportáže se mi donese hláška, že mi záměrně vyberou pacienta ze spinální jednotky. Abych to prý neměla úplně jednoduché. Trochu ve mně hrkne. Bojím se, jak se s tím vyrovnám. Jsem asi abnormálně emocionální typ a je mi ouzko při představě, že stanu tváří v tvář člověku, kterému se v okamžiku změnil život. Třeba mladíkovi, který ví, že se do konce života nepohne. I takové katastrofické scénáře mě napadají. Přichází na řadu devítihodinové školení, které se koná většinou v sobotu. Jejím cílem je seznámit nováčky s pravidly a s organizací programu. Jednou ze zásad je nezasahovat zdravotnickému personálu do práce. Tak to se mi trochu ulevuje. Po nedávném úrazu ruky si ještě neumím představit, jak manipuluju s bezvládným tělem. "Důležité také je, aby dobrovolníci znali svou roli. Pak totiž nehrozí, že se budou přespříliš citově angažovat," zdůrazňuje Tomáš Hendrych. A tady máme první problém. To asi tak úplně nezvládnu. Absolvuji i nácvik modelových situací. Příchod na oddělení, seznámení se s ním a podobně. Přímo na místě na mě má čekat člověk, který mě naučí manipulovat s invalidním vozíkem. Stále si neumím představit, co budu pacientovi říkat. Ten první moment bude hrozný, nevím, co mě čeká. Tak první překvapení přichází hned na začátku. I školitel je totiž vozíčkář. A je to tady. Ačkoliv Jiří Suchánek má evidentně dlouhodobé zkušenosti s manipulací s vozíkem a jeho schopnosti na něm jsou naprosto bravurní, napadá mě, zda mu mám nějak pomoct. Potřebuje se dostat do užšího prostoru za stůl. A já stojím před nutkáním mu pomoct a brzdí mě myšlenka, že ho urazím. Že si myslím, že to třeba nezvládne. Tak raději sedím a mlčím. Nevím ale, jestli je to správně.
Pacienti musí být také samostatní
Úplně asi špatně to není. Jak se dozvídám při instruktáži, pacienti se musí nechat, ať se sami snaží.V běžném životě si totiž musí poradit mnohdy v situaci, kdy jim nikdo nepřispěchá na pomoc. Dozvídám se pak především, jak manipulovat s vozíkem, abych pacienta nevyklopila. To bych vážně nerada. Stále je ve mně malá dušička z obav, jak moc postiženého člověka dostanu na starosti. Využívám proto situace a zeptám se, jestli můj pacient stabilní posez zvládá. "Pan Riedel, ten je úplně v pohodě, to se nemusíte bát," směje se Jiří Suchánek. To mě trochu uklidní. Přesto si však zejména klopení vozíku zkouším nejprve na něm. Instinktivně si pomáhám nohou, ale špatně. Tlačím ho totiž kolenem do zad, takže nestabilního člověka bych pěkně šoupla na zem. Jiří mi však věří. Díky mu za to a obdiv mu patří také. Já bych si až zase tak nevěřila. "Pojďte si to také zkusit, ať víte, jaké to je," láká mě. Já mu věřím bez jakýchkoliv pochybností. Přestože sám sedí na vozíčku, když mě naklání dozadu. Nepříjemný pocit. A to já se můžu kdykoliv zvednout. Jdeme pro pacienta. On nám však sám už jde v ústrety. Muž v letech, s úsměvem na tváři. Oddychuji si. Začínám asi špatně. Ne z profesní zvědavosti, ale z lidské, mě zajímá, co se Vlastimilovi Riedelovi stalo. Instinkt mi říká, že si to můžu dovolit. Že tenhle člověk vidí svou budoucnost pozitivně, že to nejhorší má za sebou. Jenže i kdyby ne, stejně bych nevěděla, na co jiného se ho zeptat... "Narodil jsem se s rozštěpem páteře. Celý život bylo po zásahu lékařů všechno v pořádku, jenže letos v zimě jsem zřejmě chybným pohybem odhazoval těžký sníh a když jsem se pak koupal, najednou jsem cítil, jakoby mi nohami projel proud," začíná své vyprávění dvaapadesátiletý Vlasta. To si ještě řekl, že se nic neděje. Jenže ejhle, o pár hodin později najednou přestal hýbat nohama. Prodělal operaci v Ústí nad Labem a pak zamířil na spinální jednotku do liberecké nemocnice. "Měl jsem i ty nejčernější myšlenky, ale pak jsem viděl, že se stav zlepšuje, že postupně začínám nohama hýbat. Dnes už věřím, že začnu zase chodit. Musím, chci pracovat a nohy potřebuju," vysvětluje Vlasta. Je z Varnsdorfu, takže za ním rodina jezdí jednou týdně. Ale jemu to nevadí. Nenudí se. Hodně cvičí. Čeká ho převoz na rehabilitaci do Kladrub. Nechce se mu ale z liberecké nemocnice. "Je to tu fajn, hezky se o mě starají, dali mě do kupy. Do Kladrub jdu do neznáma. Ale možná se tam potkám se svým spolubydlícím z pokoje odsud," těší se napůl.
