Praha - Česká asociace sester (ČAS) vyzvala zdravotníky i vedení nemocnic, aby věnovali pozornost výživě pacientů. Podle průzkumů totiž trpí 40 procent pacientů v nemocnicích podvýživou. V léčebnách hladoví až 60 procent lidí. Jídlo sice dostanou, ale jejich zdravotní stav jim znemožní, aby ho pozřeli. Podvýživa nemocné nezabíjí, ale přispívá ke komplikacím, prodlužuje dobu léčby a prodražuje ji.
Asociace sester vyzvala také ministerstvo zdravotnictví, ať vydá Akční plán výživy v nemocnicích a ambulantní sféře. Asociace vytvořila standardy výživy a nabízí je nemocnicím, řekla včera zastupující prezidentka ČAS Anna Skalická. Ministryně Dana Jurásková výzvu ČAS podpořila.
Výživa je důležitá Podle průzkumu nepovažuje 60 procent zdravotníků výživu za součást léčby, naproti tomu 80 procent pacientů je přesvědčeno, že je pro úspěch léčby zásadní a je důležitá i pro to, jak se v nemocnici cítí. Lékaři a sestry sledují, zda pacient užil svůj lék, případně jak se cítí, cíleně ale nesledují, zda a kolik toho snědl a vypil a zda zbytečně nehladoví. Ministerstvo chystá ve druhé polovině roku kampaň, v níž seznámí zdravotníky podrobně s obsahem akčního plánu výživy. Z téměř tři čtvrtě miliardy korun z fondů EU dá část na vzdělávání nutričních terapeutek.
Název zdroje: Znojemský deník
úterý 1. června 2010
středa 26. května 2010
ZDRAVOTNICTVÍ BEZ POPLATKŮ UBLIŽUJE NEMOCNÝM
Zdravotnictví se dotýká nás všech, a nikdo neví, kdy bude lékařskou pomoc potřebovat. Byl bych moc rád, kdybychom se nad tímto složitým problémem zamysleli bez emocí a ideologických předsudků.
Jako lékař s praxí v USA a západní Evropě o této problematice přece jenom něco vím. Přímé platby za zdravotnictví nejsou nějakým českým výmyslem, ale jsou zavedeny prakticky v celé Evropě snad s výjimkou Velké Británie. Ovšem tamní zdravotnický systém není to, co bychom měli následovat. Typické pro ostrovní království jsou totiž dlouhé fronty u lékařů, dlouhé čekací doby na odborná vyšetření a operace.
V České republice si lidé připlácejí u lékařů 14 procent z celkové částky za lékařské výkony, kdežto průměr evropských zemí je 25 procent, což znamená, že tamní obyvatelé platí lékařům v hotovosti téměř dvakrát víc než Češi.
Samozřejmě každá evropská země má systém poplatků jiný a někdo namítne, že třeba senioři od nich bývají osvobozeni. To je ovšem jen částečná pravda, protože senioři v některých zemích si pro změnu platí zdravotní pojištění ze svých důchodů a nedělá to za ně stát jako u nás.
Bez pomoci
Rád bych také rázně vyvrátil velký blud, že za komunistů bylo kvalitní bezplatné zdravotnictví pro všechny. Nebylo!
Do kvality v USA a vyspělých západoevropských zemí mělo daleko. Kardiochirurgické operace zachraňují život lidem s nemocným srdcem. Bez nich jsou pacienti odsouzeni na smrt. A na sklonku osmdesátých let za bývalého režimu se v Československu provádělo na 150 kardiochirurgických zákroků na milion obyvatel, zatímco v USA a západní Evropě zhruba 700 až 800 na milion obyvatel.
To znamenalo, že v Československu, které se chlubilo údajně vyspělým zdravotnictvím, zbytečně umíraly tisíce lidí s nemocným srdcem! Za komunistů také vyšlo nařízení ministerstva zdravotnictví, které odepřelo léčbu pomocí dialýzy, čili umělých ledvin lidem starším 56 let. To znamenalo, že starší pacienti s nemocnými ledvinami se nechávali za komunistů bez pomoci umřít.
Z vlastní zkušenosti vím, že tenkrát za totality jsme neměli k dispozici kvalitní léky a zastaralé přístroje byly velmi poruchové. Skutečně kvalitní péči měli jenom vybraní soudruzi ve speciálních zdravotnických zařízeních zvaných SANOPZ.
Na úkor kvality
Pokud tedy v současné době zrušíme zdravotnické poplatky, tak zdravotnictví přijde o miliardy korun ročně. A to bude znamenat jediné. Omezení kvality zdravotní péče, prodloužení čekacích dob na operace (kdo má potíže s klouby, ví, jaká je to bolest a nemůže se dočkat, až půjde na operaci náhradního kyčelního kloubu) a omezené předepisování kvalitních léků.
Autor: JIŘÍ CHALOUPKA
Název zdroje: Táborský deník
Jako lékař s praxí v USA a západní Evropě o této problematice přece jenom něco vím. Přímé platby za zdravotnictví nejsou nějakým českým výmyslem, ale jsou zavedeny prakticky v celé Evropě snad s výjimkou Velké Británie. Ovšem tamní zdravotnický systém není to, co bychom měli následovat. Typické pro ostrovní království jsou totiž dlouhé fronty u lékařů, dlouhé čekací doby na odborná vyšetření a operace.
V České republice si lidé připlácejí u lékařů 14 procent z celkové částky za lékařské výkony, kdežto průměr evropských zemí je 25 procent, což znamená, že tamní obyvatelé platí lékařům v hotovosti téměř dvakrát víc než Češi.
Samozřejmě každá evropská země má systém poplatků jiný a někdo namítne, že třeba senioři od nich bývají osvobozeni. To je ovšem jen částečná pravda, protože senioři v některých zemích si pro změnu platí zdravotní pojištění ze svých důchodů a nedělá to za ně stát jako u nás.
Bez pomoci
Rád bych také rázně vyvrátil velký blud, že za komunistů bylo kvalitní bezplatné zdravotnictví pro všechny. Nebylo!
Do kvality v USA a vyspělých západoevropských zemí mělo daleko. Kardiochirurgické operace zachraňují život lidem s nemocným srdcem. Bez nich jsou pacienti odsouzeni na smrt. A na sklonku osmdesátých let za bývalého režimu se v Československu provádělo na 150 kardiochirurgických zákroků na milion obyvatel, zatímco v USA a západní Evropě zhruba 700 až 800 na milion obyvatel.
To znamenalo, že v Československu, které se chlubilo údajně vyspělým zdravotnictvím, zbytečně umíraly tisíce lidí s nemocným srdcem! Za komunistů také vyšlo nařízení ministerstva zdravotnictví, které odepřelo léčbu pomocí dialýzy, čili umělých ledvin lidem starším 56 let. To znamenalo, že starší pacienti s nemocnými ledvinami se nechávali za komunistů bez pomoci umřít.
Z vlastní zkušenosti vím, že tenkrát za totality jsme neměli k dispozici kvalitní léky a zastaralé přístroje byly velmi poruchové. Skutečně kvalitní péči měli jenom vybraní soudruzi ve speciálních zdravotnických zařízeních zvaných SANOPZ.
Na úkor kvality
Pokud tedy v současné době zrušíme zdravotnické poplatky, tak zdravotnictví přijde o miliardy korun ročně. A to bude znamenat jediné. Omezení kvality zdravotní péče, prodloužení čekacích dob na operace (kdo má potíže s klouby, ví, jaká je to bolest a nemůže se dočkat, až půjde na operaci náhradního kyčelního kloubu) a omezené předepisování kvalitních léků.
Autor: JIŘÍ CHALOUPKA
Název zdroje: Táborský deník
NEZDOLNÝ OPTIMISMUS NEMOCNÝCH JE NAKAŽLIVÝ
Na vlastní kůži DOBROVOLNÍKEM. Já měla při zkušebním dobrovolnictví v liberecké nemocnici štěstí na pacienta, který věří v návrat do běžného života
Liberec - Dlouhodobě ležícím pacientům v nemocnici je dlouhá chvíle. To je jasné, o tom není pochyb. Někteří z nich mají to štěstí, že je pravidelně navštěvuje rodina, jiní však ne. Třeba i proto, že bydlí od nemocnice dost daleko. Nebo už prostě člověk nikoho blízkého nemá. Jak mu pomoci? Může nastoupit dobrovolník. Já si jeho práci vyzkouším. O dobrovolnících fungujících v nemocnici jsem už něco zaslechla, něco i napsala. Má představa je však před příchodem ke vstupnímu pohovoru velmi mlhavá. Vlastně ani nevím, co takový dobrovolník dělat může a co ne. A kdo se jím stát může. Mířím do kanceláře společnosti Dobromysl. Vítá mě její koordinátor, Tomáš Hendrych. Ví, že jsem novinářka, přesto z něj cítím, že i pro tuto reportáž bere své povinnosti vážně. Že nepustí k pacientovi člověka, který by mu byl spíše na škodu. I to je totiž cílem prvního setkání.
Dobrovolníkem nemůže být kdekdo
"U zájemců o dobrovolnictví zjišťujeme zejména jejich představy a očekávání. Ze zkušeností víme, že jejich motivace může být i nezdravá, že si třeba sám chce něco léčit. Nebo vzhledem k tomu, že nejvíce dobrovolníků chce zamířit na dětské oddělení, musíme vyloučit i možnost, že by šlo o pedofila," vysvětluje Tomáš Hendrych. Tak to vážně nejsem a navíc, já si ani vybírat nebudu. Před chystáním reportáže se mi donese hláška, že mi záměrně vyberou pacienta ze spinální jednotky. Abych to prý neměla úplně jednoduché. Trochu ve mně hrkne. Bojím se, jak se s tím vyrovnám. Jsem asi abnormálně emocionální typ a je mi ouzko při představě, že stanu tváří v tvář člověku, kterému se v okamžiku změnil život. Třeba mladíkovi, který ví, že se do konce života nepohne. I takové katastrofické scénáře mě napadají. Přichází na řadu devítihodinové školení, které se koná většinou v sobotu. Jejím cílem je seznámit nováčky s pravidly a s organizací programu. Jednou ze zásad je nezasahovat zdravotnickému personálu do práce. Tak to se mi trochu ulevuje. Po nedávném úrazu ruky si ještě neumím představit, jak manipuluju s bezvládným tělem. "Důležité také je, aby dobrovolníci znali svou roli. Pak totiž nehrozí, že se budou přespříliš citově angažovat," zdůrazňuje Tomáš Hendrych. A tady máme první problém. To asi tak úplně nezvládnu. Absolvuji i nácvik modelových situací. Příchod na oddělení, seznámení se s ním a podobně. Přímo na místě na mě má čekat člověk, který mě naučí manipulovat s invalidním vozíkem. Stále si neumím představit, co budu pacientovi říkat. Ten první moment bude hrozný, nevím, co mě čeká. Tak první překvapení přichází hned na začátku. I školitel je totiž vozíčkář. A je to tady. Ačkoliv Jiří Suchánek má evidentně dlouhodobé zkušenosti s manipulací s vozíkem a jeho schopnosti na něm jsou naprosto bravurní, napadá mě, zda mu mám nějak pomoct. Potřebuje se dostat do užšího prostoru za stůl. A já stojím před nutkáním mu pomoct a brzdí mě myšlenka, že ho urazím. Že si myslím, že to třeba nezvládne. Tak raději sedím a mlčím. Nevím ale, jestli je to správně.