Neuvěřitelný optimista
Nakazí mě svým optimismem. Ani maličko o svém návratu do normálního života nepochybuje. To je potom paráda, dělat dobrovolníka u takového pacienta. Dobrou hodinu prokecáme u kávy v bufetu nemocnice. Původně jsme chtěli vyrazit na procházku po areálu, ale nepřeje nám počasí. Takže to mám ulehčené i o těžkou manipulaci s vozíkem v terénu. No, mně stačí výtahy. Ale naštěstí je se mnou pan Riedel, který se v nemocnici výborně orientuje. Odcházím z nemocnice s dobrou náladou. Jednak možná proto, že jsem snad nic nezvorala a jednak proto, že takový pacient s vírou do budoucna vás prostě dobrou náladou nakazit musí. Slíbila jsem mu, že mu v pátek donesu výtisk novin. Já bych ale asi přišla i bez nich. Chtěla bych ho vidět ještě před odjezdem do Kladrub. Vím, že bych jako dobrovolník nezvládala jedno ze základních pravidel. Nevázat se na pacienty. Na tohohle, protože obdivuji, jak se se svojí situací vyrovnal. S jinými, protože by mi jich bylo hrozně líto. Nechci rozebírat, jak moc je pomoc dobrovolníků důležitá, to je jasné. Jen už vím, že to není pro každého. Podle mě to chce především notný kus odvahy, chuť a možnost věnovat se cizím lidem, schopnost se do pacientů vcítit a přitom si jejich příběhy nevztahovat osobně. Nic lehkého a můj obdiv patří všem, co to zvládnou. "Někteří naši dobrovolníci mají jako svou motivaci smysluplné naplnění volného času, seberealizaci nebo třeba dobrovolnictví berou jako praxi ke studiu. Rekrutují se tedy z řad studentů, důchodců nebo věřících, kteří mají v sobě zakořeněnou potřebu nezištně pomáhat," doplňuje Tomáš Hendrych, šéf dobrovolníků při liberecké nemocnici. Momentálně organizace Dobromysl eviduje dvě desítky dobrovolníků, přivítala by však výrazné rozšíření jejich řad.
Autor: PAVLÍNA STRÁNSKÁ
Tři pilíře dobrovolnického programu
- DOBROMYSLNOST PŘI LŮŽKU
Hlavní dobrovolnickou aktivitou je individuální setkávání dobrovolníků s pacienty. Dobrovolník přináší prostý lidský kontakt, který je ve vysoce profesionálním prostředí velmi zapotřebí.
- DOBROMYSLNÉ SPOLEČENSKÉ AKCE
Nenáročná společenská akce narušuje pozitivním způsobem nemocniční stereotyp, přináší pacientovi pohodu, uvolnění a nabízí příjemné využití volného času.
DOBROMYSLNÉ NEMOCNIČNÍ PROSTŘEDÍ
Drobnost, třeba v podobě obrázku krajiny na stěně, přibližuje zdravému vnějšímu prostoru. Může jednoduchým způsobem navodit uvolnění a pohodu pro pacienty procházející se po nemocničních chodbách.
Foto - BĚHEM ČASU STRÁVENÉHO V NEMOCNICI JSEM SI ZKUSILA, JAKÉ JE TO BÝT DOBROVOLNÍKEM. Před kontaktem s pacientem jsem si ale vyzkoušela, jak se řídí invalidní vozík. Sama jsem si i na něj sedla, abych zjistila, jaké to je, když mě s ním nakloní dozadu. Povídání s pacientem bylo skvělé, nakazil mě svým optimismem.