Pacienti musí být také samostatní
Úplně asi špatně to není. Jak se dozvídám při instruktáži, pacienti se musí nechat, ať se sami snaží.V běžném životě si totiž musí poradit mnohdy v situaci, kdy jim nikdo nepřispěchá na pomoc. Dozvídám se pak především, jak manipulovat s vozíkem, abych pacienta nevyklopila. To bych vážně nerada. Stále je ve mně malá dušička z obav, jak moc postiženého člověka dostanu na starosti. Využívám proto situace a zeptám se, jestli můj pacient stabilní posez zvládá. "Pan Riedel, ten je úplně v pohodě, to se nemusíte bát," směje se Jiří Suchánek. To mě trochu uklidní. Přesto si však zejména klopení vozíku zkouším nejprve na něm. Instinktivně si pomáhám nohou, ale špatně. Tlačím ho totiž kolenem do zad, takže nestabilního člověka bych pěkně šoupla na zem. Jiří mi však věří. Díky mu za to a obdiv mu patří také. Já bych si až zase tak nevěřila. "Pojďte si to také zkusit, ať víte, jaké to je," láká mě. Já mu věřím bez jakýchkoliv pochybností. Přestože sám sedí na vozíčku, když mě naklání dozadu. Nepříjemný pocit. A to já se můžu kdykoliv zvednout. Jdeme pro pacienta. On nám však sám už jde v ústrety. Muž v letech, s úsměvem na tváři. Oddychuji si. Začínám asi špatně. Ne z profesní zvědavosti, ale z lidské, mě zajímá, co se Vlastimilovi Riedelovi stalo. Instinkt mi říká, že si to můžu dovolit. Že tenhle člověk vidí svou budoucnost pozitivně, že to nejhorší má za sebou. Jenže i kdyby ne, stejně bych nevěděla, na co jiného se ho zeptat... "Narodil jsem se s rozštěpem páteře. Celý život bylo po zásahu lékařů všechno v pořádku, jenže letos v zimě jsem zřejmě chybným pohybem odhazoval těžký sníh a když jsem se pak koupal, najednou jsem cítil, jakoby mi nohami projel proud," začíná své vyprávění dvaapadesátiletý Vlasta. To si ještě řekl, že se nic neděje. Jenže ejhle, o pár hodin později najednou přestal hýbat nohama. Prodělal operaci v Ústí nad Labem a pak zamířil na spinální jednotku do liberecké nemocnice. "Měl jsem i ty nejčernější myšlenky, ale pak jsem viděl, že se stav zlepšuje, že postupně začínám nohama hýbat. Dnes už věřím, že začnu zase chodit. Musím, chci pracovat a nohy potřebuju," vysvětluje Vlasta. Je z Varnsdorfu, takže za ním rodina jezdí jednou týdně. Ale jemu to nevadí. Nenudí se. Hodně cvičí. Čeká ho převoz na rehabilitaci do Kladrub. Nechce se mu ale z liberecké nemocnice. "Je to tu fajn, hezky se o mě starají, dali mě do kupy. Do Kladrub jdu do neznáma. Ale možná se tam potkám se svým spolubydlícím z pokoje odsud," těší se napůl.
Neuvěřitelný optimista
Nakazí mě svým optimismem. Ani maličko o svém návratu do normálního života nepochybuje. To je potom paráda, dělat dobrovolníka u takového pacienta. Dobrou hodinu prokecáme u kávy v bufetu nemocnice. Původně jsme chtěli vyrazit na procházku po areálu, ale nepřeje nám počasí. Takže to mám ulehčené i o těžkou manipulaci s vozíkem v terénu. No, mně stačí výtahy. Ale naštěstí je se mnou pan Riedel, který se v nemocnici výborně orientuje. Odcházím z nemocnice s dobrou náladou. Jednak možná proto, že jsem snad nic nezvorala a jednak proto, že takový pacient s vírou do budoucna vás prostě dobrou náladou nakazit musí. Slíbila jsem mu, že mu v pátek donesu výtisk novin. Já bych ale asi přišla i bez nich. Chtěla bych ho vidět ještě před odjezdem do Kladrub. Vím, že bych jako dobrovolník nezvládala jedno ze základních pravidel. Nevázat se na pacienty. Na tohohle, protože obdivuji, jak se se svojí situací vyrovnal. S jinými, protože by mi jich bylo hrozně líto. Nechci rozebírat, jak moc je pomoc dobrovolníků důležitá, to je jasné. Jen už vím, že to není pro každého. Podle mě to chce především notný kus odvahy, chuť a možnost věnovat se cizím lidem, schopnost se do pacientů vcítit a přitom si jejich příběhy nevztahovat osobně. Nic lehkého a můj obdiv patří všem, co to zvládnou. "Někteří naši dobrovolníci mají jako svou motivaci smysluplné naplnění volného času, seberealizaci nebo třeba dobrovolnictví berou jako praxi ke studiu. Rekrutují se tedy z řad studentů, důchodců nebo věřících, kteří mají v sobě zakořeněnou potřebu nezištně pomáhat," doplňuje Tomáš Hendrych, šéf dobrovolníků při liberecké nemocnici. Momentálně organizace Dobromysl eviduje dvě desítky dobrovolníků, přivítala by však výrazné rozšíření jejich řad.