Vyšlo také v: Děčínský deník, Chomutovský deník, Litoměřický deník, Mostecký deník, Teplický deník, Ústecký deník
Název zdroje: Českolipský deník
Liberec - Dlouhodobě ležícím pacientům v nemocnici je dlouhá chvíle. To je jasné, o tom není pochyb. Někteří z nich mají to štěstí, že je pravidelně navštěvuje rodina, jiní však ne. Třeba i proto, že bydlí od nemocnice dost daleko. Nebo už prostě člověk nikoho blízkého nemá. Jak mu pomoci? Může nastoupit dobrovolník. Já si jeho práci vyzkouším. O dobrovolnících fungujících v nemocnici jsem už něco zaslechla, něco i napsala. Má představa je však před příchodem ke vstupnímu pohovoru velmi mlhavá. Vlastně ani nevím, co takový dobrovolník dělat může a co ne. A kdo se jím stát může. Mířím do kanceláře společnosti Dobromysl. Vítá mě její koordinátor, Tomáš Hendrych. Ví, že jsem novinářka, přesto z něj cítím, že i pro tuto reportáž bere své povinnosti vážně. Že nepustí k pacientovi člověka, který by mu byl spíše na škodu. I to je totiž cílem prvního setkání.
Dobrovolníkem nemůže být kdekdo
"U zájemců o dobrovolnictví zjišťujeme zejména jejich představy a očekávání. Ze zkušeností víme, že jejich motivace může být i nezdravá, že si třeba sám chce něco léčit. Nebo vzhledem k tomu, že nejvíce dobrovolníků chce zamířit na dětské oddělení, musíme vyloučit i možnost, že by šlo o pedofila," vysvětluje Tomáš Hendrych. Tak to vážně nejsem a navíc, já si ani vybírat nebudu. Před chystáním reportáže se mi donese hláška, že mi záměrně vyberou pacienta ze spinální jednotky. Abych to prý neměla úplně jednoduché. Trochu ve mně hrkne. Bojím se, jak se s tím vyrovnám. Jsem asi abnormálně emocionální typ a je mi ouzko při představě, že stanu tváří v tvář člověku, kterému se v okamžiku změnil život. Třeba mladíkovi, který ví, že se do konce života nepohne. I takové katastrofické scénáře mě napadají. Přichází na řadu devítihodinové školení, které se koná většinou v sobotu. Jejím cílem je seznámit nováčky s pravidly a s organizací programu. Jednou ze zásad je nezasahovat zdravotnickému personálu do práce. Tak to se mi trochu ulevuje. Po nedávném úrazu ruky si ještě neumím představit, jak manipuluju s bezvládným tělem. "Důležité také je, aby dobrovolníci znali svou roli. Pak totiž nehrozí, že se budou přespříliš citově angažovat," zdůrazňuje Tomáš Hendrych. A tady máme první problém. To asi tak úplně nezvládnu. Absolvuji i nácvik modelových situací. Příchod na oddělení, seznámení se s ním a podobně. Přímo na místě na mě má čekat člověk, který mě naučí manipulovat s invalidním vozíkem. Stále si neumím představit, co budu pacientovi říkat. Ten první moment bude hrozný, nevím, co mě čeká. Tak první překvapení přichází hned na začátku. I školitel je totiž vozíčkář. A je to tady. Ačkoliv Jiří Suchánek má evidentně dlouhodobé zkušenosti s manipulací s vozíkem a jeho schopnosti na něm jsou naprosto bravurní, napadá mě, zda mu mám nějak pomoct. Potřebuje se dostat do užšího prostoru za stůl. A já stojím před nutkáním mu pomoct a brzdí mě myšlenka, že ho urazím. Že si myslím, že to třeba nezvládne. Tak raději sedím a mlčím. Nevím ale, jestli je to správně.