Autor: PAVLÍNA STRÁNSKÁ
Tři pilíře dobrovolnického programu
- DOBROMYSLNOST PŘI LŮŽKU
Hlavní dobrovolnickou aktivitou je individuální setkávání dobrovolníků s pacienty. Dobrovolník přináší prostý lidský kontakt, který je ve vysoce profesionálním prostředí velmi zapotřebí.
- DOBROMYSLNÉ SPOLEČENSKÉ AKCE
Nenáročná společenská akce narušuje pozitivním způsobem nemocniční stereotyp, přináší pacientovi pohodu, uvolnění a nabízí příjemné využití volného času.
DOBROMYSLNÉ NEMOCNIČNÍ PROSTŘEDÍ
Drobnost, třeba v podobě obrázku krajiny na stěně, přibližuje zdravému vnějšímu prostoru. Může jednoduchým způsobem navodit uvolnění a pohodu pro pacienty procházející se po nemocničních chodbách.
Foto - BĚHEM ČASU STRÁVENÉHO V NEMOCNICI JSEM SI ZKUSILA, JAKÉ JE TO BÝT DOBROVOLNÍKEM. Před kontaktem s pacientem jsem si ale vyzkoušela, jak se řídí invalidní vozík. Sama jsem si i na něj sedla, abych zjistila, jaké to je, když mě s ním nakloní dozadu. Povídání s pacientem bylo skvělé, nakazil mě svým optimismem.
Vyšlo také v: Děčínský deník, Chomutovský deník, Litoměřický deník, Mostecký deník, Teplický deník, Ústecký deník
Název zdroje: Českolipský deník
Liberec - Dlouhodobě ležícím pacientům v nemocnici je dlouhá chvíle. To je jasné, o tom není pochyb. Někteří z nich mají to štěstí, že je pravidelně navštěvuje rodina, jiní však ne. Třeba i proto, že bydlí od nemocnice dost daleko. Nebo už prostě člověk nikoho blízkého nemá. Jak mu pomoci? Může nastoupit dobrovolník. Já si jeho práci vyzkouším. O dobrovolnících fungujících v nemocnici jsem už něco zaslechla, něco i napsala. Má představa je však před příchodem ke vstupnímu pohovoru velmi mlhavá. Vlastně ani nevím, co takový dobrovolník dělat může a co ne. A kdo se jím stát může. Mířím do kanceláře společnosti Dobromysl. Vítá mě její koordinátor, Tomáš Hendrych. Ví, že jsem novinářka, přesto z něj cítím, že i pro tuto reportáž bere své povinnosti vážně. Že nepustí k pacientovi člověka, který by mu byl spíše na škodu. I to je totiž cílem prvního setkání.
Dobrovolníkem nemůže být kdekdo
"U zájemců o dobrovolnictví zjišťujeme zejména jejich představy a očekávání. Ze zkušeností víme, že jejich motivace může být i nezdravá, že si třeba sám chce něco léčit. Nebo vzhledem k tomu, že nejvíce dobrovolníků chce zamířit na dětské oddělení, musíme vyloučit i možnost, že by šlo o pedofila," vysvětluje Tomáš Hendrych. Tak to vážně nejsem a navíc, já si ani vybírat nebudu. Před chystáním reportáže se mi donese hláška, že mi záměrně vyberou pacienta ze spinální jednotky. Abych to prý neměla úplně jednoduché. Trochu ve mně hrkne. Bojím se, jak se s tím vyrovnám. Jsem asi abnormálně emocionální typ a je mi ouzko při představě, že stanu tváří v tvář člověku, kterému se v okamžiku změnil život. Třeba mladíkovi, který ví, že se do konce života nepohne. I takové katastrofické scénáře mě napadají. Přichází na řadu devítihodinové školení, které se koná většinou v sobotu. Jejím cílem je seznámit nováčky s pravidly a s organizací programu. Jednou ze zásad je nezasahovat zdravotnickému personálu do práce. Tak to se mi trochu ulevuje. Po nedávném úrazu ruky si ještě neumím představit, jak manipuluju s bezvládným tělem. "Důležité také je, aby dobrovolníci znali svou roli. Pak totiž nehrozí, že se budou přespříliš citově angažovat," zdůrazňuje Tomáš Hendrych. A tady máme první problém. To asi tak úplně nezvládnu. Absolvuji i nácvik modelových situací. Příchod na oddělení, seznámení se s ním a podobně. Přímo na místě na mě má čekat člověk, který mě naučí manipulovat s invalidním vozíkem. Stále si neumím představit, co budu pacientovi říkat. Ten první moment bude hrozný, nevím, co mě čeká. Tak první překvapení přichází hned na začátku. I školitel je totiž vozíčkář. A je to tady. Ačkoliv Jiří Suchánek má evidentně dlouhodobé zkušenosti s manipulací s vozíkem a jeho schopnosti na něm jsou naprosto bravurní, napadá mě, zda mu mám nějak pomoct. Potřebuje se dostat do užšího prostoru za stůl. A já stojím před nutkáním mu pomoct a brzdí mě myšlenka, že ho urazím. Že si myslím, že to třeba nezvládne. Tak raději sedím a mlčím. Nevím ale, jestli je to správně.
Pacienti musí být také samostatní
Úplně asi špatně to není. Jak se dozvídám při instruktáži, pacienti se musí nechat, ať se sami snaží.V běžném životě si totiž musí poradit mnohdy v situaci, kdy jim nikdo nepřispěchá na pomoc. Dozvídám se pak především, jak manipulovat s vozíkem, abych pacienta nevyklopila. To bych vážně nerada. Stále je ve mně malá dušička z obav, jak moc postiženého člověka dostanu na starosti. Využívám proto situace a zeptám se, jestli můj pacient stabilní posez zvládá. "Pan Riedel, ten je úplně v pohodě, to se nemusíte bát," směje se Jiří Suchánek. To mě trochu uklidní. Přesto si však zejména klopení vozíku zkouším nejprve na něm. Instinktivně si pomáhám nohou, ale špatně. Tlačím ho totiž kolenem do zad, takže nestabilního člověka bych pěkně šoupla na zem. Jiří mi však věří. Díky mu za to a obdiv mu patří také. Já bych si až zase tak nevěřila. "Pojďte si to také zkusit, ať víte, jaké to je," láká mě. Já mu věřím bez jakýchkoliv pochybností. Přestože sám sedí na vozíčku, když mě naklání dozadu. Nepříjemný pocit. A to já se můžu kdykoliv zvednout. Jdeme pro pacienta. On nám však sám už jde v ústrety. Muž v letech, s úsměvem na tváři. Oddychuji si. Začínám asi špatně. Ne z profesní zvědavosti, ale z lidské, mě zajímá, co se Vlastimilovi Riedelovi stalo. Instinkt mi říká, že si to můžu dovolit. Že tenhle člověk vidí svou budoucnost pozitivně, že to nejhorší má za sebou. Jenže i kdyby ne, stejně bych nevěděla, na co jiného se ho zeptat... "Narodil jsem se s rozštěpem páteře. Celý život bylo po zásahu lékařů všechno v pořádku, jenže letos v zimě jsem zřejmě chybným pohybem odhazoval těžký sníh a když jsem se pak koupal, najednou jsem cítil, jakoby mi nohami projel proud," začíná své vyprávění dvaapadesátiletý Vlasta. To si ještě řekl, že se nic neděje. Jenže ejhle, o pár hodin později najednou přestal hýbat nohama. Prodělal operaci v Ústí nad Labem a pak zamířil na spinální jednotku do liberecké nemocnice. "Měl jsem i ty nejčernější myšlenky, ale pak jsem viděl, že se stav zlepšuje, že postupně začínám nohama hýbat. Dnes už věřím, že začnu zase chodit. Musím, chci pracovat a nohy potřebuju," vysvětluje Vlasta. Je z Varnsdorfu, takže za ním rodina jezdí jednou týdně. Ale jemu to nevadí. Nenudí se. Hodně cvičí. Čeká ho převoz na rehabilitaci do Kladrub. Nechce se mu ale z liberecké nemocnice. "Je to tu fajn, hezky se o mě starají, dali mě do kupy. Do Kladrub jdu do neznáma. Ale možná se tam potkám se svým spolubydlícím z pokoje odsud," těší se napůl.
Neuvěřitelný optimista
Nakazí mě svým optimismem. Ani maličko o svém návratu do normálního života nepochybuje. To je potom paráda, dělat dobrovolníka u takového pacienta. Dobrou hodinu prokecáme u kávy v bufetu nemocnice. Původně jsme chtěli vyrazit na procházku po areálu, ale nepřeje nám počasí. Takže to mám ulehčené i o těžkou manipulaci s vozíkem v terénu. No, mně stačí výtahy. Ale naštěstí je se mnou pan Riedel, který se v nemocnici výborně orientuje. Odcházím z nemocnice s dobrou náladou. Jednak možná proto, že jsem snad nic nezvorala a jednak proto, že takový pacient s vírou do budoucna vás prostě dobrou náladou nakazit musí. Slíbila jsem mu, že mu v pátek donesu výtisk novin. Já bych ale asi přišla i bez nich. Chtěla bych ho vidět ještě před odjezdem do Kladrub. Vím, že bych jako dobrovolník nezvládala jedno ze základních pravidel. Nevázat se na pacienty. Na tohohle, protože obdivuji, jak se se svojí situací vyrovnal. S jinými, protože by mi jich bylo hrozně líto. Nechci rozebírat, jak moc je pomoc dobrovolníků důležitá, to je jasné. Jen už vím, že to není pro každého. Podle mě to chce především notný kus odvahy, chuť a možnost věnovat se cizím lidem, schopnost se do pacientů vcítit a přitom si jejich příběhy nevztahovat osobně. Nic lehkého a můj obdiv patří všem, co to zvládnou. "Někteří naši dobrovolníci mají jako svou motivaci smysluplné naplnění volného času, seberealizaci nebo třeba dobrovolnictví berou jako praxi ke studiu. Rekrutují se tedy z řad studentů, důchodců nebo věřících, kteří mají v sobě zakořeněnou potřebu nezištně pomáhat," doplňuje Tomáš Hendrych, šéf dobrovolníků při liberecké nemocnici. Momentálně organizace Dobromysl eviduje dvě desítky dobrovolníků, přivítala by však výrazné rozšíření jejich řad.