Pacienti musí být také samostatní
Úplně asi špatně to není. Jak se dozvídám při instruktáži, pacienti se musí nechat, ať se sami snaží.V běžném životě si totiž musí poradit mnohdy v situaci, kdy jim nikdo nepřispěchá na pomoc. Dozvídám se pak především, jak manipulovat s vozíkem, abych pacienta nevyklopila. To bych vážně nerada. Stále je ve mně malá dušička z obav, jak moc postiženého člověka dostanu na starosti. Využívám proto situace a zeptám se, jestli můj pacient stabilní posez zvládá. "Pan Riedel, ten je úplně v pohodě, to se nemusíte bát," směje se Jiří Suchánek. To mě trochu uklidní. Přesto si však zejména klopení vozíku zkouším nejprve na něm. Instinktivně si pomáhám nohou, ale špatně. Tlačím ho totiž kolenem do zad, takže nestabilního člověka bych pěkně šoupla na zem. Jiří mi však věří. Díky mu za to a obdiv mu patří také. Já bych si až zase tak nevěřila. "Pojďte si to také zkusit, ať víte, jaké to je," láká mě. Já mu věřím bez jakýchkoliv pochybností. Přestože sám sedí na vozíčku, když mě naklání dozadu. Nepříjemný pocit. A to já se můžu kdykoliv zvednout. Jdeme pro pacienta. On nám však sám už jde v ústrety. Muž v letech, s úsměvem na tváři. Oddychuji si. Začínám asi špatně. Ne z profesní zvědavosti, ale z lidské, mě zajímá, co se Vlastimilovi Riedelovi stalo. Instinkt mi říká, že si to můžu dovolit. Že tenhle člověk vidí svou budoucnost pozitivně, že to nejhorší má za sebou. Jenže i kdyby ne, stejně bych nevěděla, na co jiného se ho zeptat... "Narodil jsem se s rozštěpem páteře. Celý život bylo po zásahu lékařů všechno v pořádku, jenže letos v zimě jsem zřejmě chybným pohybem odhazoval těžký sníh a když jsem se pak koupal, najednou jsem cítil, jakoby mi nohami projel proud," začíná své vyprávění dvaapadesátiletý Vlasta. To si ještě řekl, že se nic neděje. Jenže ejhle, o pár hodin později najednou přestal hýbat nohama. Prodělal operaci v Ústí nad Labem a pak zamířil na spinální jednotku do liberecké nemocnice. "Měl jsem i ty nejčernější myšlenky, ale pak jsem viděl, že se stav zlepšuje, že postupně začínám nohama hýbat. Dnes už věřím, že začnu zase chodit. Musím, chci pracovat a nohy potřebuju," vysvětluje Vlasta. Je z Varnsdorfu, takže za ním rodina jezdí jednou týdně. Ale jemu to nevadí. Nenudí se. Hodně cvičí. Čeká ho převoz na rehabilitaci do Kladrub. Nechce se mu ale z liberecké nemocnice. "Je to tu fajn, hezky se o mě starají, dali mě do kupy. Do Kladrub jdu do neznáma. Ale možná se tam potkám se svým spolubydlícím z pokoje odsud," těší se napůl.
Neuvěřitelný optimista
Nakazí mě svým optimismem. Ani maličko o svém návratu do normálního života nepochybuje. To je potom paráda, dělat dobrovolníka u takového pacienta. Dobrou hodinu prokecáme u kávy v bufetu nemocnice. Původně jsme chtěli vyrazit na procházku po areálu, ale nepřeje nám počasí. Takže to mám ulehčené i o těžkou manipulaci s vozíkem v terénu. No, mně stačí výtahy. Ale naštěstí je se mnou pan Riedel, který se v nemocnici výborně orientuje. Odcházím z nemocnice s dobrou náladou. Jednak možná proto, že jsem snad nic nezvorala a jednak proto, že takový pacient s vírou do budoucna vás prostě dobrou náladou nakazit musí. Slíbila jsem mu, že mu v pátek donesu výtisk novin. Já bych ale asi přišla i bez nich. Chtěla bych ho vidět ještě před odjezdem do Kladrub. Vím, že bych jako dobrovolník nezvládala jedno ze základních pravidel. Nevázat se na pacienty. Na tohohle, protože obdivuji, jak se se svojí situací vyrovnal. S jinými, protože by mi jich bylo hrozně líto. Nechci rozebírat, jak moc je pomoc dobrovolníků důležitá, to je jasné. Jen už vím, že to není pro každého. Podle mě to chce především notný kus odvahy, chuť a možnost věnovat se cizím lidem, schopnost se do pacientů vcítit a přitom si jejich příběhy nevztahovat osobně. Nic lehkého a můj obdiv patří všem, co to zvládnou. "Někteří naši dobrovolníci mají jako svou motivaci smysluplné naplnění volného času, seberealizaci nebo třeba dobrovolnictví berou jako praxi ke studiu. Rekrutují se tedy z řad studentů, důchodců nebo věřících, kteří mají v sobě zakořeněnou potřebu nezištně pomáhat," doplňuje Tomáš Hendrych, šéf dobrovolníků při liberecké nemocnici. Momentálně organizace Dobromysl eviduje dvě desítky dobrovolníků, přivítala by však výrazné rozšíření jejich řad.