Autor: PAVLÍNA STRÁNSKÁ
Tři pilíře dobrovolnického programu
- DOBROMYSLNOST PŘI LŮŽKU
Hlavní dobrovolnickou aktivitou je individuální setkávání dobrovolníků s pacienty. Dobrovolník přináší prostý lidský kontakt, který je ve vysoce profesionálním prostředí velmi zapotřebí.
- DOBROMYSLNÉ SPOLEČENSKÉ AKCE
Nenáročná společenská akce narušuje pozitivním způsobem nemocniční stereotyp, přináší pacientovi pohodu, uvolnění a nabízí příjemné využití volného času.
DOBROMYSLNÉ NEMOCNIČNÍ PROSTŘEDÍ
Drobnost, třeba v podobě obrázku krajiny na stěně, přibližuje zdravému vnějšímu prostoru. Může jednoduchým způsobem navodit uvolnění a pohodu pro pacienty procházející se po nemocničních chodbách.
Foto - BĚHEM ČASU STRÁVENÉHO V NEMOCNICI JSEM SI ZKUSILA, JAKÉ JE TO BÝT DOBROVOLNÍKEM. Před kontaktem s pacientem jsem si ale vyzkoušela, jak se řídí invalidní vozík. Sama jsem si i na něj sedla, abych zjistila, jaké to je, když mě s ním nakloní dozadu. Povídání s pacientem bylo skvělé, nakazil mě svým optimismem.
Vyšlo také v: Děčínský deník, Chomutovský deník, Litoměřický deník, Mostecký deník, Teplický deník, Ústecký deník
Název zdroje: Českolipský deník
středa 19. května 2010
PŘEDSTAVUJEME NOVÉ ŠKOLENÍ: VZDĚLÁVACÍ PROGRAM „KOMUNIKAČNÍ SPECIALISTA VE ZDRAVOTNICTVÍ“
Vzdělávací program je určen zejména pro zdravotní sestry z oddělení, která se zabývají léčbou závažných akutních nebo závažných chronických onemocnění (ARO, onkologie, neurologie JIP atd.), nebo vyžadují specifický přístup (dětská oddělení - komunikace s rodiči).
Cílem je připravit odborníka, který bude mít znalosti a zároveň i kompetence, aby s pacientem nebo jeho rodinou řešil složité situace, které vyžadují určité schopnosti i čas, např. přijetí závažného sdělení, zvládnutí strachu před zákrokem nebo léčbou, změnu životní situace, podpora edukace.
Komunikační specialista bude zároveň připraven na řešení krizových situací, například agresivního chování pacientů nebo jeho příbuzných. Činnost komunikačního specialisty povede jednak k ulehčení práce a úspoře času lékařů, dále k eliminaci konfliktů a stížností a v neposlední řadě i zvýšení spokojenosti pacientů.
Jedná se o půlroční vzdělávací program, který kombinuje intenzivní praktické školení s lektory (6x2 dny) se samostudiem a je ukončený závěrečným hodnocením a supervizí 3 konkrétních případů z praxe.
Cílem je připravit odborníka, který bude mít znalosti a zároveň i kompetence, aby s pacientem nebo jeho rodinou řešil složité situace, které vyžadují určité schopnosti i čas, např. přijetí závažného sdělení, zvládnutí strachu před zákrokem nebo léčbou, změnu životní situace, podpora edukace.
Komunikační specialista bude zároveň připraven na řešení krizových situací, například agresivního chování pacientů nebo jeho příbuzných. Činnost komunikačního specialisty povede jednak k ulehčení práce a úspoře času lékařů, dále k eliminaci konfliktů a stížností a v neposlední řadě i zvýšení spokojenosti pacientů.
Jedná se o půlroční vzdělávací program, který kombinuje intenzivní praktické školení s lektory (6x2 dny) se samostudiem a je ukončený závěrečným hodnocením a supervizí 3 konkrétních případů z praxe.
PŘEDSTAVUJEME NOVÉ ŠKOLENÍ: VZDĚLÁVACÍ PROGRAM PRO „SESTRY VE VEDOUCÍCH POZICÍCH“
Vzdělávací program pro sestry ve vedoucích pozicích je určen pro hlavní, vrchní a staniční sestry nebo personální rezervy pro tyto pozice.
Zahrnuje manažerské dovednosti nutné pro vedení a řízení lidí a vlastní rozvoj. Program se na rozdíl od studia MBA nezaměřuje na obchodní a finanční znalosti, ale na praktické tzv. „měkké dovednosti a personální minimum", které jsou prakticky využitelné.
Jedná se o dlouhodobý vzdělávací program v délce 9 měsíců, který kombinuje intenzivní praktické školení s lektory - specialisty se samostudiem a je ukončený závěrečným hodnocením. Mezi lektory je i právník s praxí ve zdravotnickém právu a HR specialista.
Školení je modulové, skládá se z 9 modulů, vždy ve 2 po sobě následujících dnech, tedy 18 celodenních školení, z toho jedno s výjezdem, přenocováním a večerním programem.
Zahrnuje manažerské dovednosti nutné pro vedení a řízení lidí a vlastní rozvoj. Program se na rozdíl od studia MBA nezaměřuje na obchodní a finanční znalosti, ale na praktické tzv. „měkké dovednosti a personální minimum", které jsou prakticky využitelné.