Autor: PAVLÍNA STRÁNSKÁ
Tři pilíře dobrovolnického programu
- DOBROMYSLNOST PŘI LŮŽKU
Hlavní dobrovolnickou aktivitou je individuální setkávání dobrovolníků s pacienty. Dobrovolník přináší prostý lidský kontakt, který je ve vysoce profesionálním prostředí velmi zapotřebí.
- DOBROMYSLNÉ SPOLEČENSKÉ AKCE
Nenáročná společenská akce narušuje pozitivním způsobem nemocniční stereotyp, přináší pacientovi pohodu, uvolnění a nabízí příjemné využití volného času.
DOBROMYSLNÉ NEMOCNIČNÍ PROSTŘEDÍ
Drobnost, třeba v podobě obrázku krajiny na stěně, přibližuje zdravému vnějšímu prostoru. Může jednoduchým způsobem navodit uvolnění a pohodu pro pacienty procházející se po nemocničních chodbách.
Foto - BĚHEM ČASU STRÁVENÉHO V NEMOCNICI JSEM SI ZKUSILA, JAKÉ JE TO BÝT DOBROVOLNÍKEM. Před kontaktem s pacientem jsem si ale vyzkoušela, jak se řídí invalidní vozík. Sama jsem si i na něj sedla, abych zjistila, jaké to je, když mě s ním nakloní dozadu. Povídání s pacientem bylo skvělé, nakazil mě svým optimismem.
Vyšlo také v: Děčínský deník, Chomutovský deník, Litoměřický deník, Mostecký deník, Teplický deník, Ústecký deník
Název zdroje: Českolipský deník
středa 19. května 2010
PŘEDSTAVUJEME NOVÉ ŠKOLENÍ: VZDĚLÁVACÍ PROGRAM „KOMUNIKAČNÍ SPECIALISTA VE ZDRAVOTNICTVÍ“
Vzdělávací program je určen zejména pro zdravotní sestry z oddělení, která se zabývají léčbou závažných akutních nebo závažných chronických onemocnění (ARO, onkologie, neurologie JIP atd.), nebo vyžadují specifický přístup (dětská oddělení - komunikace s rodiči).
Cílem je připravit odborníka, který bude mít znalosti a zároveň i kompetence, aby s pacientem nebo jeho rodinou řešil složité situace, které vyžadují určité schopnosti i čas, např. přijetí závažného sdělení, zvládnutí strachu před zákrokem nebo léčbou, změnu životní situace, podpora edukace.
Komunikační specialista bude zároveň připraven na řešení krizových situací, například agresivního chování pacientů nebo jeho příbuzných. Činnost komunikačního specialisty povede jednak k ulehčení práce a úspoře času lékařů, dále k eliminaci konfliktů a stížností a v neposlední řadě i zvýšení spokojenosti pacientů.
Jedná se o půlroční vzdělávací program, který kombinuje intenzivní praktické školení s lektory (6x2 dny) se samostudiem a je ukončený závěrečným hodnocením a supervizí 3 konkrétních případů z praxe.
Cílem je připravit odborníka, který bude mít znalosti a zároveň i kompetence, aby s pacientem nebo jeho rodinou řešil složité situace, které vyžadují určité schopnosti i čas, např. přijetí závažného sdělení, zvládnutí strachu před zákrokem nebo léčbou, změnu životní situace, podpora edukace.
Komunikační specialista bude zároveň připraven na řešení krizových situací, například agresivního chování pacientů nebo jeho příbuzných. Činnost komunikačního specialisty povede jednak k ulehčení práce a úspoře času lékařů, dále k eliminaci konfliktů a stížností a v neposlední řadě i zvýšení spokojenosti pacientů.
Jedná se o půlroční vzdělávací program, který kombinuje intenzivní praktické školení s lektory (6x2 dny) se samostudiem a je ukončený závěrečným hodnocením a supervizí 3 konkrétních případů z praxe.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)