Jedná se o dlouhodobý vzdělávací program v délce 9 měsíců, který kombinuje intenzivní praktické školení s lektory - specialisty se samostudiem a je ukončený závěrečným hodnocením. Mezi lektory je i právník s praxí ve zdravotnickém právu a HR specialista.
Školení je modulové, skládá se z 9 modulů, vždy ve 2 po sobě následujících dnech, tedy 18 celodenních školení, z toho jedno s výjezdem, přenocováním a večerním programem.
PŘEDSTAVUJEME NOVÉ ŠKOLENÍ: JAK KOMUNIKOVAT S PACIENTEM A NEBÁT SE PARAGRAFŮ
Před zdravotníkem stojí nelehký úkol. Musí informovat pacienta a jeho rodinu o zdravotním stavu, prognóze dalšího vývoje, ale i nepatrné šanci na uzdravení nebo smrti.
I při lege artis postupu však hrozí, že se bolest a frustrace pacienta obrátí proti zdravotníkovi a v nejhorším případě dojde k podání žaloby. Zdravotník a to nejen lékař ale i sestra (která s pacientem komunikuje a zapisuje do chorobopisu), musí znát právo, aby se zbytečnými chybami nedostali do problémů. Musí však také vědět, jak s pacientem adekvátně a správně hovořit. Jedině tak uspokojí potřebu pacienta po informacích, vybudují vztah založený na důvěře a respektu a v neposlední řadě předejdou naprosté většině stížností a žalob.
Celodenní konference
Počet účastníků: do 50
Program konference se zaměřením na nejčastější problematické situace v českých zdravotnických zařízeních - podávání informací pacientovi a jeho rodině a informovaný souhlas pacienta.
Doporučujeme účast vedení nemocnice, lékařů, primářů, vrchních a staničních sester.
Konference s přednáškou právníka a komunikačního specialisty je následovaná workshopem, kdy právník, lektor a účastníci hledají správné řešení pro praktické situace.
I při lege artis postupu však hrozí, že se bolest a frustrace pacienta obrátí proti zdravotníkovi a v nejhorším případě dojde k podání žaloby. Zdravotník a to nejen lékař ale i sestra (která s pacientem komunikuje a zapisuje do chorobopisu), musí znát právo, aby se zbytečnými chybami nedostali do problémů. Musí však také vědět, jak s pacientem adekvátně a správně hovořit. Jedině tak uspokojí potřebu pacienta po informacích, vybudují vztah založený na důvěře a respektu a v neposlední řadě předejdou naprosté většině stížností a žalob.
Celodenní konference
Počet účastníků: do 50
Program konference se zaměřením na nejčastější problematické situace v českých zdravotnických zařízeních - podávání informací pacientovi a jeho rodině a informovaný souhlas pacienta.
Doporučujeme účast vedení nemocnice, lékařů, primářů, vrchních a staničních sester.
Konference s přednáškou právníka a komunikačního specialisty je následovaná workshopem, kdy právník, lektor a účastníci hledají správné řešení pro praktické situace.
úterý 11. května 2010
JE PACIENT NEVOLNÍK?
„Tak si vás tady necháme," rozhodne člověk v bílém. Asi doktor, ale který? A co vlastně říkal? Po jeho rozhodnutí se navíc roztočí kolotoč úkonů, které neznáte a nechápete. Kdy skončí a co nás ještě čeká? Nevíme a máme strach.
V mnoha nemocnicích to stále ještě vypadá přesně takhle. Personál se vám nepředstaví, nebo tak rychle a nesrozumitelně, a navíc v době, kdy vaše myšlenky mnohem víc zaměstnávají vaše vlastní potíže. A ptát se potom? Koho, když příště přisviští jiná neznámá tvář a vychrlí na vás naučenou mantru: „Tak, co, vše v pořádku, že? A domů? No, to se uvidí!"
Co mi to dáváte
Pokud se vůbec stihnete zeptat, co vám dávají za prášky, a doktor stačí odpovědět, uslyšíte neurčité "to máte na nervy", "aby se vám lépe spalo" (i když třeba se spaním problém vůbec nemáte), "to je na dýchání", pronesené se shovívavým úsměvem, jako že byste tomu stejně nerozuměli.
Ráno vás vzbudí v půl šesté, ale snídaně je až v osm. Máte-li jít na vyšetření, stejně ani žádnou nedostanete. Jenže dopoledne se vleče a ranní vyšetření, kvůli němuž jste nejedli od včera od pěti hodin, kdy se rozdávají večeře, se přehoupne do dopoledne, protože zřízenec, který pro vás měl přijít, má jiné pochůzky. Nikdo vám ani neřekne, kdy tedy na tu hrůzu půjdete, a tak sedíte (ležíte) a čekáte a čekáte, jako nevolník.
Jaká práva?
Letošní Den práv pacientů byl už čtvrtý v pořadí a připojil se k němu i Státní ústav pro kontrolu léčiv za podpory svých partnerů, mezi něž patří i Koalice pro zdraví. Důležitou aktivitou SÚKLU v tomto smyslu je i informační kampaň o nebezpečnosti některých léků. Dostupnost těchto údajů patří k právu každého pacienta.
Práva pacientů celkově jsou jedním z důležitých témat v celé Evropě. V EU utrpí osm až 12 procent pacientů v nemocnicích újmu, a nemusí jít jen o psychickou zátěž. Škody lidem vznikají nejčastěji kvůli chybnému podání léku, chirurgickým pochybením, diagnostickým chybám a infekcím spojeným s pobytem v nemocnici.
Podle čeho ale člověk předem pozná, jak se k němu budou v daném zdravotnickém zařízení chovat? Hodně napoví výsledky ankety Nejlepší nemocnice.
Kde je nejlepší nemocnice?
Pacienti v ní i letos mohou hlasováním vyjádřit osobní názor na nemocniční prostředí a podílet se tak na zvyšování kvality a efektivity ve zdravotnictví.
Hlasovat můžete buď v jednotlivých nemocnicích, prostřednictvím adresy www.nejlepsi-nemocnice.cz
Projekt je zaměřen na sledování a porovnávání skoro 160 nejvýznamnějších českých nemocnic. Odstartoval v březnu 2010 a hlasovat můžete až do 31. října tohoto roku. Výsledný žebříček českých nemocnic za rok 2010 bude zveřejněn koncem listopadu.
Hlavně bezpečně
Hlavním partnerem projektu „Nemocnice ČR 2010" se stal provozovatel elektronických zdravotních knížek, společnost IZIP.
Lidé v současné době očekávají lepší přístup ke zdravotní péči, její vyšší kvalitu, používání nejnovějších technologií, léčebných metod a postupů. Pacienti se prostě chtějí více podílet na rozhodování o svém zdraví.
Ministerstvo zdravotnictví má letos pro zlepšení nemocniční péče pět cílů: bezpečnou identifikace pacientů, bezpečnost při používání rizikových léčiv, prevenci záměny pacienta, výkonu a strany při chirurgických výkonech, prevenci pádů pacientů a zavedení optimálních postupů hygieny rukou při poskytování zdravotní péče.
autor: uzi
Název zdroje: Žena.cz
V mnoha nemocnicích to stále ještě vypadá přesně takhle. Personál se vám nepředstaví, nebo tak rychle a nesrozumitelně, a navíc v době, kdy vaše myšlenky mnohem víc zaměstnávají vaše vlastní potíže. A ptát se potom? Koho, když příště přisviští jiná neznámá tvář a vychrlí na vás naučenou mantru: „Tak, co, vše v pořádku, že? A domů? No, to se uvidí!"
Co mi to dáváte
Pokud se vůbec stihnete zeptat, co vám dávají za prášky, a doktor stačí odpovědět, uslyšíte neurčité "to máte na nervy", "aby se vám lépe spalo" (i když třeba se spaním problém vůbec nemáte), "to je na dýchání", pronesené se shovívavým úsměvem, jako že byste tomu stejně nerozuměli.
Ráno vás vzbudí v půl šesté, ale snídaně je až v osm. Máte-li jít na vyšetření, stejně ani žádnou nedostanete. Jenže dopoledne se vleče a ranní vyšetření, kvůli němuž jste nejedli od včera od pěti hodin, kdy se rozdávají večeře, se přehoupne do dopoledne, protože zřízenec, který pro vás měl přijít, má jiné pochůzky. Nikdo vám ani neřekne, kdy tedy na tu hrůzu půjdete, a tak sedíte (ležíte) a čekáte a čekáte, jako nevolník.
Jaká práva?
Letošní Den práv pacientů byl už čtvrtý v pořadí a připojil se k němu i Státní ústav pro kontrolu léčiv za podpory svých partnerů, mezi něž patří i Koalice pro zdraví. Důležitou aktivitou SÚKLU v tomto smyslu je i informační kampaň o nebezpečnosti některých léků. Dostupnost těchto údajů patří k právu každého pacienta.
Práva pacientů celkově jsou jedním z důležitých témat v celé Evropě. V EU utrpí osm až 12 procent pacientů v nemocnicích újmu, a nemusí jít jen o psychickou zátěž. Škody lidem vznikají nejčastěji kvůli chybnému podání léku, chirurgickým pochybením, diagnostickým chybám a infekcím spojeným s pobytem v nemocnici.
Podle čeho ale člověk předem pozná, jak se k němu budou v daném zdravotnickém zařízení chovat? Hodně napoví výsledky ankety Nejlepší nemocnice.
Kde je nejlepší nemocnice?
Pacienti v ní i letos mohou hlasováním vyjádřit osobní názor na nemocniční prostředí a podílet se tak na zvyšování kvality a efektivity ve zdravotnictví.
Hlasovat můžete buď v jednotlivých nemocnicích, prostřednictvím adresy www.nejlepsi-nemocnice.cz
Projekt je zaměřen na sledování a porovnávání skoro 160 nejvýznamnějších českých nemocnic. Odstartoval v březnu 2010 a hlasovat můžete až do 31. října tohoto roku. Výsledný žebříček českých nemocnic za rok 2010 bude zveřejněn koncem listopadu.
Hlavně bezpečně
Hlavním partnerem projektu „Nemocnice ČR 2010" se stal provozovatel elektronických zdravotních knížek, společnost IZIP.
Lidé v současné době očekávají lepší přístup ke zdravotní péči, její vyšší kvalitu, používání nejnovějších technologií, léčebných metod a postupů. Pacienti se prostě chtějí více podílet na rozhodování o svém zdraví.
Ministerstvo zdravotnictví má letos pro zlepšení nemocniční péče pět cílů: bezpečnou identifikace pacientů, bezpečnost při používání rizikových léčiv, prevenci záměny pacienta, výkonu a strany při chirurgických výkonech, prevenci pádů pacientů a zavedení optimálních postupů hygieny rukou při poskytování zdravotní péče.
autor: uzi
Název zdroje: Žena.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)